PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2013)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 6.3.2017)
Úspěch fantasy knihy dotvrdil notoricky známý film, který se však od předlohy dost odchýlil. Dramatizace knihu více respektuje, snaží se vyhnout povrchnosti, pro jevištní ztvárnění však zároveň skýtá nemálo úskalí. Režisér zvolil kombinaci loutek a činohry a je třeba ocenit poctivé provedení výtvarné složky. Výsledné nepříliš sourodé uspořádání však orientaci v poměrně složitém ději znesnadňovalo, některá řešení byla doslova matoucí. Děti si patrně odnesly spíše dojem z určitých obrazů než zážitek z uceleného příběhu.
(zadáno: 6.3.2017)
Nelze se ubránit srovnání s trilogií „kauz“, v nichž P. Kolečko přenesl ženské hrdinky do současnosti a zdařile či obstojně vyhmátl odlišné problémy, s nimiž by se mohly potýkat dnes. Prazáklad aktualizace Antigony měl být asi obdobný, ovšem L. Ferenzové se nepodařilo na tématu a čtveřici charakterů najít zdaleka tolik současného, zůstalo spíše u několika drobností. Zřejmě byla snaha o zakomponování motivů z Elektry; pokud ano, bylo tak učiněno nepříliš srozumitelně a s nedostatečně zřetelně vyjádřeným smyslem. Režisér si s úskalími textu neporadil, adekvátní herecké ztvárnění.
(zadáno: 17.1.2017)
Na raném nezralém Baalovi se kdysi Brecht svým objevným postupům teprve učil. Inscenace M. Němce zaujme řadou nápadů, prací s prostorem a hudbou a v neposlední řadě atmosférou vyprázdněnosti rezonující s životem kolem nás. Sdělení, které Brecht později vypiloval v tzv. epickém divadle, však může být pro diváka ve sledu obrazů těžké hledat, chybí výraznější spojnice. Hlavní představitel D. Punčochář bohužel nemá dar zaujmout diváky po celé představení. Držení víceméně jediné polohy bylo možná záměrné, jemnější odstíny Baalova charakteru by si však zasloužily více propracovat herecky i režijně.
(zadáno: 16.1.2017)
Zdařile vybudovaná atmosféra, v níž se mísí humor a hororové prvky. Precizní výkon T. Petříka v hlavní roli, za nímž L. Trmíková, P. Neškudla či T. Terberová rozhodně nezaostávají a hrají přesně, s pochopením a smyslem pro nadsázku. Románová předloha však nabízí omezené možnosti, s čímž si tato dramatizace příliš neporadila; je bohužel tak nedramatická, že se jevišti doslova vzpírá. Přes viditelnou snahu celého týmu je výsledek problematický a představení nezáživné.
(zadáno: 5.1.2017)
Svým způsobem experimentální komedie. Podivným vztahem, který se zrodil poněkud „násilně“ z iniciativy Georgie a v němž nezáleží na pravdivosti vyřčených slov, autor netradičně poukazuje na podstatu a jistou účelovost společného bytí. Dramaturgický výklad ucházející, režie má rezervy zejména ve vedení herců. Dobře si počínala A. Mihulová, jež odkryla i jiné polohy svého herectví. Pro méně atraktivní mužský part nebyl J. Vlasák dostatečně charismatický, převážně si vystačil s „překvapenou“ polohou, která se postupně stala nezajímavou. Návštěva je sázkou do loterie, část obecenstva hru nepřijme.
(zadáno: 9.12.2016)
Dürrenmatt šmrncnutý postupy Brechta. Hra v dnešní „nemocné“ společnosti stále rezonuje, i když ji dnes asi vnímáme trochu jinak. Problémem je, že po 55 letech jeviště těžko snáší takto koncipované a dlouhé drama. Adekvátní úprava by asi už byla spíše adaptací. Režisérka se svým týmem snažila účelně nadsadit charaktery, resp. situace, používala drobné aktualizace (např. moderní rekvizity). Herci východiska rozehrávali, neodvedli špatnou práci, ale jen některým se na tomto poli vysloveně dařilo. Možná s jinak zaměřeným souborem s větší zkušeností s podobnými tvary by byl záměr naplněn lépe.
(zadáno: 8.12.2016)
Smutná komedie o dvou jedincích s duševní poruchou, kteří se pokouší o život mezi „normálními“ lidmi. Autor napsal příliš dlouhý dramatický text se situacemi, které se často zbytečně podobají. Pro inscenaci je vždy klíčový výběr představitelů ústřední dvojice. Souhra M. Hofmanna a F. Blažka fungovala, i když Blažek byl o poznání méně uvěřitelný. (Snad se oba během repríz budou odbourávat méně než při premiéře.) Režisér možná hercům pomohl k nalezení složitých postav, ale bohužel se nezřekl nadbytečného a nekladl dostatečný důraz na temporytmus. Představení se tak chvílemi neúměrně vleklo.
(zadáno: 1.12.2016)
Druhý díl takřka neuváděné trilogie, v níž Shakespeare podrobně rozebral složité politické okolnosti. Co s nezáživným textem na dnešním jevišti? Oproti „divočejšímu“ a humorně odlehčenějšímu prvnímu dílu režisér prostřední díl koncipoval tradičněji, s občasnými odkazy k současnosti. Stal se jakýmsi můstkem k závěrečnému dílu, v němž přibydou tragické okamžiky a události se uzavřou. Herci opět hráli s maximálním nasazením. Sdělnost inscenace první díl předčila, s ohledem na text byl ale výsledek rovněž problematičtější. Přesto je třeba ocenit, že se ČS do nastudování trilogie pustilo.
(zadáno: 1.12.2016)
Adaptace románu je postavena na kombinaci dialogů a postav popisujících situace a děj. Na pohled výrazná a místy i docela zábavná moderně koncipovaná inscenace. Převládne však dojem, že v popisech složitého děje se ztrácí téma a důvod, proč nám inscenátoři předkládají právě tuto látku. Nedomyšlené využití prostoru, v němž dům na velkém jevišti vypadá spíše jako na ostrůvku, kolem něhož je nesmyslně prázdno. Z herců nejvýrazněji zaujal P. Batěk. Elisabeth se zhostila M. Borová svým obvyklým stylem „běhám po jevišti a všemu se divím“; byla zaměnitelná s její Dorotkou, Němcovou či Desdemonou.
(zadáno: 7.11.2016)
Je užitečné si před začátkem v programu přečíst o životech obou pozoruhodných osobností, usnadní to pochopení souvislostí a odkazů. Scénář je pokládán specifickými verši Schülerové a Benna, zhudebněnými živě přítomnými M. Dohnalem a E. Viklickým. Režisér J. Nebeský umocnil scénář svou poetikou, tradičně využíval extravagantní kostýmy a tentokrát i (převážně erotickými) doplňky. Naložení s některými odkazy se může někomu jevit jako vytržené z kontextu či nesrozumitelné. Poetika veršů v této ilustraci spíše zaniká. Na inscenaci je nejpozoruhodnější originálně drsný humor.
(zadáno: 3.11.2016)
Don Quijote dnes, v ošuntělých prostředích zaneřáděných barabiznami a popelnicemi. Adaptace neuspořádaně nahazuje motivy slavného románu, demonstruje podivné existence kolem nás, s kontexty v dobových posunech bohužel již příliš nepracuje. Fakt, že autorem adaptace je zároveň režisér (který se nedokázal podívat na svůj text s potřebným odstupem) problém ještě násobí. Inscenace má však jednu velkou devízu, která je možná svým způsobem spásnou a významně pozvedá její zajímavost. Je to Kamil Halbich, jenž titulní roli zahrál s obdivuhodným porozuměním.
(zadáno: 3.11.2016)
Souhlasím s komentáři M. Nováka a L. Holubce, které bych jen opisoval podobnými slovy. Dobré téma vyznělo v této podobě poněkud banálně. K formě ztvárnění bych dodal, že kombinace slova, hudby či pohybových pasáží nevytvořila kompaktní celek a Bambuškovi se v předchozích projektech podařilo dosáhnout těmito prostředky větší působivosti. Opakuji se, že je dobře, že se těmto tématům někdo cíleně věnuje, jen by se měl zkusit z předchozích realizačních nedostatků zkusit poučit.
(zadáno: 3.11.2016)
Slibné východisko. S tématem souznělo prostředí dvorku pod dálnicí, kde hučel zvuk projíždějících aut. Divadelní i filmová část měly svou vizuální působivost. Hledání souvislostí mezi příliš oddělenými částmi však vyžadovalo až přílišnou trpělivost, takže na nadstavbu (která patrně měla být smyslem) nezbýval čas ani úsilí. Režisérská dvojice možná pracovala příliš odděleně, bylo by žádoucí intenzivněji spolupracovat a více dbát na propojování a umisťování styčných bodů. Zmíněné slibné východisko zůstalo v realizaci na půli cesty, z diváckého hlediska převážily rozpaky.
(zadáno: 3.11.2016)
55%. Jiří Hubač napsal kdysi roli pro Jiřinu Bohdalovou, která si ji po prvním provedení v Divadle na Vinohradech zahrála v televizi a nyní se k ní (v úpravě přizpůsobené jejímu věku) vrátila potřetí. Pokročilejší věk herečky je sice znát, ale stále na svůj úkol stačí. Svým zlozvykům se R. Holub sice téměř vyhnul, ale pro herečku by se jistě našel vhodnější partner. Zábava na solidní úrovni a pohled na oblíbenou Bohdalku může diváka potěšit, nejedná se však o plnohodnotný návrat ke „klenotu“, ale spíše o pouhý odlesk.
(zadáno: 3.11.2016)
Služky - BuranTeatr 50 %
Hra nabízí nespočet možností uchopení, inscenátoři mohou k autorovu textu mnohé dodat. Souhlasím, že na inscenaci zaujme především scéna. Dramaturg a režisérka se však se hrou částečně minuli a nedokázali s herečkami dosáhnout přesvědčivého tvaru. Nebylo zřetelné, o čem vlastně hrají, spíše hru „nějak“ interpretovali. Diváci by raději měli počkat na zdařilejší nastudování s jasnější vizí.
(zadáno: 3.11.2016)
55%. Komedie poskytuje solidní základ pro stvoření vděčné a zábavné podívané. Mimo jiné i režisérovi P. Khekovi se v minulosti v Pidivadle povedla svěží studentská inscenace, kterou bylo radost sledovat. O to více překvapuje, že s „hotovými herci“ stejný režisér nedosáhl zdaleka takové zábavnosti a lehkosti. Pár povedených a živých okamžiků se našlo, ale příliš zábavy diváky nečekalo, dočkali se i nemála hlušších a nudných okamžiků. Přístup herců nebyl v základě špatný, ale v jiných nastudováních se podařilo stvořit barvitější a rozmanitější figurky, zejména u postav „bláznů“. Nevyužitá výzva.
(zadáno: 28.6.2016)
D. Košťák se velmi volně inspiroval motivy Dumasova románu a děj zasadil do dnešního baru. Co se autor snažil hrou sdělit, smysl dávalo. Příliš se nepodařily dialogy, které (přes snahu podat je s ironií) tahaly za uši. Režisér si neporadil s některými dlouhými a zmatečněji napsanými pasážemi, temporytmus nevyvážený. S vulgaritami a nechutnými výjevy mohlo být naloženo promyšleněji. Živým a zábavným elementem se stal T. Kobr, ale Alexandr s Markétou v jeho stínu zůstat neměli. Přes rozporuplný výsledek je dobře, že v Rubínu dostal příležitost nový tým a přispěl odlišněji koncipovaným titulem.
(zadáno: 30.5.2016)
Klasické komorní drama jedné noci, kladoucí otázky nerovného postavení mužů a žen, odhaluje charaktery až na dřeň. Vzhledem ke společenským změnám text částečně zastaral, režisér I. Krobot se správně soustředil na nadčasovou vztahovou rovinu. Odchody Jeana do propadu (stáje) nenásilně připomínaly jeho podřízenost, výborný nápad. Nahrazení postavy služebné Kristy hlasem ze záznamu nebylo šťastné. Jeanovu osobnost Z. Humpolec svým monotónnějším projevem zcela neobsáhl. Přepjaté podání H. Briešťanské se do malého prostoru nehodilo. Snad se herci s reprízami ve svých rolích lépe zabydlí.
(zadáno: 30.5.2016)
Experimentální text, pod jehož povrch je těžké proniknout a jehož ztvárnění dává inscenátorům hodně volnou ruku. Objevit smysl jednotlivých sekcí je více či méně náročné, pro nalezení spojitosti mezi sekcemi je třeba hodně přemýšlet. Tým v čele s režisérkou P. Tejnorovou se s látkou popral, zaujalo využití prostoru Nové scény. Jenže k čemu ocenění práce zúčastněných, když převážná část diváků nedokáže udržet pozornost a neodnese si z divadla výpověď, o kterou se inscenace snaží.
(zadáno: 4.5.2016)
Autorova vize a uchopení tématu ve své podstatě přínosné. Jak zde již zaznělo, dialogy jsou zbytečně dlouhé, což má za následek přílišné natažení stopáže. Režisér J. Deák šéfuje souboru a zároveň připravuje v DnV příliš mnoho inscenací. U Nevzdávej to, stejně jako u jiných jeho režií, je vidět omezený zkušební čas i Deákovy osobnostní kapacity. Herci hrají sami za sebe, netvoří kompaktní tým. Soubor se nevyvíjí k lepšímu, zapomenutelné inscenace nemají valnou hodnotu. Pokud se v DnV objeví zajímavý počin, zpravidla jej připraví hostující režisér. Byla by třeba změna uměleckého vedení.
(zadáno: 9.3.2016)
Dojem z této inscenace hodně závisí na tom, jak je konkrétnímu návštěvníkovi blízké, o čem hra je. Někomu se zápletka může zdát banální a obehraná a může se k smrti nudit. Podle mého osobního odhadu by mohli odcházet spokojenější především starší diváci a hlavně divačky (čímž jejich vkus nijak nesnižuji). Zkušení herci vtiskli postavám život a noblesu, ale režisérka je mohla důsledněji kočírovat zejména v míře sentimentu a „laskavosti“. A také mohla vyřešit jinak konec a nenechat krásnou píseň „Růže kvetou dál“ zprznit zpěvem L. Pernetové. Své spokojené diváky si snad titul najde.
(zadáno: 15.2.2016)
55%. Hra tápe v žánru romantické komedie, ne zrovna šťastnou formou „obohacené“ snahou o parodické prvky. Ani nahodile a nedůsledně se jevící zakomponování zpívaných pasáží nepřináší adekvátní nadstavbu. Solidní práce tvůrčího týmu. V omezených možnostech malého sálu zaujala jednoduchá a přitom dynamická scéna. Na souhře herecké dvojice neshledávám nic mimořádného. Zejména O. Kavan se často spokojoval s prvním plánem, nezprostředkoval divákům některé roviny, nebyl pro J. Ježkovou rovnocenným partnerem. Vzhledem k jiným ohlasům ale v sobě inscenace potenciál divácké vděčnosti nepochybně má.
(zadáno: 15.2.2016)
Inscenace propojuje nadčasovou Havlovu aktovku, která nepatří mezi autorovy nejpopulárnější, s novou a poměrně zdařilou „Vaňkovkou“ M. Hejduka, odehrávající se po letech. Propojení a časový skok z normalizace do kapitalismu může divákovi přinést uvědomění souvislostí, které samy o sobě z jednotlivých kousků nevyplývají tak výrazně. Tento nápad je však bohužel tím nejzajímavějším na celém projektu. Režisér a dramaturgyně nevyložili texty adekvátně, na což doplatili oba herci. Zejména v případě R. Jaškówa bylo v komorním prostoru až do očí bijící, jak se se specifickou poetikou míjí.
(zadáno: 11.1.2016)
Nezvykle koncipovaný text. Starozákonní motiv autorka T. Verecká přenesla do současnosti a dobrala se pozoruhodných neprvoplánových souvislostí. Z „řemeslného“ hlediska má však hra své problémy. Velmi dlouhý úvod, ač přiznaný, se někomu může zdát nedramatický. Když dění ke konci nabere „grády“, možná už bude pro někoho pozdě. Na textu by bylo dobré ještě pracovat. Práce režisérky a herců precizní. V DnV dávají na malé scéně prostor nekomerční tuzemské dramatice. Přes kolísavou úroveň výsledků takové snažení smysl má. A i experimenty tohoto druhu jsou potřebné.
(zadáno: 21.12.2015)
Malina - MeetFactory 50 %
Je nesmírně obtížné najít klíč pro divadelní interpretaci této specifické, těžko zařaditelné románové předlohy. Dramatizace možná příliš spoléhá na určité divácké povědomí, bez kterého je těžké alespoň částečně netápat mezi složitými nejednoznačnými souvislostmi a pochopit zajímavé myšlenky. Dobrá práce trojice mladých herců. Přestože se zadařilo pouze s částečnou úspěšností, vzhledem ke zmíněné obtížnosti si poctivé snažení inscenačního týmu zaslouží uznání.
