PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2013)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 7.1.2019)
Dynamičtější libreto by dodalo ději intenzivnější napětí a spád, přesto jde o hodnotné dílo s ambicemi vyššími, než je v tomto žánru obvyklé. Povedená je i česká verze H. Novákové. Plzeňská inscenace je mimořádná po hudební stránce, účinkující přetěžké party pěvecky suverénně obsáhli. Problematické je soustředění se na vnějškové prostředky na úkor smyslu, ve scénicky využitém malém prostoru jsou pěstí na oko přeexponované líčení a masky a též ruší company, která zpívané i němé epizodky degraduje na prvoplánové karikatury. Na české muzikálové scéně však počin rozhodně nelze přehlédnout.
(zadáno: 20.6.2011)
SY - MeetFactory 50 %
Neobvyklé příběhy čte čtveřice herců do mikrofonu. Dva z herců se minimálně zapojí menšími akcemi, zbylí dva nejsou téměř vidět. Inscenaci doplňuje živá hudba a také drobné dokreslování slov dvěma výtvarníky. Režisér se pokusil nechat vše na fantazii diváka a pouze mu letmo ukázat cestu. Vznikla spíše rozhlasová hra než divadlo, divák musí poslouchat a oddat se vlastní představivosti. Zajímavý pokus, změna. Ne každý divák se ale s tímto pojetím vypořádá. Nejsem si jistý, jestli funguje, jak má.
(zadáno: 11.10.2021)
„Vesnický román“ Karoliny Světlé nebyl dosud pro jeviště ani film adaptován, dramatizace T. Syrovátky jej solidně zprostředkovává. Režisér M. Františák, jenž se k českým literárním a dramatickým kořenům vrací opakovaně, neopomněl, že v díle Světlé je kromě realismu přítomna i mystika. Pod povrch pronikli i herci, z nichž si zaslouží jmenovat J. Hejret Vojtková, J. Jedlinský, B. Bezáková, M. Tallerová či K. Baranová. Citlivě umístěné moderní prvky (např. užití skladby Sedm dostavníků), dynamická scénografie. Oproti románu otevřenější závěr se k charakteru inscenace hodí, jeho jevištní podoba by si ale zasloužila vypilovat.
(zadáno: 23.4.2017)
Děj vychází především z Musilova románu, další zdroje spíše obohacují o další rozměry. Nenásilným potlačením dobových souvislostí, s pomocí moderních prvků a pečlivým výkladem soustředěným na podstatu se T. Loužný s M. Novákovou vyjádřili k dnešní mládeži a společnosti. Temnější příběh logicky dostal humornější prvky a adekvátně zvolené vyústění. Mladí herci, podpořeni N. Gáčovou ve dvojroli, jsou v postavách přesní, ale spíše než jednotlivci zaujme společné úsilí. To jakoby charaktery upozadilo ve prospěch zobrazovaných motivů, které neobyčejně silně a přesně promlouvají. Nelze než doporučit!
(zadáno: 13.5.2012)
65%. Doporučuji návštěvníkům předem se seznámit s tím, o čem hra je a jak je autorkou koncipována (anotace na webových stránkách postačí). Zajímavá hra v dobré interpretaci. Útržky vedle sebe mohou ve vnímavém divákovi vyvolávat zvláštní asociace a pocity. Neurčité vyznění konce mě zprvu zaskočilo, ale vlastně jsem se díky němu posléze dobral zajímavých myšlenek. Jak píše J. Pařízek, dobře to do sebe zapadlo. Snad jen scénické a prostorové řešení mohlo být promyšlenější a vést ke snazší orientaci. Herecky výborné, zaslouží si jmenovat především hlavní dvojice L. Žáčková a V. Kratina.
(zadáno: 6.3.2017)
65%. Vtipná i drsná hra o pozvolném zaprodávání se, které po počátečním malém ústupku již nelze zastavit a nabývá obludných rozměrů. Realizaci ani hereckému ztvárnění není moc co vytknout, na menším prostoru se E. Maximová za ústřední dvojicí rozhodně neztrácí, odlehlejší Štvanice je ideálním místem. Finále s večírkem více než výmluvné. Ridley zvolil odlehčenější ladění, což svůj význam mělo, ale bohužel zároveň ubralo na intenzitě sdělení. Obdobné téma jiní autoři dokázali uchopit lépe.
Se hrou jsem měl problém, ale myslím, že v textu jistý potenciál je. Tvůrci podle mého názoru zvolili špatnou cestu. Režijní pojetí Lídy Engelové se mi zdálo těžkopádné; řekl bych, že hra by si zasloužila trochu uvolněnější a méně „doslovný“ přístup (ale neumím odhadnout, zda by tak vyzněla přesvědčivěji). Solidní výkon L. Mrkvičky, s drobnými výhradami přijatelný výkon M. Písaříka. Velkou slabinou je L. Pernetová, jejíž projev je příliš polopatický; herečce se nepodařilo vypořádat se se specifičností textu. Ve výsledku působí inscenace problematicky, některé okamžiky jsou doslova trapné.
(zadáno: 20.6.2018)
Izraelská autorka se systematicky věnuje životu v ortodoxních židovských komunitách, zvláště ženské problematice. V pravidlech a řádech, které tamním lidem komplikují život, lze najít paralely i s problémy lidí v evropských státech. V případě Tajemství je oním přesahem hledání identity a osobní svobody. Režie boleslavské inscenace se ujala samotná autorka. Její koncepce se může jevit poněkud nemoderně, nicméně sílu kvalitního textu společně se souborem do inscenace přenést dokázala. Svým způsobem exkluzivní počin, k jehož dobrému výsledku významně přispěly i výkony M. Pachlové a D. Šoltýsové.
(zadáno: 3.2.2020)
55%. Conradův román je látkou, k níž se má smysl vracet. A vzhledem k aktuálnímu dění ve světě má právě v této době co říci. Jařabova dramatizace, potažmo inscenace je rozporuplná. První část, složená převážně z monologů, je nedivadelně statická a k hledání souvislostí je třeba trpělivosti a úsilí. Vyplatí se počkat na část druhou, v níž se jednotlivé střípky přece jen protnou. Se silným hereckým souborem DNZ Jařab pracovat umí, mužské osazenstvo pozitivně obohatila hostující A. Fialová.
(zadáno: 29.5.2019)
65%. Titul navázal na dlouholetou tradici Divadla v Dlouhé v uvádění rodinných a hudebních titulů. Snad až příliš vděčné inscenaci chybí hlubší přesah, který předloha nabízí. Více zaujme tím, co jsme již v minulých počinech viděli, ničím příliš nepřekvapí snad kromě vtipných v dobrém slova smyslu vulgárních textů písní. Pro dospívajícího Adriana našel M. Matejka správnou polohu, skvěle ho doplňovali zejména E. Hacurová či P. Tesař.
(zadáno: 14.3.2017)
Asi nejznámější román s postavou Toma Ripleyho napsala autorka v době, kdy se o určitých problémech nehovořilo tak otevřeně jako teď. Pro pozdější přepisy tak dostali tvůrci volnější ruku. V komorní plzeňské adaptaci je posílen homosexuální podtext a dějem prostupují vzpomínky Toma na autoritativní tetu, která měla lví podíl na jeho rozpolcení. Určité Tomovy rysy ztvárnil P. Neškudla čitelněji než filmoví představitelé. Z inscenace je patrné, co chtěli tvůrci říci. Obeznámeným divákům, očekávajícím intenzivnější pocit děsu, nemusí připadat potenciál tématu zcela využitý. Přesto zajímavý počin.
(zadáno: 28.1.2013)
65%. Tomáš Matonoha má pro tento druh humoru a skečů správný cit a dokáže přesně zvolit míru nadsázky. Josef Polášek mu byl dobrým partnerem. Tentokrát se podařilo na sebe jednotlivé skeče zdařile navázat a propojit je rámcem, který měl v sobě navíc i nečekaný přesah. Režie J. Nebeského naštěstí jen „nenápadná“, což bylo vzhledem k charakteru počinu dobře. Našla by se hlušší místa, ale vzhledem ke zmíněné návaznosti by bylo zkracování obtížné. Celkově vtipná a zábavná podívaná, jejíž návštěvy jsem nelitoval.
Počiny Divadla Radka Brzobohatého mívají převážně nevalnou úroveň, ale Tančírna je světlou výjimkou. Tvůrci se inspirovali slavnou inscenací a filmem, ale děj zasadili do českého prostředí a v dění v Tančírně se odrážejí české dějiny 20. století. Oproti jiným zpracováním je posílena humorná stránka a spíše než dějinné události se do popředí dostávají konkrétní lidské osudy. Jistě nalezneme i vydařenější verze Tančírny, ale inscenace DRB je zdařilá, má řadu dobrých a originálních nápadů.
(zadáno: 29.4.2019)
55%. Tančírna jako průlet stoletými dějinami naší republiky. V jiných verzích se historické události promítaly do chování lidí, v MDP byly často zobrazovány přímo. Byť byl jejich výběr vlastně výstižný, na scéně vyzněly spíše těžkopádně. Bonusem mělo být i živé zpívání písní, to však přes solidní hudební potenciál souboru paradoxně nikterak neuchvátilo. Pohybová složka zdařilejší, ale pražští diváci již mohli být svědky oslnivějších pohybových kreací činoherců. Odcházející vedení se po rozporuplné dvanáctileté etapě rozloučilo důstojně, nicméně i tato inscenace stvrdila žádoucnost změny.
(zadáno: 27.6.2017)
Autor předběhl svou dobu a je skoro neuvěřitelné, s jakým nadhledem postihl podstatu společenského „bordelu“, jehož ukázku demonstroval na revolucionářích a vládnoucích. Režisér L. Smoček uplatnil pověstný smysl pro práci s herci na velkých i malých rolích. V ansámblu by se našly slabší články, ale celkově na dobré herecké úrovni. Komedie s groteskními prvky je vtipná i dnes, inscenace místy silně rezonuje, ale přesto se vnucují otázky, zda jsou podobné revivaly dostatečně opodstatněné, zda je „stará inscenační škola“ tou nejlepší cestou či zda neexistuje dynamičtější a údernější řešení.
(zadáno: 3.12.2021)
(zadáno: 23.1.2011)
Myslím, že režisér příliš nedbal na to, aby herci stvořili postavy s čitelným smyslem a vystihli vztah mezi nimi. Téma a myšlenky dramatu se v inscenaci ztrácely. Zbytečně nepřirozená a přehrávající H. Maciuchová podstatu své hrdinky příliš nevystihla. Trochu lépe vyjádřili charaktery L. Frej a J. Meduna, ale i v jejich případě jsem měl problém pochopit smysl postav ve hře. Převážil ve mně pocit, že herci si role užívají, více či méně intezivně je prožívají, dokáží efektně podat text, ev. být „dramatičtí“. To je však pro mě málo. Z divadla si rád odnáším poselství, u dramat tohoto typu zvlášť.
(zadáno: 22.10.2019)
O autismu či vyrovnávání se s těžkou situací byly napsány zdařilejší hry, ale představit něco nového a objevného nemělo být záměrem této inscenace. Projev P. Nesvačilové se může jevit vyumělkovaně, ale u postavy tanečnice to není na škodu; herečka je navíc osobitá a má zvláštní jiskru. Je zde prezentována lehčí forma autismu a M. Táborský spíše čerpá ze svých dřívějších rolí. Režisér P. Ondruch mohl herce dovést dál, ale oba se na sebe dokáží napojit a je příjemné je sledovat. Milou připomínkou dřívějšího Ungeltu je hlas A. Vránové, která se již rozhodla jeviště opustit.
(zadáno: 13.11.2011)
45%. Hlavní problém inscenace vidím v nedotažené režijní koncepci a nesouznění jednotlivých složek. V tomto výtvarném pojetí by se podle mého názoru hodilo (více než poměrně realistické herecké prostředky) přistoupit k výrazněji stylizovanému projevu. Herecké výkony solidní, ale pro mě žádný nezapomenutelný. Řešení přestaveb mi přišlo nepokrokové a těžkopádné. Rozpačitá inscenace se vlekla, byla nezáživná a nudná, jen tu a tam to zajiskřilo. Nápaditý závěr mě pobavil (škoda, že takových okamžiků nebylo více), bohužel byl vzhledem k celkovému pojetí příliš násilným kontrastem.
Našly by se jisté nedotaženosti v režijním výkladu (zvláště konec nevyznívá přesvědčivě), ale zábavná inscenace zaujme svou originalitou, dynamikou i hereckými výkony. Nejzajímavější počin tohoto absolventského ročníku.
(zadáno: 5.3.2014)
Slavná hra byla pro inscenaci zkrácena a vznikla netradiční hudební variace s řadou zpívaných pasáží. Lze vypozorovat asociace se současností. Rodina Orgonových žije prázdným životem beze smyslu, mezi členy selhávají rodinné vztahy. Tartuffe jako „hodinový manžel“ je nápad opravdu originální. Herci si představení užívají a díky jejich živosti a nasazení je to opravdu vtipné (i když konzervativnější diváci možná tento druh humoru nepřijmou). Problémem však je, že na komickou stránku je tlačeno až příliš a ve vtipech se zmíněné přednosti poněkud utápí. V tématu hry se ukrývá větší potenciál.
(zadáno: 11.3.2024)
55%. Variace na Molièrova „Tartuffa“, jehož je užitečné předem znát, protože hlavně první scény se „proletí“ nesnadno vstřebatelným převyprávěním. Autor variace a režisér M. Spišák si společně s herci, z nichž někteří přecházejí mezi více rolemi, pohrává s předlohou způsobem zábavným a divácky vděčným, v určitých pasážích i poměrně odvážným. Vulgarismy v jazyku mají opodstatnění, navíc jsou zdrojem osvěžujícího humoru. Koncepci by však prospěl dramaturgický dohled na zřetelnější vyjádření smyslu variování a také na učesání inscenačního modelu (např. některé pasáže jsou skoro přeskočeny, jiné zase dostávají velký prostor bez jasného přínosu).
(zadáno: 27.2.2023)
Autorka R. Widenková si v grotesce utahuje z lidských chyb a slabostí, jemně nekorektní humor naštěstí neklesá pod hranici vkusu a nepostrádá (dů)vtip. Skvělý doprovod Š. Krtičky na bicí vydatně pomáhá semknutým hercům „jedoucím na maximum“. Všichni své postavy zdařile rozehrávají, jmenovat si zaslouží hlavně J. Staněk, M. Jindrová a J. B. Havelka. Nelze sice říci, že by soubor Ductus Deferens přicházel s vysloveně unikátní poetikou a humorem, nicméně způsob práce a inscenování osobitost nepostrádají a přinášejí českému divadlu milé osvěžení. Jejich činnost si pozornost bezesporu zaslouží!
(zadáno: 11.8.2011)
Myslím, že text je zbytečně dlouhý (zejména úvodní scény jsou příliš vleklé), ale jistý potenciál v něm je. Inscenace však zůstala na půli cesty, pro mě byla značně rozpačitá. Režisér se s herci nedokázal dobrat k podstatě autorova sdělení, vázl výklad situací a částečně i postav, ze záplavy slov nevyznívaly myšlenky. Herecké výkony spíše špatné. Dobrý M. Kern v nejmenší roli neměl odpovídajícího partnera. Standardní M. Prášilová a L. Langmajer, ten si ale částečně spletl žánr. Nepřesvědčivému T. Stolaříkovi toho hodně uniklo. Otřesná O. Ženíšková byla naprosto mimo.
