PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2000)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 8.10.2013)
Předně se jedná o pozoruhodnou hru ve výborném překladu, resp. přebásnění Ester Žantovské. S podobně zajímavým textem se často nesetkáme. S některými prvky v režijní koncepci M. Němce nemusíme souhlasit, ale podstatné je, že režisér našel s herci správnou cestu pro zpřístupnění divákům a přišel i se zajímavými nápady. Herci náročné monology zvládli, hráli s velkým nasazením, jen chvílemi se možná příliš soustředili na „popis situací“ na úkor přesahu (výtka směřuje i k režijnímu vedení). Skvělá inscenace Divadla Letí vyšla celkově o něco lépe, ale verze Divadla v Celetné je rovněž zdařilá.
85%. Pozoruhodná a zdařilá hra, v níž se originálně snoubí humor s drsnými akcemi a realita s nadpřirozenými prvky. Nezvykle koncipovaný text občas přechází do veršů, které dosti neobvykle a zároveň nenásilně kontrastují s vulgarismy. Skvělý a přesný překlad Ester Žantovské. Dobré režijní uchopení Martiny Schlegelové, všichni tři herci podali výborné soustředěné výkony. Inscenaci pokládám za jeden z nejpovedenějších počinů sezóny 2009/10.
(zadáno: 20.6.2018)
65%. Autor vhodně předkládá fakta svědčící pro i proti obžalovanému, jenž se s nejlepšími úmysly rozhodl porušit zákon, aby zachránil lidské životy. Model dramatu není objevný (s podobnými formami se diváci již měli příležitost setkat), ale k tématu se hodí. Divácké hlasování o vině či nevině vytrhuje návštěvníky z pasivního sledování a zvyšuje atraktivitu. Inscenační zpracování standardní, prostor pro navýšení účinku by se našel ze strany režiséra i herců. S rolemi právníků se M. Kačmarčík, J. Smutná a Z. Kalina příliš nepotkali, věrohodněji zahráli T. Novotný, L. Jurek a E. Pacoláková.
(zadáno: 30.11.2012)
Hru jsem si oblíbil v podařené inscenaci Strašnického divadla (nyní přenesené do Divadla Komedie). Kladenská verze byla ledabyleji režijně vyložená a zpracovaná, nepůsobila zdaleka tak „úderně“ a dynamicky. Zejména první polovina vyzněla velmi rozpačitě. Herci se snažili a bylo docela zábavné je sledovat. Na výkonech některých se však podepsalo nedostatečné režijní vedení. Hra umožňuje odnést si kromě zábavy i něco navíc, ale kladenská inscenace potenciál textu využila pouze částečně. Kdybych neměl srovnání s lepším zpracováním, možná bych odcházel spokojenější.
(zadáno: 16.3.2011)
Dobře napsaná komedie (mj. vtipný a ironický protipól feministicky laděných her posledních let) nabízí řadu zajímavých postřehů o mužích a jejich vztahu k ženám. Nápaditě skloubená filozofická rovina textu s humorem a příběhem, který je pro sdělení hry ideálním rámcem. V textu se ve značné míře vyskytují vulgarismy, ale jsou používány smysluplně. Režisér V. Štěpánek inscenaci vystavěl zdařile, dostal do popředí téma a zároveň (spolu s herci) dosáhl velké zábavnosti. Na výsledku mají rozhodující zásluhu výkony mimořádně sehraného hereckého týmu.
(zadáno: 20.1.2023)
65%. Imerzivní projekt spojuje motivy příběhu o Krabatovi s tématy souvisejícími s životem v Lužickém Srbsku, krajem neodmyslitelně spjatým s těžbou hnědého uhlí. Pozoruhodný nápad nechal vzniknout inscenaci s nezaměnitelnou atmosférou, kterou významně dotváří prostor pražského Lužického semináře a účast kapely ČILAK. Těžko hodnotit celek, z něhož nelze vidět vše. Mně osobně se prolnuly jen dvě z několika linií, zbylým jsem v poměrně krátkém čase nestihl věnovat dostatek pozornosti. Z organizačního hlediska by možná neškodilo více „vychytávek“ či nasměrování. Českému imerzivnímu divadlu přesto tento počin přinesl závan něčeho nového.
(zadáno: 17.12.2021)
Lunetici a jejich divácký úspěch patří mezi paradoxy konce 90. let. Tvůrčí tým kolem J. Lesáka a N. Preslové zvolil originální téma a zpracovali vznik skupiny, její slávu i zánik. Důležité jsou dobové okolnosti, některými se již ve svých hrách zabývali např. T. Dianiška nebo P. Kolečko. Z mnoha zdrojů poskládaná fakta jsou postavená do souvislostí, okomentovaná, ironizovaná (např. citacemi z časopisu Bravo), doplněná pohledem aktérů. Zároveň nevyznívají jako dehonestace. Inscenace šlape jako hodinky, živé i reprodukované hudební vsuvky umocňuje efektní tanec. Publikum na humor živě reaguje a dá se očekávat velký zájem.
(zadáno: 10.9.2015)
Novocirkusová inscenace, spojující akrobacii, tanec, hudbu a v menší míře mluvené slovo. Akrobati bez jištění předváděli dechberoucí čísla, při nichž diváci mohli nezřídka dostat strach o jejich život, zejména pak o vzduchem létající akrobatku J. Telcovou. Povedené hudební doplnění O. Havlíka. Rámec inscenace přesvědčivě nevyšel. Zprvu zábavný počáteční transvestitní monolog se brzy začal jevit zbytečně nastavovaně a aktér se opakoval. Ve výsledku se jednalo především o podívanou. Ale pozorovat tělesně zdatné účinkující, překračující hranice lidských možností, je prostě radost!
(zadáno: 13.11.2011)
65%. Hra je zajímavým postřehem a vtipně (či dokonce absurdně) nadsazeným komentářem uměleckého úpadku, jaký v současné tvorbě nacházíme. Pro potenciální inscenaci je však dramatický text méně významnou složkou, než tomu obvykle bývá, v tomto případě hraje důležitější roli režijní a herecké ztvárnění. Spojení režiséra J. Pokorného a herce T. Matonohy (který disponuje nezaměnitelnou spontaneitou, bezprostředností i smyslem pro nadsázku) bylo šťastné a dalo textu správné vyznění. Ovšem možnosti hry jsou omezené a tvůrci se s jejími úskalími vypořádali jen částečně. Přesto zajímavé a originální!
(zadáno: 14.5.2018)
Autorka dobře postihla paradoxy dnešních partnerských vztahů. Ironický a mnohdy drsný humor nepostrádá osobitost, vulgární pasáže na část diváků nemusí zafungovat tak, jak bylo zamýšleny. Z hlediska dramatického má text určité trhliny, s nimiž se obě herečky za pomoci P. Šmída převážně bravurně vypořádávají, jen v několika místech se jim to zcela nedaří. Výrazná, částečně živá hudba. Výprava využívá omezené možnosti maličkého prostoru. Hra navazuje na to, co se v Rubínu dříve rozvíjelo, a přece jde sympaticky svou vlastní cestou.
(zadáno: 2.3.2020)
Pozoruhodný komorní muzikál s kvalitní hudbou i texty se po zdařilé české premiéře dočkal dalšího – neméně povedeného – nastudování. Režijně dobře postavená inscenace, jejíž hlavní tíhu nesou oba představitelé. Ti musí uzpívat náročné party a zároveň uhrát dramatický příběh s milostnými scénami, které nesmí vyznít toporně. Alternující R. Pekárek na několika místech zaváhal ve zpěvu a v jevištním pohybu, ale drobné chyby mu lze snadno odpustit. Ve spojení s výtečným L. Adamem se postarali o silný zážitek.
(zadáno: 23.11.2015)
75%. Skutečností inspirovaný drsný příběh zničující vášně i manipulace autor zpracoval jako komorní muzikál, přes nutnou dominanci efektu hudebně i textově propracovaný a zdařilý, nezabředl do kýčovitosti v tomto žánru časté. Režisér vystačil s minimální výpravou a vsadil na ústřední dvojici s klavíristou, jenž drobně spoluúčinkoval. Oba mladí umělci obstáli herecky i pěvecky a obhájili správnost svého obsazení. I když J. Blažek ve výrazněji koncipovaném záporném partu na první pohled upoutal více, L. Kunz (přes počáteční hereckou nejistotu) nezůstal ve stínu. Inscenace si zaslouží pozornost.
(zadáno: 30.10.2018)
Eva Stehlíková svými (často prvními) českými překlady zabraňuje, aby antické hry římských autorů zůstaly navždy zapomenuty. Římské tragédie jsou však příliš zatížené dobou, v níž byly napsány. Platí to nejen o přežité formě, ale také o obsahu s minimem nadčasovosti. Při mimořádné snaze se lze dobrat ucházející inscenace. Má se však smysl s takto problematickými látkami utkávat? Scénické čtení či skica, kde byl přednes herců umocněn efektním hudebním doprovodem, byl rozumný kompromis, jak nabídnout užší skupině fajnšmekrů ojedinělou možnost setkání s tímto dílem.
(zadáno: 29.4.2019)
Eskapády Baarové, Mandlové a dalších již byly mnohokrát zpracovány a je dobře, že se někdo zabývá i méně „profláklými“, ale neméně pozoruhodnými protektorátními osudy. V rozhlasovém studiu se střetávají kolaboranti s těmi, kteří se nezaprodali a jejich hrdinství se jim stalo osudným. S reálnými fakty je občas nakládáno s uměleckou licencí, jsou stavěna do domýšlených souvislostí a účelně nadsazována. Vyvážené interpretaci tématu pomáhají inscenační řešení i herecké výkony. Scénář by místy snesl vysvětlení některých faktů, proto se vyplatí přečíst si před představením program s životopisy.
(zadáno: 29.3.2013)
75%. Inscenace vykresluje osobnost fotografa Miroslava Tichého, osobnosti svérázné, nezařaditelné, odlišující se. Náhled do jeho vlastního světa, který si nenechal vzít. Inscenace byla pozoruhodná především kvůli jedinečnému výkonu I. Hloužkové, která se do postavy Tichého dokonale vcítila. Herci kolem vytvořili herečce dobré zázemí. Vše ostatní mi ničím mimořádné nepřipadlo, možná by hereččin výkon šlo postavit i do lépe vystavěných obrazů s lepší sdělností. Ale režisérčina volba obsazení hlavní role byla sama o sobě tak dobrá, že to k působivosti celku vlastně stačilo.
(zadáno: 30.10.2018)
Předchůdce Larsonova kultovního „Rentu“ je hudebně rovněž pozoruhodný, nicméně z hlediska libreta (upraveného D. Auburnem) podstatně méně vyzrálý. Pečlivé české přebásnění, k hudební oslnivosti přispěl živý hudební doprovod a pěvecky jedinečný T. Vaněk. V herecké složce byla trojice účinkujících podstatně méně jistá a nevyhnula se občasným zaškobrtnutím, což jde na vrub i režisérovi. Poděkujme zúčastněným za úsilí, s nímž dílo přivedli na česká jeviště. Nekomerční hudební projekty tohoto typu na pražské (i české) scéně scházejí a přejme si, aby další vlaštovky na sebe nenechaly dlouho čekat.
(zadáno: 14.8.2023)
Ze Stosselovy knihy o úzkostech byl pro inscenaci užit zejména motiv spojený se svatbou. Diváci jsou pozváni na „zkoušku“ svatebního dne, která má pár potýkající se s úzkostmi na náročnější den připravit. Podstatnou úlohu má v inscenaci živá hudba. Hranice mezi herci a publikem jsou stírány nenásilnou interakcí, během níž dojde k zapojení některých diváků. Ve své podstatě ponuré téma je zpřístupněno vhodným humorem, aniž by bylo zlehčováno. S některými z „odboček“ se sice divák ztotožnit nemusí, nesporně však jde o počin, který vzhledem k originální koncepci stojí za vidění a může překvapit i častého návštěvníka divadel.
(zadáno: 20.2.2014)
Hauptmannovu více než sto let starou hru tvůrčí tým použil jako základ pro moderní adaptaci. Byly vybrány motivy, které mají co říci k současnosti, a ty byly s pomocí dalších zdrojů aktualizovány a přepracovány. Inscenace mě zaujala řadou jednotlivostí, některé situace byly skutečně trefné. Ale koncepce jednotlivých scén se mi jevily často násilné, celek na mě působil poněkud vyumělkovaně. Vzhledem k tomu, že se vlastně jednalo o dost „zásadní“ témata, mě tento počin nechal nepatřičně lhostejným. I když pokus vyšel pouze částečně, dramaturgickou volbu a inscenační záměr oceňuji.
(zadáno: 14.11.2012)
65%. Osud Jaroslava Ježka není do podrobností rozhodně notoricky známý a je záslužné zabývat se jím. Inscenace, kterou ročník KALD dostal příležitost pod vedením B. Holička na malé scéně Ypsilonky připravit, byla postavena na zajímavém nápadu, a to „rozdělení“ jednotlivých vlastností a charakteristik Ježkovy osobnosti do osmi samostatných rolí. Originální nápad se mi v zásadě líbil, ztvárnění mi však zároveň zcela nevyhovovalo, „rozdělené“ se mi úplně neposkládalo do celistvé výpovědi. Ale každopádně svěží inscenace, hudebně a herecky na velmi dobré úrovni.
(zadáno: 14.11.2012)
Není snadné najít hru pro několik hereček starší generace. Bohužel v DnV současným i někdejším členkám příliš dobře nevybrali. Průměrný, spíše podprůměrný text hry není příliš dobrým východiskem. Je plný nevěrohodných situací a mnohokrát ohraných a nezajímavých klišé. Vhodnou úpravou a režií by se dalo hře pomoci, režisér P. Kracik však zůstal hře hodně dlužen. Herečky se snažily a částečně hru pozvedly, ale osudy postav ne vždy vyzněly věrohodně. Často se nezdařilo zakrýt nekvality textu a na jevišti byla bohužel někdy k vidění i trapnost. Dá se vidět, ale inscenace nepředstavuje přínos.
(zadáno: 3.2.2020)
65%. O smolařích a o tom, jak je těžké vymanit se začarovaného kruhu vazeb a problémů, bylo napsáno mnoho her. Tato mezi nimi může zaujmout tím, že je plná nejednoznačností a diváka ponechává v nejistotě. Režisér s herci pracoval na umocnění tajemné atmosféry, v čemž pomohl komorní prostor, kde si divák může užívat sledování jemných odstínů a významů vkrádajících se „mezi řádky“. Napětí se daří udržet prakticky celou dobu a dojde i na humor. Právě pro intimní prostředí Divadla Ungelt je titul vhodný.
