PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2013)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 29.4.2019)
Eskapády Baarové, Mandlové a dalších již byly mnohokrát zpracovány a je dobře, že se někdo zabývá i méně „profláklými“, ale neméně pozoruhodnými protektorátními osudy. V rozhlasovém studiu se střetávají kolaboranti s těmi, kteří se nezaprodali a jejich hrdinství se jim stalo osudným. S reálnými fakty je občas nakládáno s uměleckou licencí, jsou stavěna do domýšlených souvislostí a účelně nadsazována. Vyvážené interpretaci tématu pomáhají inscenační řešení i herecké výkony. Scénář by místy snesl vysvětlení některých faktů, proto se vyplatí přečíst si před představením program s životopisy.
(zadáno: 29.3.2013)
75%. Inscenace vykresluje osobnost fotografa Miroslava Tichého, osobnosti svérázné, nezařaditelné, odlišující se. Náhled do jeho vlastního světa, který si nenechal vzít. Inscenace byla pozoruhodná především kvůli jedinečnému výkonu I. Hloužkové, která se do postavy Tichého dokonale vcítila. Herci kolem vytvořili herečce dobré zázemí. Vše ostatní mi ničím mimořádné nepřipadlo, možná by hereččin výkon šlo postavit i do lépe vystavěných obrazů s lepší sdělností. Ale režisérčina volba obsazení hlavní role byla sama o sobě tak dobrá, že to k působivosti celku vlastně stačilo.
(zadáno: 30.10.2018)
Předchůdce Larsonova kultovního „Rentu“ je hudebně rovněž pozoruhodný, nicméně z hlediska libreta (upraveného D. Auburnem) podstatně méně vyzrálý. Pečlivé české přebásnění, k hudební oslnivosti přispěl živý hudební doprovod a pěvecky jedinečný T. Vaněk. V herecké složce byla trojice účinkujících podstatně méně jistá a nevyhnula se občasným zaškobrtnutím, což jde na vrub i režisérovi. Poděkujme zúčastněným za úsilí, s nímž dílo přivedli na česká jeviště. Nekomerční hudební projekty tohoto typu na pražské (i české) scéně scházejí a přejme si, aby další vlaštovky na sebe nenechaly dlouho čekat.
(zadáno: 14.8.2023)
Ze Stosselovy knihy o úzkostech byl pro inscenaci užit zejména motiv spojený se svatbou. Diváci jsou pozváni na „zkoušku“ svatebního dne, která má pár potýkající se s úzkostmi na náročnější den připravit. Podstatnou úlohu má v inscenaci živá hudba. Hranice mezi herci a publikem jsou stírány nenásilnou interakcí, během níž dojde k zapojení některých diváků. Ve své podstatě ponuré téma je zpřístupněno vhodným humorem, aniž by bylo zlehčováno. S některými z „odboček“ se sice divák ztotožnit nemusí, nesporně však jde o počin, který vzhledem k originální koncepci stojí za vidění a může překvapit i častého návštěvníka divadel.
(zadáno: 20.2.2014)
Hauptmannovu více než sto let starou hru tvůrčí tým použil jako základ pro moderní adaptaci. Byly vybrány motivy, které mají co říci k současnosti, a ty byly s pomocí dalších zdrojů aktualizovány a přepracovány. Inscenace mě zaujala řadou jednotlivostí, některé situace byly skutečně trefné. Ale koncepce jednotlivých scén se mi jevily často násilné, celek na mě působil poněkud vyumělkovaně. Vzhledem k tomu, že se vlastně jednalo o dost „zásadní“ témata, mě tento počin nechal nepatřičně lhostejným. I když pokus vyšel pouze částečně, dramaturgickou volbu a inscenační záměr oceňuji.
(zadáno: 14.11.2012)
65%. Osud Jaroslava Ježka není do podrobností rozhodně notoricky známý a je záslužné zabývat se jím. Inscenace, kterou ročník KALD dostal příležitost pod vedením B. Holička na malé scéně Ypsilonky připravit, byla postavena na zajímavém nápadu, a to „rozdělení“ jednotlivých vlastností a charakteristik Ježkovy osobnosti do osmi samostatných rolí. Originální nápad se mi v zásadě líbil, ztvárnění mi však zároveň zcela nevyhovovalo, „rozdělené“ se mi úplně neposkládalo do celistvé výpovědi. Ale každopádně svěží inscenace, hudebně a herecky na velmi dobré úrovni.
(zadáno: 14.11.2012)
Není snadné najít hru pro několik hereček starší generace. Bohužel v DnV současným i někdejším členkám příliš dobře nevybrali. Průměrný, spíše podprůměrný text hry není příliš dobrým východiskem. Je plný nevěrohodných situací a mnohokrát ohraných a nezajímavých klišé. Vhodnou úpravou a režií by se dalo hře pomoci, režisér P. Kracik však zůstal hře hodně dlužen. Herečky se snažily a částečně hru pozvedly, ale osudy postav ne vždy vyzněly věrohodně. Často se nezdařilo zakrýt nekvality textu a na jevišti byla bohužel někdy k vidění i trapnost. Dá se vidět, ale inscenace nepředstavuje přínos.
(zadáno: 3.2.2020)
65%. O smolařích a o tom, jak je těžké vymanit se začarovaného kruhu vazeb a problémů, bylo napsáno mnoho her. Tato mezi nimi může zaujmout tím, že je plná nejednoznačností a diváka ponechává v nejistotě. Režisér s herci pracoval na umocnění tajemné atmosféry, v čemž pomohl komorní prostor, kde si divák může užívat sledování jemných odstínů a významů vkrádajících se „mezi řádky“. Napětí se daří udržet prakticky celou dobu a dojde i na humor. Právě pro intimní prostředí Divadla Ungelt je titul vhodný.
(zadáno: 24.4.2015)
75%. Hra o odcizení matky a syna a zvláštním pokusu o řešení. Příběh posloužil autorovi k vyjádření pravdivé a přes docela humornou formu dost smutné reflexe izolace a osamělosti dnešních lidí, kteří ztrácejí schopnost přímého kontaktu a hledají náhražku v elektronické komunikaci. Hra v uzavřeném sklepním prostoru vyzněla silně a oba herci k tomu přispěli. Jeden dějový zvrat a samotný závěr by si zasloužily přehlednější režijní a scénografické řešení, část diváků může být zmatena, ale to jsou jen drobné výtky.
(zadáno: 4.3.2019)
45%. Příběhy na podobné téma se ve filmu i na divadle objevily už mnohokrát, ale debutující autor a režisér Kamil Střihavka přesto dokázal přispět něčím originálním a osobitým. Sám se však ve svém textu neodhodlal ke škrtům a ani dramaturgyně ho k tomu bohužel nedokázala přimět. Omílalo se podobné, většina scén měla být zkrácena, některé by dokonce mohly vypadnout úplně. Oba hlavní představitelé i dámy v menších rolích role drželi a neslevovali z nasazení. Inscenace má něco do sebe, ale nemálo slibných okamžiků fatálně poškodil nezvládnutý temporytmus.
(zadáno: 26.3.2012)
Zajímavý nápad poukázat formou kabaretu na rozporuplný vztah Z. Nejedlého k A. Dvořákovi a potažmo i jeho tvorbě. Kdo nezná podrobnosti, doporučuji se před návštěvou seznámit se základními souvislostmi (v programu či v tiskové zprávě na webových stránkách divadla). Zdařile rozvedená nadpřirozená vize, kdy se tato dvojice nadčasově střetne v prostředí Divokého Západu. Dobrá hudba M. Orsona Štědroně, skvělé herecké a pěvecké výkony. Režijní koncepce J. Friče se s Orsonovou vizí netloukla, jen se domnívám, že některé „ulítlé“ režijní nápady nebyly ku prospěchu a že odváděly pozornost od tématu.
(zadáno: 13.10.2017)
Adaptace Musilova románu. Stejné kostýmy herců odkazovaly k uniformám ve vzdělávacím ústavu. Poměrně dlouhá úvodní expozice byla řešena (nyní hojně užívaným) stylem, který je možné shrnout jako vyprávění více hlasy oživené pohyby a drobnými akcemi. Postupně převládly dialogy. Režisér se vyhnul obscénním výjevům, zůstalo u náznaků, byl podtržen vnitřní smysl situací a současné rysy tématu. Ústřední čtveřice své postavy adekvátně rozehrála, V. Vodochodský působil méně bezprostředně než zbylí tři. Finální monolog Törlesse se v této podobě neukázal jako dostatečně výrazný závěr.
(zadáno: 12.7.2013)
Ocenění si zaslouží nápad zpracovat osud baronky Sidonie Nádherné. Muzikál se však bez úskalí neobešel. Částečnou nepřehlednost libreta a kostrbatost textů se dařilo částečně zakrývat poměrně zdařile zkomponovanou hudbou. Režisér P. Ondruch bohužel nedokázal dostatečně odlišovat časové roviny. V jeho polopatické koncepci bylo skoro opomenuto uspořádání prostoru, které nepodtrhlo, že dvě zpěvačky ztvárňují jednu postavu. Významnou náplastí byl také zpěv M. Kubišové a A. Langerové a jejich působivé spojení. Lehce kazil dojem M. Hein, ale jeho výkon zásadním problémem nebyl.
(zadáno: 14.2.2011)
Líbilo se mi výtvarné řešení i herecké výkony. Odnesl jsem si několik dobrých postřehů o intimních vztazích, ale mezi nimi jsem mnoho nenašel. Režisér se snažil vyvolávat asociace různými prostředky (například postavením prolínajících se párů souběžně vedle sebe), ale podle mého názoru tyto postupy samy o sobě nepřinesly nic moc zajímavého. Jako vydařenější interpretaci Schnitzlerovy novely vidím filmové zpracování S. Kubricka. Za takto zpracovanou inscenaci by se žádné divadlo stydět nemuselo, tedy ani Divadlo Komedie ne, ale přece jen není tak zdařilá jako poslední počiny této scény.
(zadáno: 10.12.2018)
Nevyzpytatelný J. Kačena na téma vlk v člověku rozehrál sled více či méně (ne)srozumitelných asociací, každý z diváků snad může i některé pochopit. Kačena možná našel specifický styl, jemuž se herci zvládli přizpůsobit. V omezených prostorových možnostech scénograficky dobře řešené, výrazný hudební doprovod. Mě osobně zhruba v polovině přestalo bavit přemýšlet a hledat, co chce „básník říci“. Nepřinášelo mi ani potěšení nasávat energii, která šla z herců a jejich souhry. Představení se pro mě stalo útrpným čekáním na konec. Třeba se ale najdou diváci, které bude tento tvar bavit.
(zadáno: 13.5.2012)
Úprava a zkrácení hře pomohly a nenápadně ji aktualizovaly. Režijní interpretace v duchu předlohy, ale z mého pohledu (a v porovnání s jinými verzemi) poměrně nedůsledná. Hlavní problém vidím v obsazení Z. Slavíkové do klíčové role Blanche. Herečka je sice disponovaná zahrát složité charaktery, avšak její vzhled a „razantní“ projev postavě neodpovídají. Její Blanche je sice sama o sobě pochopitelná, ale míjí se s tím, o co ve hře jde. Působivá a vhodně koncipovaná hudba. Výsledek solidní, nikoli však mimořádný. Doporučuji navštívit zajímavější nastudování v Činoherním klubu.
(zadáno: 16.10.2011)
Režisér svůj výklad slavného dramatu postavil na textu, nesnažil se o násilné posuny (jakých se dopouštěli jiní) či aktualizace za každou cenu. Poctivá režijní práce, propracovaný výklad postav, výborné vedení herců. Mimořádný výkon L.Žáčkové, herečka se vypořádala s úskalími složité postavy. Skvělé výkony podali i ostatní. Připomínku bych měl k úpravě. Myslím, že hra je zbytečně upovídaná a režisér by se nemusel bát na určitých místech redukovat text. V dnešní době by možná bylo funkčnější, kdyby zobrazili jisté vyhrocené okamžiky otevřeněji a razantněji. Ale inscenace je každopádně zážitkem!
(zadáno: 20.1.2023)
65%. Hra T. Dianišky o ženské atletce, u níž se později zjistila příslušnost k opačnému pohlaví, zaujala v Divadle Petra Bezruče. Neautorská režie J. Š. Hájka a zkrácení vedly ke zdynamičtění, přesto se ani tato inscenace zcela nevypořádala s „rozkročením“ mezi vážnou a komickou polohu. Scénograficky a hudebně dobře postavené. S těžkou hlavní rolí se J. H. Firla vypořádal se ctí, ale jeho ostravský kolega ze srovnání vychází přece jen vítězně. Ostatní herci dobře zúročili šanci ztvárnit ve zkratce a vesměs s komediální nadsázkou rozličné postavy.
(zadáno: 2.3.2020)
T. Dianiška ve svém stylu zpracoval další pozapomenutý pozoruhodný osud, konkrétně ženské atletky v mužském těle. Neopomněl humor, ale tentokrát se mu v uchopení vážnějších stránek problematiky dařilo o poznání méně než v jeho nedávných počinech. Jako režisér dosud nejčastěji pracoval se spřízněnými lidmi z vlastního souboru, obstál i se souborem Bezručů a inscenaci ukočíroval po všech stránkách. V nelehké hlavní roli si J. Burýšek skvěle poradil s nebezpečně křehkou hranicí, kdy se jeho kreace mohla stát karikaturou. Další herci ve zkratce umně ztvárnili několik rolí.
