Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1672)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 19.8.2019)
65%. Tvůrčí tým se pokusil vyrovnat s tím, že doba ubrala muzikálu s výtečnou hudbou senzační ráz. V úpravě vznikly dvě časové, resp. dějové roviny. Přestože byla snaha odlišit je kostýmy a dalšími prvky, mohlo činit potíže zorientovat se a odhalit logiku některých situací. Přes výhrady k přepracování však počin patří k tomu lepšímu, co pražská muzikálová scéna nabízí. Byli vybráni pěvecky a tanečně dobře disponovaní účinkující, z nichž sálá energie tak intenzivně, že rádi odpustíme v některých případech slabší činoherní složku. A pochvalu si rovněž zaslouží scénograficky zdatně vyřešený problém užšího jeviště.
(zadáno: 19.8.2019)
35%. Dramaturgie a režie neposkytla hercům oporu, aby dostáli rozměrům Čechovových postav, většinou se omezili jen na některé jejich vlastnosti a převážně pro role ještě věkově nebo osobnostně nedozráli. Také nebylo jasné, o čem se hraje a proč byl právě Racek inscenován. Jistou osobní výpověď bylo sem tam možno zachytit např. u Trepleva nebo Sorina, takových chvil však bylo jako šafránu. Zajímavostí bylo situování čtyř dějství na čtyři místa v Žižkovském divadle, práce s prostorem však žádnou zvláštní nadstavbu nepřinesla. Tvůrčí tým by měl pro příště lépe odhadnout svůj potenciál a přizpůsobit mu výběr titulu.
(zadáno: 19.8.2019)
Nastudování Divadla Ungelt s A. Vránovou se zapsalo do paměti a srdcí mnoha diváků. Po letech se V. Cibulková pokusila o jiný pohled, její Gertie byla jemnější, méně nezdolná, více znavená ranami osudu. Hereččině investici by prospělo vedení režisérem, který by její potenciál lépe využil a pomohl též P. Šimůnkovi odkrýt další rozměry jeho dvojrole. Mezi několika silnými okamžiky se objevovalo nemálo míst, jimž chyběl náboj a v nichž se zapomínalo na klíčové téma životaplnosti. Některé textové úpravy nebyly ku prospěchu. Za zmíněnou verzí Ungeltu zůstala tato inscenace ve stínu.
(zadáno: 19.8.2019)
65%. Civilní pojetí antické tragédie, pod vedením režisérky H. Burešové se hraje bez velkých gest. Zákulisí nezakrývající scéna a moderní kostýmy mají zřejmě nenásilně přispět k upozornění na nadčasové souvislosti a spojitosti se současností. Vynikající výkony E. Hacurové a P. Špalkové, zvuková složka umocňující působivost. Toto je jedna ze správných cest, jak Sofoklovo dílo dnes inscenovat. Ne každý divák se dokáže dostat přes jakousi „bariéru“, kterou prastarý text – byť v novém překladu – vytváří.
(zadáno: 19.8.2019)
Za sebe musím říct, že jsem se s autorovým textem spíše minul a neoslovil mě. Můj doprovod naopak hra nadchla, připomněla nebo znovuobjevila pocity či zážitky z dětství i z dospělosti. Na základě této zkušenosti se snad dá vyslovit neseriózní myšlenka, že míra rezonování v konkrétním divákovi je hodně individuální. Realizace i herecké výkony adekvátní potřebám hry. Viděl jsem verzi upravenou pro velkou scénu DNF, kde byly prodávány jen přední řady. Předpokládám, že menší prostor inscenaci slušel lépe.
(zadáno: 7.6.2019)
Velkolepá imerzivní inscenace, která svým rozsahem v českém divadle dosud nemá obdoby. Výtečně vymyšlené a zkoordinované, výtvarně pozoruhodné, mimořádné nasazení pohotově reagujících herců. Divácky atraktivní, nenásilně kontaktní formu se povedlo skloubit s myšlenkou. Tábor pro mimozemšťany, čekajících na „pozemský azyl“, je výmluvnou metaforou. Objevuje se zde populismus, intriky, obohacování, manipulace, zkreslování skutečnosti, citové vydírání, ale i účast, pochopení, pocity bezmoci, strach o planetu apod. Délka únosná, ve střípcích informací se lze zorientovat bez problémů. Projekt, jehož ambice byly naplněny.
(zadáno: 30.5.2019)
(zadáno: 29.5.2019)
Motivy Bergmanova filmu by jistě bylo možné rozvíjet rozmanitějšími a objevnějšími prostředky, s příliš popisnou dramatizací sváděly dramaturgie a režie (ne vždy úspěšnou) bitvu. Přesto inscenace příjemně překvapila, přes delší stopáž nenudí a má moc diváka zasáhnout. Ze strany herců propracované a dobře vystavěné charaktery, k psychologické studii D. Bambase nelze mít nejmenší připomínku. Občasnou nejednotnost hereckého stylu lze omluvit odlišností jednotlivých prostředí. Škoda, že si herci DnV až příliš hájí komfortní zónu a uchylují se k nadmíru viditelnému markýrování při scénách násilí.
(zadáno: 29.5.2019)
Hru M. Tarant kdysi režíroval ve Zkušebně Divadla na Vinohradech, s výsledkem naprosto výjimečným a málo vídaným. Po letech se nespokojil s vyzkoušeným konceptem, jak by učinil leckterý jeho kolega. Vyšel z jiných hereckých osobností, s nimiž se často dobral odlišných vyznění. Nedosáhli sice tak mimořádné působivosti, ale silný příběh zůstal. Ve své zatím nejtěžší divadelní roli M. Kraus obstál, po nejistém úvodu byla studentka konzervatoře D. Licková posléze přesvědčivá a spolu s J. Bánovcem se jeví jako nadějní adepti herectví. Žánrově lehčí repertoár Divadla U Valšů titul obohacuje.
(zadáno: 29.5.2019)
65%. Umělecké prostředí není vzhledem k jeho specifikům nejvýstižnějším reprezentantem společnosti, ale J. Frič se svým týmem situování a smysl výrazné úpravy obhájil. Jde spíše o jemnější provokaci, šokujících výjevů se diváci nedočkají. Připsaný epilog je trefným završením. Podařily se též výklady Alcesta (V. Javorský) a Celimeny (K. Winterová), ve vedlejších rolích herci dokázali vystačit i s prostorem omezeným škrty. Výprava s dominantním videem naopak kladla diváckému vnímání překážky, našly se i méně záživné pasáže. Je záslužné, že se v ND snaží interpretovat klasiku touto formou.
(zadáno: 29.5.2019)
Ze stejnojmenného kontroverzního francouzského filmu si P. Butko vypůjčil určité scény, domyslel a rozvinul některé ve filmu jen letmo zmíněné motivy, na nespočet jiných dějových linií ovšem rezignoval. V dobrém slova smyslu se oprostil od doby vzniku filmu, logicky děj aktualizoval a doplnil o apokalyptický rámec. Samotné inscenační řešení však bylo rozpačitější, zejména zpočátku se jevila inscenace příliš „rozkouskovaně“ a nebylo snadné najít spojnici mezi jednotlivými výstupy. (více v článku na blogu)
(zadáno: 29.5.2019)
55%. David Drábek Gogolovu hru poupravil, přepracoval a zdynamičtil některé vedlejší roviny, ale kupříkladu oproti svým adaptacím Shakespeara se držel zpátky. Snaží se především rozesmávat a vlastně se to i daří, na čemž má lví podíl nasazení T. Havlínka. Diváci hledající rozptýlení možná budou spokojeni, i když Gogolovu komedii znají, výpovědní hodnota však ustoupila v tomto případě až příliš do pozadí. U Revizora se přímo nabízí (a možná se dá říci i žádá), aby rezonoval, to se v této nepříliš ambiciózní inscenaci bohužel děje v míře nedostatečné.
(zadáno: 29.5.2019)
65%. Režisér M. Dočekal rozsáhlost textu ustál, herecké výkony pod jeho vedením propracované. Divákům nemusí dělat problém udržet pozornost i více než čtyři hodiny. V kdysi kontroverzním Kushnerově dramatu se nachází dostatek nezastaralého, ale doba i společnost se značně posunuly. Nepodařilo se docílit toho, aby počin promlouval v takové míře, aby jej bylo možno nazvat trefou do černého. Vyvíjí se i dramatické formy, např. nadpřirozené výjevy v této podobě již příliš nefungují. Kdyby si na hru trouflo nějaké české divadlo v 90. letech, mohla se jednat o událost...
(zadáno: 29.5.2019)
Hra o čtyřech ženách ze čtyř generací jedné rodiny je pozoruhodná sama o sobě. Herečka D. Šoltýsová si v ní před lety sama zahrála a nyní ji nastudovala se svými absolventkami jako režisérka. Pečlivá práce se zatím nezkušenými herečkami se na výsledku odrazila, inscenace má silné momenty a hlavně na konci se dostaví katarze. Ku škodě je občas niternost prožitku přebíjena vnějšími a ne vždy ukočírovanými emocemi. Také se úplně nezdařily přechody mezi scénami a odlišení časových rovin, část diváků může být zmatena. Hra však za poznání stojí a zde můžete vidět povedené zpracování.
(zadáno: 29.5.2019)
Cirk La Putyka shromáždil opět nové umělce přinášející neokoukané novocirkusové prvky. Z hlediska práce s tématem patří inscenace k tomu nejlepšímu, co soubor za dobu své existence nabídl. Bylo přítomno zřetelné sdělení, které navíc nesklouzávalo k banalitám a nežádoucí doslovnosti. Nastínění různých aspektů problému ADHD, jejich následné rozvíjení pohybem a někdy i slovem zároveň nechávalo prostor pro fantazii diváků. I když by se jisté rezervy našly (jednu z nich vystihla H. Grégrová na konci svého komentáře), tvůrci se vydali smysluplnou cestou, která by soubor mohla vést k dalším posunům.
(zadáno: 29.5.2019)
Množství nastudovaných podkladů a materiálů a skutečností inspirované osudy přispěly k tomu, že fiktivním ústředním hrdinům šlo jejich slova a pocity věřit beze zbytku. Podíl na tom měli i herci, na derniéře suverénně zaskočil P. Neškudla. Z hlediska ucelenosti a práce s tématem šlo o inscenaci takřka vzorovou. Dokumentárně autentický ráz byl podpořen živou hudbou, pohybem a šťastně řešenou jednoduchou scénou ve spojení s videem. Koncept byl naopak záměrně narušován občasným karikováním epizodek hraných stejnými herci s účelem odlišit je od hlavních postav, což mohl mít někdo problém přijmout.
(zadáno: 29.5.2019)
65%. Titul navázal na dlouholetou tradici Divadla v Dlouhé v uvádění rodinných a hudebních titulů. Snad až příliš vděčné inscenaci chybí hlubší přesah, který předloha nabízí. Více zaujme tím, co jsme již v minulých počinech viděli, ničím příliš nepřekvapí snad kromě vtipných v dobrém slova smyslu vulgárních textů písní. Pro dospívajícího Adriana našel M. Matejka správnou polohu, skvěle ho doplňovali zejména E. Hacurová či P. Tesař.
(zadáno: 29.4.2019)
Hra inspirovaná skutečnou událostí. Zodpovědný střihač versus výjimečně talentovaná a velmi neukázněná herečka Tallulah Bankhead. Pracovní setkání obohatí dvojici, která by se jinak těžko sblížila, a ukáže dobré i horší stránky hereččiny osobnosti. Režisér s herci představili text divákům v inscenaci, v níž jsou správnou měrou vyváženy vtipné i vážné okamžiky. Nela Boudová v nesnadné úloze obstála a vlastně i překvapila. Repertoár divadla poslední dobou nabízí hry podobného ražení, slušela by mu větší rozmanitost a neškodilo by se poohlédnout také po dramatice jiného typu.
(zadáno: 29.4.2019)
Dramatizaci Havlíčkova románu „prověřilo“ již několik tuzemských divadel a v Kladně se v režii P. Svojtky dočkala dalšího zdařilého provedení. S pomocí scénických nápadů a hudby se daří budovat atmosféru, v níž se mísí nostalgie doby s pohnutými osudy hlavních hrdinů. Dobře vedení herci v hlavních i vedlejších rolích. Hlavní představitelka A. Rusevová se stala další skvělou představitelkou Štěpky, J. Slánský s Pavlem zdaleka tolik nesouzněl. Návštěva může přinést silný zážitek i tomu, kdo již dramatizaci navštívil v jiném divadle.
(zadáno: 29.4.2019)
85%. První dramatizace Havlíčkova románu se podařila a Městská divadla pražská se mohou pochlubit nejen prvenstvím v uvedení, ale i podařeným nastudováním. Přestože stopáž inscenace M. Františáka přesahuje tři hodiny, neztrácí sílu ani dech, v přijatelném tempu se daří udržet, resp. gradovat napětí. Ústřední herecká dvojice Petra Tenorová & Petr Konáš více než obstála. (více v článku na blogu)
(zadáno: 29.4.2019)
Miniscénky, v nichž každý z herců vystřídá několik postav, ukazují různé podoby partnerských i jiných mezilidských vztahů. Střídají se příběhy úsměvnější i dramatičtější. Režisér si s méně obvyklou formou textu poradil, herci se sehráli. Jednoduchá scénografie s kabinkami posloužila účelně. Jednotlivé scénky mají kolísavou úroveň a někdy i stejní herci ve dvou rolích dosahují různé přesvědčivosti. Škoda, že se nenajde více tak silných momentů, jako je hádka rodičů s učitelem. Dramaturgický výběr titulu i směr inscenování (byť má výsledek rezervy) představují příslib do budoucna.
(zadáno: 29.4.2019)
55%. Tančírna jako průlet stoletými dějinami naší republiky. V jiných verzích se historické události promítaly do chování lidí, v MDP byly často zobrazovány přímo. Byť byl jejich výběr vlastně výstižný, na scéně vyzněly spíše těžkopádně. Bonusem mělo být i živé zpívání písní, to však přes solidní hudební potenciál souboru paradoxně nikterak neuchvátilo. Pohybová složka zdařilejší, ale pražští diváci již mohli být svědky oslnivějších pohybových kreací činoherců. Odcházející vedení se po rozporuplné dvanáctileté etapě rozloučilo důstojně, nicméně i tato inscenace stvrdila žádoucnost změny.
(zadáno: 29.4.2019)
Eskapády Baarové, Mandlové a dalších již byly mnohokrát zpracovány a je dobře, že se někdo zabývá i méně „profláklými“, ale neméně pozoruhodnými protektorátními osudy. V rozhlasovém studiu se střetávají kolaboranti s těmi, kteří se nezaprodali a jejich hrdinství se jim stalo osudným. S reálnými fakty je občas nakládáno s uměleckou licencí, jsou stavěna do domýšlených souvislostí a účelně nadsazována. Vyvážené interpretaci tématu pomáhají inscenační řešení i herecké výkony. Scénář by místy snesl vysvětlení některých faktů, proto se vyplatí přečíst si před představením program s životopisy.
(zadáno: 11.4.2019)
Drama bratří Mrštíků posloužilo jako podklad pro „němohru“, v níž se herci vyjadřovali takřka výhradně pohyby a gesty, téměř celé přestavení (sou)zněla propracovaná hudba. V přenesení do současnosti byl režisér J. Čermák, jako u jiných svých interpretací klasiky, osobitý, důsledný a předložil podnětné spojitosti. Inscenační styl by si zasloužil vytříbit v kombinování náznaků s doslovností, např. kopulace byla někdy s nadsázkou naznačena, jindy zobrazena otevřeněji s nahotou. Maryšu skvěle ztvárnila A. Berecková i beze slov, dále si zaslouží jmenovat B. Šupová v odpudivé stylizaci Rozáry.