PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2013)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 24.3.2017)
Martin Čičvák umělecké prostředí nepochybně dobře zná a s využitím zkušeností napsal hru třem herečkám na tělo. V odhalení charakterů nebyl laskavý ani milosrdný a herečky se jeho postav zhostily bravurně. Černý humor fungoval, sehrané herečky dobře pointovaly situace. Umělci a herci jsou specifická sorta, jejich emoce nezřídka bývají přebujelé, lidé mimo umělecké obory často žijí a přemýšlí jinak. Z toho důvodu mají hry z divadelního prostředí limitovanou vypovídací schopnost o životě a v dramaturgickém plánu Činoherního klubu se objevují zbytečně často.
(zadáno: 10.12.2017)
Přestože autor v jedné hře nastolil snad až přemíru témat, nakonec jejich užití obhájil spojnicemi spočívajícími v dezinterpretaci minulosti, v odlišných úhlech pohledu jednotlivých členů rodiny i v nikdy nekončícím hledání identity a kořenů. Inscenace potřebuje čas, aby herecky dozrála. Na první repríze se J. Smutná s rolí ještě zcela nesžila, Z. Velen nepřizpůsobil projev malému prostoru. Nejjistěji působil paradoxně F. Cíl, ačkoli jeho role je napsaná nejméně barvitě. Přesto hra skrze inscenaci promlouvá a vnímavý divák autorovy možné odpovědi (nebo pochybnosti) nalezne.
(zadáno: 26.7.2014)
Pohybově i výrazově výborný Radim Vizváry! Osobně jsem se s celkem nějak vypořádal a snad se dobral k nějakému smyslu, ale určité okamžiky nejsem schopný přesně interpretovat. Podle mého názoru si však tento druh divadla neklade za cíl jednoznačné vyjádření zobrazovaného, ale spíše ukazuje cestu myšlení a klade nároky na diváka, aby se zobrazovaným pracoval a přebral si vše individuálně, sám v sobě. Z toho důvodu může být divácký zážitek značně individuální záležitostí.
(zadáno: 11.10.2021)
Režisér J. Čermák přenesl Goethův román do současnosti a domyslel, jak by se mohl hlavní hrdina chovat a vypadat dnes. Wertherovo sebeprožívání působí v aktualizované podobě uvěřitelně, pro vyvážení je shozeno či (s úctou) ironizováno, čemuž dopomáhá i Neckářova všudypřítomná píseň (krásná i kýčovitá zároveň). Výtvarné řešení dobře slouží celku. Výborná práce s herci, kteří v blízkosti divákům mohou používat i jemnější gesta. Nasazení hlavního představitele M. Krause je fascinující! Inscenace je jedním z příkladů, že i na repertoáru regionálních divadel se objevují pozoruhodné tituly.
(zadáno: 26.7.2014)
Monodramatická adaptace se soustřeďuje na titulního hrdinu románu a jeho pocity, což ve výsledku přináší značně jednostranný a zúžený úhel pohledu. Tento záměr je zajímavý a dotažený, ale každý jej nemusí přijmout. Návštěvník neobeznámený s románem by mohl mít také trochu problém zorientovat se v souvislostech. S náročným úkolem si J. Jankovský poradil výborně. Režisér herce správně vedl a scénickými a zvukovými prostředky jeho herecký výkon vhodně dotvořil.
(zadáno: 10.1.2018)
75%. Nenapíši zde nic nového. Zdařilá adaptace knihy pohrávající si s myšlenkou „Hitler v současnosti“. Inscenace předává chytrý humor předlohy, navíc okořeněný nenásilnými a smysluplnými odkazy k posledním dnům (a to i v české kotlině). Bulvárnější ráz není problémem, repertoár komerčního divadla tento počin vyloženě zdobí. Hlavní představitel O. Kavan se úlohy Hitlera zhostil bravurně, neomezoval se jen na vnějškové připodobnění. Dal nahlédnout i pod povrch fanatikovy duše, jehož nebezpečnost na první pohled nemusí být zřetelná.
(zadáno: 27.2.2023)
Souhlasím s komentáři kolegů, k nimž necítím potřebu něco dodávat...
(zadáno: 14.5.2018)
Soubor mnohdy hledá materiály v kořenech evropského divadla a nově je interpretuje vlastní cestou, což je pro vývoj divadla potřebné. Tentokrát posloužila hra z konce 16. století k vytvoření nezvyklého tvaru. Čtveřice takřka nahých performerů téměř beze slov předvádí nesnadné pohybové kreace opřené o výrazný hudební doprovod P. Šmída, jenž se též symbolicky herecky zapojí. Zábavné, poctivě odvedené. Zřejmě nebylo cílem, aby zobrazení různorodých milostných hrátek (se soudobým rámcem a odkazem) dávalo dohromady „vyšší smysl“. Já osobně jsem však z tohoto hlediska přece jen něco postrádal...
(zadáno: 9.2.2024)
55%. Režisér D. Šiktanc Brechtovu hru před lety inscenoval jako absolventskou inscenaci v Divadle Disk, pro nynější nastudování se uchýlil k výraznějším škrtům a zcela jiné koncepci, z níž bylo mnohem zřetelnější, co se snaží předat. Výrazným kladem jsou scénografie, hudba a mnoho drobných nápadů. Důslednější měla být práce s herci, mísení stylizace a jiných přístupů vede k tomu, že ansámbl působí nesourodě. Dílčí motivy zaujmou, přínosné myšlenky lze nalézt. Na Brechtově textu se však z hlediska použitelnosti formy čas značně podepsal a na jevišti i tentokrát obstál pouze částečně.
(zadáno: 23.4.2017)
75%. V temném dramatu se rozebírají bolesti až ze samého dna duše. K inscenování titulu je třeba odvaha riskovat. Brodit se takovými tématy není balzámem pro psychiku tvůrců. Zároveň jsou na místě obavy, zda hra diváky přiláká. Inscenace zaujme porozuměním textu. V náročné roli narušeného chlapce podal D. Krejčík strhující výkon. Viditelná citová investice Z. Bydžovské by stála za částečné krocení a odstup; hrála pravdivě a bez falše, ale přílišné „topení v emocích“ vyznění neprospělo. Přejme inscenaci, aby našla dostatek diváků, kteří se neleknou temnoty a budou pak odměněni silným zážitkem.
(zadáno: 10.1.2011)
Je bezesporu dobře, že byla uvedena málo známá Brechtova raná hra. V textu je hodně nadčasových a zajímavých myšlenek, ale z hlediska konstrukce je problematický a na jevišti těžko ztvárnitelný. Inscenace zaujme spíše jednotlivými složkami (výpravou, hudbou, atmosférou). Po slibném vyznění první scény bylo s postupem děje čím dál méně patrné, co se tvůrčí tým snaží říci. V dlouhých Brechtových hrách je složité škrtat, tempo inscenace dosti pokulhávalo. Herci se koncepci přizpůsobili, ale u nemála z nich se projevilo, že pro studenty jsou party přece jen příliš náročné.
(zadáno: 12.5.2014)
Hry Neila LaButa mají komerčnější ráz, ale autorovi se obvykle daří dosáhnout přesahu. Tento komorní thriller se dvěma zdařile napsanými postavami by přinášel hodnotnější výpověď, kdyby autor pečlivěji pracoval s tématem osobního „tajemství“, ukrývaného pod zdánlivě spořádaným povrchem. Vyznění by se dalo režijně i dramaturgicky pomoci, ale v DU si s nadstavbou moc práce nedali. V náročné roli zaujala Z. Adamovská, která uhrála i těžké vyhrocené okamžiky. Naopak P. Štěpánek nebyl šťastnou volbou. Role se v jeho podání pochopit dala, ale nebyl přesvědčivý a zcela se nevyhnul nechtěné směšnosti.
(zadáno: 7.7.2015)
Inscenace se nese v duchu retropočinů O. Havelky. Opět hudebně profesionálně zpracované, výborně vystižená atmosféra doby a s ní souznící humor. Na druhou stranu zase zbytečně dlouhé, bezmála dvouhodinová „válečná“ první půle volala po škrtech. Banálnější zápletka a povrchnější zpracování dějové linky, které takřka rezignovalo na hlubší výpověď o dobách a režimech, byly vzhledem ke zvolenému žánru hudební revue odpustitelné. Soubor činohry se po hudební stránce ukázal v dobrém světle. Titul do repertoáru ND příliš nezapadá, ale je divácky vděčný a od publika se dá očekávat dobré přijetí.
(zadáno: 12.4.2012)
Výtvarně zajímavé. Výkony I. Uhlířové a J. Černého skvělé. Poslechl jsem radu J. Pařízka a načetl předem všemožné materiály. Přesto musím konstatovat, že mě inscenace zcela minula. Při čtení hry bych se snad chytl, ale pochybuji, zda se dá text na jevišti interpretovat tak, abych ho byl jako divák schopen přijmout. Upřímně obdivuji toho, kdo inscenaci dokázal vstřebat. Mně se přístup režiséra & výtvarníka M. Pěchoučka nejevil jako správný (ale vhodnou cestu sám neznám). Počin vidím jako experiment, který nevyšel. Ale experimenty si nezasluhují zatracovat, mohou ukázat či udat nové směry.
(zadáno: 12.6.2012)
Téma, kdy hlavnímu hrdinovi během pár zbývajících chvil života prolétne hlavou celý jeho život, není nikterak objevné. Podivil jsem se, že se v zásadě vážné a pesimistické jádro netlouklo s uvolněným a nadsazeným pojetím. Možná jsem byl až příliš vstřícně naladěn, možná k tomu přispěla derniérová atmosféra, ale inscenace se mi líbila. Sedl mi styl humoru. Z mého pohledu se ani nejednalo o formu bez obsahu, i z tohoto „nevážného“ tvaru jsem si pár myšlenek odnesl.
(zadáno: 16.5.2023)
Téma posmrtného zúčtování se životem pojednal francouzský dramatik jako hru s nejasnými pravidly a zamyslel se nad volbami životních cest. Autorovu vizi může divák přijmout, odmítnout, ev. přijmout s výhradami. Přestože opakování podobných situací má své opodstatnění, užití menšího počtu slov by sdělení neublížilo a dá se rovněž pochybovat o účelnosti některých motivů. Inscenace stojí za vidění kvůli výtečnému hereckému duelu, niterný prožitek K. Oltové skvěle kontrastuje se zvládnutou stylizací J. Sklenáře. Režisér však s herci mohl ještě hledat zřetelnější zachycení vývoje a také vhodněji vymyslet znázornění započítávání bodů.
(zadáno: 2.11.2012)
Alternativa v pravém slova smyslu, zajímavý experiment, pokus o jinou formu vyjádření prostřednictvím kombinace několika složek, které jsou takřka rovnocenné. Ocenil jsem některé myšlenky a nasazení P. Krušelnického ve specifickém tvaru. Přijetí či nepřijetí je v tomto případě mimořádně závislé na individuálním vkusu diváka. Mně způsob provedení úplně nevyhovoval, spojení jednotlivých složek asi v mém případě nezafungovalo, jak mělo (určitě jsem nepronikl ke všemu, co měla inscenace říkat).
(zadáno: 18.4.2024)
Nezvalovo dílo jako kombinace činohry s hudbou, pohybem a projekcemi. Ve zjednodušeném ději se lze bez větších obtíží zorientovat i při neznalosti románu. Tvůrci však jdou divákům naproti až příliš, soustředění na efekt a nežádoucí zjednoznačnění oslabují hloubku předlohy. (Např. v inscenaci „Poe“ je těžší se zorientovat, ale snaha o mnohovrstevnatost je cestou záslužnější.) Režisér hercům dostatečně neodkryl další rozměry, jejich projev často setrval v „prvním plánu“, k čemuž sváděly i nevhodné kostýmy a masky. Sporná funkčnost písní. O poznání zdařilejší jsou scéna a choreografie. Sympatický záměr příliš nevyšel.
(zadáno: 14.8.2023)
Adaptovat Nezvalův surrealistický hororový román je výzva! Mnohoznačnost, pohybující se na hraně srozumitelnosti, je úskalím, ale zároveň i kouzlem, které je žádoucí zachovat. Chebská inscenace J. Hajdyly je přijatelným kompromisem. Zaujme řada nápadů, vizuálně a hudebně působivé. Po herecké stránce však není inscenace naplněná. K solidní hlavní představitelce K. Weitzenbauerové se S. Gonda typově nehodí; přestože obsáhne mnoho poloh postavy, jejich celistvost je pouze částečná. Herci ve vedlejších rolích hrají vesměs příliš vnějškově, režisér je nedovedl pod povrch. Riskantní počin, zvlášť v regionálním divadle, má přesto svou cenu.
