Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (2000)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 16.5.2023)
Závěrečná část Feuchtwangerovy trilogie „Čekárna“ doplatila na neuspořádanost dramatizace O. Novotného, spočívající v kombinaci monologů a dialogů, což by nemusel být problém, kdyby nebyl text příliš krátký. V inscenaci se tak dostalo pozornosti osudům jednotlivých „vyhnanců“, ale podstatné vztahy mezi nimi se ocitly poněkud na okraji. Herci nedostali adekvátní možnosti k rozehrání, některé z rolí zůstaly nenaplněny a divák k hrdinům těžko hledá cestu. Přes zmíněné problémy však byl naplněn ústřední záměr a klíčová problematika života v exilu se do popředí dostala.
(zadáno: 14.4.2023)
Režisér J. Havelka zpracoval medializovanou událost, kdy při brněnském hostování bylo aktivisty přerušeno provokativní představení zahraničního souboru. Jsou předloženy související a převážně známé okolnosti, většinou subjektivní a nejednoznačné, což odpovídá dokumentárnímu divadlu. Edukativní hodnota asi neměla být klíčová, v případě této kauzy ostatně není k dispozici dostatek podnětného materiálu. Možná i proto se inscenace zároveň stala zamyšlením nad divadelními postupy a možnostmi tvůrců. Havelka se souborem dokáže zaujmout a pobavit, kontext některých souvislostí zajímavost má, přesto se obě roviny podařilo prolnout jen částečně.
(zadáno: 3.5.2016)
Pravidelní posluchači rozhlasových her nejsou příliš širokou skupinou a uvedení takové hry na jevišti zpřístupní text dalším diváckým okruhům. Rozhlasový debut D. Drábka se nese v duchu jeho tvorby, mohou jej ocenit nejen autorovi příznivci. Zpracování DvD víceméně zachovalo „rozhlasovost“ a z hlediska divadelnosti nabídlo jen málo navíc, což logicky vzešlo z koncepce textu i částečného čtení. Bylo milé sledovat podání herců a promyšlenou práci s živými ruchy. Počin svůj účel splnil. Možná by stálo za úvahu, zda by stále vyprodaný titul nemohl po návratu H. Dvořákové ještě pár diváků potěšit.
(zadáno: 26.9.2014)
55%. Variace nejen na Verneův román, nespočet odkazů na jiná díla a společnost. Celek sice souvislý, ale přece jen zbytečně překombinovaný, zápletek a „dobrodružství“ bylo zkrátka moc. Poměrně často se objevila vtipná situace, ale ani nezajímavých a hluchých okamžiků bohužel nebylo málo. Hudebně dobré, výtvarně obstojné. Práci herců se mnoho vytknout nedá, hráli s potřebným nadhledem i smyslem pro nadsázku. Inscenace neunaví, může třeba i pobavit, přesto bych s doporučením k návštěvě váhal. Ještě před cca pěti lety nabízel Aqualung mnohem vydařenější, hravější a zábavnější kousky.
(zadáno: 11.10.2021)
65%. Německá autorka ve své novele pozoruhodně zachytila komplikovanou a nejednoznačnou situaci uvnitř kláštera, jež vygraduje při napadení lidmi zvenku. Téma novely není svázané zdmi kláštera, dotýká se obecněji svědomí a přijetí odpovědnosti. S látkami tohoto typu pracují L. Trmíková a J. Nebeský opakovaně. Promyšlená scénografie v komorním uspořádání sálu, které vybízí diváky k většímu soustředění. Dobré herecké výkony s L. Trmíkovou v čele. Novelu se podařilo na jevišti zprostředkovat, divák ochotný hledat může odejít obohacen. Snad jen řešení konce (byť má své opodstatnění) může zmást toho, kdo novelu nečetl.
(zadáno: 1.12.2016)
V DD vytvořili opět role a text na míru konkrétním hercům, kteří vše dokáží výtečně dotvořit a navíc společně umějí na jevišti existovat. I zdánlivé banality tak při tomto způsobu práce dostanou další roviny a významy. Ve Vzkříšení se setkáváme s několika jedinci, z nichž každý vidí a prožívá lásku odlišným způsobem. Ve své podstatě komedie, jejíž humor však vyvěrá ze zvláštního smutku a přináší i okamžiky dojetí.
(zadáno: 12.4.2012)
Bernard Slade umí napsat hry, které umožní divákům ztotožnit se s dobře napsanými postavami i jejich problémy. Nevyhýbá se sice vážnějším a zásadnějším tématům, ale podává je až příliš „šetrným“ způsobem, jímž se divákům zbytečně podbízí. Hra Vzpomínky zůstanou se nese přesně v duchu jeho tvorby. Inscenace DU je solidní, stejně jako výkony Z. Adamovské a P. Štěpánka v polohách, které jim sedí (a které u nich známe). Největší herecký přínos jsem viděl v kreaci J. Strykové. Malou vadou na kráse byl nechtěně komický V. Udatný v menší roli. Příjemně strávený večer, nic více, nic méně.
(zadáno: 14.4.2023)
Nový překlad, výrazná úprava, působivá hudba, promyšlené řešení prostoru, moderní kostýmy, dynamická invenční režie snažící se o relativizaci humorem či improvizací a nenásilnou komunikací postavy Diega s publikem. Tyto kvality jsou bohužel negativně poznamenány vedením herců a rozhodnutím soustředit se na situace, resp. takřka rezignovat na psychologii obhajující jednání postav. Herci jsou tlačeni k nepřirozené deklamaci, ve spojení s ne vždy zvládnutými pohyby se hlavně v první části většina scén utápí v přemíře křiku. Přestože druhá část a konec dojem trochu vylepšily, smysluplná snaha bohužel ve výsledku ovoce nepřinesla.
(zadáno: 10.9.2015)
Pět dospělých mužů a spolu s nimi jeden malý chlapec. Druhý počin Losers Cirque Company z hlediska akrobatického možná nepůsobil na první pohled tak oslnivě jako předešlí „The Loser(s)“, ale tvar byl celkově kompaktnější a dramaturgicky a režijně propracovanější. Mnohoúčelové dřevěné „lavice“ posloužily k různorodým číslům. Akrobatické sestavy fungovaly jako hodinový strojek a přitom se dařilo budit dojem, že se náročné a nebezpečné kousky dějí jen tak mimochodem. Zapojení malého K. Ungera bylo technicky i významově promyšlené. Intenzivní zážitek vhodný pro celou rodinu.
(zadáno: 16.5.2011)
Honba za penězi vyústí v masakr, který se odehraje s děsivou samozřejmostí. Právo a pořádek v severské zemi nevlastně neexistují, policie nezastupuje právo. Text je volně inspirován legendárním Janem „Eskymo“ Welzlem a jeho historkami, přes přítomnost postavy Welzla je však děj fikcí. Inscenace vytváří osobitou severskou atmosféru plnou drsnosti i zvláštního humoru. Úsporné herectví přesně plní svou funkci. Zajímavý počin, ale jsem přesvědčen, že by se dalo dosáhnout přesvědčivějšího vyznění a lépe patrného smyslu. Výše uvedené paralely se současností by mohly být vyjádřeny čitelněji.
(zadáno: 9.8.2021)
Průlet osudy Jana Wericha bude přínosný především pro diváky, kteří o jeho životních peripetiích mnoho nevědí. Autorka využívala nutné zkratky a většinou se jí nedařilo dostat přes pouhé konstatování faktů. Tento problém (podobně jako u „Medy“) zmírnila režisérka svým uchopením. V něm měly pevné místo pohyb a vydařená hudební čísla. Prostor obohatily efektní dotáčky. Rozdělený titulní part na repríze solidně odvedli J. Nedbal a J. Vápeník, ale „jiskry létaly“ více z J. Vlase, P. Beretové či T. Marečkové.
(zadáno: 2.3.2020)
65%. Büchnerovo nedokončené drama M. Bambušek výrazně adaptoval a přesadil do současnosti. Titulního Vojcka nechal potácet se ve společnosti, která se tváří pokrokově, ale selhávají v ní hodnoty, řád, vazby i mezilidské vztahy. Nelze rozklíčovat všechny odkazy, v nichž se většina diváků alespoň chvílemi ztratí. Jako celek je však inscenace sugestivní a svým způsobem provokativní. Dominantní je hudba T. Vtípila, jenž si mj. účelně vypůjčil sprostonárodní píseň s refrénem „Stříkej, já jsem stejně neplodná“. Herecký soubor HaDivadla režisérovu vizi plní, talentovaný M. K. Hochman v titulní roli zazářil.
(zadáno: 24.4.2015)
Téma neuchopitelnosti reality (zjednodušeně pojmenováno) bylo zpracováno již vícekrát a mnohem lépe, než se to podařilo autorce N. Kocábové. Režijně standardní, textu by se možná dalo pomoci více. Herecky obstojné, ale nikterak mimořádné. Chvílemi zábavné a sympaticky absurdní, vyznění však často poměrně rozpačité. Zaujme řešení projekcí. Inscenace není nepovedená, ale zdráhal bych se ji někomu doporučit. To nejzajímavější na ní je fakt, že se jedná o divadelní comeback T. Brodské po více než deseti letech.
(zadáno: 7.7.2022)
75%. Z původní Lorcovy hry použil S. Stone především motiv bezdětné ženy a ten přenesl do současnosti. Hrdinka ale řeší odlišné vztahové a osobní peripetie, propadá beznaději jiného druhu, vyústění se odchyluje zásadně. Lorcův motiv je domyšlen a pozměněn účelně a výstižně. Výprava i hudba slouží poctivé inscenaci M. Amslera, která stojí zejména na jím dobře vedených hercích. V náročné hlavní roli N. Horáková prakticky nezmizí z jeviště a poradila si s obtížně vyjádřitelnou proměnou postavy. Ve vedlejších rolích herci věrohodně zachytili funkce svých úloh v dramatu. Výborný dramaturgický tah!
(zadáno: 12.2.2013)
Velmi zajímavé a dobré téma, převzaté z Houellebecqova románu, se tvůrčímu týmu z rukou nevymklo, ale jeho přenesení do inscenace se mi nejevilo zcela přesvědčivé. Přestože dílčí nápady a režijní postupy nebyly používány samoúčelně, celek působil poněkud nesourodě. Činoherní složku doplňovaly pohybové a zpívané pasáže, ale jednotlivé složky vzájemně nekorespondovaly. I tak se však našla řada zajímavých okamžiků a navíc jeden dějový zvrat (který se nesluší prozrazovat) může vzít doslova dech! S prací herců jsem byl spokojen, případné drobné výhrady bych adresoval spíše k režijní koncepci.
(zadáno: 12.6.2012)
65%. Zdařilá krátká hra o tom, jak snadné je dnes podlehnout všudypřítomnému „masírování“ ze strany ziskuchtivých, které vede až k totálnímu vymytí mozku a převrácení obyčejných lidských hodnot. Ve vděčném komediálním odlehčení (úprava P. Kolečka se nezapřela). Na hře jsem nic významného nepostrádal a narozdíl od některých zde hodnotících se mi konec nezdál předvídatelný či nedotažený, ale naopak velmi trefný a originálně postavený. Svěží herecké výkony, mužští představitelé měli více možností než herečky.
(zadáno: 2.4.2013)
55%. L. Lagronová se nebojí pouštět do bolestných témat, která zpracovává s pozoruhodnou hloubkou, v dnešní době málo vídanou. Autorčina tvorba má nespornou hodnotu ve sdělení, její hry jsou však těžké na inscenování. Režisér Š. Pácl obstál lépe než někteří jeho předchůdci. Zajímavé a vhodné výtvarné ladění. Práce správně vedených hereček dobrá. Výborná zejména kreace P. Špalkové s působivou závěrečnou gradací. Při dostatku trpělivosti a vnímavosti se „výkřiky“ postav mohou poskládat do smysluplného celku. Ale patrně se najde i dost diváků, kteří budou mít problém tomuto tvaru porozumět.
(zadáno: 19.8.2019)
Okupace nacisty, totalita, „svoboda“ tržní ekonomiky a jeden dům. Autorka se chytře zamýšlí, s jakými vlivy se museli lidé v různých dobách potýkat, aby udrželi odkaz předků. A také si za rozdílných okolností pokládali otázku, je-li setrvání v domě vůbec správnou volbou pro další život. Hra dotvrzuje, že B. Hančilová patří k nadějím novodobé české dramatiky. Režisérka prvního jevištního provedení B. Mašková text s herci nastudovala tak, jak si zasloužil. U doyena v obsazení P. Rímského bohužel zase převládly falešné tóny při „kouzlení hlasem“. Scénograf K. Čapek s možnostmi malého prostoru opět výborně naložil.
(zadáno: 19.3.2019)
75%. Daniel Špinar s herečkami a externistkami nejprve ilustruje výběr z Hilarových textů, svědčících o jeho silné osobnosti se zásadním vlivem na české divadlo. Špinar hledá souvislosti se současným stavem ND (částečně jiným, částečně konstantním), ale též mezi Hilarem a sebou samým, což vrcholí fiktivní zkouškou Macbetha, během jehož příprav Hilar zemřel. Mimořádně vtipná scéna, v níž vyniká energická J. Stryková, nabízí alternativu, jak by Hilar mohl pracovat dnes. Estetika zpracování třeba každého nenadchne, nicméně poučný i zábavný titul může obohatit nejen do dění v ND zasvěcené diváky.
(zadáno: 14.1.2015)
Tři herci, kteří odehrají celé představení ve slipech, vyrábějí na podkladě Mrożkovy aktovky zábavu za každou cenu. Prvotní nápad režiséra Braňa Holička smysl má, ke konci nastane jistý posun, ale ve výsledku inscenace působí příliš jednotvárně a sdělení vyznívá poněkud banálně. Přestože záměr režisérovi ve výsledku zcela nevyšel, snaha o experiment a aktualizaci se počítá. Je dobré nebát se riskovat a i těm nejlepším se prostě čas od času nezadaří.
(zadáno: 30.10.2020)
Původně studentská inscenace Pidivadla „žije“ dál na scéně Divadla Kolowrat. Na českých jevištích zabydlená hra může znalé diváky překvapit domyšleným a zároveň logickým a nenásilným rámcem, jímž je náhled Vicki. V této koncepci jsou akceptovatelné i ještě překvapivější změny v závěru. Režisérka M. Krátká s absolventy na postavách a situacích pečlivě pracovala. Nový představitel M. Merunka se s titulní rolí obstojně sžívá. Inscenace svou působivostí předčí i některá dřívější česká nastudování. Škoda některých nedomyšlených nebo nezvládnutých detailů (např. střelba z reproduktoru, ztišující se světlo, Joeův noční úbor).
(zadáno: 14.1.2020)
75%. Souhlasím s komentáři kolegů. Hra se na českých jevištích zabydlela a Komorní scéna Aréna připravila vydařené nastudování. Režisér ctil text, dobře pracoval s herci. A občas i domyslel různé gagy, které mohou ocenit i diváci znalí jiných nastudování. /Mj. přidaný černohumorný prvek na konci, o něž se zmiňuje J. Landa, byl pro mě doslova odzbrojující. :-)/