Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1672)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 11.4.2019)
75%. Machiavelli ve svém textu otevřeně pojmenoval podstatu vlády a úkol vládnoucích, jeho myšlenky jsou i po staletích platné. Mladý tvůrčí tým využil možnosti vyjádřit se, režisérka s nadějnými herci představila několik odlišných vladařů, kteří moci využili či zneužili. Inscenace má názor, přesah i vtip. Tomuto druhu divadla obecně sluší menší sály a jeviště, o to více je třeba ocenit, jak se podařilo s prostorem Divadla Komedie naložit.
(zadáno: 11.4.2019)
Interpretace Dostojevského románu, připomínající německý inscenační styl, poměrně dlouho působí nekonzistentně. Režisér M. Hába by si i mohl odpustit některé zbyt(eč)né odbočky a kostýmní či jiné extravagance. Postupně však sílí soustředění na sdělení, jež vyvrcholí v závěru, kdy dojde na apelativní společensko-politický přesah. Ten v románu nenajdeme, může se zdát trochu „našroubovaný“, nicméně je logicky domyšlen a prezentován včetně scénografického překvapení. Herci v čele s D. Bušem v čele se přizpůsobili koncepci a zároveň přispěli vlastní osobitostí.
(zadáno: 11.4.2019)
Osobnost talentované a předčasně zesnulé Vítězslavy Kaprálové vykreslila spisovatelka K. Tučková vyváženě a rozmanitě, navíc v jejím pozoruhodném osudu našla dramatický potenciál. Režisérka s pomocí výtvarné složky, výrazné práce s hudbou a v neposlední řadě expresivity v hereckém projevu zdůrazňovala některé vlastnosti postav i smysl situací. Styl obrazů nemusel v každém rezonovat, ale jejich poetice nelze upřít působivost opřenou o vnitřní smysl. Vynikající výkon hlavní představitelky T. Marečkové podpořili ostatní členové sehraného souboru.
(zadáno: 11.4.2019)
Režisér P. Šimák v dramatizaci děj Wildova románu přenesl do současnosti a soustředil se na trend upřednostňování vnějšího vzhledu. V pozměněném realističtějším konci Dorian nepoškodil Basilovu osudovou fotografii (v románu obraz), zemřel na vyprázdnění ducha, splynutím se svým „starším já“. Hlavní představitel J. Burda zřetelně zachytil Dorianův charakter i přeměnu, jeho nasazení významně přispělo k výsledku stejně jako zvláštní hudba. Na inscenaci by se daly najít nedostatky v dílčích řešeních či na některých hereckých výkonech, jako celek však podala přínosnou výpověď.
(zadáno: 11.4.2019)
45%. Původní česká hra možná vychází ze skutečných událostí, ale dialogy a psychologie postav nebyly autorem napsány příliš uvěřitelně. Ani režisérka se svým týmem nedosáhla přiblížení k realitě prostředí, dění na jevišti se jevilo vykonstruovaně. Herci se potýkali s kostrbatostmi hry, snaha A. Ernesta a J. Holíka narážela na nevěrohodnost textu, autentičtěji vyzněly výkony K. Krejsové a J. Plouhara. Přes rozpačitost dramatu je třeba poznamenat, že v českém divadle byly realizovány mnohem problematičtější tuzemské hry.
(zadáno: 11.4.2019)
Souhlasím s předchozími komentáři. Režisérka J. Ryšánek Schmidtová se na notoricky známou klasiku podívala nově, bez zažitých „nánosů“, dopustila se několika úprav, ale zároveň předlohu ctila. Výtečná práce s herci, v titulní roli P. Gajdošíková excelovala. Síla této inscenace je v její jednoduchosti, s níž dojde až do působivého konce.
(zadáno: 25.3.2019)
Teprve druhá česká inscenace asi nejproblematičtější z her Sarah Kane. Režisérka s textem naložila volně, s vědomím, že drama má spíše charakter básně. Experimentovala s formou a využila širokou škálu scénických prostředků. Rozdělením tří hlavních postav mezi více představitelů posílila záměrný odklon od „psychologizování“, ale pro diváky se toto řešení ukázalo spíše znepřehledňující. Inscenace má svá úskalí, ale v kontextu studentského počinu se jedná o dílo více než reprezentativní a zajímavé. Více v blogu Hippolytové a Faidry na jevišti Studia Marta.
(zadáno: 25.3.2019)
75%. Radim Vizváry s pomocí výpravy a světel ovládá jeviště, výtečně pracuje se svým tělem a gesty. Rozehrává téma, které je ve své podstatě depresivní, a nenásilně v něm objevuje i humor. Ke ztvárnění samotnému nelze mít výhrady. Co se týká práce s námětem, v tomto případě nebyl potenciál látky v plné míře využit. Každopádně Vizváry touto inscenací podává další důkaz, že je přední osobností (nejen) české pantomimy.
(zadáno: 25.3.2019)
Caryl Churchill ve svých hrách někdy situovala dvě části do jiných časových rovin. Kontrast funguje i v případě Sedmého nebe, v němž se autorce podařilo zprostředkovat významné postřehy a dobrat se cenných myšlenek. Herci mají v obou částech hrát odlišné role, navíc by měly být v řadě případů záměrně obsazeny proti typu, věku, barvě pleti či dokonce pohlaví. Tento záměr byl v inscenaci DpP režisérem a herci náležitě zužitkován, výmluvnost vyznění byla posílena. Náročnější titul se asi nemohl stát diváckým hitem, přesto by DpP by mělo nadále nabízet i počiny tohoto typu, protože jsou potřebné.
(zadáno: 19.3.2019)
75%. Daniel Špinar s herečkami a externistkami nejprve ilustruje výběr z Hilarových textů, svědčících o jeho silné osobnosti se zásadním vlivem na české divadlo. Špinar hledá souvislosti se současným stavem ND (částečně jiným, částečně konstantním), ale též mezi Hilarem a sebou samým, což vrcholí fiktivní zkouškou Macbetha, během jehož příprav Hilar zemřel. Mimořádně vtipná scéna, v níž vyniká energická J. Stryková, nabízí alternativu, jak by Hilar mohl pracovat dnes. Estetika zpracování třeba každého nenadchne, nicméně poučný i zábavný titul může obohatit nejen do dění v ND zasvěcené diváky.
(zadáno: 19.3.2019)
Temná pohádka byla v přehledné dramatizaci srozumitelná. Inscenace zaujme především propracovanou a technicky dořešenou výtvarnou a světelnou koncepcí, která vytvářela příhodnou atmosféru. Režisér se bohužel s herci nedobral patřičné hloubky výkladu a ztvárnění charakterů. Důraz na vnějškové prostředky v hereckém výrazu vedl k povrchnějšímu vyznění, některé postavy se dostaly až na hranici karikatur, což sílu zážitku poněkud oslabilo.
(zadáno: 19.3.2019)
SKUTŘi rozsáhlý román převedli do neuspořádané dramatizace, v níž se např. Ivan či Smerďakov stali postavami spíše okrajovými. Řadu důležitých souvislostí mohli rozeznat jen ten, kdo se dřív setkal alespoň s jiným zpracováním. Důraz na emoce snad odkazoval k místu děje a s „východním“ naturelem zčásti souzněl, někteří z hlavních představitelů však byli režií a dramaturgií neukočírovaní. Za hranicí únosnosti přehrával hlavně J. Zapletal, v menší míře též J. Sklenář. Zaujal S. Jacques. Výrazná výprava a hudba měly minimální významotvornost. S Dostojevského předlohou jinde zvládli naložit lépe.
(zadáno: 19.3.2019)
Dramatik Mark St. Germain na základě známých i méně známých faktů o Albertovi Einsteinovi vymyslel fiktivní zápletku a divácky přitažlivě pouvažoval o mnohdy těžké volbě nadaných mezi osobním životem a prací či posláním. Einsteinova osobnost byla vykreslena vyváženě, s fyzikovými mimořádnými schopnostmi i kontroverzními vlastnostmi. Hlavní dvojice L. Štěpánková a M. Táborský vystavěla charaktery mimořádně pečlivě, jejich precizní práce zastínila i některé „šablony“, jimž se autor zcela nevyhnul. Štěpánková navíc výtečně pracovala s mimikou, v čemž měl Táborský kvůli masce omezenější možnosti.
(zadáno: 19.3.2019)
Podobné téma podobným způsobem zpracoval např. V. Klimáček v dramatu „Komunismus“, hra M. Kinské a R. Schovánka předkládá o něco komplikovanější a nejednoznačnější rodinnou situaci. Přestože se nesetkáváme s dílem nikterak objevným, přece jen určité zobrazené praktiky StB mohou být pro některé návštěvníky novinkou. Podobné záležitosti z nedávné minulosti si má smysl připomínat! Vhodné inscenační řešení, dobře vymyšlená scéna, herci s pomocí režírující spoluautorky postavy zdárně obsáhli. Za takovouto původní hru by se nemuselo žádné divadlo stydět; je skoro škoda, že ve ŠvD pouze hostuje.
(zadáno: 19.3.2019)
Přestože kvůli škrtům divák přijde o některé informace o titulní „zemi indiánů“, komornější úprava právem ceněné Lettsovo rodinné drama nepoškodila a občas i vedla k dynamičtějšímu vyznění. Režijně dobře ukočírované, kvalitní práce většiny herců. Dva roky po premiéře měla inscenace patrně již usazenější podobu, M. Steinmasslová podala výkon vskutku pozoruhodný a hluboký. Příležitosti dobře využily i J. Nerudová či M. Prášilová.
(zadáno: 19.3.2019)
Autor se snažil zachytit téma ústupků a zaprodání se komerci. Na jinak zaměnitelné hře jsou nejzajímavější pasáže se stand-up výstupy, které jsou výzvou pro herce – komika. Marek Daniel je ideálním představitelem, své zkušenosti se stand-up komikou skvěle zúročil a spíše průměrný text významně pozvedl. Přesný V. Vašák v roli pragmatického agenta, poslání nejméně barvitého charakteru K. Frejová rovněž naplnila.
(zadáno: 4.3.2019)
65%. Známá detektivka v dramatizaci samotné autorky, první uvedení nového českého překladu. Režisér P. Mikeska dostál žánru psychologického thrilleru, s herci pečlivě propracoval a vystavěl charaktery postav až na úroveň drobnokresby. Dramatický efekt byl bohužel oslabován nadmíru pomalým tempem a ne vždy šťastným umístněním několika klíčových akcí za scénu. Jak to u této detektivky bývá, na konci opět došlo k menšímu překvapení a obměně, což je zpestřením pro diváky znalé rozuzlení. Podařené nastudování.
(zadáno: 4.3.2019)
U této látky se není možné zavděčit rozdílným představám širokého spektra diváků. Inscenace by neměla urazit konzervativního diváka, jenž zejména v historické budově očekává „klasiku“. Zároveň nemusí být nezajímavou ani pro návštěvníky vyhledávající progresivnější přístup. Více v blogu Erbenovy balady na jevišti Národního divadla.
(zadáno: 4.3.2019)
Dramatizovat obtížně uchopitelný Topolův román a zároveň se neuchylovat k znehodnocujícím povrchnostem je ambiciózní záměr. Již samotný text adaptace je obtížně stravitelný a výsledkem jeho jevištního zpracování je špatně přehledné a srozumitelné „hemžení“, v němž se možná zorientuje předem znalý čtenář, ale širšímu okruhu diváků inscenace román přiblíží jen stěží. Režisérovi se nicméně za pomoci výpravy a hudby podařilo vybudovat sugestivní atmosféru a je třeba ocenit i herecké výkony. Přes rozporuplný výsledek je sympatické, že se ND nebojí riskovat a nesází jen na jistotu.
(zadáno: 4.3.2019)
65%. Kvalita písňových textů výrazně převyšuje původní české muzikály (převážně sázející na první plán), po hudební stránce vynikající. Nejslabším článkem autorství O. Brzobohatého je libreto, v němž jsou sice dobře promyšleny dvě dějové roviny, ale bohužel místy vázne z hlediska dramatické stavby. Efektní choreografie, velkorysá a navíc účelně koncipovaná výprava. Skvělé pěvecké výkony L. Janoty a A. Fialové. Z alternací na repríze herecky zářili (opět) A. Fialová, typově přesný P. Vaněk a J. Kretschmerová. Podobně kvalitní původní počiny by na repertoáru HDK neměly být tak ojedinělé.
(zadáno: 4.3.2019)
65%. Hru napsal J. Havelka pro Slovenské národné divadlo. Režisérka první české inscenace M. Schlegelová se vydala vlastní cestou. Česká varianta působí ve srovnání s méně doslovným slovenským zpracováním „agitačněji“, odkazy na konkrétní osobnosti a události jsou přímočařejší. Ansámbl Jihočeského divadla prošel v posledních letech výraznou obměnou a ukazuje se, že mu rozhodně dech nedochází. Více v blogu Krátké zamyšlení nad českou a slovenskou inscenací hry Elity.
(zadáno: 4.3.2019)
Skutečností inspirovaný děsivý příběh dívky, jež strávila několik let v naprosté izolaci, může být v originálním znění pozoruhodným textem (těžko mohu posoudit), ale minimálně v překladu J. Sloupové mnohé situace a dialogy vyznívají vykonstruovaně a nevěrohodně. Scénograficky nebylo šťastné použití přímo snímaného videa, jehož obraz se proti zvuku příliš zpožďoval. Jinak režijně obstojné, vysloveně se podařilo dosáhnout značné působivosti drsných scén mezi dívkou a únoscem. Náročnou roli odvedla B. Kaňoková úctyhodně, P. Oubram překvapil v jiné poloze, T. Drápela roli rovněž vystihl.
(zadáno: 4.3.2019)
85%. Radim Vizváry sám na jevišti vystřídá několik pantomimických čísel různých stylů i ražení, humorná i ponurá. Jeho pohybové schopnosti i neuvěřitelně široká škála výrazových prostředků jsou fascinující! Projekt popularizuje a otevírá novým divákům žánr pantomimy, k němuž má spousta z nás zbytečné předsudky.
(zadáno: 4.3.2019)
Performance spojující mluvené slovo, pohyb, video a další vyjadřovací prostředky, které jsou technicky dovedně zkoordinované. Jan Mocek se svým otcem předkládají a nabízejí podněty z vlastních životů. Divák by se měl samostatně zamýšlet a je v jeho moci, aby se dobral k myšlenkám a souvislostem. Při sledování a přemýšlení můžeme dospět i k záležitostem, které si v běžném životě neuvědomujeme. Nefalšovaná alternativa ve smyslu hledání nových cest a forem vyjádření, přitom pro přijetí a pochopení poměrně přístupné i konzervativnějším divákům.
(zadáno: 4.3.2019)
V pátém dějství nečekaně přichází razantní jazyková úprava a interpretace, která vyslovuje názor k přítomnosti a společenské situaci. Škoda, že tak pozdě. Poslední dějství sice nepovedenou a rozvláčnou inscenaci částečně „zachraňuje“, ale předchozím čtyřem jednáním schází názor i styl, což padá na vrub režiséra a dramaturga. Ti nechávají herce rozehrávat nespočet podružností, nekladou důraz na podstatné. Sledujeme další inscenaci, v níž se soubor DnV jako celek nesehrál. Extravagantní výprava v této podobě sdělení neslouží, spíše se ptáme PROČ. Doporučuji počkat si na jiné nastudování.