Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (2000)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 12.10.2022)
Autor a režisér P. Zelenka užil skutečnou mediální kauzu k volné interpretaci, aby mohl nahlédnout pod povrch a se souladným humorem se zamyslet nad širšími souvislostmi a motivacemi souvisejícími v prvé řadě s touhou po penězích. Proměnlivá scéna N. Tempíra kromě změn prostředí skvěle dotváří děj. Ústřední dvojici J. Pleslovi a E. Maximové se daří odkrýt více vrstev než většině herců ve vedlejších rolích, které režisér pod povrch nedovedl. Autorské režii chvílemi schází odstup a nadhled, některé situace vyznívají těžkopádněji. Zelenka českému divadlu sice „nadělil“ vydařenější počiny, Beckham však jeho ostatní tvorbě ostudu nedělá.
(zadáno: 12.10.2022)
Není dnes jednoduché najít smysluplný klíč k populární Shakespearově komedii, jejíž vyústění (tedy že žena má být podřízená muži) vlivem společenských změn poněkud zastaralo. Při sledování inscenace M. Langa si můžeme celou dobu klást otázku, co se nám snaží vlastně sdělit. Anebo se bavit komediálními situacemi, které se hercům daří rozehrávat. V alžbětinské době hráli divadlo i ženské role jen muži. Inscenace M. Langa má mužské obsazení z jiného důvodu, který se objasní na samém konci, kdy mohou „ptající se“ diváci dostat překvapivou a částečně uspokojivou odpověď. Zdánlivě nezajímavou ženskou roli Biancy A. Vacula výtečně ozvláštnil.
(zadáno: 12.10.2022)
Tvůrci shromáždili a použili autentické výpovědi lidí, kteří byli napojeni na klub Discoland, resp. Ivana Jonáka. Volba lidí ze stejného okruhu nutně musela vést k určité jednostrannosti, přesto má inscenace nespornou dokumentární hodnotu. Výpovědi dostaly obecnější přesah opouštějící hranice podniku. Bravurní je rovněž herecké ztvárnění i zakomponování nápadu, že některé herečky hrají mužské postavy či zvířata. Slibný rozjezd bohužel vystřídá stupňující se jednotvárnost, zmiňované detaily se stávají stále nezáživnějšími a z hlediska vypovídací hodnoty méně přínosnými. Přesto se skláním před poctivou prací týmu a volbou neprobádané cesty.
(zadáno: 12.10.2022)
75%. Pohybová inscenace, do níž jsou v malé míře nenásilně implementovány činoherní prvky. Hudba a sound design vytvářejí působivý a příhodný základ pro tanečníky, kteří choreografie skvěle zvládají. V důmyslném pohybovém aranžmá nepůsobí činoherec jako ten, co za tanečníky pohybově zaostává. Forma je v dokonalém souladu, vizuálně vše ladí a oslňuje. Bylo vybráno téma, které nebývá často zpracováváno. Uchopení a rozvíjení L. Vagnerové zaujme nespočtem nápadů, myšlenky by si však zasloužily dramaturgické „utřídění“, pro diváka může být chvílemi těžké se zorientovat.
(zadáno: 12.10.2022)
Édouard Louis popsal vlastní zkušenosti oběti násilného činu a především to, čím procházel po sdílení se svým okolím i s lidmi v různých institucích. Tomáš Loužný v dramatizaci zachoval různé pohledy zúčastněných, vedl herce k víceznačnosti a relativizování, v inscenaci tak Louisovo poselství zachoval. Zaujmou scénografické nápady, živá hudba I. Sedláčka, herecké výkony v čele s O. Hesem. Záleží však na divákovi, jestli se v jeho vnímání jednotlivosti kompaktně propojí a zda bude chtít o nejednoznačném problému přemýšlet.
(zadáno: 12.10.2022)
Několik témat, která jsou pozoruhodná sama o sobě, propojuje Sjón v románu s nezaměnitelností sobě vlastní. Režisérka K. Polívková ve spolupráci s T. Hofovou našly originální cestu, jak pracovat s hloubkou předlohy a jak ji zprostředkovat. Divákovi se vyplatí alespoň rámcová znalost kontextu, s níž mu snáze naskočí vyvolávané asociace a může najít více prostoru nechat na sebe působit silné momenty. Vizuálně pozoruhodný tvar spojující herecké akce, živou hudbu, scénografii a projekce; podobně dotažená forma není v českých divadlech běžně k vidění. Pasáže s titulky může být složitější vnímat, ale i tento postup je pro konzistenci důležitý.
(zadáno: 12.10.2022)
Debutující režisér V. Bastl se ve své dramatizaci bestselleru soustředil na mezilidské vztahy, mezi něž vstupuje závislost na heroinu a s ní spojená dětská prostituce. Rovina (zničující) závislosti se sice neztrácí, ale je přítomna spíše v druhém plánu a inscenace tak vyznívá více jako „vztahové drama“. Kladem jsou smysluplné nápady, pečlivý výklad charakterů a energie herců. V hlavní roli září autentická K. Zapletalová. Její věrohodnosti v každé větě se ostatní sice nevyrovnají, ale vhodný výběr aktérů ve spojení s jejich nasazením přináší scénám potřebnou sílu.
(zadáno: 12.10.2022)
Inscenace z roku 2004 v novém nastudování. V podání pohybově a pěvecky disponovaných účinkujících mají písně a vydařené choreografie sílu a odvádějí pozornost od nedostatků v nevyrovnané činoherní složce, do níž kvůli nedostatečné režijní pečlivosti „cikánský“ naturel a energie pronikají jen v malé míře nebo vůbec. Herecky výrazněji zaujmou jen J. Tesařová a F. Kaňkovský, ostatní role zůstávají více či méně nenaplněny.
(zadáno: 12.10.2022)
(zadáno: 9.9.2022)
Román Josefa Formánka, spjatý s Ústím nad Labem, se v Činoherním studiu dočkal více než důstojného zpracování. Režisér Filip Nuckolls se svým týmem a herci ukočíroval tvar do podoby, v níž se neztrácí podstatné. Na dobové a politické paradoxy je kladen správný důraz. Tíhu mimořádně náročné hlavní role unesl Petr Uhlík. (více v článku na blogu)
(zadáno: 9.9.2022)
Camus do své rané hry otiskl myšlenky o mezilidských poutech a míjení, o nevyzpytatelnosti cest a nečekaném nalezení nepředpokládaných cílů. Děj vyznívá vykonstruovaně, což je pravděpodobně ve značné míře záměr. Najít funkční inscenační klíč není snadný úkol a existuje řada způsobů. Intimní prostředí Eliadovy knihovny umožňuje práci s detailem, čehož režisér a herci naplno využili. Dodávají slovům podtexty, užívají odstíny z nejjemnějších, zároveň hledají východiska v textu a nenásilně upozaďují zmíněnou vykonstruovanost. V těsné blízkosti může být divák vtažen do sevřené atmosféry. Inscenace si zasluhuje pozornost a doufejme, že ji získá.
(zadáno: 9.9.2022)
Koncepci nescházel nápad, ale režisérka s dramaturgyní jej nesvedly náležitě domyslet a docílit uceleného stylu, v němž forma slouží obsahu. Výrazná hudební složka se ze začátku jevila jako nosná, ale posléze se s ní pracovalo nahodile a potenciál idey zůstal nevyužit; podobně tomu bylo s řešením pohybu. Neobratné prostorové řešení a scénické prvky (např. prosklené kvádry) herce spíše svazovaly. Inscenace působila nejsilněji ve chvílích, kdy hercům bylo umožněno zapojit svou iniciativu a rozehrát situace. Právě verva převážně ostravského ansámblu se stala záchranou problematické a neujasněné koncepce.
(zadáno: 9.9.2022)
55%. Hra bývá řazena k vrcholným Shakespearovým tragédiím, z nichž je nejkratší. To bohužel neplatí o inscenaci ČK, jejímiž klíčovými problémy jsou délka, neuhlídaný temporytmus a přílišná klipovitost. Působivost některých scén pomáhají dotvořit hudba a sound design. Režisér neměl šťastnou ruku v kombinaci herců, nesourodé obsazení se silnějšími a slabšími jedinci se zcela nesehrálo, blankvers všichni nezvládají. Přesto je třeba ocenit řadu nápadů, objevné je zejména splynutí Macbetha s Hekaté. Silnou stránkou je i civilní uchopení a pečlivý výklad charakterů, resp. jejich smysluplný posun do jiné roviny (např. vulgarita Lady Macbeth).
(zadáno: 9.9.2022)
Bratři Čapkové se ve své rané aktovce pokusili aktualizovat a obohatit principy commedie dell’arte. Ani před stoletím text výrazněji nezaujal, přesto nebyl zcela zapomenut. Původní hra není sama o sobě příliš nosná, nabízí se pracovat s posuny či dodanou nadstavbou. Režisérce M. Arzumanové a hercům se daří těžkopádnost předlohy zlehčovat a diváky úspěšně bavit, zejména zpívanými vsuvkami různých žánrů. Z obsazení nejvýrazněji zaujmou O. Král a P. Kolman. Chyběla však opora dramaturga. Například se těžko hledaly důvody, proč byla Isabella obsazena zcela proti typu, proč její charakter byl jako jediný popřen a nesouzněl s nadsazením ostatních.
(zadáno: 9.9.2022)
Spletitá humorná love story se odehrává během více než pětadvaceti let. Autor obratně používá skoky v čase a odkrývá osobnostní „mouchy“ hrdinů, čímž se ve spojení se sarkasmy v dialozích vyhýbá falešnému sentimentu. Spojení J. Paulové a V. Vydry, dobře vedených režisérem P. Khekem, se ukázalo šťastným. Oba často hrají v situačních komediích, v nichž improvizují. Zde se sice sem tam neuhlídají, čímž představení zbytečně natahují, ale dokážou se autora udržet. Menší krácení by bylo ku prospěchu, přesto z jeviště nepřestává sálat pozitivní energie. Komedie nemá ambici pouze rozesmát, vážnější tóny mohou uspokojit diváky hledající i něco navíc.
(zadáno: 9.9.2022)
65%. Mozart složil k pohádkové opeře tak krásnou hudbu, že i po staletích rádi odpustíme rozporuplnosti libreta. SKUTŘi se snažili dát jevištním akcím smysl, ale libreto jim to umožnilo jen v omezené míře. Rámec Taminova snu účel celkem splnil, prostředí galerie v jednotlivých situacích fungovalo kolísavěji. V minulosti jsme v Dlouhé zažili oslnivější hudební tituly, přesto lze aranžmá a pěvecké nastudování shrnout jako zdařilé. Milá podívaná sice nepřestává bavit celé představení, ale při hlubším zamyšlení je možno nalézt dluh v práci s nadsázkou a bizarností. Anebo se divák může s poetikou inscenace minout.
(zadáno: 9.9.2022)
Shakespearova komedie umožňuje ansámblu rozehrát barvitou škálu charakterů. Ve stylizované podívané ND dostává (silné) obsazení jen omezený prostor, např. oblíbené scény mezi Beatricií a Benedikem nemají ve srovnání s jinými nastudováními grády. Z typu a naturelu herců režie těží jen minimálně, rozmanitost postav se ztrácí, situace vyznívají do prázdna. Scénografie režijnímu a dramaturgickému záměru slouží, ale spolu s maskami herce ve výsledku svazuje. Písně ve skvělém podání L. Brychtové víceméně jen budují atmosféru. Nápady jsou často v rozporu nejen ve spojení s původní hrou, ale i mezi sebou. Moderní inscenace ve špatném slova smyslu.
(zadáno: 7.7.2022)
55%. Rovina politické satiry v inscenaci J. Čermáka příliš nevychází. Lépe dopadají osobní linie postav, kde Čermákovi uniká méně důležitých souvislostí, několikrát trefně vyhmátne podstatu a jeho nadhled se stává myšlenkově přínosnějším. Významným kladem jsou herecké výkony Z. Bydžovské v roli prezidenta a V. Hybnerové v úloze jeho manželky. (více v článku na blogu)
(zadáno: 7.7.2022)
45%. Smysl koncepce J. Krofty je zřetelný i bez znalosti inscenačního záměru. V záměrném upozadění psychologie postav se projevuje účelovost jednání a povrchní pózy na efekt, které často vídáme např. v médiích či u politiků. Režisér a dramaturgyně neprojevili dostatek důslednosti v přizpůsobení tvaru výpovědi. Výstup Lady Macduff se stal nadbytečným, složité bylo najít smysl v posílení komiky u Banqua (T. Měcháček) či Sluhy (V. Vondráček). Funkční bylo naopak uchopení Macduffa (V. Vašák). Ústřední pár M. Němec a L. Krobotová koncepci dobře slouží, s reprízami se jim snad podaří doladit celistvost a usazení extrémnějších poloh.
(zadáno: 7.7.2022)
Kultovní groteska, spjatá hlavně s Činoherním klubem, může fungovat i při open-air hraní. Režisér Š. Dominik vedl herce k užívání výraznějších gest a pohybů, jež se v prostoru neztrácejí. Nezmizela ani existenciální rovina grotesky, její malé oslabení bylo rozumnou úlitbou. Výtečně domyšlené a rozehrávané gagy umocňují i účelné rekvizity a dekorace. Herci k postavám našli vlastní cestu, nekopírovali předchůdce. Naladili se na stejnou vlnu a celou dobu dokáží bavit. Náročného úkolu nahradit indisponovaného kolegu se D. Toniková zhostila se ctí, po nevýraznějším začátku postupně nabírá na síle, ženské obsazení se neukazuje jako problém.
(zadáno: 7.7.2022)
45%. Dürrenmattovy hry často bývají hrány vážně, což je s autorovým záměrem a humorem trochu v rozporu. Režisér a dramaturgyně se snažili přiblížit autorovu stylu. Některé nápady a odkazy na zvyklosti dnešní společnosti promlouvaly, dynamiku dodala i čtveřice „průvodců“ vstupující do epizodních úloh. Upozadění psychologie v kombinaci s důrazem na vnějškové efekty však způsobilo, že se těžce pronikalo do motivací postav, vč. dvou ústředních. Stylizace určitých situací či některých vedlejších rolí (např. dvojice kastrátů) byla za hranicí snesitelnosti. Invenční počin je ale smysluplnější než nedávné nastudování Divadla na Vinohradech.
(zadáno: 7.7.2022)
55%. V dramatizaci Singerovy povídky není problematika pohlavní identity nosná, spíše se nahodileji vkrádá mezi dialogy. Režisér L. Pečenka si s tím částečně poradil, méně se mu už dařilo udržet konzistenci celku. Našly se nezvládnuté scény patřící do jiných žánrů (za všechny přepálený výstup s krejčím), což jde i na vrub dramaturgyň. Hlavní představitelka A. Fixová bojovala s některými z mnoha kontur těžkého partu, s postavou se ale neminula a její úsilí si zaslouží uznání. Výrazné role solidně odvedli M. Holzknecht a M. Timková. Největší síla inscenace je v atmosféře, kterou pomáhá budovat hudba, resp. písně zpívané v jidiš.
(zadáno: 7.7.2022)
V kostele uklízí dvě Ukrajinky, na něž dohlíží nadřízená. Vlivem okolností se zde začnou dít podivné a nadpřirozené věci... Režisérka E. Říhová hledala a nalezla nové cesty, jak naložit s prostorem divadelního sálu a s inscenačními složkami, které objevně zkombinovala. Studentku A. Novákovou doplňují dvě vhodně vybrané starší herečky jiné národnosti, ostatní trojici spíše napomáhají. Inscenace nepřestává překvapovat a bavit netradičním humorem. Navíc má myšlenku. Lze si sice představit, že by se téma mohlo ještě dále rozvíjet, ale přesto se počin řadí k nejzajímavějším inscenacím v DISKu v posledních letech.
(zadáno: 7.7.2022)
45%. Tématem materiálního a duchovního odkazu předků se čeští divadelní tvůrci zabývají sporadičtěji / nárazově, autorka a režisérka E. Říhová jej zde příhodně spojuje s životním stylem, čímž dodává další rozměr. Diváci se pohybují po jevišti, posléze se usadí a herci hrají mezi nimi. Inscenační řešení volí i neprobádané postupy a dodává jistou atraktivitu. Ta však jen lehce zakrývá slabiny scénáře, který možná počítal s experimentálnější koncepcí, ale využil jen zlomek potenciálu slibného východiska. Možná by z úst postav měla vycházet účelněji volená slova, jež by funkčněji vybízela k přemýšlení – diváci by si tak mohli odnést více.
(zadáno: 7.7.2022)
Williamsovo rodinné drama stále může na jevišti obstát, i když se společnost v určitých rysech posunula. Režisérovi M. Čičvákovi se podařilo oprostit od inscenační tradice a našel s herci v situacích podstatu, vnitřní pravdivost a věrohodnost. Zatímco V. Kratina a N. Konvalinková se oprostili jen částečně, G. Míčová a M. Dadák negativním charakterům dodali lidštější a věrohodnější rozměr. V případě ústřední dvojice A. Fialové a J. Hájka se dá hovořit dokonce o objevnosti ve výkladu, v detailech se objevilo mnoho překvapení podporujících smysl. Hercům významně pomáhá výprava a hudba. Úprava a redukce postav byly ku prospěchu.