Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (2013)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 1.7.2022)
65%. V dění, které se odehrává v několika patrech domu, se vyznají asi jen znalci Bulgakovova románu či některého ze zpracování, ti mohou rovněž ocenit nespočet detailů. Sympatické rozvinutí nadčasovosti související s Wolandem. Zblízka je patrný nejednotný herecký styl a nevyladěná míra přehrávání. Výklad charakterů někdy zavání povrchností, nedomyšlený je smysl začlenění některých nedostatečně rozlišených vedlejších postav. Obejití scény ve varieté je asi zapříčiněno podfinancováním, s nímž česká kultura zápolí. Inscenace nepatří k vrcholům českého imerzivního divadla, přesto je zážitek z návštěvy intenzivnější než u řady kukátkových počinů.
(zadáno: 24.5.2022)
75%. Myšlenky básnířky Sylvie Plath (o identitě, postavení žen, vztazích apod.) se v inscenaci J. Horáka nenásilně prolínají s „výlety“ do pozoruhodné tvorby. Na dílčí řešení lze mít jiný názor, efektní závěr se lépe chápe se znalostí souvislostí (dostupných např. v programu). Inscenační záměr je však naplněn! Těžištěm je skvělý výkon P. Štorkové, jež obsáhne mnoho významových rovin a balancuje mezi střídajícími se náladami, humorem i tragikou. Kromě hodnotného poznání má divák možnost prožít silné emoce různého druhu, některé může znát z vlastní zkušenosti. Pomocnou ruku herečce podává scénografie s překvapeními a hudba.
(zadáno: 24.5.2022)
Autor S. Temperley osobnost Florence Foster Jenkinsové zpracoval divácky vděčně, vytěžil však spíše jen zlomek nabízeného potenciálu. Režisérovi M. Čičvákovi se promyšlenou prací s prostorem a s herci podařilo dosáhnout vhodné atmosféry a dostat do popředí přednosti hry. Hudebně nadaný O. Brousek skvěle hraje na klavír a jeho herectví zaštiťuje výrazné výstupy B. Štěpánové. Ta především jedinečně nastudovala falešný zpěv árií a písní. Charakter Florence pak v souladu s koncepcí pojala civilněji a bez větší nadsázky, k níž herečky svádí např. známější komedie P. Quiltera Je úchvatná.
(zadáno: 24.5.2022)
Ceněný český film pro jeviště zdramatizoval M. Františák, v silném příběhu se podařilo zachovat témata morálky, odpovědnosti a svědomí, které se neztratily ani ve zpracování DnV. Režisér P. Khek dobře vymyslel inscenační model, scénograf účelně naložil s prostorem. Režisérovým dluhem na inscenaci je práce s herci. Baranovy emoce nejsou v podání T. Dastlíka vždy věrohodné, o poznání přijatelnější je občasná přebujelost patosu D. Bambase. Větší pravdivosti se dobrali M. Holý a Š. Vaculíková. Úroveň výkonů ve vedlejších rolích kolísá od lepších (S. Skopal, A. Petráš) až k bohapusté šmíře (E. Režnarová, P. Rímský).
(zadáno: 24.5.2022)
Drama J. Geneta Služky se stalo hlavním východiskem scénáře, do něhož M. König promítl i další (nejen autorovy) texty. Půdorys původního dramatu se tak rozšířil o osobní témata, která Genet ve vlastním životě řešil a která se otiskla i v jeho tvorbě. Název inscenace je nápaditou slovní hříčkou, variace příjmení nastiňuje i jeden z klíčových motivů. Je zábavné zblízka sledovat skvělou práci tří herců, pohrávajících si s významy a přecházení převážně do ženských rolí. Nezvyklé a funkční scénické řešení. Problémem je těžce přístupný textový kompilát, resp. rozporuplná spojitost dílčích motivů a zastřený celkový smysl.
(zadáno: 24.5.2022)
55%. Hra M. Epsteina se žánrově blíží noir detektivce, jejími klady jsou netuctová zápletka, překvapivé rozuzlení a jistý přesah. Ve VD hru k premiéře dovedl až druhý tým. Ani oni si však zcela neporadili s tím, že se text jevišti nezvykle „vzpírá“. Dramatická rovina je místy nevěrohodná, zamýšlený účel komediálních prvků vesměs nevychází a se zbytkem se tluče. Některé pasáže měly být přepsány (třeba ve spolupráci s autorem), následně by se mohlo podařit najít s herci vhodnější vyznění. Na jeviště však přesto pronikla nesamozřejmá jedinečnost, která může přinést jisté obohacení, resp. pocit, že čas v divadle nebyl promarněný.
(zadáno: 24.5.2022)
65%. Povedená adaptace bestselleru M. Haddona na českých jevištích zdomácněla. Solidní příbramské nastudování dojemný příběh autistického chlapce vhodným způsobem předává, ale více jej ocení diváci, kteří se s ním v této inscenaci seznámí. Režisér P. Hruška rozvinul některé zajímavé nápady (např. rámec s inspicí). V náročné hlavní roli K. Grygar obstál, v jeho podání je ztvárnění autismu ve formě z „přívětivějších“. Zaujala i věrohodná H. Lapčíková v roli matky Judy. Některým z dalších herců, zejména L. Valenové a L. Typltovi, chybělo důslednější vedení, unikly jim některé podstatné rysy Siobhan, resp. Rogera.
(zadáno: 24.5.2022)
65%. Drama nemá obvyklou stavbu, jde převážně o vyprávění, do něhož občas pronikají dialogy. Zároveň hra patří k těm, u nichž nejsou repliky autorem přiděleny a inscenátorům je ponechána volná ruka nejen z hlediska počtu účinkujících. Režisér J. Horák zvolil čtyři herečky a herce, přičemž v titulní Magdě se aktérky střídají. Každý z obsazení přispěl svou jedinečností a společně nezvyklý příběh se zvláštní atmosférou odvyprávěli tak, že může zaujmout. (Ne)vcítění závisí na nastavení konkrétního diváka. Scénografické řešení má nápad, ale v celkovém kontextu se neukázalo příliš dynamickým, hercům chvílemi nepomáhá.
(zadáno: 24.5.2022)
65%. Divadlo Aqualung přivedlo na scénu další z Briggsových adaptací fantasy knih T. Pratchetta (překlad opět vznikl pod vedením P. Dominika). Tentokrát má příběh detektivní ráz a pátrání po pachateli odhalí provázanost podsvětí s vyššími kruhy. Žádná ze složek inscenace J. Kačmarčíka neselhává. Přes poměrně dlouhou stopáž zůstává podívaná svižná a zábavná až do konce, na čemž mají zásluhu i herci; jmenovat si zaslouží především G. Hašek a M. Dusbaba. Čeští diváci mohou být stále ještě zmlsaní dvěma Pratchettovskými tituly Divadla v Dlouhé, které zůstává v realizaci nedostižné; tato část návštěvníků může „něco“ postrádat.
(zadáno: 24.5.2022)
Anotace nastiňuje téma, které lze v inscenaci nalézt, ale bez jejího přečtení je jeho rozeznatelnost sporná. Převážně pohybové divadlo, které je příjemné a zábavné hodinku sledovat. V případě tohoto počinu jde spíše o souhru více složek a o kompaktní celek, jehož jsou jednotlivci součástí. Studenti sami o sobě příliš prostoru k vyjádření nedostali. KALD má se studenty rozvíjet alternativní přístup k divadlu a jiné formy vyjádření, což tento projekt splňuje.
(zadáno: 24.5.2022)
Autor Jan Tošovský měl jistě dobré úmysly a použil ve scénáři zdroje, které si zaslouží pozornost. Režisér J. Frič, výtvarníci, hudebník a herci se snažili s textem utkat. Na jevišti se sice odehrávalo něco nezaměnitelného, ale zároveň nesmírně těžce srozumitelného. Možná byla chyba, že Tošovský byl sám sobě dramaturgem, další oči chyběly. Experiment patřil do mnohem menšího sálu s menší kapacitou. Třeba se našla hrstka diváků, které inscenace oslovila. Já jsem do ní proniknout nedokázal...
(zadáno: 24.5.2022)
(zadáno: 27.4.2022)
85%. Zprvu se může zdát, že uvidíme „jen“ vztahovou komedii, do níž autor chytře zakomponoval úvahu nad společenskými rozdíly. Dočkáme se však navíc zvratů dodávajících netušený přesah a nečekaně silného konce. Hra, u nás uváděná také pod titulem „Kočka v oregánu“, patří k nejlepšímu, co současná dramatika nabízí. V intimním prostředí Klubovny režisér upíná pozornost na čtveřici herců, kteří své postavy naplňují a dokáží vtáhnout diváky sedící na dosah. Z takové blízkosti je rozeznatelná sebemenší nevěrohodnost; o to více je třeba ocenit autenticitu, s jakou podala E. Elsnerová emočně náročný závěr.
(zadáno: 27.4.2022)
Dramatizace novely J. Štiftera z prostředí budějovických nevěstinců přibližuje divákům tvorbu, která není širší veřejnosti příliš známá. Synopse milostné historky může zavánět tuctovostí, ale autor ji povyšuje důkladným vystižením prostředí a poměrně překvapivým koncem odehrávajícím se po roce 1948. Řemeslně zdatná dramatizace O. Šubrtové je dobrým základem, režisérka M. Schlegelová nepodcenila žádnou složku. Herecky vyvážené, ve velkorysé výpravě a kostýmech vynikají pohybově zvládnuté burleskní choreografie s výraznou živou hudbou J. Čtvrtníka. Inscenací Jihočeské divadlo navíc plní své regionální poslání.
(zadáno: 27.4.2022)
Pozoruhodná, osobitá novela J. Těsnohlídka ml. o milostném vztahu českého mladíka a polské dívky zaujme svou poetikou i jazykem. V inscenaci je novela šťastně doplněna a propojena s verši J. Kainara v povedeném novém zhudebnění a zvládnuté pěvecké interpretaci. Stejný herecký part podává každý ze čtveřice herců v různých pasážích po svém, roztříštěné přístupy se nakonec propojí. Přestože se celou dobu zdánlivě omílá totéž, pocity nepřestávají překvapovat a bavit. Záslužná popularizace novely, kterou stojí za to poznat.
(zadáno: 27.4.2022)
75%. Úspěšná komedie J. Havelky se po pražské inscenaci a filmu objevila na repertoáru několika regionálních divadel. Na míru liberecké inscenace režiséra Š. Dominika bylo hlediště Malého divadla pozměněno, diváci sedí kolem herců hrajících uprostřed. Tomuto řešení jsou uzpůsobeny i další složky. Ve výkladu charakterů se jde do velké hloubky a ansámbl je veden k méně „divadelnímu“ herectví. Blízký kontakt umožňuje sledovat nejmenší detaily. Tým vychází z textu, ale v drobnostech se nebojí i jiných možností řešení. Liberecká inscenace srovnání s jinými provedeními nejen snese, ale zároveň v něm obstojí.
(zadáno: 27.4.2022)
Komedie vznikla pro soubor Vosto5 a ukázalo se, že může fungovat ve filmu i v kamenných divadlech. Velké kukátkové jeviště má jiná pravidla než malé sály umožňující různorodé uspořádání a režisér P. Štindl svou koncepci prostoru vhodně přizpůsobil. Oslabení některých extrémnějších konfliktů (např. rvačky) autorovu původnímu poselství vysloveně nesvědčilo, ale volba realističtějšího vyznění je akceptovatelná. Projev herců režisérově záměru přesně odpovídá, v sehraném obsazení není slabý článek. Inscenaci dobře slouží i scénografie. Zmínku si zaslouží i některé drobné změny a nápady.
(zadáno: 27.4.2022)
V právem ceněném psychologickém dramatu autor mistrně prolnul několik problémů a položil otázky, které přemýšlivého diváka znepokojí tím, že na ně není jednoznačná odpověď. V precizně zrežírované a zahrané pardubické inscenaci se nic podstatného neztratilo, spornější je jen eliminace rasového motivu (byť opodstatněná). Do složitějšího nitra navenek nesympatické zásadové ředitelky s přísnou maskou nechala nahlédnout J. Janoušková. Knězovo tajemství zachoval J. Pejchal a ve společných dialozích se dostavilo potřebné napětí. Škoda, že titul vlivem okolností neměl delší život a že nepřinesl silný zážitek více divákům.
(zadáno: 27.4.2022)
65%. Na oblíbené Čechovovské večery ve Viole navázala režisérka L. Engelová obdobně koncipovaným titulem, tentokrát je večer složený z pěti aktovek R. Dahla. Autorův chytrý, občas poněkud morbidnější humor se do inscenace podařilo přenést. Různorodost jednotlivých povídek byla posílena odlišnou formou dramatizace, dialogy v některých případech více či méně doplňovalo vyprávění. Tyto pasáže zůstaly místy statičtější, částečně se je režisérce a silné herecké trojici podařilo zdolat pointováním. Každý z herců přispěl svébytnou energií a najdou se místa, kdy se lze od srdce zasmát. Příjemně strávený čas – nic více, nic méně.
(zadáno: 27.4.2022)
Děj Leskovy novely převedl D. Jařab ve své dramatizaci do Prahy 2. poloviny 19. století. Soustředil se na hlavní hrdinku Kateřinu a situaci, do níž se dostala, přičemž její jednání neodsuzoval ani neobhajoval. Režisérovu vizi N. Řehořová skvěle dotvořila, adekvátně podpořena ostatními herci a trojicí hudebníků. Inscenace zaujala atmosférou, mezi dialogy s delšími pauzami se vkrádal nezvyklý humor, jež se na první pohled mohl jevit jako kontrapunkt, ale fungoval jako významové obohacení. Rámec s potomky nápaditě „odkotvil“ téma z doby děje a vybídl k zamyšlení. (Viděno před derniérou, stopáž představení byla kratší.)
(zadáno: 27.4.2022)
65%. Italský autor používá postupy u konverzačních a situačních komedií málo vídané. Nezvyklá zápletka se točí kolem bolestnějších záležitostí, o nichž se obvykle nežertuje, vyústění může leckterého diváka překvapit. Neotřelá hra má však i svá úskalí, v některých pasážích jsou dialogy neobratně napsané a situace váznou. Režisér s potenciálem hry dobře naložil, herci pod jeho vedením dodali uvěřitelnost a vtip. Odbočky směrující přímo do publika mají sporné opodstatnění, ale představení mile oživují a chytře odvádějí pozornost od některých autorských nedostatků.
(zadáno: 27.4.2022)
Dívka a její nevlastní otec řeší na cestě složitý vzájemný vztah a ještě komplikovanější osobní situace jich obou. Autor jde na dřeň, mnohdy pojmenovává kruté pravdy, které se lidé obvykle bojí přiznat druhým i sobě. Některé problémy jsou však kumulovány málo věrohodným způsobem, konstrukcím je těžké uvěřit. K realizaci režiséra M. Dočekala ani práci herců nelze vznést mnoho výhrad. Mladá energie a bezprostřednost A. Šťastné dobře doplňuje zkušeného J. Langmajera, jenž nesetrvává jen v osvědčených a vyzkoušených polohách.
(zadáno: 27.4.2022)
Pohled Ľ. Feldeka na osobnost Édith Piaf má své kouzlo a je autorsky důvtipným vyrovnáním s problémem faktické spornosti mnohých událostí jejího života. Na malé scéně kladenského divadla se pracuje se zrcadly, která umožňují málo vídané postupy, ale v nasvícení může odraz diváků nežádoucím způsobem odvádět pozornost od herců. Naturel J. Zenáhlíkové se od Édith značně odlišuje, ale přijme-li divák temperament jiného druhu, může se nechat strhnout. Nesporná síla kladenské inscenace je v hudbě, Zenáhlíková šansony podává jedinečně a oporou jí je živý doprovod T. Alferiho a V. Svojtkové, kteří se zapojují i herecky.