Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1639)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: << < 6 7 8 9 10 11 12 13 14 > >>

(zadáno: 29.5.2019)
Hra o čtyřech ženách ze čtyř generací jedné rodiny je pozoruhodná sama o sobě. Herečka D. Šoltýsová si v ní před lety sama zahrála a nyní ji nastudovala se svými absolventkami jako režisérka. Pečlivá práce se zatím nezkušenými herečkami se na výsledku odrazila, inscenace má silné momenty a hlavně na konci se dostaví katarze. Ku škodě je občas niternost prožitku přebíjena vnějšími a ne vždy ukočírovanými emocemi. Také se úplně nezdařily přechody mezi scénami a odlišení časových rovin, část diváků může být zmatena. Hra však za poznání stojí a zde můžete vidět povedené zpracování.
(zadáno: 29.5.2019)
Motivy Bergmanova filmu by jistě bylo možné rozvíjet rozmanitějšími a objevnějšími prostředky, s příliš popisnou dramatizací sváděly dramaturgie a režie (ne vždy úspěšnou) bitvu. Přesto inscenace příjemně překvapila, přes delší stopáž nenudí a má moc diváka zasáhnout. Ze strany herců propracované a dobře vystavěné charaktery, k psychologické studii D. Bambase nelze mít nejmenší připomínku. Občasnou nejednotnost hereckého stylu lze omluvit odlišností jednotlivých prostředí. Škoda, že si herci DnV až příliš hájí komfortní zónu a uchylují se k nadmíru viditelnému markýrování při scénách násilí.
(zadáno: 29.4.2019)
Hra inspirovaná skutečnou událostí. Zodpovědný střihač versus výjimečně talentovaná a velmi neukázněná herečka Tallulah Bankhead. Pracovní setkání obohatí dvojici, která by se jinak těžko sblížila, a ukáže dobré i horší stránky hereččiny osobnosti. Režisér s herci představili text divákům v inscenaci, v níž jsou správnou měrou vyváženy vtipné i vážné okamžiky. Nela Boudová v nesnadné úloze obstála a vlastně i překvapila. Repertoár divadla poslední dobou nabízí hry podobného ražení, slušela by mu větší rozmanitost a neškodilo by se poohlédnout také po dramatice jiného typu.
(zadáno: 29.4.2019)
Dramatizaci Havlíčkova románu „prověřilo“ již několik tuzemských divadel a v Kladně se v režii P. Svojtky dočkala dalšího zdařilého provedení. S pomocí scénických nápadů a hudby se daří budovat atmosféru, v níž se mísí nostalgie doby s pohnutými osudy hlavních hrdinů. Dobře vedení herci v hlavních i vedlejších rolích. Hlavní představitelka A. Rusevová se stala další skvělou představitelkou Štěpky, J. Slánský s Pavlem zdaleka tolik nesouzněl. Návštěva může přinést silný zážitek i tomu, kdo již dramatizaci navštívil v jiném divadle.
(zadáno: 29.4.2019)
Eskapády Baarové, Mandlové a dalších již byly mnohokrát zpracovány a je dobře, že se někdo zabývá i méně „profláklými“, ale neméně pozoruhodnými protektorátními osudy. V rozhlasovém studiu se střetávají kolaboranti s těmi, kteří se nezaprodali a jejich hrdinství se jim stalo osudným. S reálnými fakty je občas nakládáno s uměleckou licencí, jsou stavěna do domýšlených souvislostí a účelně nadsazována. Vyvážené interpretaci tématu pomáhají inscenační řešení i herecké výkony. Scénář by místy snesl vysvětlení některých faktů, proto se vyplatí přečíst si před představením program s životopisy.
(zadáno: 11.4.2019)
75%. Machiavelli ve svém textu otevřeně pojmenoval podstatu vlády a úkol vládnoucích, jeho myšlenky jsou i po staletích platné. Mladý tvůrčí tým využil možnosti vyjádřit se, režisérka s nadějnými herci představila několik odlišných vladařů, kteří moci využili či zneužili. Inscenace má názor, přesah i vtip. Tomuto druhu divadla obecně sluší menší sály a jeviště, o to více je třeba ocenit, jak se podařilo s prostorem Divadla Komedie naložit.
(zadáno: 11.4.2019)
Drama bratří Mrštíků posloužilo jako podklad pro „němohru“, v níž se herci vyjadřovali takřka výhradně pohyby a gesty, téměř celé přestavení (sou)zněla propracovaná hudba. V přenesení do současnosti byl režisér J. Čermák, jako u jiných svých interpretací klasiky, osobitý, důsledný a předložil podnětné spojitosti. Inscenační styl by si zasloužil vytříbit v kombinování náznaků s doslovností, např. kopulace byla někdy s nadsázkou naznačena, jindy zobrazena otevřeněji s nahotou. Maryšu skvěle ztvárnila A. Berecková i beze slov, dále si zaslouží jmenovat B. Šupová v odpudivé stylizaci Rozáry.
(zadáno: 11.4.2019)
Interpretace Dostojevského románu, připomínající německý inscenační styl, poměrně dlouho působí nekonzistentně. Režisér M. Hába by si i mohl odpustit některé zbyt(eč)né odbočky a kostýmní či jiné extravagance. Postupně však sílí soustředění na sdělení, jež vyvrcholí v závěru, kdy dojde na apelativní společensko-politický přesah. Ten v románu nenajdeme, může se zdát trochu „našroubovaný“, nicméně je logicky domyšlen a prezentován včetně scénografického překvapení. Herci v čele s D. Bušem v čele se přizpůsobili koncepci a zároveň přispěli vlastní osobitostí.
(zadáno: 11.4.2019)
Osobnost talentované a předčasně zesnulé Vítězslavy Kaprálové vykreslila spisovatelka K. Tučková vyváženě a rozmanitě, navíc v jejím pozoruhodném osudu našla dramatický potenciál. Režisérka s pomocí výtvarné složky, výrazné práce s hudbou a v neposlední řadě expresivity v hereckém projevu zdůrazňovala některé vlastnosti postav i smysl situací. Styl obrazů nemusel v každém rezonovat, ale jejich poetice nelze upřít působivost opřenou o vnitřní smysl. Vynikající výkon hlavní představitelky T. Marečkové podpořili ostatní členové sehraného souboru.
(zadáno: 25.3.2019)
75%. Radim Vizváry s pomocí výpravy a světel ovládá jeviště, výtečně pracuje se svým tělem a gesty. Rozehrává téma, které je ve své podstatě depresivní, a nenásilně v něm objevuje i humor. Ke ztvárnění samotnému nelze mít výhrady. Co se týká práce s námětem, v tomto případě nebyl potenciál látky v plné míře využit. Každopádně Vizváry touto inscenací podává další důkaz, že je přední osobností (nejen) české pantomimy.
(zadáno: 25.3.2019)
Caryl Churchill ve svých hrách někdy situovala dvě části do jiných časových rovin. Kontrast funguje i v případě Sedmého nebe, v němž se autorce podařilo zprostředkovat významné postřehy a dobrat se cenných myšlenek. Herci mají v obou částech hrát odlišné role, navíc by měly být v řadě případů záměrně obsazeny proti typu, věku, barvě pleti či dokonce pohlaví. Tento záměr byl v inscenaci DpP režisérem a herci náležitě zužitkován, výmluvnost vyznění byla posílena. Náročnější titul se asi nemohl stát diváckým hitem, přesto by DpP by mělo nadále nabízet i počiny tohoto typu, protože jsou potřebné.
(zadáno: 19.3.2019)
Přestože kvůli škrtům divák přijde o některé informace o titulní „zemi indiánů“, komornější úprava právem ceněné Lettsovo rodinné drama nepoškodila a občas i vedla k dynamičtějšímu vyznění. Režijně dobře ukočírované, kvalitní práce většiny herců. Dva roky po premiéře měla inscenace patrně již usazenější podobu, M. Steinmasslová podala výkon vskutku pozoruhodný a hluboký. Příležitosti dobře využily i J. Nerudová či M. Prášilová.
(zadáno: 19.3.2019)
Dramatik Mark St. Germain na základě známých i méně známých faktů o Albertovi Einsteinovi vymyslel fiktivní zápletku a divácky přitažlivě pouvažoval o mnohdy těžké volbě nadaných mezi osobním životem a prací či posláním. Einsteinova osobnost byla vykreslena vyváženě, s fyzikovými mimořádnými schopnostmi i kontroverzními vlastnostmi. Hlavní dvojice L. Štěpánková a M. Táborský vystavěla charaktery mimořádně pečlivě, jejich precizní práce zastínila i některé „šablony“, jimž se autor zcela nevyhnul. Štěpánková navíc výtečně pracovala s mimikou, v čemž měl Táborský kvůli masce omezenější možnosti.
(zadáno: 19.3.2019)
Podobné téma podobným způsobem zpracoval např. V. Klimáček v dramatu „Komunismus“, hra M. Kinské a R. Schovánka předkládá o něco komplikovanější a nejednoznačnější rodinnou situaci. Přestože se nesetkáváme s dílem nikterak objevným, přece jen určité zobrazené praktiky StB mohou být pro některé návštěvníky novinkou. Podobné záležitosti z nedávné minulosti si má smysl připomínat! Vhodné inscenační řešení, dobře vymyšlená scéna, herci s pomocí režírující spoluautorky postavy zdárně obsáhli. Za takovouto původní hru by se nemuselo žádné divadlo stydět; je skoro škoda, že ve ŠvD pouze hostuje.
(zadáno: 19.3.2019)
75%. Daniel Špinar s herečkami a externistkami nejprve ilustruje výběr z Hilarových textů, svědčících o jeho silné osobnosti se zásadním vlivem na české divadlo. Špinar hledá souvislosti se současným stavem ND (částečně jiným, částečně konstantním), ale též mezi Hilarem a sebou samým, což vrcholí fiktivní zkouškou Macbetha, během jehož příprav Hilar zemřel. Mimořádně vtipná scéna, v níž vyniká energická J. Stryková, nabízí alternativu, jak by Hilar mohl pracovat dnes. Estetika zpracování třeba každého nenadchne, nicméně poučný i zábavný titul může obohatit nejen do dění v ND zasvěcené diváky.
(zadáno: 4.3.2019)
U této látky se není možné zavděčit rozdílným představám širokého spektra diváků. Inscenace by neměla urazit konzervativního diváka, jenž zejména v historické budově očekává „klasiku“. Zároveň nemusí být nezajímavou ani pro návštěvníky vyhledávající progresivnější přístup. Více v blogu Erbenovy balady na jevišti Národního divadla.
(zadáno: 4.3.2019)
Performance spojující mluvené slovo, pohyb, video a další vyjadřovací prostředky, které jsou technicky dovedně zkoordinované. Jan Mocek se svým otcem předkládají a nabízejí podněty z vlastních životů. Divák by se měl samostatně zamýšlet a je v jeho moci, aby se dobral k myšlenkám a souvislostem. Při sledování a přemýšlení můžeme dospět i k záležitostem, které si v běžném životě neuvědomujeme. Nefalšovaná alternativa ve smyslu hledání nových cest a forem vyjádření, přitom pro přijetí a pochopení poměrně přístupné i konzervativnějším divákům.
(zadáno: 4.3.2019)
65%. Hru napsal J. Havelka pro Slovenské národné divadlo. Režisérka první české inscenace M. Schlegelová se vydala vlastní cestou. Česká varianta působí ve srovnání s méně doslovným slovenským zpracováním „agitačněji“, odkazy na konkrétní osobnosti a události jsou přímočařejší. Ansámbl Jihočeského divadla prošel v posledních letech výraznou obměnou a ukazuje se, že mu rozhodně dech nedochází. Více v blogu Krátké zamyšlení nad českou a slovenskou inscenací hry Elity.
(zadáno: 11.2.2019)
Tvůrci děj přenesli do současnosti a přiblížili dnešním poměrům. Byli v tom důslední, takže výsledek vyzněl věrohodně. Zaujalo několik nápadů, pro vyvážení však chyběla odvaha pro otevřenější zobrazení tělesnosti, kterou v komplikovaném milostném vztahu básníků nelze opomenout. Extravagantní výtvarné řešení může na část diváků působit přebujele, nicméně svůj účel splnilo. Podobně by se dal shrnout záměrně přeexponovaný projev D. Krejčíka. S jevištní nezkušeností M. Stropnického režisér umně pracoval, výkonem mile překvapil. V několika vedlejších rolích se S. Nováková rozhodně neztratila.
(zadáno: 11.2.2019)
65%. Promluvy ve třetí osobě asi měly být záměrně odosobňující, nicméně divákům značně zkomplikovaly vnímání. Dojem z rozpačitější textové složky mnohonásobně pozvedlo scénické provedení, které v koexistenci s hudbou a ruchy bylo samo o sobě ideotvorné. V nezvykle koncipovaném uzavřeném prostoru diváci část představení strávili s herci v úplné tmě a dostali možnost uvědomit si a prožít specifika světa nevidomých. Když se rozsvítilo, došlo k výmluvné konfrontaci jiného druhu. Ve tmě více vynikla P. Štorková, ve srovnání s ní byl hlas J. Gottwalda méně výrazný. Nevšední, přínosný zážitek.
(zadáno: 11.2.2019)
Nedostatečně známý osud významné vědkyně v poutavém dramatickém uchopení, v němž se snoubí pracovní rovina s osobní. Inscenační zpracování solidní, z hlediska tematického vše dobře vyvážené. Zatímco E. Elsnerová hlavní roli podává se sugestivní autenticitou, vedle ní je na mužských spoluhráčích dost vidět, že „hrají“. Tento nepoměr můj zážitek ovlivnil, od návštěvy však neodrazuji.
(zadáno: 11.2.2019)
Ivan Hubač scénář svého otce ke zdařilému televiznímu filmu zdramatizoval obstojně. Režijně vyvážené, vtipné situace jsou správně prokládány smutnými. Snad jen divadelní konec možná mohl ubrat na sentimentu. Scénické řešení se vypořádalo se střídáním prostředí i dominancí zámku. K roli Hraběnky E. Balzerová přistoupila odlišně od J. Jiráskové, roli rovněž obsáhla a navíc překvapila tím, že se zcela oprostila od svých návyků. Výborný D. Novotný i ostatní herci ve vedlejších rolích.
(zadáno: 7.1.2019)
Dynamičtější libreto by dodalo ději intenzivnější napětí a spád, přesto jde o hodnotné dílo s ambicemi vyššími, než je v tomto žánru obvyklé. Povedená je i česká verze H. Novákové. Plzeňská inscenace je mimořádná po hudební stránce, účinkující přetěžké party pěvecky suverénně obsáhli. Problematické je soustředění se na vnějškové prostředky na úkor smyslu, ve scénicky využitém malém prostoru jsou pěstí na oko přeexponované líčení a masky a též ruší company, která zpívané i němé epizodky degraduje na prvoplánové karikatury. Na české muzikálové scéně však počin rozhodně nelze přehlédnout.
(zadáno: 16.12.2018)
Ve hře se několikrát vystřídají monology tří postav, jejichž osudy spolu souvisejí. Jednají možná pochopitelně či omluvitelně, ale neúmyslně má jejich počínání děsivé důsledky. Mohli však jednat jinak, když jsou sami obětmi něčeho / někoho jiného? Znepokojivý obraz světa, kde se od sebe vzdalujeme a sounáležitost je převálcovávána individualitou. Po nedávné „Vanilkové džungli“ přestavilo Divadlo NaHraně podobně silné a interesantní drama. Při realizaci tvůrčí tým i všichni tři herci dbali na to, co se autor snažil sdělit. Vnímavý divák bude mít po skončení představení o čem přemýšlet...
(zadáno: 16.12.2018)
Návštěvníka znalého románové předlohy může zaskočit razantní stylizace, na první pohled násilná či samoúčelná. Postupně se však objasní důvod, proč D. Špinar román zdramatizoval a zrežíroval právě tímto způsobem. Charaktery Antona, Edity i dalších postav tlačil k extrémním polohám, čímž příhodně zdůraznil problémy, s nimiž se potýkají, i důsledky jejich jednání. Vhodně přispělo i nezvyklé scénické řešení smysluplně využívající točnu. V hlavní roli R. Mácha podal vyčerpávající výkon, výklad bravurně dotvořila také P. Štorková. V dobrém slova smyslu moderní zpracování klasického díla.

Další stránky hodnocení: << < 6 7 8 9 10 11 12 13 14 > >>