Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1639)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: << < 7 8 9 10 11 12 13 14 15 > >>

(zadáno: 14.5.2018)
Žádný ze čtrnácti návštěvníků se nevyhne interakci, 3x se ocitne s některým z aktérů zcela oddělen ve vyhrazeném prostoru. Jednu podobu „lásky“ si divák vybere sám, další dvě se k němu různě dostanou. Hranice intimity (snad) nejsou překročeny. Dojem je odvislý na výběru a na tom, jak se divák dokáže na aktéra napojit a ponořit do zážitku. Závěrečná část, kdy se již společně sleduje standardní kukátkový tvar, divadelně bez zajímavosti není a k tématu přispívá, v kontextu předešlých zážitků však nemusí zafungovat. Vrcholem je prostřední kontaktní část (mj. pečlivě promyšlená a zorganizovaná).
(zadáno: 14.5.2018)
65%. Zatímco dámy mají čajový dýchánek, venku se dějí hrůznosti, o kterých ony vědí, ale snaží se je vytěsnit. Jenže to nejde, protože i do jejich životů předtím zasáhly. Ale ony se přesto marně snaží zavírat oči. Autorka vybízí diváka dávat si do souvislostí, co zdánlivě nesouvisí. Návštěva této inscenace je doslova sázkou do loterie. Někomu se mohou souvislosti pokládat, až pocítí neklid či mrazení, jiný se nenapojí a ztratí se. Hra však smysl má, jen ho není snadné najít. Na jevišti se sešly rozdílné a výrazné herecké osobnosti a je milé je vidět takto pohromadě.
(zadáno: 14.5.2018)
75%. Talentovaný autor T. Dianiška napsal další povedenou hru, vtipnou a neobyčejně nápaditou (hořkou) komedii. Začíná se v Americe nenásilným parodováním situací někdejšího oblíbeného seriálu a použití jedné z příhod (té titulní) umožní přesun do české reality 90. let, s níž se hrdinové z jiného světa nemilosrdně střetnou. Do skutečností, na které by řada politiků a celebrit ráda zapomněla, se tne s elegantní nadsázkou, ale přesto tvrdě. Herci žánr výtečně rozehrávají a perfektně karikují seriálové hrdiny. Titul se nepochybně zařadí k úspěšným autorským počinům DpP.
(zadáno: 14.5.2018)
75%. Až znepokojivá hra D. Košťáka pojmenovává souvislosti, které je potřebné si připomínat a přemýšlet o nich. Režisérka a herci vyváženě pracovali s nadsázkou a dali jednotlivým epizodám apelativní účinek. Navíc docílili společného propojení a jmenovatele. Rozhodně je dobré vidět! A objeví-li se motivy, které připomenou střípek z vašeho života, může být divák doslova probrán ze sebeklamu a iluzí...
(zadáno: 14.5.2018)
Adaptace D. Jařaba v jednoduché angličtině dává Shakespearově tragédii nezvyklý odstup a parafrázuje ji tak způsobem, který by v češtině zdaleka tak dobře nefungoval. Důrazem na Macbethovo sexuální tápání výklad doslovuje pohled na osobnost a na dění kolem něj. Vše použité bylo obhájeno a funguje. Jak už zde zaznělo, inscenaci by prospělo rychlejší tempo a méně bezeslovných pauz. Nesporně však jde o pozoruhodný experiment.
(zadáno: 14.5.2018)
55%. Při premiérové děkovačce Iva Janžurová přiznala, že se na inscenaci ještě bude pracovat a především se zkrátí. Ano, zatím je délka neadekvátní, řadu situací a dialogů je třeba zredukovat. Už nyní se ale najde mnoho vtipných a smích vzbuzujících momentů. V choulostivějších scénách se podařilo vyhnout nebezpečí lacinosti. Typově nevhodné S. Remundové se více daří až v převleku v závěru. Zajímavé je, když E. Holubová začne opouštět sarkastickou polohu, její milostné scény se sympaticky spontánním P. Pálkem patří k nezapomenutelným. Sice nenáročná, ale přesto vkusná oddychová crazy komedie.
(zadáno: 14.5.2018)
55%. Nejnovější zpracování Kohoutova pozoruhodného podobenství jsou rozpačitá. Podobně jako v Divadle pod Palmovkou má inscenace MDP ideálního hlavního představitele Z. Kalinu, jenž výsledek významně pozvedá. Bohužel ani zde se nepodařilo dotáhnout důležitou postavu ředitele Holzknechta; „vyvýšení“ sice nebylo špatným východiskem, J. Schwarz však těžký part neuhrál a dojem pokazilo i nazvučení. Tento zádrhel významně přispěl k nedostatečně propracovanému vyznění tématu ze strany režie a dramaturgie. Vedlejší role herecky i pohybově dobře odvedené, efektní cirkusová čísla zdařile zakomponovaná.
(zadáno: 14.5.2018)
Soubor mnohdy hledá materiály v kořenech evropského divadla a nově je interpretuje vlastní cestou, což je pro vývoj divadla potřebné. Tentokrát posloužila hra z konce 16. století k vytvoření nezvyklého tvaru. Čtveřice takřka nahých performerů téměř beze slov předvádí nesnadné pohybové kreace opřené o výrazný hudební doprovod P. Šmída, jenž se též symbolicky herecky zapojí. Zábavné, poctivě odvedené. Zřejmě nebylo cílem, aby zobrazení různorodých milostných hrátek (se soudobým rámcem a odkazem) dávalo dohromady „vyšší smysl“. Já osobně jsem však z tohoto hlediska přece jen něco postrádal...
(zadáno: 14.5.2018)
Autorka dobře postihla paradoxy dnešních partnerských vztahů. Ironický a mnohdy drsný humor nepostrádá osobitost, vulgární pasáže na část diváků nemusí zafungovat tak, jak bylo zamýšleny. Z hlediska dramatického má text určité trhliny, s nimiž se obě herečky za pomoci P. Šmída převážně bravurně vypořádávají, jen v několika místech se jim to zcela nedaří. Výrazná, částečně živá hudba. Výprava využívá omezené možnosti maličkého prostoru. Hra navazuje na to, co se v Rubínu dříve rozvíjelo, a přece jde sympaticky svou vlastní cestou.
(zadáno: 14.5.2018)
Záslužné upozornění na pozoruhodné dílo marockého spisovatele. Herci představují čtyři muže, které okolnosti dovedly k „poslání“ a stali se sebevražednými atentátníky. Dařilo se vyvolat až apokalyptickou atmosféru. Bylo užito různých multimediálních prvků (výrazný zvuk, projekce apod.), v nichž se herecké akce a vyřčená slova někdy bohužel až ztrácely. Alespoň při květnovém uvedení ve Venuši ve Švehlovce. Závěrečné prolnutí s osobnostmi herců posunulo zdánlivě vzdálenější téma do naší bezprostřední blízkosti. Smysluplný počin, jehož přesvědčivosti ubral ne zcela zkoordinovaný inscenační tvar.
(zadáno: 17.4.2018)
Další vydařený a organizačně bravurně zvládnutý projekt imerzivního divadla. V prostorách Winternitzovy vily se podařilo vyvolat dojem, že jsme se stali součástí dobročinné vernisáže ve 30. letech minulého století, před kterou došlo k záhadnému zmizení vzácné sochy. Diváci si individuálně zvolí způsob, jakým budou samostatně odhalovat a rozplétat komplikované vztahy mezi sedmi postavami. Více v mém blogu Diváci jako hosté na vernisáži v luxusní vile.
(zadáno: 11.4.2018)
Poezii Michela Fabera, zpracovávající bolestné období odcházení a ztráty nejbližší osoby, šťastně dotváří písně Jiřího Bulise. Výborný nápad se spojením dvou látek, které se ukázalo jako nenásilné a přirozené. Bezprostřední výkony Marie Jansové a Martina Severýna. Zpěv dvojice je spíše „činoherní“, ale interpretace s živým klavírním doprovodem potěší. Režijní nasměrování a řešen přispělo k působivosti, vnímavý divák se možná neubrání dojetí.
(zadáno: 11.4.2018)
75%. Monodrama o ženě, která se musí postavit neoptimistické lékařské diagnóze. Carlos Be sepsal reálně se jevící myšlenky a pocity obyčejné ženy. Přestože problematika a užívané dramatické prvky jsou poněkud obehrané, autor se (také díky použití humoru) vyhnul zveličování a falešnému sentimentu. A na konci připravil překvapení přinášející přesah i do života těch, kteří mají to štěstí být zdraví. Naturelu Ljuby Krbové hra přesně sedí. Herečka nevystoupí z role, jakoby příběh opravdu odžila. Navíc v malém podkroví Werichovy vily dokáže blízko sedící diváky doslova vtáhnout.
(zadáno: 11.4.2018)
První dvě části románové pentalogie, které zpracovával i stejnojmenný seriál, se pokusili tvůrci převyprávět v jednom večeru. Nutnou daní se stalo, že děj musel být až příliš rychle „hnán“. Obeznámený divák by měl inscenaci bez problémů vstřebat, při prvním setkání s látkou však může být těžké pochytat a domyslet všechny souvislosti. Herci role vesměs vystihli (i když výhrady by se našly), ale vzhledem k nezbytným redukcím měli omezené příležitosti k rozehrání. Milý rámec místního rezonování s okolím Vinohrad by mohl být výrazněji rozveden, „lidovější“ uzavření vyznělo rozporuplně.
(zadáno: 11.4.2018)
Dramatizace slavného románu je srozumitelná a přehledná, ale ničím zvlášť zajímavá a potenciál látky zcela nevyužívá. Obstojné inscenační řešení, realizace scény a light design snad až příliš úsporné. V hlavní roli A. Bílík velmi příjemně překvapil. U často „heroizované“ postavy Nastasji dospěli režisér a N. Horáková k civilnějšímu uchopení, čímž ji přiblížili současníkům. S rolí Rogožina se J. Hána částečně míjel. Aglája P. Tenorové uvěřitelná, s reprízami snad herečka lépe vybalancuje vypjatější okamžiky. Nastudování je slušným standardem, ale vzpomínat se bude spíše na jiná zpracování.
(zadáno: 11.4.2018)
65%. Petr Kolečko dokáže velké hrdinky dramatu či historie přiblížit dnešním ženám a společnosti, jeho humor navíc funguje nejen jako prostředek k pobavení, ale i jako nástroj významu. Historická fakta jsou stavěna do vtipných a často překvapivých souvislostí. Režijně vhodně postavená inscenace drží pohromadě. Oba herci se stylu humoru přizpůsobili. Hudba zaujme, ale nepřináší významnou nadstavbu. Pěvecky jinak skvělá J. Čvančarová se v tomto hudebním stylu úplně nenašla. Některá Kolečkova dílka oslnila možná více, toto však patří stále k těm povedeným.
(zadáno: 11.4.2018)
Dramatizace zdařile přejímá souvislosti z Bernhardova románu, inscenátoři se pozměněním některých místních odkazů pokusili přiblížit českým divákům. Režisér J. Mikulášek se svým týmem na jevišti velmi dobře pracuje s Bernhardovými nemilosrdnými a výstižnými údery na adresu pozérství, pokrytectví, závisti, hlouposti a podobných společenských zlořádů. K celistvosti zpracování přispívá i výprava a přesné herecké podání. Na své si přijdou i milovníci někdejších inscenací Bernhardových dramat v DNZ.
(zadáno: 11.4.2018)
65%. Sympatický pohled mladé generace na Bradburyho román. Vyzdvihnuty, posíleny a rozvinuty byly především motivy odkazující na konkrétní rysy dnešního způsobu života. Inscenace má mnoho dobrých nápadů – způsob zobrazení každodenních stereotypů, posílení postavy manželky či nekonečný seriál na telestěně, jehož postavy vypadají stejně jako hlavní hrdinové. Určité zásadní dějové okamžiky byly pouze slovně popsány, čímž inscenace zbytečně přišla o výrazné jevištní akce. Výklad „zploštil“ některé charaktery, zejména hlavního hrdinu, což se ale v koncepci ukázalo jako přijatelné.
(zadáno: 11.4.2018)
Do pozdního Ibsenova dramatu inscenátoři nezřídka promítají expresivní prvky, v HaDivadle se pokusili o psychologičtější a realističtější řešení. První část se takřka celá odehrála v malé kuchyni, do níž diváci viděli skrze prosklená okna, kamerami snímané dění bylo promítáno a diváci mohli pozorovat různorodé detaily. Až druhá část, situovaná před dům, měla tradičnější divadelní formu. Moderní výklad charakterů smysl dával, inscenace zaujala atmosférou, čemuž pomohli herci. Tempo však bylo občas přespříliš pomalé a některá místa vyzněla přepjatě či nevěrohodně. Přesto zajímavý pokus.
(zadáno: 11.4.2018)
Krátké monodrama postihuje osud dospívající Nataši z dětského domova, jehož prostředí mělo dopad na dívčino vnímání a osobnost. Nataša sní a touží, bojuje dostupnými prostředky, ale má to těžší... Obdivuhodné nasazení skvělé E. Maximové, přidávám se k nadšeným hodnocením jejího výkonu.
(zadáno: 11.4.2018)
Je velkou výzvou uvést oba díly Fausta v jednom večeru a vypořádat se s problémy druhého. Promyšlená aktualizace, umístněná do současnosti, smysl dává a promlouvá, čemuž pomáhá významově promyšlená a efektní scéna. Trefný dobový posun a výklad postav Fausta a Markétky. Originální řešení řady situací. Chce-li divák vstřebat druhou část, nesmí se vzdávat. Inscenátoři v ND předložili svůj názor na Fausta. Nemusíme se s ním ztotožnit, ale stojí za to se s ním seznámit.
(zadáno: 11.4.2018)
Přestože magický realismus mám ve velké oblibě (např. díla G. G. Márqueze), tato hra (která má být moderní verzí žánru) mě naprosto minula. Nepokládám ji za řemeslně podařenou, ani pro jeviště vhodnou. Na autorovu poetiku jsem se nedokázal naladit. Co se týká inscenace, v pražském ND podle mého názoru udělali režisér s herci a ostatními tvůrci maximum. Snad se najdou diváci, které počin zaujme, v tomto případě má rozhodující vliv text samotný.
(zadáno: 11.4.2018)
Důstojná oslava výročí nejúspěšnějšího a kvalitního českého muzikálu. Ve výtvarné a choreografické koncepci by se našly kýčovitější prvky, ale v míře minimální. Změny v aranžmá a zdynamičtění poslední epochy veskrze dobré, snad jen přearanžování některých modernějších motivů za původním řešením zaostalo. I s přibývajícím věkem D. Hůlka titulní roli udrží a dokáže v ní stále pěvecky oslnit. Bohužel L. Machálková začala Lorraine „přezdobovat“ hlasovými a hereckými manýrami tolik, až přebila její podstatu. Výborný T. Trapl ve vděčné trojroli a J. Vágner. V repertoáru HDK rozhodně to lepší!
(zadáno: 11.4.2018)
Jiří Suchý nahlédl na Erbenovy balady s odstupem, dovolil si humor a parodii, ale zacházel s nimi s úctou a nepopřel je. Hudba F. Havlíka texty vhodně umocnila. Současná inscenace je bohužel již jen odleskem minulé slávy. Jiří Suchý často zmiňuje, že z finančních důvodů sám supluje práci více tvůrců. Pěvecky zdatným účinkujícím chybí jim pevnější otěže režiséra, který by je vybičoval k výraznějším hereckým kreacím. Tvaru by též slušelo velkorysejší výtvarné řešení. Najdou se povedená místa, ale z představení nesálá gejzír energie, s jakým se často setkáme v souborech podobných forem.
(zadáno: 1.3.2018)
85%. Hra o životě s handicapy a nemocemi, o naději v beznaději, o naslouchání bližním. Působivá inscenace Městského divadla Mladá Boleslav, v níž se přirozeně snoubí humorné i dojemné okamžiky, je silným zážitkem. Citlivá režie Petra Mikesky, mimořádné herecké nasazení Milana Ligače a Romana Teprta. Více v mém blogu Pozoruhodná hra inscenovaná s pochopením.

Další stránky hodnocení: << < 7 8 9 10 11 12 13 14 15 > >>