PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2013)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 30.5.2023)
Petr Lébl patřil k nejvýznamnějším osobnostem českého divadla 90. let, jeho umělecký odkaz je stále živý, stejně jako povědomí o dobrovolném odchodu ze života. Zpracování nezveřejněných deníků z posledního roku života, kdy se souhrou okolností ocitl v milostném trojúhelníku a jeho duše v bludném kruhu, sice zobecňuje bolest pramenící z neopětované lásky, ale zhlédnutí bude větším přínosem pro zájemce o jeho osobnost. Mluvené slovo není v popředí, významné zastoupení mají pohyb a hudba. Některé nápady mohou oslnit, s jinými se divák ztotožnit nemusí, případně může tápat nad jejich smyslem. Specifičnost však činí počin nepřehlédnutelným!
(zadáno: 30.5.2023)
Tým s režisérem O. Křížem v čele asi leccos přezval z liberecké, resp. budějovické verze, jeho inscenace však stále funguje. Obsazení hlavních rolí z větší části prochází všemi nastudováními, přesvědčivé, jisté a zralé herecké a pěvecké výkony. Nelze nezmínit K. Bohatovou, jež pro nesnesitelný hlas Liny našla správnou polohu, která nepřestává rozesmávat celé představení. Jak už zaznělo, výprava by mohla být oslnivější, živý orchestr by přišel vhod. Nicméně na pražské komerční scéně není úplně obvyklé nastudovávat „klasiku“ muzikálového žánru, zvlášť takto poctivým způsobem.
(zadáno: 16.5.2023)
Válečná doba a s ní nemoc zabíjející starší generaci - zamrazí, že se smutně aktuální Čapkova slova nemusela pozměňovat. Výrazné krácení a úprava jsou základem dynamické inscenace vypořádávající se se zastaralou formou původního textu pomocí rozmanitých a vzájemně souznících postupů (scénografické nápady, light design, zpívané pasáže v latině, kontextové citáty). Opodstatněné obsazení dvou hlavních rolí jedním hercem, s náročným úkolem však M. Donutil zatím místy zápolí. Jako Sigelius zaujme M. Kačmarčík, není však zřejmé, proč mu byla svěřena i role matky. Naopak mužskou roli Krüga E. Salzmannová ve scénách s Maršálem obhájí.
(zadáno: 16.5.2023)
Spíše než muzikálem je inscenace nezvyklou hudební komedií. Mnohokrát viděná základní zápletka i dramatická stavba jsou okořeněny černým a mnohdy morbidnějším humorem a především povedenými a ansámblem bravurně zvládnutými písněmi. Významným bonusem je vklad herců, kteří pod vedením režiséra D. Ondříčka pozvedají chatrnější základ. Hlavně díky nim komedie funguje a rozesmává publikum. Repertoár DD má naštěstí jinak vyšší ambice než „pouhé“ pobavení a tento v dobrém slova smyslu divácký titul představuje vhodný doplněk.
(zadáno: 16.5.2023)
Více než pohádkou je předloha K. Šiktance poetickým příběhem s několika nadpřirozenými motivy, situovaným na venkov, kde byl život těsně spjatý s přírodou a lidovými zvyky. V původně rozhlasové hře z roku 1997 lze vnímat návaznost na tvorbu českých národních klasiků (Němcová, Erben) a je záslužné pomáhat dílo dostat do povědomí nejen mladé generace. V inscenaci režiséra D. Šiktance je na jeviště srozumitelně přenesené hodnotné poselství příběhu s jeho silou a působivostí. Vhodný rodinný titul může oslovit (a možná i dojmout) nejen děti, ale i jejich dospělý doprovod.
(zadáno: 16.5.2023)
65%. Poctivé zpracování klasického muzikálu s živým orchestrem a profesionálně odvedeným hudebním a pěveckým nastudováním. Líbivá netěžkopádná scénografie, několik dobrých nápadů režiséra M. Němce. Hlavní představitelka Ch. Režná proměnu Elizy zachytila, vyhnula se nebezpečí nepřirozené přepjatosti v prvních scénách, k zazáření ale něco málo chybělo. Od svých předchůdců se L. Olšovský značně odchýlil a vtiskl Higginsovi osobitý „šmrnc“, aniž by charakter popřel. Ve vedlejších rolích se zaskvěli M. Steinmasslová a M. Holec. Muzikálu by prospěly výraznější škrty, které by vedly ke zrychlení vnitřního tepu nepřiměřeně dlouhé stopáže.
(zadáno: 14.4.2023)
Režisér J. Havelka zpracoval medializovanou událost, kdy při brněnském hostování bylo aktivisty přerušeno provokativní představení zahraničního souboru. Jsou předloženy související a převážně známé okolnosti, většinou subjektivní a nejednoznačné, což odpovídá dokumentárnímu divadlu. Edukativní hodnota asi neměla být klíčová, v případě této kauzy ostatně není k dispozici dostatek podnětného materiálu. Možná i proto se inscenace zároveň stala zamyšlením nad divadelními postupy a možnostmi tvůrců. Havelka se souborem dokáže zaujmout a pobavit, kontext některých souvislostí zajímavost má, přesto se obě roviny podařilo prolnout jen částečně.
(zadáno: 27.3.2023)
Scénář L. Trmíkové, inspirovaný více zdroji, zpracovává osobnost nezlomné Růženy Vackové, která přes mnohé životní útrapy neustoupila ze svých zásad, ale zároveň nezahořkla a svou silou nepřestávala podporovat druhé. K řadě svých pozoruhodných výkonů nejen v JEDLu přidala L. Trmíková další. Inscenace zdařile představuje Růženu Vackovou, útržky osudů dalších vězněných žen i dobové okolnosti. Diktaturu pak zastupuje záměrně nadsazená postava dozorce (J. Černý). Klasická hudba v živé interpretaci má zpřítomnit umění, které v životě kunsthistoričky hrálo podstatnou roli; hudební vsuvku se však nepodařilo funkčně a pro koncepci přínosně začlenit.
(zadáno: 27.3.2023)
65%. Crazy komedie je výjimečným dílem nahlížejícím na skutečnou a často skrývanou podstatu mezilidských a sexuálních vztahů. Režisér J. Slánský s herci obratně vypointoval komediální situace, které byly občas domyšleny a rozvedeny nad rámec textu. Ortonův humor se sice neztrácí, nicméně určitá opomenutí ve výkladu charakterů a důraz na situační komiku přece jen místy odsunují podtexty skvěle přeloženého slovního humoru do pozadí. I když inscenaci schází „třešinka na dortu“, hru v Kladně nezkazili nežádoucími posuny, což u českých provedení v minulosti občas nastávalo. A samozřejmostí není ani to, že hrají komedii, která opravdu baví!
(zadáno: 27.3.2023)
Autor navázal na klasiky absurdního divadla. Děj hry záměrně zdánlivě nedává smysl, což má vést k hledání myšlenek existenciálního rázu. Opodstatnění Mayenburgových postupů a jejich úspěšnost v experimentálním dramatu je věcí názoru. Každopádně hra poskytuje tvůrcům a hercům nespočet možností. Režisérka N. Deáková komedii inscenovala s lehkostí, přišla s řadou nápadů, které s pomocí svého týmu dobře rozvinula. Nelze nezmínit volnější naložení s koncem, které původní text nezanedbatelně obohatilo, aniž by jej popřelo. Dobře vedení herci se v nesnadném tvaru zorientovali a obstáli.
(zadáno: 27.3.2023)
Lze uvažovat o tom, zda by potenciál propojení divadla s LARPem nebylo možné zúročit více. Návštěva je však nesporně ojedinělým zážitkem, s jakým se v českém divadle málokdy setkáme. Koncept předpokládá aktivní účast návštěvníků. Každý z diváků se pohybuje v mantinelech přidělené identity, ale do jisté míry může dění ovlivnit vlastní iniciativou. Zúčastnění herci fungují hlavně jako průvodci a zvládají nesnadno ukočírovatelný „dav“, diváci pak komunikují především mezi sebou. Dobře vymyšlené a zorganizované, nespočet překvapení v čele se závěrečným odhalením, které má zároveň myšlenku nesoucí bonus, že jsme se neúčastnili „obyčejného“ LARPu.
(zadáno: 27.2.2023)
Choreografka a režisérka L. Vagnerová v inscenaci pracuje s texty E. A. Poea v podání V. Javorského a T. Marečkové a řadou motivů z jeho děl, které rozvíjí hudbou I. Achera a především dominantní pohybovou složkou. Pro Vagnerovou příznačná kombinace více žánrů a rozličných i netradičních postupů je intenzivní podívanou se značnou vizuální silou, která dokáže vtáhnout, až uhranout. Mezi disponovanými tanečníky v sólovém partu, složeném z několika rolí, vyniká O. Vinklát. Chce-li však divák inscenaci, resp. nespočet odkazů na Poeovo dílo detailněji pochopit, rámcová znalost nepostačí. Při prvním zhlédnutí se více či méně ztratí téměř každý.
(zadáno: 27.2.2023)
Druhý díl Feuchtwangerovy trilogie byl v dramatizaci vhodně zjednodušen, bez problémů se může zorientovat i divák neznalý předlohy. Dramaturgicky a režijně dobře ukotvená inscenace zprvu nenápadněji vybízí k přemýšlení, jak se v měnícím se světě přizpůsobovat nebo nepřizpůsobovat, zda si lze nebo nelze zachovat svá přesvědčení. Odbočka s autorem knihy „Můj boj“ ve druhé části a samotný závěr úderněji upínají pozornost na to, co má doba děje, resp. osudy jedné židovské rodiny společného s našimi časy. Zaujmou a občas i překvapí scénografické nápady. Dobře vedení herci ctí jednotný styl a přispívají ke konzistenci inscenace.
(zadáno: 27.2.2023)
Novela americké spisovatelky vypráví silný příběh o proměně jednoho přátelství na pozadí nástupu Hitlerovy moci v Německu 30. let minulého století. Režisérka M. Arzumanova zachovává charakter novely ve formě dopisů mezi dvěma muži, nezůstává však jen u „přednesu“ dvojice herců. Monology dokresluje přítomnost herečky střídající více postav. V malém prostoru se jednoduše a přitom nápaditě pracuje s výpravou a světlem. Autorčino poselství a vývoj postav jsou zřetelné, vzhledem ke koncepci je ovšem psychologie částečně upozaděna a v projevu J. Hummela a J. Valeše se nemohou objevovat tak jemné odstíny jako např. ve čtené skice Divadla Viola.
(zadáno: 27.2.2023)
Autor s pseudonymem S.d.Ch. se zamyslel nad tím, jak by mohl svět vypadat v roce 2084, tedy sto let po roku děje Orwellova románu „1984“. Aktovka je komediální, zapomínání a zkreslené vnímání minulosti je především dojemně úsměvné. Humor přinášejí hlavně propracované jazykové kontrasty, kdy babička mluví jazykem dnešních náctiletých, zatímco teenager z dnešního pohledu archaicky. Do rozhovorů se vkrádají podtexty, jejichž děsivost se sice stupňuje, ale tato rovina zůstala z autorského hlediska částečně nevyužita. Režisér Š. Dominik dovedně pracoval s prostorem klubovny i s herci, kteří si zaslouží pochvalu i za zvládnutí nesnadného jazyka.
(zadáno: 27.2.2023)
Autorka R. Widenková si v grotesce utahuje z lidských chyb a slabostí, jemně nekorektní humor naštěstí neklesá pod hranici vkusu a nepostrádá (dů)vtip. Skvělý doprovod Š. Krtičky na bicí vydatně pomáhá semknutým hercům „jedoucím na maximum“. Všichni své postavy zdařile rozehrávají, jmenovat si zaslouží hlavně J. Staněk, M. Jindrová a J. B. Havelka. Nelze sice říci, že by soubor Ductus Deferens přicházel s vysloveně unikátní poetikou a humorem, nicméně způsob práce a inscenování osobitost nepostrádají a přinášejí českému divadlu milé osvěžení. Jejich činnost si pozornost bezesporu zaslouží!
(zadáno: 20.1.2023)
75%. Původní hudba nezvykle kombinuje více zdánlivě nesourodých žánrů, není však nekonzistentní a daří se vyvolávat dojem „odboček od spojnice“. Povedené písňové texty plné vděčných slovních hříček. Samotná hra H. Koblischkové funguje právě společně s hudebními pasážemi; inspirace klasikou, pro niž jsou příznačná „překvapivá“ odhalení, je moderně a s vkusem kořeněna a rozvíjena odvážnějšími prvky, často s erotickým podtextem. Hudebně i pohybově nadaní herci pod vedením režiséra P. Haška dostáli vysokým nárokům, které tvar vyžaduje. Pozornosti hodný počin souboru, jehož poetika je na české divadelní scéně ojedinělá.
(zadáno: 20.1.2023)
Známá Pitínského vánoční hra v komornějším zpracování s menším obsazením. Cesta do Betléma s odbočkami, prokládaná zpěvem tematicky spřízněných koled s živým hudebním doprovodem. Malý prostor divadla je scénograficky maximálně využit, zdařilé hudební nastudování. Herci suverénně střídají více postav, pod bedlivým dohledem režiséra rovněž přecházejí ke správně dávkovanému humoru a nadsázce. Titul, který může v adventním čase potěšit celou rodinu.
(zadáno: 20.1.2023)
75%. Čeští inscenátoři se u muzikálů častěji drží předepsaného libreta a místo vlastních vkladů se soustředí na nastudování hudby a písní doplněné výpravou a choreografií. Dramaturg K. Pavelka a režisér A. Skala zvolili těžší cestu; v libretu se snažili vyzdvihnout, co pokládali za podstatné a jejich inscenace disponuje nesamozřejmým bonusem. Přestože se některé úpravy a nápady mohou jevit polopatičtější, vždy mají smysl. V povedené scénografii není prvořadý vnějškový oku lahodící efekt, ale služba inscenaci. Vhodně vybrané obsazení zvládá hereckou, pěveckou i pohybovou složku. Nejslavnějších písní večera se M. Tomešová zhostila bravurně.
(zadáno: 20.1.2023)
65%. Moderní fraška slaví na jevištích úspěchy a ani v Divadle Bez zábradlí obratně konstruovaný text nepokazili. Režisér s herci v některých momentech možná trochu zastínili podstatu přílišným „crazy“ nadsazením, ale naštěstí se nesnížilik podbízivosti ani nevkusu; pečlivě vypointované navazující komické situace působí spontánně. Je třeba zmínit i náročnou scénografii, která je v případě této hry zvlášť důležitá. Dobrý tip na komedii, při níž se mohou od srdce zasmát jak diváci hledající odpočinkový titul, tak náročnější část publika.
(zadáno: 20.1.2023)
65%. Hra T. Dianišky o ženské atletce, u níž se později zjistila příslušnost k opačnému pohlaví, zaujala v Divadle Petra Bezruče. Neautorská režie J. Š. Hájka a zkrácení vedly ke zdynamičtění, přesto se ani tato inscenace zcela nevypořádala s „rozkročením“ mezi vážnou a komickou polohu. Scénograficky a hudebně dobře postavené. S těžkou hlavní rolí se J. H. Firla vypořádal se ctí, ale jeho ostravský kolega ze srovnání vychází přece jen vítězně. Ostatní herci dobře zúročili šanci ztvárnit ve zkratce a vesměs s komediální nadsázkou rozličné postavy.
(zadáno: 16.12.2022)
Síla Lorcova dramatu se v obstojném, ale nikoli mimořádném nastudování neztratila. Výrazný hudební doprovod skupiny RAZAM dodal působivost, ale v inscenačním modelu nemá domyšlenou funkci stejně jako pohybové vsuvky (ty jsou možná přidány hlavně proto, aby mohlo zaznít více hudby). Zřejmý není ani účel moderních prvků na kostýmech. Inscenace DnV často trpí nesehraností souboru, zde se tento problém vyskytuje v menší míře, ale je rovněž patrný. Přesné výkony T. Bebarové, K. Jedličkové a A. Černé. Precizně vystavěná kreace R. Rázlové s ostatními herečkami neladí, S. Rojková by lépe odpovídala jiné roli, N. Konvalinková se s postavou minula.
(zadáno: 16.12.2022)
Polský muzikál, zpracovávající téma Jánošíka, má na dnešní dobu těžkopádnější libreto svádějící k popisnosti. Režisérovi J. Slánskému a dramaturgyni A. Vondrákové se podařilo těmto svodům vyhnout. S herci rozvinuli humor a nadsázku, aniž by je do děje implementovali násilně. Pomohly i dynamická výprava J. H. Čačka, která se obešla bez „realistických“ kulis, a choreografie I. Hannichové. Korunu snažení nasadilo moderní hudební aranžmá a nastudování R. Říčaře, v němž sehraní herci obstáli i pěvecky.
(zadáno: 16.12.2022)
75%. Osobnost Emila Háchy (jako řada jiných) nebývá laickou veřejností v historickém kontextu vnímána správně. Inscenace se pokouší Háchova rozhodnutí zasadit do správných souvislostí a zamyslet se s odstupem a přesahem do dnešních dnů. Stálý tým T. Jarkovský & J. Vašíček zvolil hravou formu, v níž je důležitá hudba a výtečný klavírní doprovod D. Čámského. Nosný a skvělý je nápad s přítomností klaunské dvojice (I. Machalová & H. Mathauserová) odkazující na V+W a starající se o rámec. Kromě nich zaujme i soustředěný P. Reif. Příval informací v kombinaci s nadsázkou je občas lehce nepřehledný, ale to je jen malá vada na kráse. Doporučuji!
(zadáno: 16.12.2022)
Stále se měnící a do detailu promyšlená scénografie s nejedním překvapením. Variace nosného hudebního motivu s anglickým textem zní takřka celou dobu a neomrzí. V pečlivé koordinaci s výpravou a zvukem se pohybuje trojice nemluvících performerů, jejichž počínání je zábavné sledovat. Ke slovu se často dostává humor doplňující obsah. O obsahu inscenace je těžké psát, protože J. Mocek s performery spíše nabízí, o čem divák může přemýšlet. Například o návratu k přírodě, o který se vzhledem k jejímu narušení lze jen neúspěšně snažit. Nebo o ekologii, pseudoekologii atd. Anebo o něčem jiném... A (ne)přijetí diváckou individualitou? Nevyzpytatelné!
