Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (2000)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 11.10.2021)
Autor kromě zábavy nabízí i přesah, reflektuje např. problémy spojené s neupřímností v mezilidských i partnerských vztazích, vícenásobným rodičovstvím nebo s potížemi s početím. Debutující režisér J. Nosek zvládl nazkoušet svižnou a zábavnou podívanou (což není málo). Ve výkladu ale upřednostnil gagy před důležitými podtexty, takže se inscenace nese na nadmíru „lehké vlně“. Nedostatek vedení je vidět hlavně na A. Stropnické, rozmělňující podstatu pitvořením, a L. Pečenkovi, jenž zaujme dílčími okamžiky, ale v celistvosti charakteru má rezervy. Mezi vyváženějšími výkony ostatních okouzlí svou bezprostředností J. Ježková.
(zadáno: 11.10.2021)
55%. Film z roku 1970 s J. Bohdalovou a V. Menšíkem nepatří k vrcholům tvorby pozoruhodné umělkyně E. Krumbachové (jež svůj scénář výjimečně i zrežírovala), ale pro leckoho má své kouzlo. Příležitostná režisérka I. Uhlířová předlohu významně neměnila, spíše film variovala, vlastní cestou se vydala i jako herečka. Nekopíruje ani V. Fridrich, jehož čertovská gesta jsou divácky vděčná. Menší prostor M. Kern využil, ale pozice jeho partu je rozporuplná – jako celá (byť zábavná) inscenace. Tvůrci se chtěli zabývat i tím, co se za 50 let ve vztazích mezi pohlavími změnilo; není však zřetelné, k čemu v tomto ohledu dospěli.
(zadáno: 11.10.2021)
Japonský umělec J. Mišima není u nás příliš známý, do češtiny byl přeložen jen zlomek jeho díla, české inscenace jeho her bychom spočítali na prstech jedné ruky. V autorském počinu se Jan Horák zabývá vnitřním světem kontroverzní osobnosti, prolínajícím se i do jeho tvorby. Výběr textů má jistě své opodstatnění, ale scénáři chybí záchytné body pro divákovu orientaci a pochopení jednotlivých odkazů. Herecká dvojice P. Štorková & J. Bárta se dobře doplňuje, za pozornost stojí i výtvarné řešení. Tento inscenační tvar však osloví jen úzký okruh nadšenců, Mišimovu tvorbu ani osobnost bohužel příliš nezpřístupňuje.
(zadáno: 7.9.2021)
Těžištěm zdařilé hry je působivý dialog v těžké válečné chvíli. Autor divákům uvěřitelně nabízí, jak se klíčový okamžik dějin možná odehrál. Na ukázce nacistických praktik rovněž nenásilně mezi slova vměstnává nadčasovou úvahu o zrůdnosti dalších totalitních režimů. Autoritativní vystupování generála ztvárnil J. Šťastný přesvědčivě, neuniklo mu ani jeho složitější nitro, využil možnosti odhalit i jiné polohy svého herectví. Typově vhodného H. Bora mohl režisér dovést k odkrytí drobných opomenutí. Na menším prostoru V. Vodochodský zaujal. S omezenými prostorovými možnostmi Violy bylo dobře naloženo.
(zadáno: 7.9.2021)
Rozmluvy Mikiho Volka s (nejednoznačným) „Mikulášem“ tvoří v inscenaci M. Hanuše rámec pro připomínku zpěvákových písní. Přes dobré herecké výkony J. Krafky a J. Wohanky nelze říci, že by abstraktní dialogy byly ozdobou činoherní složky, pokus o realistické obrazy z Mikiho života by ovšem mohl skončit ještě diskutabilněji. Scénografie vhodně odkazuje na zpěvákův osud. S choreografiemi se účinkující nepotýkají vždy úspěšně. Živá hudba ve skvělém aranžmá M. Potočka a výtečný zpěv J. Krafky (umocněný dámskou trojicí) vysílají obrovský příval energie. „Oslněný“ divák může chyby rád přehlédnout a představení si prostě užít!
(zadáno: 7.9.2021)
65%. Průlet devíti desetiletími prostoru Divadla Komedie připomíná jeho počátky i události nedávnějšího data, které někteří ze současníků pamatují. Diváci společně s pěticí herců putují prostorem (navštíví kavárnu, foyer, hlediště i zákulisí) a jsou i nenásilně zapojeni. Nejedná se o dokumentární divadlo, vystupují zde postavy reálné (V. Burian, M. Dočekal, E. Bergerová aj.), fiktivní i abstraktní. Tvůrci se snaží o vystižení podstaty událostí zábavnou formou a s pomocí nadsázky. Kombinace podtextu s doslovností u některých akcí vychází rozpačitěji, ale při znalosti kontextu většinou funguje. Projekt svůj účel splnil.
(zadáno: 7.9.2021)
45%. Ondřej Havelka připravil další ze svých revue, k jejichž hudební úrovni významně přispívá orchestr Melody Makers. Dobře vybrané písně v poctivém provedení, zpěv činoherců nadstandardní. Úskalí Havelkových počinů obvykle představuje scénář, v případě této revue z nylonového věku jde o autorské selhání. Nesnesitelně jednoznačné dobro a zlo, černobílé charaktery, některé věty herci snad ani nemohou uvěřitelně vyslovit. Děj je tak jednoduchý a předvídatelný, až je jeho sledování nudné. Lépe než jako spoluautor obstál Havelka jako režisér a částečně dojem zachránil zdatnou koordinací efektní výpravy a choreografie.
(zadáno: 7.9.2021)
55%. Hru „plodného“ českého dramatika M. Oupice, odehrávající se během několika měsíců roku 2020, tvůrci výrazně upravili (v závěru i nastínili, co nás čekalo na jeho konci a poté). Imitátor P. Jablonský pro své výstupy sám napsal pasáže s mediálními projevy dvou politiků, jež se v celkovém kontextu překvapivě staly vtipným ironickým doplněním. Limity původního textu byly částečně zdolány kvalitním zpracováním a nasazením herců vyhýbajícím se lacinosti. Krátce po lockdownu může být příjemné sledovat reflexi nedávných časů v komediálním odlehčení, díky němuž se třeba diváci mohou i pousmát nad tím, co sami nedávno zažili.
(zadáno: 7.9.2021)
Žánrový mix se zcela nepodařilo vybalancovat do konzistentního tvaru, přímo vybízejícího k zamýšlení, vnímavější divák však sdělení nalézt může. Přes zdařilé koncepce výpravy a hudby bohužel jevištní akce místy zavánějí polopatičností a nedaří se do nich dostat patřičný podtext. V hlavní ženské roli doslova září D. Barešová, která dokázala obsáhnout komplikovaný part včetně nadpřirozené roviny vyžadující osvojení specifické mimiky a gest. Autentický O. Hes jí byl dobrým partnerem.
(zadáno: 7.9.2021)
Původní komedie okouzluje ne zcela obvyklým černým humorem, zasvěcenější mohou být rovněž pobaveni narážkami na divadelní a herecké prostředí, z něhož si D. Hrbek občas i drsněji utahuje. Neuhlídaná délka dialogů přináší váznoucí temporytmus, ale přesto komedie překvapuje a zůstává zábavná až do konce. Aktérům byly role napsány na tělo a sedí jim, tradiční přehrávání M. Dlouhého se k postavě herce Boba hodí.
(zadáno: 7.9.2021)
65%. Osudy odvážných lidí kolem operace Anthropoid inspirovaly T. Dianišku k napsání hry, v níž „hrdiny“ s úctou znázorňuje jako smrtelníky žijící jinak obyčejné životy. Autor se nebojí užít humor, nejednou černý a morbidní; tím si pomáhá i u antihrdinů, kteří tak nevyznívají prvoplánově. V možná až nadmíru zjednodušujícím vyobrazení je zřetelnější podstata událostí a povah. Záměr smysl dává, závisí na divákovi, zda osobité uchopení (ne)přijme. Rozvláčnější první část, dynamiku a spád nabere představení až po přestávce. Odpovídající herecké ztvárnění, ve zdařilé hudební složce zaujme hlavně práce s motivem J. Bulise.
(zadáno: 7.9.2021)
Známé i méně známé prvorepublikové kriminální historky v zábavném pásmu pro letní večer pod širým nebem. Právě taková kombinace je divácky vděčným spojením, funguje a není problém přimhouřit oko nad různorodými drobnými nedostatky. Zaujme hudební aranžmá M. Dočekala a využití prostoru dvorku Žižkovského divadla.
(zadáno: 7.9.2021)
Přednosti Quilterovy komedie jsou barvitě napsané postavy tří rozdílných kamarádů a nemálo vtipně vypointovaných situací, s čímž režisér a zkušení herci dovedně naložili. Vstřícný divák, jenž se přišel především pobavit, zřejmě nebude zklamán. Hra je však jen jednou z mnoha, větší míra autorského úsilí by byla ku prospěchu.
(zadáno: 9.8.2021)
75%. Autorka a režisérka K. Jandáčková v komorní hře domyslela, kam může dospět život na planetě, s níž nešetrně zacházíme, a to nejen z hlediska ekologického, ale i společenského a osobního. Problémy mladé dvojice jsou někdy podobné našim, jindy se vlivem vnějších okolností rozvinuly, případně přerostly v další, s nimiž se my (zatím) nepotýkáme. Divadlo Letí se podobným tématům věnuje opakovaně a tento počin patří k nejvydařenějším. Kromě samotného textu na tom mají zásluhu herecké výkony a scénografie s projekcemi. Mimořádně se povedla hudba J. Königa, jenž živým doprovodem a zpěvem dokonce vytváří jedinečnou nadstavbu.
(zadáno: 9.8.2021)
Autorská dvojice použila více či méně známá fakta o slavném Leonardovi (vč. choulostivějších) a zpracovala je do komedie s prvky sci-fi, v níž se mimo jiné cestuje v čase. Místy si počínali poměrně důvtipně, divácké atraktivitě by však neubralo, kdyby šli více pod povrch. Lascivnějším humorem občas přestřelili, naštěstí jím neklesli pod laťku vkusu. Prostor Otáčivého hlediště sám o sobě nebyl moc upotřeben, doplnily ho přidané kulisy a početní artisté, kteří bohužel zůstali jen nadbytečným vnějškovým efektem. V podání herců vše svižně plynulo, jak komedie žádá, výrazněji postavy obohatili zejména M. Pechlát a T. Kobr.
(zadáno: 9.8.2021)
Nenáročná komedie sama o sobě „skvostem“ není. Autorka si počínala poměrně neobratně, zejména při stavbě dialogů prokládaných monology. Přesto napsala role, které mohou být pro herce vděčnými příležitostmi, zároveň nechala prostor pro vlastní vklad. Hlavní představitelka J. Smutná měla silné momenty, pevnější režijní otěže by ji však mohly dovést k přesnějšímu zpodobnění. V menší míře to platí i o T. Nekudové v méně košaté roli. Nově alternující O. Novák mezi obě dámy zapadl bez zaváhání. Souhra herců fungovala a společně se divákům postarali o příjemné chvíle v hledišti, kvůli nimž lze nedostatky odpustit.
(zadáno: 9.8.2021)
Dvě mladé dívky, jimž se rozpadly vztahy, se s odstupem dělí o zážitky, zkušenosti a pocity z různých fází vyrovnávání se s nepříjemnou realitou. Ve spojení s režisérem J. Čermákem se pouštějí i do představ, někdy dosti morbidních, v nichž mají důležité místo odkazy na Salome a Jochanana (Jana Křtitele). Autentické herečky pod přiměřenou režijní koordinací neprezentují nic objevného, ale jejich pohled může třeba divákovi připomenout některou z etap jeho životní cesty. Případně pomoci dojít ke smíření, k připomenutí vlastní hodnoty nebo k pochopení, co o druhé straně může vypovídat ne zrovna ideální či účelové jednání.
(zadáno: 9.8.2021)
Humoristický román, proslavený legendárním filmem, zdramatizoval M. Vokoun, režie se nakonec ujal J. Š. Hájek, jenž text i upravil. V dobrém slova smyslu divácký titul, v němž se setkáme nejen s dobře známými postavami a dějem, ale i s vděčnými odkazy na jiné filmy té doby. Vtipem občas překvapily i scéna a kostýmy v líbivém řešení. Charakteristická hudba filmu byla posunuta na modernější (electro)swing. V těžkopádnější první polovině byl cítit dluh, zvláště při scénách s tetou Pa. Až po pauze se inscenace, resp. herci více přiblížili žánru crazy komedie, ale naplnili ho jen částečně. (Druhé veřejné uvedení v červnu 2021.)
(zadáno: 9.8.2021)
Projekt určený k uvádění přímo ve stavbách architekta Santiniho. První představení proběhla v katedrále v Kutné Hoře – Sedlci, jejíž prostor sám o sobě sehrál ve vyznění významnou roli. Katedrálou, jen v malé míře doplněnou scénografií, se rozléhaly zpěv a hudba M. Dohnala, živě hraná na varhany a trumpetu. Scénář není dramatem, ale spíše básní plnou odkazů, narážek, kontextů. K detailnímu pochopení nestačí základní povědomí, je třeba hlubší znalost Santiniho osobnosti a života. Tvůrci cestu k dílu neusnadňují, nové souvislosti musí divák hledat následným přemýšlením či při opakované návštěvě.
(zadáno: 9.8.2021)
Smutné osudy Zahradníčkových jsou cennou a nadčasovou reflexí pohnuté doby, v níž docházelo k prověřování lidských kvalit i vztahů. Spolek JEDL je záslužně připomíná (některým divákům případně objevuje) v inscenaci, pro jejíž potřeby byly vhodně dramaticky zpracovány. Režisér J. Nebeský se soustředil na vyznění textu, ilustracemi a jinými nápady tentokrát šetřil. S Janem se S. Rašilov neminul, ale do větší hloubky a mnohem „dále“ pronikla L. Trmíková v roli Marie. Možnosti látky nebyly sice zcela využity, ale působivé a dojemné okamžiky nechybějí.
(zadáno: 9.8.2021)
Průlet osudy Jana Wericha bude přínosný především pro diváky, kteří o jeho životních peripetiích mnoho nevědí. Autorka využívala nutné zkratky a většinou se jí nedařilo dostat přes pouhé konstatování faktů. Tento problém (podobně jako u „Medy“) zmírnila režisérka svým uchopením. V něm měly pevné místo pohyb a vydařená hudební čísla. Prostor obohatily efektní dotáčky. Rozdělený titulní part na repríze solidně odvedli J. Nedbal a J. Vápeník, ale „jiskry létaly“ více z J. Vlase, P. Beretové či T. Marečkové.
(zadáno: 9.8.2021)
Hra o komplikacích ve vztazích a v přátelství byla v Oldstars zkrácena, čímž se charaktery staly jednoduššími a bohužel i méně barvitými. V bezprostředním kontaktu s herci divák vidí nejmenší detaily, což zážitek významně posiluje. Přestože K. Vaňková nebyla slabým článkem, zblízka bylo občas přece jen vidět, že „hrála“. Projev S. Tomana a T. Weissera byl mnohem autentičtější, navíc ke svým rolím našli vlastní osobitou cestu. Jednoduché, vhodné scénické řešení. Důstojné nastudování.
(zadáno: 25.7.2021)
75%. Sázka na osvědčené karty Divadlu Verze vyšla. Řemeslně kvalitně napsaná situační komedie, zdařile inscenovaná. Herci na sebe slyší a rozehrávají komické situace, které navíc i něco řeknou o mezilidských vztazích. Zároveň se neberou zbytečně vážně a okořeňují dialogy nenásilnou (sebe)ironií. Komedií s bezduchým a laciným humorem nabízejí různé agentury dost. Šťastný vyvolený je tip pro ty, kteří hledají zábavu na úrovni.
(zadáno: 25.7.2021)
Po inscenaci z roku 2012, vybírající z Juráčkových deníků z let 1959-1974, zpracoval soubor Tygr v tísni texty z let 1974 až 1989, jejichž první vydání je ohlášeno na podzim 2021. Není opomenuta ani nedávná (diskutovaná) kniha Juráčkovy manželky Daňi Horákové. Více jak dvouhodinová „nálož“ nemusí být snadným soustem, ale pozornost udržet lze. Tentokrát je Juráčkův part mezi trojici herců rozdělen (zjednodušeně řečeno) podle vlastností, jaké u jeho osobnosti v danou chvíli převládají. Ilustrace je oproti první inscenaci výraznější a herci se s ní zdatně sžívají. Nápaditá scénografie zvládá omezené prostorové možnosti.
(zadáno: 25.7.2021)
Vizuálně zdařilé, efektní kombinace hudby, výpravy, pohybu. Skvělý scénický nápad s observatoří je bohužel v koncepci využit jen minimálně. S komickými výstupy Trinkula a Stefana dostali J. Polášek a M. Daniel možnost naložit volněji, což by nemusel být problém, kdyby nesklouzávali k lacinosti a prvnímu plánu. Výklad některých postav a způsob ztvárnění zůstává na povrchu, u vnější stylizace. S propojením více žánrů obsažených v Shakespearově hře si dvojice režisérů neporadila. Klíčová „bilanční“ témata se sice v samotném závěru ke slovu dostanou, ale většinu představení jsou nešťastně upozaděna.