PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2013)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 18.4.2024)
Dramaturgyně S. Petrů a režisér O. Pastukh se pokusili záslužně zpracovat souvislosti mezi Ukrajinou a Čechy napříč 20. stoletím. Město Lvov se stalo podnětným východiskem, ale scénář je zahlcen přemírou odboček a rychle se střídajících historických postav (většinou přímo nepojmenovaných, ale při elementární znalosti historie rozeznatelných). Ne vždy je zřetelný smysl volby postav v souvislosti s tématem inscenace. Někteří z mladých herců v malém prostoru občas svůj projev sice „přepálili“, ale svěží energie účinkujících se nesla vhodným prostředím pasáže a povedená kabaretní forma s živou hudbou určitou diváckou atraktivitu nepostrádá.
(zadáno: 12.2.2024)
55%. Korespondence dvou osobností, které významně obohatily světovou literaturu, má svou hodnotu. Monology oba herci podávají působivě a barvitě, režisér se snaží mluvené slovo oživit rozmanitou scénografií a dalšími nápady. Podstatná část problémů, o nichž si muži píší, je značně specifická pro určité společenské kruhy. Vyřčená slova bezesporu lépe ocení ten, kdo o mužích něco ví, případně se setkal s jejich tvorbou. Pokud divák na Houellebecqa nebo Lévyho dosud nějakým způsobem nenarazil, záleží ve velké míře na jeho trpělivosti a vnímavosti.
(zadáno: 9.2.2024)
55%. Nejde o rutinní nastudování klasické komedie, z výkladu je cítit sympatická snaha o nový pohled na situace, hledání spojitostí s dnešní společností. Zkušební čas však nepostačil k důslednému naplnění záměrů, které zůstaly někde na půli cesty; bylo by potřeba více hledat, pilovat a také se nebát být odvážnější. Mezi spoustou „balastu“ jen tu a tam zaujme nějaký nápad. Výtvarník J. H. Čačko lépe posloužil jako scénograf, funkčnost extravagantních kostýmů a masek je sporná. Vinohradský soubor se v posledních letech často jako kolektiv nesehrál, u Lakomce se v tomto ohledu daří o poznání lépe.
(zadáno: 9.2.2024)
55%. Shakespearova tragédie je převyprávěna srozumitelně, zpracování vhodné např. pro mladší generaci nebo první setkání se hrou. Inscenace vizuálně působivá efektní, z hlediska obsahu jí však chybí hloubka a náročnějšího diváka pravděpodobně neuspokojí. Zaujme výklad postavy Ofelie, resp. výkon B. A. Mikeschové. Charaktery většiny ostatních postav a vztahy mezi nimi jsou zjednodušené až příliš, herci zůstávají vesměs na povrchu a z hlediska stylu nejsou sehraní. Většinu času není zřejmé, co se tým snaží svým výkladem sdělit. V závěru, po příchodu Fortinbrase, však překvapí jeden nápad, který je paralelou se stavem současné společnosti.
(zadáno: 9.2.2024)
55%. Režisér D. Šiktanc Brechtovu hru před lety inscenoval jako absolventskou inscenaci v Divadle Disk, pro nynější nastudování se uchýlil k výraznějším škrtům a zcela jiné koncepci, z níž bylo mnohem zřetelnější, co se snaží předat. Výrazným kladem jsou scénografie, hudba a mnoho drobných nápadů. Důslednější měla být práce s herci, mísení stylizace a jiných přístupů vede k tomu, že ansámbl působí nesourodě. Dílčí motivy zaujmou, přínosné myšlenky lze nalézt. Na Brechtově textu se však z hlediska použitelnosti formy čas značně podepsal a na jevišti i tentokrát obstál pouze částečně.
(zadáno: 9.2.2024)
55%. Román M. Viewegha, populární i z filmového zpracování, nabízí vděčný příběh o vztahových peripetiích, jehož humor není bezduchý. Divadelní podoba kráčí víceméně správným směrem. Hudba účel plní, stejně tak scénografie, jež si vystačí s víceméně neměnnou dekorací. Trojice hlavních představitelů postavy vystihuje a okořeňuje situace komediálním talentem. Jejich kolegové dovedně a jen s občasným zaváháním přecházejí mezi řadou epizodek. Slibnou koncepci narušilo, že se režisér ve vlastním scénáři nedokázal zříci méně podstatných a podobajících se zápletek, čímž se výrazně narušila dynamika a stopáž dosáhla neúnosné délky bezmála tří hodin.
(zadáno: 9.2.2024)
Hru napsal W. Allen v počátcích své tvorby, kdy svůj specifický rukopis a styl humoru teprve tříbil, přesto se ve hře obojí ke slovu dostává. V inscenaci Divadla na Vinohradech je kladen důraz na situační komiku, režie a dramaturgie zanedbává Allenovu poetiku, jež se ocitá až ve druhém plánu. Herci by potřebovali pečlivější vedení, někteří se podtextům občas přibližují (V. Vydra, V. Javořík, S. Rychlíková, T. Pavelka), jiní hrají stylem odpovídajícím více estrádě a přehrávají na samou hranu pokleslosti (nejvýrazněji J. Krafka). Hra i autor by si od tvůrců zasloužili více pochopení!
(zadáno: 9.1.2024)
Souhlasím s předchozími komentáři kolegů z redakce.
(zadáno: 12.12.2023)
55%. Mnohokrát zpracovaný román v dopisech může v nové dramatizaci zaujmout novým pohledem na některé situace či zmíněním některých vynechávaných detailů. Scéna a kostýmy přispívají více k líbivosti formy než k obsahu herecky nevyrovnané inscenace. V roli Valmonta S. Rašilov nepřekvapí, ale podává ucházející výkon. Nesprávnou cestou je vedena postava Markýzy (Z. Stivínová), potlačené erotické napětí a málo zřetelný rozpor mezi přetvářkou a pravou tváří se může jevit na hraně míjení. Ke zřetelnější podstatě, a také k větší působivosti, režiséři dospěli s představitelkami paní de Tourvel (J. Pidrmanová) a Cecilie (D. Barešová).
(zadáno: 20.11.2023)
Bilerův román v dramatizaci O. Novotného, která svou stavbou částečně připomíná nedávnou adaptaci Feuchtwangerova „Vyhnanství“. Těžiště v monolozích se bohužel příliš neosvědčilo ani tentokrát. Přestože jsou román a potažmo dramatizace plné přínosných postřehů a myšlenek, jejich ustavičné „chrlení“ skrze zmíněné monology s přibývajícími minutami poněkud ztrácí dech. Režisér O. Štefaňák se snaží vyhýbat statičnosti použitím rozmanitých prostředků (scénografie, projekce, hudba, zvukový design, rozdělení monologu hlavního hrdiny mezi všechny herce atd.). Záleží na divákovi, zda dokáže ve vstřebávání vytrvat.
(zadáno: 12.10.2023)
Souhlasím s předchozími komentáři. Dramatizace románu, potažmo inscenace se příliš soustředí na děj kolem pátrání a po slibném začátku se stane monotónní a zdlouhavou podívanou. Několik zdařilých vtipů a trefných narážek k záživnosti přispějí jen málo, spásné není ani vysoké nasazení herců. Diskutabilní je i výtvarná koncepce, již nemusí každý kvitovat. Z rodinných titulů Divadla v Dlouhé patří tento k méně zdařilým.
(zadáno: 12.10.2023)
(zadáno: 14.8.2023)
45%. Souhlasím s komentářem kolegyně A. Kotoučové. Doplnil bych ještě, že inscenaci a koncepci režiséra J. Nvoty scházel dramaturgický dohled. Dílčím nápadům nechybělo opodstatnění, ale objevovaly se nahodile a nebyly uspořádány v konzistentní celek, což ještě umocnil rozdílný přístup a herecký styl, byť aktéři často jednotlivě dokázali poskytnout postavám překvapivé odstíny.
(zadáno: 14.8.2023)
V komedii, v níž dva bratři (herci) řeší během práce v zákulisí divadla nebo přímo na jevišti minulost, šel autor publiku naproti až příliš. Dialogům nechybí vtip a řemeslná zručnost, po obsahové stránce jsou však poměrně prázdné. Obě postavy jsou napsány tak, že herci mají na čem stavět a zároveň dostávají prostor pro vlastní vklad. Režisér M. Schejbal poskytl hercům snad až příliš volnosti. S možnostmi role lépe naložil F. Němec, občasné deklamování však místy ubíralo na věrohodnosti. V jeho stínu zůstal M. Hein, jenž postavu zcela obsáhl pouze částečně. Na jevišti Divadla Ungelt lze obvykle spatřit vydařenější herecká partnerství.
(zadáno: 13.6.2023)
Ve své adaptaci se J. Holec držel děje a motivů Kafkova románu, snad až příliš. Jeho následné vlastní režii posléze scházel odstup, nedokázal se uchýlit k výraznější zkratce. Inscenace sice Kafkovy myšlenky nepopírá a předává, ale ve výsledku je sledem zdlouhavých a příliš se podobajících „epizod“. Až poslední obraz přinesl kýženou dynamiku a razantnější interpretaci, což se ale dostavilo po dlouhém čekání. Přednostmi jsou herecké výkony, jimž dominuje hlavní představitel J. Kučera, výprava a výrazná hudba.
(zadáno: 16.5.2023)
55%. Fyzická i mentální kondice J. Suchého je vzhledem k jeho pokročilému věku obdivuhodná! Přece jen by však asi už nezvládl ryze zpívaný part ve zdařilé a jedinečné semaforské buffopeře, zřejmě hlavně proto tedy došlo k přepsání do podoby muzikálu. Nejvýraznější písně zůstaly zachovány, mluvené slovo je však v porovnání s původním dílem jen slabým odvarem. Přeházení scén a změny ve druhé části se staly pouhou recyklací bez významného přínosu. Skalní a vstřícně naladěné příznivce Semaforu možná potěší i tato podoba s přítomností principála, nastudování původního díla s disponovaným obsazením všech rolí by však bylo lepším řešením.
(zadáno: 16.5.2023)
Závěrečná část Feuchtwangerovy trilogie „Čekárna“ doplatila na neuspořádanost dramatizace O. Novotného, spočívající v kombinaci monologů a dialogů, což by nemusel být problém, kdyby nebyl text příliš krátký. V inscenaci se tak dostalo pozornosti osudům jednotlivých „vyhnanců“, ale podstatné vztahy mezi nimi se ocitly poněkud na okraji. Herci nedostali adekvátní možnosti k rozehrání, některé z rolí zůstaly nenaplněny a divák k hrdinům těžko hledá cestu. Přes zmíněné problémy však byl naplněn ústřední záměr a klíčová problematika života v exilu se do popředí dostala.
(zadáno: 14.4.2023)
55%. Je třeba ocenit, že M. Krobot a L. Smékal při práci s novelou V. Körnera místo „realistického“ přístupu hledali vlastní divadelní jazyk. Oproštěním od popisnosti se elegantně vyhnuli nebezpečí nevěrohodnosti. Herci pro ně evidentně nezvyklý přístup nedokáží vždy přesvědčivě naplnit, nicméně celkově neselhávají. Dobu děje těsně po 2. světové válce nelze pominout, neměnná základní dekorace ji však příliš neevokuje a bez znalosti předlohy nemusí být srozumitelné, v jakém z několika prostředí se konkrétní situace odehrává. Působivost temného příběhu se občas ke slovu dostává, objeví ji však spíše divák znalý novely nebo filmového zpracování.
(zadáno: 27.3.2023)
Scénář vychází především z těch děl J. Škvoreckého, jimiž prochází postava Dannyho Smiřického, do něhož autor ve značné míře otiskl sám sebe. Ve své podstatě dobrý nápad postavit s pomocí skoků v čase vedle sebe různé doby a režimy, ev. je s pomocí rozdělení hlavní postavy mezi více herců komentovat (obdobný tým postup uplatnil již v „Českém románu“). V tomto sledu mnoha epizod, z nichž některé nemají dostatečný a jiné naopak nadbytečný prostor, se však jen tu a tam najde prostor pro hlubší ponor, převážně jde o letmá banálnější konstatování, v nichž se ucelenější sdělení ztrácí. Povedená hudební složka leccos zachraňuje.
(zadáno: 27.3.2023)
55%. Tragikomedie o pěti zestárlých prostitutkách, které jsou přes pokročilý věk stále nuceny vykonávat své povolání. Autorka se částečně vyhnula tuctové sentimentalitě a vměstnala do dialogů zmínky o vývoji společenských poměrů v Americe, čímž jinak nevýjimečný text povýšila. Tuto rovinu režie ani dramaturgie neopomněla, inscenace není pouhou konverzační komedií, ale snaha o vyvážení vychází jen částečně. Hra nabízí uplatnění pro dámskou šatnu. Dvě někdejší členky souboru v MDK překvapivě doplnily mladší, věkově neodpovídající kolegyně, které nepoměr s přimhouřením očí zvládají. (První uvedení upravené verze pro malý sál v březnu 2023.)
(zadáno: 27.3.2023)
55%. Román kanadské spisovatelky v sobě ukrývá silný příběh a zároveň připomíná méně známé okolnosti, za jakých probíhalo v Kanadě sžívání indiánů a bílých přistěhovalců. V dramatizaci V. Maškové vystupuje jen šest postav, o dalších se pouze mluví a právě jejich nepřítomnost na scéně může divákům ztěžovat zájem o jejich osudy. Režisér P. Gábor nedovedl herce k vyrovnaným výkonům a s většinou z nich nenašel cestu k věrohodnému ztvárnění indiánů. Osud kněze Marka, jemuž nebylo dopřáno mnoho času a přesto dokázal v lidech zanechat stopu, je však zpracován a A. Petrášem zahrán působivě. Za zmínku stojí i sugestivní voiceover M. Kačmarčíka.
(zadáno: 20.1.2023)
45%. Feydeauovu hru „Noc v Edenu“ D. Drábek výrazně upravil, resp. přepsal. Modernizované východisko s obohacením zápletky abstraktními prvky budí sice jisté sympatie, ale dotáhnout se jej nepodařilo. Vznikl sled nesourodých výstupů, jehož směr a smysl je těžké nalézt, návaznost v celku je odbytá. Závěrečná píseň, byť s efektní hudbou D. Krále, už vyznívá jen jako bezradné gesto. Mezi nevyrovnanými hereckými výkony někteří jedinci sice zaujmou, ale to na výsledných rozpacích mnoho nezmění. Na inscenaci bylo žádoucí ještě pracovat, v této podobě neměla být prezentována.
(zadáno: 16.12.2022)
55%. Slavnou detektivku inscenátoři drželi v autorčiných mantinelech a zároveň ji zkusili odlehčit nápady, někdy originálními. Invence však zůstala na půli cesty, s odskoky k ironizování a parodii se důsledně nepracovalo a výsledná žánrová míchanice nedostala jasný směr. Dramaturg měl přistoupit ke škrtům, aby se zrychlil vnitřní tep a nevázlo napětí, jež utrpělo i neobratnou koordinací ataku při rozuzlení. Herecky nevyrovnané. Zatímco V. Javořík, R. Rázlová nebo O. Brousek ml. si s nadsázkou zdatně pohrávají, parodování P. M. Cibulky je za hranou. Civilnější polohu naplňuje S. Rychlíková, naopak přehrávající A. Krejčíkové příliš věřit nelze.
(zadáno: 16.12.2022)
V neobvyklé dramatizaci Čapkova románu titulní hrdina přímo nevystupuje, komplikované vztahy se zpětně rozkrývají po jeho záhadné smrti. Dramatizace je přes svou originalitu a nesporné kvality zahlcena přemírou postav a nevhodná pro historickou budovu, v jejímž velkém prostoru se divák těžce soustředí na sledování detailů, na nichž inscenace stojí. Nepomáhá ani uchopení režiséra M. Vajdičky, pod jehož vedením je tempo nesmírně pomalé a pro mnoho diváků odrazující. V nesourodém obsazení se najdou silnější a slabší výkony; herci volí různé přístupy, které často vzájemně neladí. Výsledek si nezaslouží zatracení, ale je přinejmenším rozpačitý.
(zadáno: 29.11.2022)
Po celou dobu je zábavné sledovat T. Těžkou, M. Rogerse a J. Viňarského, resp. přirozené a plynulé propojení mluveného slova, pohybu a zpívaných pasáží (karaoke) záměrně se pohybujících na hraně kýče. Originální je i užití japonského umění shibari / kinbaku (svazování pomocí lan), které by nemuselo být od námětu zcela vzdálené. Problém je však ve scénáři. Přestože nemělo jít o edukaci na téma polyamorie (dosud spíše opomíjené), v záměrně nesouvislém textu se myšlenky až příliš ztrácí, jevištní akce se nestávají dostatečnou náhradou. Přestože si účinkující dokáží získat sympatie, ve výsledku jde spíše o promarněnou příležitost.
