Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1639)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: << < 2 3 4 5 6 7 8 9 10 > >>

(zadáno: 16.12.2018)
Ve hře se několikrát vystřídají monology tří postav, jejichž osudy spolu souvisejí. Jednají možná pochopitelně či omluvitelně, ale neúmyslně má jejich počínání děsivé důsledky. Mohli však jednat jinak, když jsou sami obětmi něčeho / někoho jiného? Znepokojivý obraz světa, kde se od sebe vzdalujeme a sounáležitost je převálcovávána individualitou. Po nedávné „Vanilkové džungli“ přestavilo Divadlo NaHraně podobně silné a interesantní drama. Při realizaci tvůrčí tým i všichni tři herci dbali na to, co se autor snažil sdělit. Vnímavý divák bude mít po skončení představení o čem přemýšlet...
(zadáno: 12.2.2013)
Petr Kolečko své hry píše neúnavně a v rychlém sledu, přesto se jeho tvorba kupodivu neomrzela. Buchty a bohyně jsou především o současných dívkách, z nichž každá se potýká s rozdílnými životními překážkami a potížemi. Osudy dívek a mužů kolem nich Kolečko záměrně nadsadil až do extrému, čímž zdařile podtrhl absurditu dnešních společenských problémů (které vídáme kolem nás). Autor nezapřel ani svůj osobitý styl a humor. Režie J. Friče vhodná, hudebně a scénograficky zdařilé. Dobré výkony sehraných mladých herců, mezi nimiž nebyl slabý článek. Mou favoritkou se v inscenaci stala M. Poulová.
(zadáno: 3.11.2016)
Slibné východisko. S tématem souznělo prostředí dvorku pod dálnicí, kde hučel zvuk projíždějících aut. Divadelní i filmová část měly svou vizuální působivost. Hledání souvislostí mezi příliš oddělenými částmi však vyžadovalo až přílišnou trpělivost, takže na nadstavbu (která patrně měla být smyslem) nezbýval čas ani úsilí. Režisérská dvojice možná pracovala příliš odděleně, bylo by žádoucí intenzivněji spolupracovat a více dbát na propojování a umisťování styčných bodů. Zmíněné slibné východisko zůstalo v realizaci na půli cesty, z diváckého hlediska převážily rozpaky.
(zadáno: 19.8.2019)
Syndrom vyhoření si bezpochyby zaslouží, aby jeho téma bylo umělecky zpracováno. Čtveřice účinkujících (z toho dvou herců) je zde především sama za sebe a autenticita má svou hodnotu. Inscenace má nápad, myšlenku i vtip, provokuje. Podobně jako u nedávného Misantropa ve Stavovském divadle se Jan Frič vyjadřuje k (jinému) tématu za pomoci situování do uměleckého prostředí, v Rubínu ovšem zcela odlišnou inscenační formou. Lze pochopit, že Frič vypovídá o tom, v čem žije, nicméně umělci jsou poněkud specifickou kategorií, a tak k divákům jiných profesí může inscenace promlouvat s menší intenzitou.
(zadáno: 27.6.2017)
Dokumentární divadlo není na českých jevištích zatím zvlášť rozšířené ani populární, ale i tento projekt dokazuje, že jednotlivé pokusy jsou nadějí pro větší míru prosazení. Čtyři pouliční umělci (buskeři), v tomto případě hudebníci, mluví o důvodech volby této umělecké cesty, o radostech i problémech tohoto životního stylu. Nechybí ani ukázka jejich kvalitního umění. Jako komentátor či moderátor J. Čermák obohacuje téma dalšími úhly pohledu. Komplexně podané téma, diváci během představení pravidelně hlasují a nevyhnou se tak přemýšlení a otázkám se složitými odpověďmi. Smysluplný projekt.
(zadáno: 28.6.2016)
Obraz světa postiženého, možná až zničeného absurdním propletencem institucí, které individuálně naprosto legálně omezují a dohromady pohřbívají svobodu jedinců. Dramatik absurditu vyjádřil s lehkostí a humorem. „Bezstarostný“ závěr svou logiku z hlediska důsledku předešlých událostí měl, ale autor mohl zvolit a předat účelnější vyústění s čitelněji vyjádřeným smyslem. S pochopením inscenované i zahrané, šťastné řešení comixových scén, vhodná míra karikování. Dobré příležitosti v hlavní roli J. Böhm zdatně využil, stejně tak vedle něho zaujala I. Machalová.
(zadáno: 29.5.2019)
Ze stejnojmenného kontroverzního francouzského filmu si P. Butko vypůjčil určité scény, domyslel a rozvinul některé ve filmu jen letmo zmíněné motivy, na nespočet jiných dějových linií ovšem rezignoval. V dobrém slova smyslu se oprostil od doby vzniku filmu, logicky děj aktualizoval a doplnil o apokalyptický rámec. Samotné inscenační řešení však bylo rozpačitější, zejména zpočátku se jevila inscenace příliš „rozkouskovaně“ a nebylo snadné najít spojnici mezi jednotlivými výstupy. (více v článku na blogu)
(zadáno: 29.2.2012)
Poslední počin dvojice Bambušek & Horák v MeetFactory byl poznamenán tím, že nemohli realizovat původně zamýšlené téma, a tak vybrali „méně konfliktní“ náhradu. Vyšli ze známé a kontroverzní polské knihy. Výsledek realizace ve mně budil částečné rozpaky. Před návštěvou jsem si přečetl, o čem má kniha být a čeho se inscenátoři pokouší svou variací dosáhnout, z jeviště však ke mně toho zdaleka tolik „nedošlo“. Jinak ale dobře zahrané, zaujal mě zejména T. Jeřábek v roli novináře, z dvojice „buzen“ si lépe vedl K. Dobrý. Docela dobře jsem se bavil, ale zvláštním přínosem pro mě návštěva nebyla.
(zadáno: 30.4.2012)
Myslím, že M. Stropnickému se nepodařilo najít klíč pro divadelní interpretaci filmu. Pochybuji už o textu dramatizace, hlavní problém však vidím v režijním uchopení a zejména v kresbě postav. Už samotný hlavní hrdina, pro vyznění klíčový, byl pojat pouze přibližně a V. Preiss v roli zůstal někde na půli cesty. Stejně tak herci ve vedlejších rolích neměli v režisérovi potřebnou oporu. Celek působil „nijace“, do satiry měla inscenace hodně daleko. Řada nudných scén, u jiných zase vázla vypovídací schopnost. A při pohledu na úroveň technického provedení (projekce, opona) mi bylo doslova trapně!
(zadáno: 16.10.2011)
Autor ve hře rozebírá životní okolnosti a duševní stavy několika žen. Velmi podrobně a z mnoha úhlů. Problémy mi dělalo uspořádání textu a časových rovin, které bych nazval chaotickým. Hru jsem nedokázal při sledování pobrat (možná při čtení bych k podstatě pronikl více, ale nemám touhu se k dílu vracet). Režisér navodil vhodnou atmosféru, jeho výklad nebyl zjednodušující. Líbila se mi forma inscenace (uspořádání sálu, dekorace, hudba). Práci hereček rovněž hodnotím jako výbornou. Ovšem co naplat, když jsem se nedokázal vypořádat se hrou samotnou...
(zadáno: 20.4.2011)
Myslím, že potenciál hry z divadelního prostředí je větší, než jaký našel tvůrčí tým inscenace ND. Režijní uchopení mi přišlo ve své podstatě správné, líbilo se mi scénografické řešení. Problém jsem viděl spíše ve ztvárnění a pojetí některých postav, práce s nadsázkou byla dost nedotažená. Scény s Erhardtem, které se odehrávaly až příliš vzadu a k divákům přes značný odstup nedolehly. Z herců mě nejvíce zaujal J. Dolanský. Vadil mi M. Donutil, který chvílemi (možná záměrně) sklouzával k až příliš lacině vyhlížející karikatuře. První půlka vypadala slibně, ale ve druhé u mně převážily rozpaky.
(zadáno: 7.4.2015)
J. Deák selhal o poznání méně než u Zkrocení zlé ženy, ale opět režii komedie nezvládl. Nenašel s herci vnitřní logiku situací ani správnou míru nadsázky. Nesehraný herecký ansámbl. Chvílemi byl doslova záchranou I. Řezáč, jenž vycházel z textu a nešaškoval. Jeho úrovni se v menší roli blížil J. Čapka a částečně i L. Švormová, ale z její monotónní herecké polohy byl cítit nevyužitý potenciál. Trapné a vypískáníhodné kreace F. Blažka a M. Zahálky, na L. Příkazkého a V. Vydru byl pohled snesitelnější. Vedení divadla by se mělo snažit uspokojit po komediích lačné publikum zábavou na vyšší úrovni.
(zadáno: 5.4.2011)
55%. Inscenovat tuto hru přesvědčivě je dnes velmi těžké, podle mého názoru to bez značných úprav nelze. Výraznou úpravu a režijní pojetí M. Stropnického jsem přijal, líbily se mi některé nápadité významové posuny. Často nebyla nutná taková doslovnost. Některé posuny a způsoby jejich ztvárnění byly nezřídka „neohrabané“. Z herců bych vyzdvihl D. Bambase, J. Šťastného a J. Dvořáka. Roli Caesara P. Rímský pouze nepřesvědčivě odříkal, další z jeho špatných výkonů. Mladí herci v rolích spiklenců příliš splývali, doplatili na nedostatečný režijní výklad svých postav a vedení.
(zadáno: 14.5.2018)
65%. Zatímco dámy mají čajový dýchánek, venku se dějí hrůznosti, o kterých ony vědí, ale snaží se je vytěsnit. Jenže to nejde, protože i do jejich životů předtím zasáhly. Ale ony se přesto marně snaží zavírat oči. Autorka vybízí diváka dávat si do souvislostí, co zdánlivě nesouvisí. Návštěva této inscenace je doslova sázkou do loterie. Někomu se mohou souvislosti pokládat, až pocítí neklid či mrazení, jiný se nenapojí a ztratí se. Hra však smysl má, jen ho není snadné najít. Na jevišti se sešly rozdílné a výrazné herecké osobnosti a je milé je vidět takto pohromadě.
(zadáno: 15.2.2016)
Camus konec života nechvalně proslulého císaře zpracoval s důrazem na paradoxy fungování světa. Stavba až „filozofického“ dramatu není po desetiletích příliš atraktivní, na dnešním jevišti (zvláště velkém) lépe fungují jiné prostředky. Režisér úskalí hry nepřekonal, ale jeho výklad a důsledné hledání smyslu si nezaslouží zatracení. Pozoruhodné prostorové a zvukové řešení. Herci v čele s výborným O. Brouskem nevybočili ze svých standardů, přesto do koncepce zapadli. Inscenace M. Čičváka v DnV mají rezervy, ale na repertoár přinášejí originalitu a hodnotu. Caligula není výjimkou.
(zadáno: 7.6.2019)
Velkolepá imerzivní inscenace, která svým rozsahem v českém divadle dosud nemá obdoby. Výtečně vymyšlené a zkoordinované, výtvarně pozoruhodné, mimořádné nasazení pohotově reagujících herců. Divácky atraktivní, nenásilně kontaktní formu se povedlo skloubit s myšlenkou. Tábor pro mimozemšťany, čekajících na „pozemský azyl“, je výmluvnou metaforou. Objevuje se zde populismus, intriky, obohacování, manipulace, zkreslování skutečnosti, citové vydírání, ale i účast, pochopení, pocity bezmoci, strach o planetu apod. Délka únosná, ve střípcích informací se lze zorientovat bez problémů. Projekt, jehož ambice byly naplněny.
(zadáno: 15.6.2012)
Miroslav Bambušek si vybírá výborná témata a ztvárňuje je osobitým, razantním způsobem. Náročná inscenace Cantos nabízí nemálo hodnotných myšlenek a působivé obrazy, umocněné výraznou vizuální a hudební složkou. Skvělé herecké výkony s M. Mejzlíkem v čele. Ovšem stále stejný problém – opět nebylo dostatečně myšleno na diváky. Bambuškově záslužnému snažení by prospělo promyšlenější používání vyjadřovacích prostředků a jejich lepší koordinace, čímž by se zajímavý tvar stal stravitelnějším a srozumitelnějším pro více diváků. Z mého pohledu patří Cantos k méně přesvědčivým Bambuškovým počinům.
(zadáno: 10.12.2017)
Hra přehledně shrnuje události z konce Čapkova života, zároveň se autoři snaží o zobrazení dobové politicko-společenské situace. Nemusíme vždy souhlasit s řešením, jaké zvolili autoři textu a inscenátoři (povrchnější dialogy, „dramatické šablony“, nevyužívání možností scénických prostředků apod.). Vytýkáním chyb by však zaniklo, že se především jedná o počin nesmírně potřebný, který se trefil do správné doby. Jedinečným nápadem je paralela Čapek & Havel dodávající nadčasovost a varovný signál. Dojemný závěr s jemným odkazem k současným poměrům je skoro vzorovým případem účinné katarze.

Další stránky hodnocení: << < 2 3 4 5 6 7 8 9 10 > >>