Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (2000)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 11.4.2018)
První dvě části románové pentalogie, které zpracovával i stejnojmenný seriál, se pokusili tvůrci převyprávět v jednom večeru. Nutnou daní se stalo, že děj musel být až příliš rychle „hnán“. Obeznámený divák by měl inscenaci bez problémů vstřebat, při prvním setkání s látkou však může být těžké pochytat a domyslet všechny souvislosti. Herci role vesměs vystihli (i když výhrady by se našly), ale vzhledem k nezbytným redukcím měli omezené příležitosti k rozehrání. Milý rámec místního rezonování s okolím Vinohrad by mohl být výrazněji rozveden, „lidovější“ uzavření vyznělo rozporuplně.
(zadáno: 6.3.2017)
Drama R. Walsera, do něhož byl vložen fragment E. Jelinekové. Zajímavá úvaha staví notoricky známé pohádkové motivy a postavy do jiného úhlu. Při čtení by divák mohl v klidu přemýšlet nad pozoruhodně pojmenovanými souvislostmi, ale na jevišti v této podobě dramatický text neobstál. Tvůrci nechali na divákovi, co si najde, nad čím bude přemýšlet, ale statický tvar k tomu nevybízel. Práci herců nelze mnoho vytknout. Také se snažili improvizovat, ale ani tak se jim příliš nedařilo představení dostatečně oživovat. Mnoho diváků odcházelo s nepochopením, inscenace pro ně byla nezáživnou nudou.
(zadáno: 13.12.2011)
75%. V dobrém slova smyslu moderní zpracování klasické předlohy. Struktura příběhu zůstala zachována a navíc byla obohacena způsobem, který může příběh více přiblížit dnešním divákům. Režijně i herecky komediálně odlehčené, pojaté s velkou dávkou nadsázky. Strašidelná i milostná rovina ironicky shazovány a zpochybňovány, ale nemělo to za následek „zabití“ předlohy. Herci hrají s neuvěřitelnou chutí, všichni v jednotném duchu. Zvláště představitelé trpaslíků dostali nejvděčnější příležitost ke komickým kreacím. Zábavné, živé, vtipné. Pobaví nejen děti, ale i dospělé.
(zadáno: 11.2.2019)
65%. Nedostatečně známý osud významné vědkyně v poutavém dramatickém uchopení, v němž se snoubí pracovní rovina s osobní. Inscenační zpracování solidní, z hlediska tematického vše dobře vyvážené. Zatímco E. Elsnerová hlavní roli podává s odzbrojující přesností a přirozeností, vedle ní je na mužských spoluhráčích dost vidět, že „hrají“. Tento nepoměr můj zážitek ovlivnil, od návštěvy však neodrazuji.
(zadáno: 20.2.2011)
Dva prolínající se monology o skutečných osudech dvou lidí, kteří přežili koncentrační tábor. Dva dramatické osudy by zaujaly i odděleně, vedle sebe se jejich síla násobí. Muž i žena mají mnoho společného a přece jsou jiné tím, jak se každý s hrůzami vyrovnává po svém. Text je z několika pramenů dobře sestavený. Herci monology interpretují s velkou působivostí a naléhavostí. S úspornými a jednoduchými inscenačními prostředky je zacházeno vhodně a přispívají k silnému vyznění.
(zadáno: 13.6.2023)
65%. Ursidilovu povídku adaptoval např. D. Jařab pro inscenaci „Kvartýr“, komornější zpracování T. Boučkové vzniklo a mimo Prahu bylo uvedeno ještě dříve. Lze polemizovat o autorském řešení úvodu s rychlou zmínkou okolností odchodu majitelů bytu. Záhy se však rozběhne příběh obyčejné služky, jež se pouhou nerozvážností ocitla na scestí, odkud se těžko hledá cesta ven. Režisérka H. Burešová s herci po počátečním odlehčení pečlivě dávkuje pozvolna se stupňující napětí. V dobře přizpůsobeném prostoru foyer, v blízkosti herců, s drobnou interakcí a klavírním doprovodem se odehraje působivé drama, jehož poselství neuvízlo v době protektorátu.
(zadáno: 6.10.2017)
Román patří ke stěžejním dílům žánru sci-fi. Dramatizace R. Levínského vystihla podstatu i téma. Prostor DUP39, do něhož soubor nově expanduje, se pro inscenaci a prostředí planety Solaris svou dispozicí hodí. Bohužel však má špatnou akustiku, hlasy herců se v něm příliš rozléhají, což je vzhledem k důležité funkci textu docela problém. Tvůrci se asi záměrně nesnažili vystihnout technické vymoženosti, ale toto (nízkorozpočtové) scénografické řešení bylo vyloženě nešťastné, až nechtěně směšné. Vypovídací schopnost závěru v této podobě je přinejmenším sporná, výsledek celkově rozpačitý.
(zadáno: 4.3.2019)
85%. Radim Vizváry sám na jevišti vystřídá několik pantomimických čísel různých stylů i ražení, humorná i ponurá. Jeho pohybové schopnosti i neuvěřitelně široká škála výrazových prostředků jsou fascinující! Projekt popularizuje a otevírá novým divákům žánr pantomimy, k němuž má spousta z nás zbytečné předsudky.
(zadáno: 13.12.2010)
Autor ve hře zpracovává australské skutečnosti kolem 2. světové války, na které se později elegantně zapomnělo a které byly svým způsobem „vymazány“ z dějin národa. Fiktivní (le na skutečnosti založený) příběh dvou ošetřovatelek je dobře a působivě napsaný, neutápí se v sentimentu. Režisérka mohla možná projevit více invence, některé okamžiky vystavět dramatičtěji a barvitěji, poselství hry mohlo vyznít přesvědčivěji. Představitelkám J. Jiráskové i D. Syslové bylo ponecháno hodně prostoru a obě ho náležitě využily, jejich výkony vyznění hodně pomohly.
(zadáno: 7.7.2022)
(zadáno: 19.8.2019)
Text dramatizace na jednu stranu nese poselství, otevřeně a bez servítků nahlíží do dívčích pocitů a duší, vulgarismy v něm mají své místo. Režisér si však neporadil s jeho neuspořádaností, podstata je nezřídka zastřená, na jevišti jsme svědky chaosu. Hudební složka výborná, v tomto řešení ovšem nepřináší očekávanou nadstavbu. Inscenaci částečně zachraňují herečky svým zpěvem i nasazením. Podobný titul se v historii Činoherního klubu dosud neobjevil. Důraz na hudbu, dynamičtější práce s prostorem, nové tváře v obsazení. ČK potřebuje změnu a svěží vítr, nicméně výsledek této inscenace je přinejmenším sporný.
(zadáno: 21.11.2013)
Životní peripetie Pavla Kohouta jsou poměrně známé. Ve večeru, poskládaném z úryvků (zlomku) autorovy rozmanité tvorby, je představeno zejména několik zajímavých okamžiků a osobních zážitků z politicky různorodých období. A s těmi řada návštěvníků nemusí být takto detailně obeznámena. S hercem O. Kavanem si rozdělil přednes úryvků a básní sám autor, jehož osobní přítomnost je sympatická. Vkusné oživení zhudebněnými básněmi, na jejichž interpretaci se spolu se zmíněnými podílel i hudebník M. Černý.
(zadáno: 3.12.2014)
Čtveřice herců v úlohách olympských bohů rozehrávají poměrně vtipné situace a občas výstižně pojmenují stav současné společnosti i umění. Asi nebylo sděleno nic mimořádně objevného, ale ono neškodí si poslechnout či připomenout, na co se někdy pozapomíná. Jistě by bylo možné tvar lépe propracovat a najít i účelnější řešení, ale přiznaná forma částečně improvizovaného happeningu je dostatečnou omluvou. Jednotlivá provedení se vzhledem k četným improvizacím zřejmě značně odlišují zábavností i délkou představení.
(zadáno: 25.6.2014)
Komedie nedělá svému žánru ostudu a při pečlivé realizaci může i na dnešní jeviště přinést vkusnou zábavu. Dramaturgicky i režijně podprůměrná inscenace DnV však (místo práce s podtexty a narážkami) bohužel staví na prvoplánovém rozehrávání a přehrávání, což by se na repertoáru této scény objevovat nemělo. Bezradný V. Preiss doplatil na nedbalý výklad hlavní role, lepší dojem v méně náročné roli zanechala K. Brožová. Několik málo vděčných okamžiků a solidnějších hereckých výkonů by se našlo, ale režijně neukočírované kreace M. Holého, T. Bebarové, I. Uhlířové či V. Jílka jsou za hranicí vkusu.
(zadáno: 9.6.2014)
Text zastaral a zejména nadpřirozené prvky na konci nejsou již v této formě pro dnešní jeviště vhodné. Hra má klade stále aktuální otázky morálky, svědomí a zodpovědnosti, které se vzhledem k situaci ve společnosti stávají stále naléhavějšími. Inscenačnímu týmu se podařilo zmírnit zmíněné problémy textu, pomohlo i nápadité využití vnitřního i venkovního prostoru Nákladového nádraží. Dojem pokazila nesourodost hereckého ztvárnění, realistický projev některých herců příliš kontrastoval s nadsazenými kreacemi jiných. Alespoň pro mě však návštěva rozhodně neznamenala ztrátu času!
(zadáno: 19.3.2014)
Páralova předloha vystihuje jednotvárnost života a také atmosféru doby. Tvůrčí tým se oprostil od doby děje a pokusil se o nadčasovost, což smysl mělo, ale zároveň se vytratilo jisté kouzlo. Dramatizace z velké části stojí na monologických popisech dějů, což je moderní inscenační postup. Inscenace je pak oproštěna od rekvizit a dekorací, hodně se používá pohybových náznaků. Cesta přijatelná, ale leckdo s touto interpretací může mít problém. Herci koncepci naplnili zdatně. Osobně jsem byl docela zklamán, preferuji předlohu či filmové zpracování. Přesto bych si přál, aby soubor ČS nezanikl.
(zadáno: 22.10.2019)
75%. Souhlasím s komentářem Lukáše Dubského. K němu bych dodal, že herecká drobnokresba je v inscenaci propracovaná doslova do poslední věty. Na komplikované postavě L. Trmíková odkryla nejskrytější zákoutí Anniny duše. U Henrika zase M. Pechlát vystihl ztrátu sebeovládání pod tlakem vypjatých okolností a postupné odhalování slabostí. Ústřední dvojici doplnil Z. Maryška v úloze chápajícího naslouchajícího strýc (kněze).
(zadáno: 27.2.2023)
V první části se odehrála Mayenburgova groteskní jednoaktovka „Soumrak monster“ ve zdařilém dramaturgickém a režijním uchopení, v němž se černý humor funkčně smísil s hororovými prvky. Po přestávce přišla na řadu celovečerní hra „Bang“ ve zkrácené podobě. Zjednodušení děje a eliminace některých postav hře neublížilo. Herci s výborným T. Krutinou v čele postavy obsáhli a vystihli jejich místo v dramatu. Stupňující se obludnost Ralfova chování a počínání však dostatečně negradovaly, pod vedením režisérky se situace celou dobu nesly na podobné vlně a autorův záměr tak vyzněl pouze částečně.
(zadáno: 13.12.2010)
Oceňuji, že DNZ uvádí nové české hry. Hra má dobré téma, ale autorka je podle mého názoru nezpracovává šťastným způsobem. Příliš se zde mluví, monotónní dialogy, chaoticky uspořádané (dobré) myšlenky, posmrtná konfrontace vyznívá často problematicky. Občasné zajímavé asociace to nezachraňují. Režisérka textu nepomohla, spíše zdůraznila jeho monotónnost. Skvělé výkony M. Spurné a M. Sidonové, které projevily porozumění pro hru i postavy a odkryly řadu rozměrů. J. Hubinská sice hrála živě a postavu vystihla, ale se specifičností textu si úplně nerozuměla a na úroveň svých kolegyň se nedostala.
(zadáno: 11.3.2024)
Původně příliš rozsáhlá dramatizace K. Menclerové, prvně uvedená v Ostravě, byla pro pražskou inscenaci zkrácena, což pozitivně ovlivnilo dynamiku. Povedená scénografie umožňuje rychlé změny prostředí, vhodný výběr klasické hudby přispívá k náladě jednotlivých scén. Pod vlivem slavného filmu lze mít jiný názor na některá řešení v režijní koncepci, inscenace J. Šmída je však konzistentní, vyvážené je míšení humoru s hororovými prvky. Kopfrkinglova proměna by snad snesla výraznější odlišení, hlavní představitel P. Pochop však filmový předobraz dobře nasměroval na vlastní cestu a podává soustředěný výkon.