PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2013)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 20.1.2023)
Slavný dramatik se ve své hře kdysi zabýval absurdními zvyklostmi a předsudky „vyšší“ společnosti, které jsou v této podobě naštěstí už minulostí. Dramaturg V. Čepek a režisér Š. Dominik si správně uvědomili, že komedii nemá smysl v dnešní době hrát navážno; zřejmě se snažili dodat obecnější nadčasovost pomocí ironie a nedrastické nadsázky, která zároveň autora nepopře. Bohužel však s herci nesvedli najít správný přístup a odpovídající míru, téměř všichni během představení nejednou zveličování nevybalancovali a nevyhnuli se nechtěné směšnosti. Ozdobou je líbivá, netěžkopádná a nápad nepostrádající scénografie K. Čapka.
(zadáno: 20.1.2023)
Známá Pitínského vánoční hra v komornějším zpracování s menším obsazením. Cesta do Betléma s odbočkami, prokládaná zpěvem tematicky spřízněných koled s živým hudebním doprovodem. Malý prostor divadla je scénograficky maximálně využit, zdařilé hudební nastudování. Herci suverénně střídají více postav, pod bedlivým dohledem režiséra rovněž přecházejí ke správně dávkovanému humoru a nadsázce. Titul, který může v adventním čase potěšit celou rodinu.
(zadáno: 20.1.2023)
75%. Čeští inscenátoři se u muzikálů častěji drží předepsaného libreta a místo vlastních vkladů se soustředí na nastudování hudby a písní doplněné výpravou a choreografií. Dramaturg K. Pavelka a režisér A. Skala zvolili těžší cestu; v libretu se snažili vyzdvihnout, co pokládali za podstatné a jejich inscenace disponuje nesamozřejmým bonusem. Přestože se některé úpravy a nápady mohou jevit polopatičtější, vždy mají smysl. V povedené scénografii není prvořadý vnějškový oku lahodící efekt, ale služba inscenaci. Vhodně vybrané obsazení zvládá hereckou, pěveckou i pohybovou složku. Nejslavnějších písní večera se M. Tomešová zhostila bravurně.
(zadáno: 20.1.2023)
65%. Moderní fraška slaví na jevištích úspěchy a ani v Divadle Bez zábradlí obratně konstruovaný text nepokazili. Režisér s herci v některých momentech možná trochu zastínili podstatu přílišným „crazy“ nadsazením, ale naštěstí se nesnížilik podbízivosti ani nevkusu; pečlivě vypointované navazující komické situace působí spontánně. Je třeba zmínit i náročnou scénografii, která je v případě této hry zvlášť důležitá. Dobrý tip na komedii, při níž se mohou od srdce zasmát jak diváci hledající odpočinkový titul, tak náročnější část publika.
(zadáno: 20.1.2023)
45%. Feydeauovu hru „Noc v Edenu“ D. Drábek výrazně upravil, resp. přepsal. Modernizované východisko s obohacením zápletky abstraktními prvky budí sice jisté sympatie, ale dotáhnout se jej nepodařilo. Vznikl sled nesourodých výstupů, jehož směr a smysl je těžké nalézt, návaznost v celku je odbytá. Závěrečná píseň, byť s efektní hudbou D. Krále, už vyznívá jen jako bezradné gesto. Mezi nevyrovnanými hereckými výkony někteří jedinci sice zaujmou, ale to na výsledných rozpacích mnoho nezmění. Na inscenaci bylo žádoucí ještě pracovat, v této podobě neměla být prezentována.
(zadáno: 20.1.2023)
55%. Německý dramatik R. Schimmelpfennig ve svých dramatech s osobitou poetikou a rukopisem často kombinuje (upozaděné) dialogy s líčením postav v monolozích. Do pro něho typické formy tentokrát umístil témata související s vládou peněz a mocí. Z tohoto dramatu vzešlo sdělení, které již bylo vysloveno mnohokrát a často i lépe, nicméně někteří autorovi kolegové si vedli i hůře. Českými divadly by tato hra neměla zůstat opomenuta a volba dramaturgie MDP je vhodná. Samotné inscenaci nelze mnoho vytknout. Kvalitní práce režiséra M. Dočekala, scénografa M. Chocholouška i všech herců.
(zadáno: 20.1.2023)
65%. Hra T. Dianišky o ženské atletce, u níž se později zjistila příslušnost k opačnému pohlaví, zaujala v Divadle Petra Bezruče. Neautorská režie J. Š. Hájka a zkrácení vedly ke zdynamičtění, přesto se ani tato inscenace zcela nevypořádala s „rozkročením“ mezi vážnou a komickou polohu. Scénograficky a hudebně dobře postavené. S těžkou hlavní rolí se J. H. Firla vypořádal se ctí, ale jeho ostravský kolega ze srovnání vychází přece jen vítězně. Ostatní herci dobře zúročili šanci ztvárnit ve zkratce a vesměs s komediální nadsázkou rozličné postavy.
(zadáno: 16.12.2022)
Síla Lorcova dramatu se v obstojném, ale nikoli mimořádném nastudování neztratila. Výrazný hudební doprovod skupiny RAZAM dodal působivost, ale v inscenačním modelu nemá domyšlenou funkci stejně jako pohybové vsuvky (ty jsou možná přidány hlavně proto, aby mohlo zaznít více hudby). Zřejmý není ani účel moderních prvků na kostýmech. Inscenace DnV často trpí nesehraností souboru, zde se tento problém vyskytuje v menší míře, ale je rovněž patrný. Přesné výkony T. Bebarové, K. Jedličkové a A. Černé. Precizně vystavěná kreace R. Rázlové s ostatními herečkami neladí, S. Rojková by lépe odpovídala jiné roli, N. Konvalinková se s postavou minula.
(zadáno: 16.12.2022)
55%. Slavnou detektivku inscenátoři drželi v autorčiných mantinelech a zároveň ji zkusili odlehčit nápady, někdy originálními. Invence však zůstala na půli cesty, s odskoky k ironizování a parodii se důsledně nepracovalo a výsledná žánrová míchanice nedostala jasný směr. Dramaturg měl přistoupit ke škrtům, aby se zrychlil vnitřní tep a nevázlo napětí, jež utrpělo i neobratnou koordinací ataku při rozuzlení. Herecky nevyrovnané. Zatímco V. Javořík, R. Rázlová nebo O. Brousek ml. si s nadsázkou zdatně pohrávají, parodování P. M. Cibulky je za hranou. Civilnější polohu naplňuje S. Rychlíková, naopak přehrávající A. Krejčíkové příliš věřit nelze.
(zadáno: 16.12.2022)
Polský muzikál, zpracovávající téma Jánošíka, má na dnešní dobu těžkopádnější libreto svádějící k popisnosti. Režisérovi J. Slánskému a dramaturgyni A. Vondrákové se podařilo těmto svodům vyhnout. S herci rozvinuli humor a nadsázku, aniž by je do děje implementovali násilně. Pomohly i dynamická výprava J. H. Čačka, která se obešla bez „realistických“ kulis, a choreografie I. Hannichové. Korunu snažení nasadilo moderní hudební aranžmá a nastudování R. Říčaře, v němž sehraní herci obstáli i pěvecky.
(zadáno: 16.12.2022)
Autor - Divadlo Letí 60 %
55%. Ve své hře D. Jařab uvažuje, jak autor do svého díla promítá svoji osobnost a své okolí, do jaké míry své nitro a realitu otiskuje a zkresluje. Dramatický konstrukt, prolínající reálné dění s fikcí právě tvořeného díla, nabízí zejména v první polovině nemálo podnětných myšlenek. Jařab se posléze dále snaží vyhnout klišé a pokračovat v odkrývání dalších „dimenzí“. V závěru však není snadné se zorientovat, při dlouhých monolozích a zpívaných pasážích je těžké hledat souvislosti a udržet pozornost. Režisér M. Amsler s herci zmíněná úskalí zdolali jen částečně, ale Jařabovy myšlenky se jim předat podařilo.
(zadáno: 16.12.2022)
Osobní zkušenost D. Špinar s transgender problematikou dodala inscenaci autentické, specifické emoce a pocity. Interaktivnější úvod vhodně a nenásilně publikum připravil, na repríze navíc svým pohledem přispěla přítomná aktivistka L. Králová. Následná paralela s motivy Kvapilova libreta k proslulé Dvořákově opeře může budit dojem „kdo hledá, najde“, uměleji působící závěrečný zvrat má však přes určitou překombinovanost opodstatnění. Inscenace experimentuje s formou, koláž není sourodá, obsah ale může leckoho obohatit. K nejsilnějším místům patří výstup Kněžny s výraznou Z. Onufrákovou, jíž se dostalo barvitější příležitosti než jejím kolegům.
(zadáno: 16.12.2022)
75%. Osobnost Emila Háchy (jako řada jiných) nebývá laickou veřejností v historickém kontextu vnímána správně. Inscenace se pokouší Háchova rozhodnutí zasadit do správných souvislostí a zamyslet se s odstupem a přesahem do dnešních dnů. Stálý tým T. Jarkovský & J. Vašíček zvolil hravou formu, v níž je důležitá hudba a výtečný klavírní doprovod D. Čámského. Nosný a skvělý je nápad s přítomností klaunské dvojice (I. Machalová & H. Mathauserová) odkazující na V+W a starající se o rámec. Kromě nich zaujme i soustředěný P. Reif. Příval informací v kombinaci s nadsázkou je občas lehce nepřehledný, ale to je jen malá vada na kráse. Doporučuji!
(zadáno: 16.12.2022)
V neobvyklé dramatizaci Čapkova románu titulní hrdina přímo nevystupuje, komplikované vztahy se zpětně rozkrývají po jeho záhadné smrti. Dramatizace je přes svou originalitu a nesporné kvality zahlcena přemírou postav a nevhodná pro historickou budovu, v jejímž velkém prostoru se divák těžce soustředí na sledování detailů, na nichž inscenace stojí. Nepomáhá ani uchopení režiséra M. Vajdičky, pod jehož vedením je tempo nesmírně pomalé a pro mnoho diváků odrazující. V nesourodém obsazení se najdou silnější a slabší výkony; herci volí různé přístupy, které často vzájemně neladí. Výsledek si nezaslouží zatracení, ale je přinejmenším rozpačitý.
(zadáno: 16.12.2022)
Stále se měnící a do detailu promyšlená scénografie s nejedním překvapením. Variace nosného hudebního motivu s anglickým textem zní takřka celou dobu a neomrzí. V pečlivé koordinaci s výpravou a zvukem se pohybuje trojice nemluvících performerů, jejichž počínání je zábavné sledovat. Ke slovu se často dostává humor doplňující obsah. O obsahu inscenace je těžké psát, protože J. Mocek s performery spíše nabízí, o čem divák může přemýšlet. Například o návratu k přírodě, o který se vzhledem k jejímu narušení lze jen neúspěšně snažit. Nebo o ekologii, pseudoekologii atd. Anebo o něčem jiném... A (ne)přijetí diváckou individualitou? Nevyzpytatelné!
(zadáno: 16.12.2022)
55%. Inscenace se zabývá otázkami souvisejícími se vzděláváním, zejména se vrací k tomu, na co se vlivem koncentrace do vzdělávacích institucí pozapomíná. Hlavní dějová linka o vztahu učitele a žáka se posléze stává spíše rámcem a do popředí se dostávají abstraktněji laděné obrazy. V nich tvůrci pracují s množstvím odkazů na různé oblasti; předkládají je formou, kterou divák může nebo nemusí kvitovat. Někdo má chuť zkoumat rozvíjené myšlenky a souvislosti, jiný se ztratí. Režisérovu vizi dotváří výtvarno a hudba. Herci zvládají obě zmíněné roviny a přispívají osobním kouzlem; fungující vzájemný kontakt má potenciál napojit i publikum.
(zadáno: 29.11.2022)
Bent - 3D Company 40 %
Nastudování v českém divadle opomíjené hry Martina Shermana je ze strany 3D Company záslužným dramaturgickým krokem. Působivý závěr pravděpodobně většinu diváků strhne. První česká inscenace však není po realizační stránce dobře zvládnutá, poznamenaly ji hlavně významné nedostatky ve výkladu a v práci s herci. (více v článku na blogu)
(zadáno: 29.11.2022)
V novocirkusových projektech často bývá obsah nežádoucím způsobem upozaděn a inscenace se stávají spíše sledem „čísel“, mezi nimiž vázne spojnice. V „Konkurzu“ možná z hlediska akrobacie a pohybu neuvidíme mnoho překvapivého, ale od samého počátku (při němž je mj. nenásilně zapojeno publikum) je jasné, o čem se hraje a proč. Tvůrci kromě prezentace umění performerů pracují s tématem, jež se neztrácí. Prostor dostávají osobní výpovědi zúčastněných, které celek zásadně obohacují. Potěší i přítomnost nových tváří. Inscenace by nemusela zklamat ani návštěvníky pravidelně sledující práci souborů s podobným zaměřením.
(zadáno: 29.11.2022)
Moderní fraška z divadelního prostředí v dobrém slova smyslu odkazuje na klasické a oblíbené tituly tohoto žánru (např. Fraynovo „Bez roucha“). Autoři vyladili text tak, že situace na sebe plynule a logicky navazují takřka dokonale. Poskytli inscenátorům kvalitní základ, o který se mohou opřít. V precizní inscenaci režiséra J. Slánského s povedenou scénografií J. H. Čačka vše funguje, jak má. Sehraní herci ctí komediální zápletky, v nichž se suverénně pohybují. A někteří i dokáží postavy kouzelným způsobem obohatit. Za všechny jmenujme alespoň J. Š. Hájka, jenž neumětelství ochotníka mistrně okořenil jedinečnými gagy.
(zadáno: 29.11.2022)
Po celou dobu je zábavné sledovat T. Těžkou, M. Rogerse a J. Viňarského, resp. přirozené a plynulé propojení mluveného slova, pohybu a zpívaných pasáží (karaoke) záměrně se pohybujících na hraně kýče. Originální je i užití japonského umění shibari / kinbaku (svazování pomocí lan), které by nemuselo být od námětu zcela vzdálené. Problém je však ve scénáři. Přestože nemělo jít o edukaci na téma polyamorie (dosud spíše opomíjené), v záměrně nesouvislém textu se myšlenky až příliš ztrácí, jevištní akce se nestávají dostatečnou náhradou. Přestože si účinkující dokáží získat sympatie, ve výsledku jde spíše o promarněnou příležitost.
(zadáno: 29.11.2022)
Deset dialogů v kdysi skandální hře, jejíž model převzali i jiní autoři. Není bez zajímavosti setkat se v českém divadle s jiným přístupem režiséra A. Nauzyciela, jenž dovedl herce k vyrovnaným a dobrým výkonům. Důsledně budovaná forma má těžiště ve scénografii, která se v light designu plavně odkrývá a překvapuje; užití tramvaje až od příchodu několikáté postavy se však nejeví logicky. První dialogy vyznívají spíše do prázdna, s příchodem Manžela nastane zlom a začne být patrnější, co tvůrci chtějí sdělit. Přetrvává však nezvládnutý temporytmus. Přítomnost „nehrajících“ postav je spíše matoucí, tance v předělech nedostatečně funkční.
(zadáno: 29.11.2022)
Ve své nové hře se M. Františák vrací k tématům, jimiž se ve svých dílech zaobírala řada českých klasiků. Komorní drama situuje na venkov a rozehrává komplikované rodinné vazby přecházející na potomky. Jako režisér Františák volí řešení, která divákovi cestu k přijetí mohou komplikovat. Například je těžké najít opodstatnění obsazení M. Štípkové do mužské role. Iritovat může rovněž nadsazení a stylizace některých scén, částečné opodstatnění lze však nalézt v závěru, který by při „realističtějším“ přístupu nemusel mít tak silný účinek. Dobře vedení herci podávají náročné úlohy výtečně. Výsledek může budit rozpaky, ale za pozornost počin stojí.
(zadáno: 29.11.2022)
Text Shakespearovy tragédie byl pro inscenaci režisérské dvojice SKUTR výrazně zkrácen, čímž dostalo drama komornější a civilnější podobu. Herci mohli místo dominantního slova přispívat gesty, pohybem, do situací se mezi řádky vkrádaly rozličné významy. Ke slovu se dostal i humor, s nímž si dejvický soubor obecně rozumí. Neoriginální nápad s Richardovým přisvojováním oděvů či „doplňků“ obětí naštěstí vyvážily jiné, o poznání objevnější postupy. Přesto inscenaci schází výraznější výpovědní hodnota a těžko se v ní hledá spojitost s přítomností. Podobně jako hudba a scénografie je především líbivá a efektní, ale myšlenkově zavání povrchností.
(zadáno: 29.11.2022)
Islandský režisér se pokusil přiblížit Topolovu lyrickou hru mladé generaci. Herci budí sympatie spontaneitou a zprostředkováním emocí, v nichž se jejich vrstevníci mohou poznat, přestože se mluví jazykem starým několik desetiletí. Scénografie nebudí dojem nádraží, ale směřuje pozornost k obsahu, s čímž souzní i nápad v závěru s vysvlečením do spodního prádla. Smysluplné vizi však schází dramaturgický dohled a důsledná úprava textu (roli mohla sehrát i jazyková bariéra), koncepce je obhájena jen částečně. Zmínky o „únavě“ několikaletého vztahu mj. neodpovídají tomu, jak režisér herce vedl, hlavně tato vrstva zůstává značně opomenuta.
