Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1639)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: << < 5 6 7 8 9 10 11 12 13 > >>

(zadáno: 10.12.2018)
Na hře zaujmou hlavně světonázory osmdesátileté Maude, svobodomyslné bytosti poukazující na nesmyslnosti, které lidi vzdalují od toho, co je v životě podstatné. Na nastudování DnV se asi nebude vzpomínat tolik jako na některá jiná, ale vznikla solidní divácky vděčná inscenace, spolehlivě plnící hlediště. Naštěstí se H. Maciuchová neutopila ve svých návycích, vtiskla Maude uvěřitelnou duši a vtipně vzala do hry specifickou potrhlost. Vedle ní se M. Adamczyk neztratil, vzájemnému vztahu titulní dvojice ale oba zůstali něco dlužni, stejně jako dramaturg a režisér vedlejším postavám.
(zadáno: 10.12.2018)
Komorní adaptace smutné novely koncipovaná pouze pro dva herce. S nelehkým úkolem ztvárnit malého chlapce se J. Sklenář vypořádal úctyhodně, M. Eliášová mu byla dobrou partnerkou. Některé scény by snesly krácení, ale inscenace se zdárně vyvíjela až k dojemným okamžikům v závěru.
(zadáno: 10.12.2018)
Nevyzpytatelný J. Kačena na téma vlk v člověku rozehrál sled více či méně (ne)srozumitelných asociací, každý z diváků snad může i některé pochopit. Kačena možná našel specifický styl, jemuž se herci zvládli přizpůsobit. V omezených prostorových možnostech scénograficky dobře řešené, výrazný hudební doprovod. Mě osobně zhruba v polovině přestalo bavit přemýšlet a hledat, co chce „básník říci“. Nepřinášelo mi ani potěšení nasávat energii, která šla z herců a jejich souhry. Představení se pro mě stalo útrpným čekáním na konec. Třeba se ale najdou diváci, které bude tento tvar bavit.
(zadáno: 10.12.2018)
Dea Loher ve svém zpracování tématu sériového vraha Modrovouse nabídla variantu, kdy odpovědnost nespočívá jen na něm, ale i na jeho obětech. Inscenace neměla být psychologickým dramatem, J. Horák a M. Pěchouček autorčino relativizování zkoušeli dále rozvíjet. Atmosféru se snažili budovat též výraznou výtvarnou složkou a zpívanými pasážemi. Dvě ústřední postavy v podání C. Dobrého a E. Hacurové byla překvapivě zastíněny A. Kryštůfkovou a S. Märcovou, které se střídaly v rolích obětí. Zejména Kryštůfková u dvou ze svých rolí bravurně odkryla překvapivé rozměry a navíc je výtečně odlišila.
(zadáno: 10.12.2018)
Literární předloha byla zdramatizována do formy monologů pro pět hereček, kterým režisérka K. Polívková dopomohla k porozumění smyslu a jeho zprostředkování. Také se jí podařilo nalézt zajímavou formu, k čemuž přispěly nápadité, rozličné a technicky propracované scénické prostředky. Pokud divák vnímá svět pozitivně(ji) či se alespoň to špatné snaží vidět z více úhlů, s diskutabilní skepsí Petry Hůlové se zřejmě ztotožnit nedokáže. Přesto si stojí za to autorčiny postřehy a myšlenky poslechnout.
(zadáno: 10.12.2018)
65%. Kingův bestseller v nové, v Čechách prvně uvedené adaptaci. Režisér O. Sokol pečlivě pracoval s herci. I když by se možná dala vybrat vhodnější herečka, Z. Adamovská více než příjemně překvapila v charakteru, který ještě neměla příležitost na jevišti ztvárnit (před kamerou si podobnou polohu vyzkoušela); uhrála i vypjaté okamžiky. Také P. Štěpánek se nespokojil s osvědčenými návyky. Pro komorní thriller není tak velké jeviště nejvhodnější, ale řešení scény a další prostředky (světlo, projekce) výrazně hercům dopomohly vybudovat vzrůstající napětí.
(zadáno: 30.10.2018)
Petr Zelenka ve hře popularizuje významného českého vědce a z více úhlů se zabývá smyslem, těžkostí i zvláštní krásou vědecké práce obecně. Neopomíjí ani vnější pohled rodiny, blízkých spolupracovníků, manažerů podniků či médií. Autor opět projevil dar nalézt ve zdánlivě neatraktivním tématu potenciál k dramatu a zábavnou formou jej zpřístupnit divákům, aniž by ho devalvoval přílišnými zjednodušeními. Jako režisér navíc při spolupráci se souborem DD dokáže dotáhnout vlastní text do působivého a vyváženého inscenačního tvaru. Nezbývá než zopakovat, že Zelenkovi se v DD mimořádně daří!
(zadáno: 30.10.2018)
45%. Text J. Topola se režisér pokusil uchopit s ohledem na „tady a teď“, charaktery vyložil novodobě a v určitém ohledu překvapivě. Herci se soustředili na vnější podstatu situací, hlasitě a často s křikem demonstrovali emoce; při tom se málokdy dostali pod povrch dění a ještě méně pronikali do nejhlubšího nitra postav. Topolova poetika se dominanci vnějškových prostředků přímo vzpírá, z hlediska dramaturgického je tak inscenace doslova „kiksem“. Vyznění nepomohlo ani příliš pomalé tempo. Místy zaujala práce s hudbou, výrazná výtvarná složka přinejmenším v části diváctva vyvolá rozpaky.
(zadáno: 30.10.2018)
O vztazích, seznamování a namlouvání se nedozvíme prakticky nic, co bychom už někde neslyšeli. Ani závěrečné rozuzlení nepřekvapí. Herci si však počínají s odzbrojující bezprostředností a slyší na sebe natolik, že při rozehrávání (obehraných) situací dokáží překvapivě zaujmout a pobavit, a to i častého návštěvníka divadel. Ssejde-li se dobře naladěné publikum, společné sdílení se může navíc stát příjemným bonusem. Počin si neklade „vyšší“ ambice než nabídnout divákovi příjemně strávený čas, tento účel ale plní dobře a s vkusem.
(zadáno: 30.10.2018)
V různých dobách a z různých důvodů několikrát přerušené představení opery Prodaná nevěsta posloužilo tvůrcům k nabídnutí pohledu na českou povahu a postoje. Setkáme se s konkrétními osudy a osobnostmi a také pro Čechy charakteristickým omlouváním prohřešků z minulosti dobovými okolnostmi. Smetanovo dílo, symbol vlastenectví, tvoří ironický rámec. Humorně odlehčený pohled tvůrců je až jednostranně nemilosrdný a také značně odsuzující, což umocňuje např. obracení žaludku v některých situacích. Leckdo nebude souhlasit, ale argumenty jsou opřené o pravdu a inscenátoři svůj názor dokáží obhájit.
(zadáno: 30.10.2018)
Předchůdce Larsonova kultovního „Rentu“ je hudebně rovněž pozoruhodný, nicméně z hlediska libreta (upraveného D. Auburnem) podstatně méně vyzrálý. Pečlivé české přebásnění, k hudební oslnivosti přispěl živý hudební doprovod a pěvecky jedinečný T. Vaněk. V herecké složce byla trojice účinkujících podstatně méně jistá a nevyhnula se občasným zaškobrtnutím, což jde na vrub i režisérovi. Poděkujme zúčastněným za úsilí, s nímž dílo přivedli na česká jeviště. Nekomerční hudební projekty tohoto typu na pražské (i české) scéně scházejí a přejme si, aby další vlaštovky na sebe nenechaly dlouho čekat.
(zadáno: 30.10.2018)
Osud Lídy Baarové se K. Steigerwald snažil zpracovat nezaujatě, nekřivdit ani neomlouvat, groteskní odstup muzikálu pomohl od prvoplánovosti a dalších žánrových nebezpečí. Obsahově mimořádné libreto uzavírá přesný paradox „V náručí Němců hledala jsem štěstí, zatímco vy jste hajlovali na náměstí.“ V hudbě se A. Březina pokusil o sympatická obohacení na úkor efektu, což bohužel trochu oslabilo dramatický a emoční účinek. Režisér R. Meluzín mohl své postupy více přizpůsobit ladění díla. Pěvecky i herecky výteční zejména A. Bartošová a P. Jeništa. Výrazný nadprůměr mezi původními českými muzikály.
(zadáno: 30.10.2018)
Básně T. S. Eliota jsou krásné samy o sobě a inscenace jejich poetiku zprostředkovává. Dominantní je hudební složka s živým doprovodem skladatele M. Dohnala. Herci L. Trmíková a P. Jeništa našli s režisérem barvité výrazy pro prezentaci mluveného slova, zaujmou i zpěvem, některé party odzpívá kontratenorista J. Mikušek. Podařilo se dosáhnout i souznění s pohybovou složkou, resp. dvěma „víceúčelovými“ tanečníky. Extravagance režiséra J. Nebeského jsou i v této inscenaci někdy k pousmání, ale obsah nepřebíjí, spíše jej roztomile doplňují.
(zadáno: 30.10.2018)
65%. Herečka L. Trmíková vlastní textovou kolář, propojující více zpracování Médeina osudu, mimořádně zdařile dotvořila a kreace v roli Médeii patří k vrcholům jejího herectví. Vedle ní D. Prachař spíše zastupoval méně výrazný mužský element. Režisér J. Nebeský dobře pracoval s herci, ale místo některých nápadů mohl spíše při znázornění určitých okamžiků (např. smrt dětí) více myslet na tu část diváků, kteří se s tématem setkávají prvně. Přítomní výtvarníci k vyznění zásadněji nepřispěli. Opakem byla výrazná hudba J. Šikla a je třeba ocenit nazvučení akusticky problematického prostoru DUP39.
(zadáno: 30.10.2018)
Handkeho text M. Bambušek použil k vytvoření sledu obrazů, v nichž se mluvenému slovu dostaly takřka na roveň zvuková a pohybová složka. Možná zbytečná doslovnost některých akcí nepohřbívá jejich funkčnost a je akceptovatelná. I když se výsledný tvar nevyhnul topornostem ve ztvárnění, hlavní je, že z (dobře zkoordinovaného) davu pohybujících se lidí se nejprve zřetelně vynořují mikropříběhy odkazující především k všudypřítomné lidské nevšímavosti či bezohlednosti, aby nakonec vyústily ve varovnou až apokalyptickou vizi.
(zadáno: 30.10.2018)
Inscenační tým mystifikuje, pohrává si s divákem. Nabourává i po léta zažité „jistoty“ stálých návštěvníků ND. Komediálně nadaní herci jsou semknutí a dokáží obratně bavit i ve chvílích, kdy je podstata gagů nezřetelná (nebo možná dokonce ani žádná není). Je jasné, o co tvůrcům šlo. Textový základ je však až příliš „zastřený“ a jen zlomek diváků se dokáže naladit a nechat vtáhnout do představení tak, aby zamýšlená hra fungovala. Přestože experimenty bývají záležitostí riskantní, s počiny tohoto typu by měla dramaturgie ND na Nové scéně přicházet i za cenu, že se ne vždy zcela zadaří.
(zadáno: 30.10.2018)
Souhlasím s redakčními komentáři. Dodal bych, že monodrama drží pohromadě i po letech od premiéry. Postavě přísného pedagoga, poznamenaného svou profesí, jenž se ocitá v nezáviděníhodné situaci, vtiskl Oldřich Navrátil příhodnou a zároveň osobitou tvář.
(zadáno: 30.10.2018)
Eva Stehlíková svými (často prvními) českými překlady zabraňuje, aby antické hry římských autorů zůstaly navždy zapomenuty. Římské tragédie jsou však příliš zatížené dobou, v níž byly napsány. Platí to nejen o přežité formě, ale také o obsahu s minimem nadčasovosti. Při mimořádné snaze se lze dobrat ucházející inscenace. Má se však smysl s takto problematickými látkami utkávat? Scénické čtení či skica, kde byl přednes herců umocněn efektním hudebním doprovodem, byl rozumný kompromis, jak nabídnout užší skupině fajnšmekrů ojedinělou možnost setkání s tímto dílem.
(zadáno: 25.9.2018)
Nevděčné komedii se tvůrci spíše vyhýbají. Režisér J. A. Pitínský našel smysluplný a navíc moderní klíč k ději i postavám, který dokonce fungoval i v plenéru (mj. oproti loňsku mnohem lepší ozvučení zahrady). Herci se sehráli v kompaktní celek. V nespočtu zdánlivě nesouvisejících poloh se A. Fialová jedinečně zorientovala a hrála s přesností u herců běžně nevídanou. Dále si zaslouží vyzdvihnout především M. Durnová a D. Janošek. Škoda jen nevábné základní dekorace a zbytečně „přeplácaných“ kostýmů, které některé diváky odradily od přemýšlení. Pro mě nejpozoruhodnější počin LSS posledních let.
(zadáno: 25.9.2018)
Autorka M. Carr netlačila antické téma do současnosti násilně, nýbrž věrohodně zpracovala, jak by se příběh Faidry mohl odehrát dnes (včetně bájných prvků). Rezonují především myšlenky o odpovědnosti za sebe i druhé. Vnořené pasáže A. Saavedry zaváněly trochu agitací, ale podstatu de facto vystihly. Propojení obou rovin, přestože se tvůrci „skřípání“ zcela neubránili, dopadlo solidně. Potěšilo situování do jiné části ostrova a také zapojení Vltavy. Herecky na dobré úrovni. Bez nadsázky skvostná T. Vilišová, zaujala též A. Kryštůfková, V. Vašák zbytečně upozadil některé podstatné Theseovy rysy.
(zadáno: 25.9.2018)
T. Dianiška se nechal inspirovat nejen dílem Philipa Dicka, ale i jeho životem. Odkazy na sci-fi příběhy byly vtipně parafrázovány a občas se vynořovala nenásilná kritika tužeb a preferencí současníků. Především šlo ale o postižení údělu a složitého vnitřního světa člověka se syndromem disociace. Promyšlená fabule se bohužel ukázala jako překombinovaná a při inscenování se neodhalily pasáže, které místo přínosu k tématu přinesly znepřehlednění. Nebylo snadné vyvážit míru nadsázky, v tomto ohledu tvůrci a herci naopak obstáli. Navzdory rozpačitějšímu výsledku počin budí sympatie.
(zadáno: 25.9.2018)
V dramatizaci sice M. Samec udržel dějovou linku románu a charakterizaci vedlejších postav, obraz hlavního hrdiny Nicka však nezachytil zdaleka tak zřetelně. Ani režisérka N. Deáková se s O. Rychlým následně nedopracovala k vyváženému a čitelnému znázornění Nickových vlastností a postojů, některé klíčové souvislosti byly podané nevýrazně. Scéna na pohled hezká a funkční, ale situování do zadní části jeviště posilovalo odstup diváků. Jeden odvážný erotický výjev se odehrál, jiné milostné scény však byly vystavěné zbytečně umírněně až odtažitě. Při tvorbě inscenace se nesešla šťastná konstelace.
(zadáno: 25.9.2018)
Michael Kluch, frontman revivalu Queenie, má Mercuryho písně pod kůží. S rolí Freddieho se nepotkal v divadle prvně. Efektní show dominuje hudební složka s živým doprovodem Queenie. Oslnivého Klucha ostatní přijatelně doplňují. Z představení intenzivně sálá energie, takže se v nadšení snadno odpouští i prvoplánovost libreta, s níž se účinkující vypořádali důstojně. Ozvučení mile překvapilo, skromnější scénografie nevadila. V choreografických číslech by se našly rezervy v nápadech i provedení. Počin nepatří k české muzikálové špičce, ale nízkou laťku mnoha pražských produkcí převyšuje.
(zadáno: 25.9.2018)
Legendární hra stojí a padá s hlavním představitelem. Michal Dlouhý investoval hodně energie, nespokojil se jen s vyzkoušenými pózami, ale režisér ho bohužel úplně neuhlídal a nepřiměl k obsáhnutí dalších rozměrů rozmanitého charakteru. Dlouhého Cyranovi prostě hodně chybělo! Plzeňští diváci, kteří nemají oblíbeného herce tolik možností naživo vidět, přesto budou za tuto možnost asi vděčni. Na pohled půvabná A. Mohylová působila v roli Roxany příliš chladně. Rámec, kdy přijde herec „z lidu“ a stane se Cyranem, by si zasloužil domyslet a rozvést. Zručně zkrácený začátek, dobrý nápad na konci.
(zadáno: 25.9.2018)
65%. Poslední díl trilogie je napsán pro realizaci nejatraktivněji, ze všech tří inscenací byla tato nejsugestivnější. Při zobrazení tragických událostí se nešetřilo drastickými výjevy, pro diváky slabších povah až na hranici snesitelnosti. Asi pro zdůraznění „apokalypsy“ byla na konci zavražděna i Markéta, která u Shakespeara přežije (vystupuje i v navazujícím Richardovi III.). Humorněji laděná odlehčení vyvažovala a nerušila. V plenéru trilogie funguje lépe než uvnitř. V celku též lépe vynikne záměr – od nevinně vyhlížejících čachrů v prvním díle postupně přituhuje až k tragickému finále.

Další stránky hodnocení: << < 5 6 7 8 9 10 11 12 13 > >>