Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1639)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: << < 5 6 7 8 9 10 11 12 13 > >>

(zadáno: 2.3.2020)
Kdo má hluboké teologické znalosti, narazil by na rozpory a nedomyšlenosti. K počinu je třeba přistupovat s nadhledem, jímž okouzluje a baví. Divák dostane naservírováno nespočet odkazů, narážek, vyjádření se ke společenským i globálním problémům. Výprava odpovídá komiksovému ladění. Herci se stylizaci přizpůsobili a celkem se jim dařilo pointovat, místy jsou však znát limity jejich výrazových prostředků i komediálního talentu. Přesto sestava kolem J. Lesáka a N. Preslové má potenciál, který je příslibem do budoucna.
(zadáno: 2.3.2020)
Inscenátoři v čele s režisérkou P. Tejnorovou vybrali z Celestiniho textů a našli divácky atraktivní formu, jak je interpretovat. Diváci sedí na jevišti spolu s herci a dalšími typově vhodně vybranými spoluúčinkujícími, hranice mezi účinkujícími a publikem se stírají. S přizpůsobeným prostorem je účelně pracováno použitím rozmanitých detailů (kapající voda apod.). Herci s porozuměním vyprávějí texty na různá témata, divák se tak může zaposlouchat, přemýšlet, znepokojovat, ale i bavit. Nová scéna ND se během let postupně vyprofilovala a projekty zde uváděné si zasluhují pozornost.
(zadáno: 2.3.2020)
T. Dianiška ve svém stylu zpracoval další pozapomenutý pozoruhodný osud, konkrétně ženské atletky v mužském těle. Neopomněl humor, ale tentokrát se mu v uchopení vážnějších stránek problematiky dařilo o poznání méně než v jeho nedávných počinech. Jako režisér dosud nejčastěji pracoval se spřízněnými lidmi z vlastního souboru, obstál i se souborem Bezručů a inscenaci ukočíroval po všech stránkách. V nelehké hlavní roli si J. Burýšek skvěle poradil s nebezpečně křehkou hranicí, kdy se jeho kreace mohla stát karikaturou. Další herci ve zkratce umně ztvárnili několik rolí.
(zadáno: 2.3.2020)
65%. Autor se v černočerné komedii zamyslel hlavně nad tím, co lidé dokáží dělat z nudy a pocitu prázdnoty. V prvním českém provedení Divadla Na zábradlí byly divoce rozehrány komediální prvky; kontrastem byl konec, z něhož zamrazilo. Po letech v ČS Ústí na změnu doby reagovali realističtější variantou, v níž jsou situace nadsazeny méně. A v závěru se nelekli ani předepsané nahoty. Uchopení hry je ve své podstatě správné. Herecky však není inscenace vyrovnaná, podstatně silnější je ženská část obsazení. Najdou se okamžiky zábavné i takové, při nichž tuhne úsměv na rtech, potenciál obou směrů ale zůstal částečně nevyužit.
(zadáno: 2.3.2020)
Joe Orton svou poslední hrou nejen pobavil chytrým humorem, ale zároveň překročil tabu a vysmál se pokrytectví a předsudkům. Doba, kdy crazykomedie může svou otevřeností šokovat, už pominula, a ani režisér Š. Dominik se o to nesnažil. Ctil žánr i autorův styl humoru, domyslel gagy. Scéna a kostýmy zaujaly svou nepopisností. Žádný s herců se s žánrem neminul, ale někteří se zcela neoprostili od zažitých návyků. Pro Rance našel M. Stránský vděčnou polohu a jím přidané opakování replik umocnilo zábavnost. S převzatou rolí si O. Kolín poradil suverénně. Kvalitní provedení výjimečné hry. (Viděno v Malém divadle.)
(zadáno: 3.2.2020)
V sanatoriu se pacienti střetávají s různorodými lidmi a zažívají podobné věci jako „venku“. Koncentrace na menším poli působnosti ale vše umocňuje a odejít jinam je složitější. Autor J. Hubač měl dar napsat barvité charaktery, jež většinou více vynikly ve scénářích pro televizi a film, i když některými texty pro divadlo též zaujal. Motivy této hry Hubač lépe rozpracoval v pozdějším scénáři filmu „Učitel tance“. Režisérem dobře vedení herci v kladenské inscenaci zaujali jednotlivě i jako sehraný ansámbl. K působivosti přispěla i práce s hudbou a hra na klavír. Navíc může být zajímavé poznat předlohu zmíněného snímku.
(zadáno: 3.2.2020)
Muzikál je unikátním dílem a je dobře, že se dočkal české inscenace. Z hlediska hudebního nastudování není co vytknout. Není samozřejmostí, že účinkující kromě náročných pěveckých partů zvládli i výslovnost v písních zpívaných v anglickém originále. Nápaditá nepopisná scénografie. Režijní koncepce obsah nedevalvuje, ale lze si představit promyšlenější řešení. Náročné dílo neklade na diváka malé nároky, obtížně uchopitelný děj lze vnímat spíše skrze prezentované nálady a pocity. Diváci, kteří se nenapojí, si však jistě užijí alespoň jedinečnou Bowieho hudbu.
(zadáno: 3.2.2020)
S monodramatem o homosexuálovi, který se nakazil virem HIV, se čeští diváci měli možnost již nejednou setkat. Toto zpracování při srovnání s dalšími českými nastudováními obstojí. Pro hru jsou vhodnější ty nejkomornější sály. Režisér Lukáš Pečenka s větším prostorem pracoval adekvátně, pokusil se odstup jeviště a hlediště zmírnit. Obstál i ve vedení jediného herce Jana Fanty, jenž hrál velmi niterně a s velkým nasazením a divákům příběh působivě zprostředkoval. Jen na samotném konci se ztrácel poměrně významný podtext, což mohlo být ovlivněno již režijním výkladem.
(zadáno: 3.2.2020)
75%. Komedie o jedné návštěvě, během níž došlo k poněkud krutému žertu a zároveň nemilosrdnému odkrytí pravé tváře povah i skutečné podstaty partnerských vztahů. Šťastně vybraná čtveřice herců pod vedením režiséra J. Žáka autorovy pointy zdatně dotváří. Na jedné straně L. Štěpánková s F. Cílem rozehrávají infantilní milenecké projevy, jež se za celé představení neomrzí. Vedle nich kontrastují V. Arichteva a J. Nosek, jejichž zprvu neškodná ironie a sarkasmus postupně přerostou v děsivý cynismus. Nejedná se o obyčejnou situační komedii, podobně jako např. „Bůh masakru“ od Y. Rezy má potenciál přinést divákům něco navíc.
(zadáno: 3.2.2020)
Havlova variace není snadnou inscenační látkou, v Brně si s ní však poradili. Model režisérky H. Burešové je propracovaný do nejmenšího detailu. Stylizace je pouze jemná a dává vyniknout humoru i zvláštnímu jazyku hry, který herci ve větších i menších rolích výtečně zvládají. Smysl má i scéna. Kostýmy odkazují k dnešku a nelze též opomenout výrazné vnější odlišení u herců hrajících více postav (na což se na českých jevištích obvykle dostatečně nedbá). Ku prospěchu bylo i zapojení živé hudby. Právě takové provedení může diváka pobavit a vybídnout k hledání asociací, o což autorovi šlo.
(zadáno: 3.2.2020)
Ve svém románu K. Tučková zpracovala nepopulárního historického „kostlivce“ – poválečný násilný odsun Němců z Brna. Dramatizace D. Šoltýsové složitý děj předkládá vcelku srozumitelně. Režisérka kladla důraz na zveličené emoce v hereckém projevu a umocnění pěveckou složkou. Tím proti podstatě sice nešla, nicméně tento způsob vyjádření nemusí každý divák adekvátně vstřebat. Rezervy by se našly i v organizaci prostoru a ukaučování pohybu poměrně početného obsazení. Předností jsou herecké výkony a pečlivě vystavěné postavy. Inscenace disponuje silným příběhem a sugestivní atmosférou, což jistě nenechá diváky chladnými.
(zadáno: 14.1.2020)
Pohádková hra, v níž autorka myslela i na nastupující generaci, kterou se pokusila oslovit modernějším přístupem a nekonvenčním humorem. Režisér zprostředkoval poselství hry i její poetiku. Jeho inscenace je vyvážená, efektní hudba a výprava (včetně práce se světlem) a dobré herecké výkony. Počin se jistě zařadí mezi oblíbené rodinné tituly Divadla v Dlouhé, zároveň nabízí něco jiného, než jsme zatím měli možnost na této scéně vidět.
(zadáno: 14.1.2020)
Boj se silnějším jedincem, ale především s vlastním egem a se sebou samotným. Silné téma je v inscenaci zpracováno působivě i vtipně, prostředky nového cirkusu jsou zakomponovány a přispívají ke sdělení – propracovanějšímu a méně banálnímu, než bývá u nového cirkusu zvykem. Inscenace stojí na výkonech P. Horníčka a J. Panského a potvrzuje, že komornější sestava může být devízou. Je třeba ocenit také hudbu, scénické nápady, animaci a především propracovaný náročný light design.
(zadáno: 14.1.2020)
75%. Okolnosti zázračného nalezení textu nejistého autorství jsou asi mystifikací a R. Levínský (pod přiznaným pseudonymem) hru zřejmě nejen přebásnil, ale sám napsal. Zpracován je osud malíře Brandla, jenž žil bouřlivý život plný eskapád a zároveň za sebou zanechal pozoruhodné dílo, které se stalo další inspirací pro výtvarnou a v neposlední řadě i pohybovou složku. Výprava, světlo, hudba, pohyb se skvěle propojují s hereckými akcemi. Poetika souboru je zdařile rozvinuta. Inscenaci nechybí humor, zároveň připomíná Brandlův osud a dílo, dochází k zobecnění paradoxů spojených s výjimečným uměleckým nadáním.
(zadáno: 14.1.2020)
Barbora Hančilová zpracovala skutečnou událost, dodala jí nadhled a více úhlů pohledu. Setkání s jejím dílem je pro diváka obohacující. Režisérka A. Bolfová používala ve velké míře projekce, které sice stavěly částečnou „bariéru“, ale vzhledem k úloze komunikačních technologií s tématem ve značné míře souvisely. Herecky na dobré úrovni. Škoda, že inscenace neměla delší život a že se jí nedostalo pozornosti, jakou by si zasloužila.
(zadáno: 14.1.2020)
Realita vysávající tržní ekonomiky, kde je hodnota člověka posuzována podle toho, co může „systému“ nabídnout, je tématem stále aktuálním. Stavba Millerovy hry s retrospektivami a snovými sekvencemi není v původním rozsahu pro dnešní jeviště ideální, v MDP se správně pokusili o krácení. Nepopisná koncepce scény nezvykle pracuje s rozličnými symboly a odkazy. Časové roviny by snesly ještě výraznější odlišení. Kladem je i práce režiséra s herci. V hlavní roli se sice M. Donutil zcela neoprostil určitých návyků, ale zklamáním jeho výkon nebyl a i díky němu některé momenty vyzněly silně. Jako Linda Z. Kronerová excelovala.
(zadáno: 22.10.2019)
Při sledování inscenace HaDivadla lze nabýt pocitu, že Gorkého hra nezestárla a že svět je stále stejný. Tento pocit je však jen zdáním. Je za ním jasně formulovaná vize a práce tvůrčího týmu kolem režiséra I. Buraje. Ten naložil s realistickým dramatem tak, aby byly podtrženy situace či myšlenky, které se stále týkají i životů současníků. Text byl výrazně zkrácen, slova redukována na samotné minimum. S pomocí výpravy a hudby byla důsledně byla budována atmosféra, důraz byl kladen na autentický herecký projev až na dřeň. Výtečná práce sehraného souboru s C. Drozdou v čele.
(zadáno: 22.10.2019)
S Eurípidovým zpracováním osudů Oresta a Élektry jsme se na českých jevištích v posledních letech často nesetkávali. Režisér Š. Pácl šel důsledně po smyslu textu, netlačil vyznění jiným směrem, ponechal i pro dnešní jeviště problematičtější závěr s deus ex machina. Účelná práce s úspornou scénografií posilující význam, podařený závěrečný efekt. Party v antické tragédii jsou náročné i pro zkušené herce. Studenti si s nimi poradili, ale teprve se v nich zabydlují a postupně získávají jistotu a lehkost.
(zadáno: 22.10.2019)
Hra o komplikovaném vztahu dvou lidí, který kromě vztahových peripetií poznamenaly i odlišné hodnoty, jež oba vyznávají. Hra je z roku 1995, ale střet postojů „alternativní“ Kyry a bohatého obchodníka Toma v naší zemi možná dnes dokážeme pochopit lépe. Vynikající T. Vilhelmová vystihuje Kyru do nejmenších detailů doslova v každé větě, J. Langmajer se nespoléhá jen na osvědčené výrazové prostředky a je jí více než dobrým partnerem. Ačkoli byla inscenace nastudována pro komorní prostor, na Letní scéně se představení v plenéru neztrácelo.
(zadáno: 22.10.2019)
Proslulou tragédii se podařilo přiblížit dnešní mladé generaci, zpracování by mohlo bavit a oslovovat nejen je. Nemalou měrou k tomu přispěli T. Marečková a Z. Piškula v titulních rolích. V nespočtu nápadů zaujala např. komornější výmluvnější vyznění některých původně venkovních scén v interiéru. Nenásilně a vlastně vtipně byl stírán odstup jeviště a hlediště. Sloučení postav Chůvy a Knížete se ukázalo spíše matoucí. Hudebně a výtvarně efektní, ale řešení dekorace a přestaveb neobratné. Inscenaci vysloveně schází radikálnější textová a jazyková úprava, kterou by mohlo docítil, že by promlouvala intenzivněji a silněji.
(zadáno: 19.8.2019)
65%. Civilní pojetí antické tragédie, pod vedením režisérky H. Burešové se hraje bez velkých gest. Zákulisí nezakrývající scéna a moderní kostýmy mají zřejmě nenásilně přispět k upozornění na nadčasové souvislosti a spojitosti se současností. Vynikající výkony E. Hacurové a P. Špalkové, zvuková složka umocňující působivost. Toto je jedna ze správných cest, jak Sofoklovo dílo dnes inscenovat. Ne každý divák se dokáže dostat přes jakousi „bariéru“, kterou prastarý text – byť v novém překladu – vytváří.
(zadáno: 19.8.2019)
Diváci se ocitají v předvolební době, kdy se na ně z různých stran valí mnoho protichůdných informací. Je v této džungli vůbec možné rozeznat, co je pravda a co účelová lež? A lze odhadnout, jak by si počínala opozice, kdyby byla u moci? Tvůrci možná nenabídli nic, s čím bychom se v českém imerzivním divadle ještě nesetkali. Vybrali však dobré téma a smysluplně s ním pracovali způsobem vybízejícím diváky k přemýšlení a možná i sebereflexi. Nejsme náhodou při úvahách nad politikou příliš jednostranní či zaslepení...? Studující herci i tvůrci se slibně uvedli a rozhodně stojí za to zajímat se o jejich další práci.
(zadáno: 19.8.2019)
Kdysi skandální a v některých zemích cenzurou zakazované Ibsenovo drama bylo inscenováno s důvěrou k textu, zároveň bez přehnané piety. Poetikou DD, resp. místním hereckým stylem byla inscenace spíše jemně okořeněna. Herci se drželi svých rolí a zároveň do nich vtiskli svou osobitost. Zejména M. Myšička se s postavou pastora Manderse mimořádně potkal. Scéna přeplněná zařízením pomáhá umocnit stísněnou atmosféru domu. Vzpomínané a do jisté míry průkopnické nastudování J. Nebeského, které šlo doslova na dřeň, v DD nepředčili, jedná se však o nastudování více než důstojné.
(zadáno: 19.8.2019)
75%. Titul není vhodný pro diváky očekávající pietní nakládání se známou Tylovou báchorkou, jde o poměrně radikální modernizaci a přepracování. Do obyvatel dnešní české vesnice i romských spoluobčanů se inscenace trefuje celkem ostře, ale nejde o bezúčelné ani laciné dehonestování. Parodováním se též podařilo vkusně vypořádat s dnes již problematickými prvky původní hry. Úprava a koncepce se nemíjejí s plenérem, prostranství je skvěle využito. Zaujme a rozesměje řada nápadů, všichni herci se zdatně přizpůsobili koncepci. Ideální letní podívaná, která pobaví a zároveň dává smysl. Ten ale musí být divák ochotný hledat...
(zadáno: 29.5.2019)
Cirk La Putyka shromáždil opět nové umělce přinášející neokoukané novocirkusové prvky. Z hlediska práce s tématem patří inscenace k tomu nejlepšímu, co soubor za dobu své existence nabídl. Bylo přítomno zřetelné sdělení, které navíc nesklouzávalo k banalitám a nežádoucí doslovnosti. Nastínění různých aspektů problému ADHD, jejich následné rozvíjení pohybem a někdy i slovem zároveň nechávalo prostor pro fantazii diváků. I když by se jisté rezervy našly (jednu z nich vystihla H. Grégrová na konci svého komentáře), tvůrci se vydali smysluplnou cestou, která by soubor mohla vést k dalším posunům.

Další stránky hodnocení: << < 5 6 7 8 9 10 11 12 13 > >>