Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1774)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

1 2 3 4 5 6 7 8 9  >  >>
(zadáno: 27.4.2022)
85%. Zprvu se může zdát, že uvidíme „jen“ vztahovou komedii, do níž autor chytře zakomponoval úvahu nad společenskými rozdíly. Dočkáme se však navíc zvratů dodávajících netušený přesah a nečekaně silného konce. Hra, u nás uváděná také pod titulem „Kočka v oregánu“, patří k nejlepšímu, co současná dramatika nabízí. V intimním prostředí Klubovny režisér upíná pozornost na čtveřici herců, kteří své postavy naplňují a dokáží vtáhnout diváky sedící na dosah. Z takové blízkosti je rozeznatelná sebemenší nevěrohodnost; o to více je třeba ocenit autenticitu, s jakou podala E. Elsnerová emočně náročný závěr.
(zadáno: 27.4.2022)
Dramatizace novely J. Štiftera z prostředí budějovických nevěstinců přibližuje divákům tvorbu, která není širší veřejnosti příliš známá. Synopse milostné historky může zavánět tuctovostí, ale autor ji povyšuje důkladným vystižením prostředí a poměrně překvapivým koncem odehrávajícím se po roce 1948. Řemeslně zdatná dramatizace O. Šubrtové je dobrým základem, režisérka M. Schlegelová nepodcenila žádnou složku. Herecky vyvážené, ve velkorysé výpravě a kostýmech vynikají choreograficky zvládnuté burleskní choreografie s výraznou živou hudbou J. Čtvrtníka. Inscenací Jihočeské divadlo navíc plní své regionální poslání.
(zadáno: 27.4.2022)
Pozoruhodná, osobitá novela J. Těsnohlídka ml. o milostném vztahu českého mladíka a polské dívky zaujme svou poetikou i jazykem. V inscenaci je novela šťastně doplněna a propojena s verši J. Kainara v povedeném novém zhudebnění a zvládnuté pěvecké interpretaci. Stejný herecký part podává každý ze čtveřice herců v různých pasážích po svém, roztříštěné přístupy se nakonec propojí. Přestože se celou dobu zdánlivě omílá totéž, pocity nepřestávají překvapovat a bavit. Záslužná popularizace novely, kterou stojí za to poznat.
(zadáno: 27.4.2022)
75%. Úspěšná komedie J. Havelky se po pražské inscenaci a filmu objevila na repertoáru několika regionálních divadel. Na míru liberecké inscenace režiséra Š. Dominika bylo hlediště Malého divadla pozměněno, diváci sedí kolem herců hrajících uprostřed. Tomuto řešení jsou uzpůsobeny i další složky. Ve výkladu charakterů se jde do velké hloubky a ansámbl je veden k méně „divadelnímu“ herectví. Blízký kontakt umožňuje sledovat nejmenší detaily. Tým vychází z textu, ale v drobnostech se nebojí i jiných možností řešení. Liberecká inscenace srovnání s jinými provedeními nejen snese, ale zároveň v něm obstojí.
(zadáno: 27.4.2022)
Komedie vznikla pro soubor Vosto5 a ukázalo se, že může fungovat ve filmu i v kamenných divadlech. Velké kukátkové jeviště má jiná pravidla než malé sály umožňující různorodé uspořádání a režisér P. Štindl svou koncepci prostoru vhodně přizpůsobil. Oslabení některých extrémnějších konfliktů (např. rvačky) autorovu původnímu poselství vysloveně nesvědčilo, ale volba realističtějšího vyznění je akceptovatelná. Projev herců režisérově záměru přesně odpovídá, v sehraném obsazení není slabý článek. Inscenaci dobře slouží i scénografie. Zmínku si zaslouží i některé drobné změny a nápady.
(zadáno: 27.4.2022)
V právem ceněném psychologickém dramatu autor mistrně prolnul několik problémů a položil otázky, které přemýšlivého diváka znepokojí tím, že na ně není jednoznačná odpověď. V precizně zrežírované a zahrané pardubické inscenaci se nic podstatného neztratilo, spornější je jen eliminace rasového motivu (byť opodstatněná). Do složitějšího nitra navenek nesympatické zásadové ředitelky s přísnou maskou nechala nahlédnout J. Janoušková. Knězovo tajemství zachoval J. Pejchal a ve společných dialozích se dostavilo potřebné napětí. Škoda, že titul vlivem okolností neměl delší život a že nepřinesl silný zážitek více divákům.
(zadáno: 27.4.2022)
65%. Na oblíbené Čechovovské večery ve Viole navázala režisérka L. Engelová obdobně koncipovaným titulem, tentokrát je večer složený z pěti aktovek R. Dahla. Autorův chytrý, občas poněkud morbidnější humor se do inscenace podařilo přenést. Různorodost jednotlivých povídek byla posílena odlišnou formou dramatizace, dialogy v některých případech více či méně doplňovalo vyprávění. Tyto pasáže zůstaly místy statičtější, částečně se je režisérce a silné herecké trojici podařilo zdolat pointováním. Každý z herců přispěl svébytnou energií a najdou se místa, kdy se lze od srdce zasmát. Příjemně strávený čas – nic více, nic méně.
(zadáno: 27.4.2022)
Děj Leskovy novely převedl D. Jařab ve své dramatizaci do Prahy 2. poloviny 19. století. Soustředil se na hlavní hrdinku Kateřinu a situaci, do níž se dostala, přičemž její jednání neodsuzoval ani neobhajoval. Režisérovu vizi N. Řehořová skvěle dotvořila, adekvátně podpořena ostatními herci a trojicí hudebníků. Inscenace zaujala atmosférou, mezi dialogy s delšími pauzami se vkrádal nezvyklý humor, jež se na první pohled mohl jevit jako kontrapunkt, ale fungoval jako významové obohacení. Rámec s potomky nápaditě „odkotvil“ téma z doby děje a vybídl k zamyšlení. (Viděno před derniérou, stopáž představení byla kratší.)
(zadáno: 27.4.2022)
65%. Italský autor používá postupy u konverzačních a situačních komedií málo vídané. Nezvyklá zápletka se točí kolem bolestnějších záležitostí, o nichž se obvykle nežertuje, vyústění může leckterého diváka překvapit. Neotřelá hra má však i svá úskalí, v některých pasážích jsou dialogy neobratně napsané a situace váznou. Režisér s potenciálem hry dobře naložil, herci pod jeho vedením dodali uvěřitelnost a vtip. Odbočky směrující přímo do publika mají sporné opodstatnění, ale představení mile oživují a chytře odvádějí pozornost od některých autorských nedostatků.
(zadáno: 27.4.2022)
Dívka a její nevlastní otec řeší na cestě složitý vzájemný vztah a ještě komplikovanější osobní situace jich obou. Autor jde na dřeň, mnohdy pojmenovává kruté pravdy, které se lidé obvykle bojí přiznat druhým i sobě. Některé problémy jsou však kumulovány málo věrohodným způsobem, konstrukcím je těžké uvěřit. K realizaci režiséra M. Dočekala ani práci herců nelze vznést mnoho výhrad. Mladá energie a bezprostřednost A. Šťastné dobře doplňuje zkušeného J. Langmajera, jenž nesetrvává jen v osvědčených a vyzkoušených polohách.
(zadáno: 27.4.2022)
Pohled Ľ. Feldeka na osobnost Édith Piaf má své kouzlo a je autorsky důvtipným vyrovnáním s problémem faktické spornosti mnohých událostí jejího života. Na malé scéně kladenského divadla se pracuje se zrcadly, která umožňují málo vídané postupy, ale v nasvícení může odraz diváků nežádoucím způsobem odvádět pozornost od herců. Naturel J. Zenáhlíkové se od Édith značně odlišuje, ale přijme-li divák temperament jiného druhu, může se nechat strhnout. Nesporná síla kladenské inscenace je v hudbě, Zenáhlíková šansony podává jedinečně a oporou jí je živý doprovod T. Alferiho a V. Svojtkové, kteří se zapojují i herecky.
(zadáno: 27.4.2022)
Čtyři herci na jevišti promlouvají k publiku na téma společenských pravidel či etikety. Originální krátká hříčka má vtip a v mnohém je trefná. Hra s diváky plná drobných i větších překvapení, která se nesluší prozrazovat. Energie a jiskra studentů se přenáší i na publikum. Práci M. Hermannové a M. Míky rozhodně stojí za to dále sledovat.
(zadáno: 27.4.2022)
65%. Principy commedie dell’arte posloužily jako východisko, které J. Doležal dále rozvíjel a přenášel do současnosti. Vysloveně se mu dařilo v první půli, nesoucí se na komediální vlně. Poté nastal předěl, jež měl svou logiku. Inscenace nabrala odlišný, vážnější směr, většina herců hrála jiné postavy. Přestože se obě části prolnuly jen částečně a změnu nebylo snadné přijmout, režisérův (lze říci skoro objevný) nápad si zaslouží ocenit. Ročník se v této inscenaci skvěle sehrál a herci s výborným T. Čapkem v čele vesměs obstáli.
(zadáno: 27.4.2022)
Reality show či televizní soutěže, v nichž jsou lidé ochotni hazardovat se svou důstojností, bylo nejen na divadle zpracováno již mnohokrát. Inscenace se k ničemu objevnému nedobrala, přesto se v ní našly nápady, které zaujaly nebo překvapily. Došlo i na nenásilnou interakci s publikem, kterou na repríze náhoda nečekaně rozvinula. Studenti své party odvedli dobře a promítli do nich svou osobitost.
(zadáno: 21.4.2022)
65%. Hořká komedie o padesátníkovi, který se plácá v životě a ve vztazích, nabízí překvapení, poučení i vtip. Autor T. Letts se však ve své hře příliš „rozkecal“. Sdělení by nebylo ochuzeno, kdyby každá ze scén byla o třetinu až polovinu kratší. Režisérovi O. Sokolovi a hercům se sice daří udržet pozornost diváků po celé tři hodiny až do samého konce, přesto by krácení bylo ku prospěchu. V náročné hlavní úloze V. Fridrich vyvážil pozitivní i negativní stránky nejednoznačného charakteru. Vydařený divadelní debut H. T. Špetlíkové.
(zadáno: 21.4.2022)
65%. Homérův epos o trójských válkách převyprávěný s odstupem staletí. Autoři měli dobrý nápad, jak přiblížit archaickou látku dnešnímu divákovi, rozvinout její nadčasový potenciál a vztáhnout ji k současnosti. Do značné míry záměr vychází, ale v textu se místy ztrácí spojnice mezi epizodami, jež jsou pro epos příznačné. S tím se zcela nevyrovnal ani režisér, jehož koncepci by prospěl dohled dramaturga. Obdivuhodné nasazení K. Heřmánka ml., který svede publikum zaujmout a vyprávění předat. Smutné je, jak v aktuální době inscenace nabývá na aktuálnosti a že několik měsíců po premiéře musel být výčet válek doplněn o další...
(zadáno: 21.4.2022)
Koncepci nedozkoušené inscenace tvůrci převedli do filmové podoby. Diváci tak mají možnost spatřit například originální výklad a precizní ztvárnění postav Myškina (P. Děrgel), Rogožina (I. Orozovič) či Nastasji (T. Vilišová). Zaujmou i některé nápady a práce se zákulisím Stavovského divadla. Řadu prostředků, které mohly fungovat na velkém jevišti, se však filmovému plátnu přizpůsobit nepodařilo. Kostýmy, masky a hlavně výrazné paruky se detailu kamery vysloveně vzpírají a doplácí na to zejména výrazně stylizované vedlejší postavy. Přes rozporuplný výsledek je však dobře, že vynaložené úsilí nepřišlo zcela nazmar.
(zadáno: 21.4.2022)
Diváci sedí na jevišti v blízkosti herců, akce jsou dotvářeny vhodnou hudbou a živě vytvářenými výtvarnými prvky přenášenými kamerou. Promyšlený model režiséra J. Friče, jenž dobře pracoval s herci, kteří se sympaticky doplňují. Autor O. Novotný odpozoroval všednosti spojené s otcovstvím, mužstvím a souvisejícími problémy a věrohodně je otiskl do hry. Atraktivní inscenační forma, která má snahu stále překvapovat, však nezakryje problémy nedostatečně nosného textu. Všednosti mohou mít někdy kouzlo, ale v této podobě se brzy omrzí, nudí a diváci jsou převážně zahlcováni detaily, jež se nejeví zajímavými a přínosnými.
(zadáno: 21.4.2022)
První české uvedení nezaměnitelného hudebního díla našlo příhodný prostor v Malostranské besedě, jako stvořené pro jeho osobitost. Zvládnuté hudební nastudování s živým doprovodem zdobí zpěv R. Tomeše v mimořádně náročném partu, pěvecká „podpora“ V. Příhodové je třešinkou na dortu. Ani v mluvených pasážích připomínajících stand-up R. Tomeš neselhává, i když je v nich o poznání méně jistý. Nedostatky v režii či dramaturgii se najdou, nicméně žánr jistou rozvolněnost tvaru připouští. Zkusme přimhouřit oči a načerpat energii tím, že se necháme vtáhnout, bavit a okouzlovat atmosférou ojedinělého zážitku.
(zadáno: 21.4.2022)
45%. Po mnoha letech se na jeviště vrátil pozoruhodný kompilát z Nestroyova díla. Původní písně (hudba P. Hapka, texty P. Rada) nahradily nové songy J. Krhuta, které ve spojení se solidní choreografií J. Hanušové dodávají modernější háv. V těžkopádné nezábavné inscenaci se bohužel ztrácí společensko-kritický podtext a záměr režiséra R. Lipuse a dramaturgů. Nedostatečně vedení herci se uchylují k různorodým nesouznícím stylům. K lacinému pitvoření sklouzává M. Adamczyk, S. Postlerové a J. Šťastnému se příliš nedaří rozehrávat komediální situace. Mnohem lépe si s pointami rozumějí A. Petráš a I. Bareš ve vedlejších rolích.
(zadáno: 21.4.2022)
Fraška se na českých jevištích často hraje v adaptaci M. Horníčka, v DnV nastudovali původní Labichovu hru. Režisér T. Töpfer podcenil mechanismus frašky, která má bavit navazujícími komediálními zápletkami, a upnul pozornost na vnější gagy, jež by ve spojení s improvizacemi měly fungovat spíše jako dozdobení. Herci by potřebovali ještě zkoušet, příliš se nesehráli a jen tu a tam se jim daří rozesmát. V tomto směru se nejlépe daří náhradnímu představiteli Ot. Brouskovi ml., jenž paradoxně pro roli omšelého starce není zatím vhodným typem. Ke kultivované zábavě, kterou nepohrdnou ani náročnější, má inscenace daleko.
(zadáno: 21.4.2022)
Hudební parodie na populární erotický román, resp. film neměla být asi ničím více než nenáročnou zábavou. Autoři se naštěstí zvládli vyhnout žánrovému nebezpečí a nevznikl sled rádoby vtipných výstupů, kdy jedna trapnost střídá druhou. Přesto má libreto slabá místa a sneslo by dopracování, což platí i o české verzi. Nastudování DRB zaujme především obstojně zvládnutou hudební a pohybovou složkou, některá hudební čísla se povedla. Režisér si však měl přizvat dramaturga, aby společně s herci doladili styl a účelněji pracovali s nadsázkou. Vtipných momentů není málo, ale mezi záměrnou parodii se občas dostává i nechtěná...
(zadáno: 21.4.2022)
Tři pacientky se sejdou na pokoji v lázních... Komedie svým dějem nepřekvapí, některé zvraty působí kostrbatěji, ale nabízí vděčný materiál v charakterech postav i v napsaných situacích. Režisér P. Svojtka mohl klást větší důraz na temporytmus, aby se zrychlil vnitřní tep inscenace a děj nabral větší spád. Herečky se rolí zhostily s chutí, každá přinesla specifickou osobitost. V roli Johany V. Cibulková uplatnila smysl pro ironii, v úloze Zity projevila J. Boušková sobě vlastní temperament. Kdo se od zkušených hereček nedočká ničeho, co neviděl, může přivítat mladou energii K. Půčkové, která není na jevišti jen do počtu.
(zadáno: 21.4.2022)
„Sebeobviňování“ je pozoruhodný text, jehož vstřebání vyžaduje soustředění. Přestože spojení S. Finziho s J. Černým přináší oživení a vtip, ve výsledku je toto řešení kontraproduktivní a střídání češtiny a němčiny (částečně titulkované, částečně „tlumočené“) divákovi spíše klade pro vnímání překážky. „Zdeněk Adamec“ je režijně zdařilejší a herecká práce S. Majera a M. Pechláta výtečná. Nápady D. Pařízka však zaujmou více než samotná Handkeho hra, které je těžké porozumět. Autor záměrně neposkytuje odpovědi, ale klade otázky – ovšem způsobem, který diváka může odrazovat (zvláště po předchozí části).
(zadáno: 21.4.2022)
65%. Dostojevského román se na českých jevištích dočkal řady provedení, divadla se často vracejí k dramatizaci E. Schorma. Podobné postupy lze vypozorovat v adaptaci J. Holce, jeho inscenace se liší spíše výkladem charakterů a prací s herci. Objevují se nápady či výstřelky, které mají kolísavou funkčnost, některé zbytečně odvádějí pozornost a nejsou zcela srozumitelné. Linka silného příběhu se však neztrácí ani ve dlouhé stopáži tří hodin. Po herecké stránce Bezruči nezklamou. Pravidelného diváka letití členové asi nepřekvapí a přivítá spíše pro celek přínosnou přítomnost nových tváří (V. Švarc, B. Křupková, J. Goetzová).
1 2 3 4 5 6 7 8 9  >  >>