Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (2000)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 16.5.2023)
Režisér M. Františák ve své tvorbě inklinuje k venkovským tématům, své vidění otiskl i v klasické Stroupežnického hře. Ke slovu se dostávají též prvky lyriky a folklóru, klíčové „furiantství“ se však neocitá v popředí jako v předchozích zpracováních. Na inscenaci zaujme méně jednoznačný výklad charakterů některých z postav a práce silného souboru. Najdou se nápady, které upoutají, jiné zase mohou iritovat (v mém případě postava Marka a jeho kostým). Pádný důvod, proč ND přišlo s novým nastudováním tak brzy, není ze zpracování patrný. A tak volba působí hlavně jako sázka na jistotu, která spolehlivě zaplní hlediště.
(zadáno: 16.5.2023)
Válečná doba a s ní nemoc zabíjející starší generaci - zamrazí, že se smutně aktuální Čapkova slova nemusela pozměňovat. Výrazné krácení a úprava jsou základem dynamické inscenace vypořádávající se se zastaralou formou původního textu pomocí rozmanitých a vzájemně souznících postupů (scénografické nápady, light design, zpívané pasáže v latině, kontextové citáty). Opodstatněné obsazení dvou hlavních rolí jedním hercem, s náročným úkolem však M. Donutil zatím místy zápolí. Jako Sigelius zaujme M. Kačmarčík, není však zřejmé, proč mu byla svěřena i role matky. Naopak mužskou roli Krüga E. Salzmannová ve scénách s Maršálem obhájí.
(zadáno: 16.5.2023)
Spíše než muzikálem je inscenace nezvyklou hudební komedií. Mnohokrát viděná základní zápletka i dramatická stavba jsou okořeněny černým a mnohdy morbidnějším humorem a především povedenými a ansámblem bravurně zvládnutými písněmi. Významným bonusem je vklad herců, kteří pod vedením režiséra D. Ondříčka pozvedají chatrnější základ. Hlavně díky nim komedie funguje a rozesmává publikum. Repertoár DD má naštěstí jinak vyšší ambice než „pouhé“ pobavení a tento v dobrém slova smyslu divácký titul představuje vhodný doplněk.
(zadáno: 14.4.2023)
Nový překlad, výrazná úprava, působivá hudba, promyšlené řešení prostoru, moderní kostýmy, dynamická invenční režie snažící se o relativizaci humorem či improvizací a nenásilnou komunikací postavy Diega s publikem. Tyto kvality jsou bohužel negativně poznamenány vedením herců a rozhodnutím soustředit se na situace, resp. takřka rezignovat na psychologii obhajující jednání postav. Herci jsou tlačeni k nepřirozené deklamaci, ve spojení s ne vždy zvládnutými pohyby se hlavně v první části většina scén utápí v přemíře křiku. Přestože druhá část a konec dojem trochu vylepšily, smysluplná snaha bohužel ve výsledku ovoce nepřinesla.
(zadáno: 14.4.2023)
55%. Je třeba ocenit, že M. Krobot a L. Smékal při práci s novelou V. Körnera místo „realistického“ přístupu hledali vlastní divadelní jazyk. Oproštěním od popisnosti se elegantně vyhnuli nebezpečí nevěrohodnosti. Herci pro ně evidentně nezvyklý přístup nedokáží vždy přesvědčivě naplnit, nicméně celkově neselhávají. Dobu děje těsně po 2. světové válce nelze pominout, neměnná základní dekorace ji však příliš neevokuje a bez znalosti předlohy nemusí být srozumitelné, v jakém z několika prostředí se konkrétní situace odehrává. Působivost temného příběhu se občas ke slovu dostává, objeví ji však spíše divák znalý novely nebo filmového zpracování.
(zadáno: 14.4.2023)
Režisér J. Havelka zpracoval medializovanou událost, kdy při brněnském hostování bylo aktivisty přerušeno provokativní představení zahraničního souboru. Jsou předloženy související a převážně známé okolnosti, většinou subjektivní a nejednoznačné, což odpovídá dokumentárnímu divadlu. Edukativní hodnota asi neměla být klíčová, v případě této kauzy ostatně není k dispozici dostatek podnětného materiálu. Možná i proto se inscenace zároveň stala zamyšlením nad divadelními postupy a možnostmi tvůrců. Havelka se souborem dokáže zaujmout a pobavit, kontext některých souvislostí zajímavost má, přesto se obě roviny podařilo prolnout jen částečně.
(zadáno: 14.4.2023)
Pokoušet se „přepisovat“ tuto látku do současnosti a ještě do podoby muzikálu je ošidné, ale autorka a režisérka K. Volánková se s touto volbou vypořádala se ctí. Aktualizace dávají smysl a baví, pomáhají i povedená hudba a texty písní. Činoherci pěvecké party zvládají obstojně, občas falešné tóny ale přece jen zaslechneme. Muzikálová variace se nevyhýbá povrchnosti a důrazu na vnější efekt, což trochu odnáší i jinak obratně ukočírovaný a žánr zvládající početný ansámbl, v němž si někteří svůj prostor uhájit dokáží. Přestože Brecht za pomoci Weillovy hudby kdysi záměr adaptace obhájil lépe, počin Volánkové sympatie budí.
(zadáno: 14.4.2023)
Holocaust do života Karole Ruth Siegelové smutně zasáhl, ale autoři obvykle zpracovávají pohnutější a tragičtější osudy. Žila ve více státech s odlišnými kulturami a našla si svou jedinečnou cestu plnou pochopení a tolerance, čímž bojovala proti konvencím a předsudkům. Autor v monodramatu její osobnost vystihl, text však sám o sobě není dostatečně nosný a dramatický. S tím se K. Macháčková pod vedením R. Špačka částečně vypořádává, hluchá a nezajímavá místa jsou vesměs úspěšně zdolávána hereckou „investicí“. Macháčková dokáže zaujmout, pobavit i dojmout. Navíc řada českých diváků nepochybně nově objeví netuctový osud, jež za poznání stojí!
(zadáno: 14.4.2023)
Zbabělé zavírání očí za účelem ochrany vlastní komfortní zóny není autorsky unikátní volbou tématu, přesto M. Charman svým uchopením přinesl nemálo původního a pro herce napsal dobré příležitosti. V „předialogované“ první části se nadmíru konverzuje, aniž by rozhovory vždy přispívaly k tématu nebo děj žádoucím způsobem dynamicky posouvaly. Pointa, přicházející ve druhé části, však má nespornou hodnotu. Zmíněný problém textu se přenesl i do inscenace, jejíž realizaci nelze jinak mnoho vytknout. Režisér D. Šiktanc dovedl herce k přesnému ztvárnění a žádoucí souhře. Zmínit si zaslouží i scénografický kontrast obou částí.
(zadáno: 14.4.2023)
Oproti prvnímu dílu D. Drábek napsal souvislejší text, v němž se lépe nalézá smysl a z něhož si lze občas odnést i myšlenku. Inscenace však žánrově tápe, místy sklouzává na hranu trapnosti a přes snahu herců akce postrádají potřebnou lehkost. Přes mírně vzestupnou kvalitativní tendenci jsem já osobně rád, že třetí díl není v plánu.
(zadáno: 27.3.2023)
Lze uvažovat o tom, zda by potenciál propojení divadla s LARPem nebylo možné zúročit více. Návštěva je však nesporně ojedinělým zážitkem, s jakým se v českém divadle málokdy setkáme. Koncept předpokládá aktivní účast návštěvníků. Každý z diváků se pohybuje v mantinelech přidělené identity, ale do jisté míry může dění ovlivnit vlastní iniciativou. Zúčastnění herci fungují hlavně jako průvodci a zvládají nesnadno ukočírovatelný „dav“, diváci pak komunikují především mezi sebou. Dobře vymyšlené a zorganizované, nespočet překvapení v čele se závěrečným odhalením, které má zároveň myšlenku nesoucí bonus, že jsme se neúčastnili „obyčejného“ LARPu.
(zadáno: 27.3.2023)
65%. Pro tragédii o pomstě boha Dionýsa není snadné najít klíč. Režisér J. Frič a dramaturgyně N. Jacques přicházejí s kombinací zdánlivě nesourodých přístupů, které se překvapivě daří zkoordinovat v konzistentní tvar. Zaujmou výprava, zhudebněné pasáže ve skvělé pěvecké interpretaci s živou hudbou i práce herců předávajících aktualizované či relativizované myšlenky. Přestože se tvůrci obsahem viditelně zabývali, ocitl se v závěsu za oslnivou a vyladěnou formou, která se dostala až příliš do popředí. Očekávání a preference publika jsou různorodé, zpracování nemusí každého nadchnout, ale pravděpodobně jím pohrdne málokdo.
(zadáno: 27.3.2023)
Scénář L. Trmíkové, inspirovaný více zdroji, zpracovává osobnost nezlomné Růženy Vackové, která přes mnohé životní útrapy neustoupila ze svých zásad, ale zároveň nezahořkla a svou silou nepřestávala podporovat druhé. K řadě svých pozoruhodných výkonů nejen v JEDLu přidala L. Trmíková další. Inscenace zdařile představuje Růženu Vackovou, útržky osudů dalších vězněných žen i dobové okolnosti. Diktaturu pak zastupuje záměrně nadsazená postava dozorce (J. Černý). Klasická hudba v živé interpretaci má zpřítomnit umění, které v životě kunsthistoričky hrálo podstatnou roli; hudební vsuvku se však nepodařilo funkčně a pro koncepci přínosně začlenit.
(zadáno: 27.3.2023)
65%. Síla prvního setkání J. Nebeského s Ibsenovými Přízraky (1988) zůstala dodnes zachována v televizním záznamu. Druhé setkání není ryze činoherní, adaptace počítá s klíčovým zastoupením výrazné hudby M. Hejla. Ta většinu času dotváří dialogy, dojde i na několik zpívaných pasáží. Hudební inscenace má jistou sílu, ale ta nejlépe vyniká v činoherních pasážích, což je zásluha herců a režisérovy skvělé práce s nimi. „Operní“ part Reginy s ostatními nesouzní, vnějškové prostředky a extravagantní nápady s kostýmy spíše odvádějí pozornost a koncepci dobře neslouží. Přes roztříštěnost výsledného tvaru však jde o počin pozoruhodný a nezaměnitelný.
(zadáno: 27.3.2023)
Scénář vychází především z těch děl J. Škvoreckého, jimiž prochází postava Dannyho Smiřického, do něhož autor ve značné míře otiskl sám sebe. Ve své podstatě dobrý nápad postavit s pomocí skoků v čase vedle sebe různé doby a režimy, ev. je s pomocí rozdělení hlavní postavy mezi více herců komentovat (obdobný tým postup uplatnil již v „Českém románu“). V tomto sledu mnoha epizod, z nichž některé nemají dostatečný a jiné naopak nadbytečný prostor, se však jen tu a tam najde prostor pro hlubší ponor, převážně jde o letmá banálnější konstatování, v nichž se ucelenější sdělení ztrácí. Povedená hudební složka leccos zachraňuje.
(zadáno: 27.3.2023)
65%. Crazy komedie je výjimečným dílem nahlížejícím na skutečnou a často skrývanou podstatu mezilidských a sexuálních vztahů. Režisér J. Slánský s herci obratně vypointoval komediální situace, které byly občas domyšleny a rozvedeny nad rámec textu. Ortonův humor se sice neztrácí, nicméně určitá opomenutí ve výkladu charakterů a důraz na situační komiku přece jen místy odsunují podtexty skvěle přeloženého slovního humoru do pozadí. I když inscenaci schází „třešinka na dortu“, hru v Kladně nezkazili nežádoucími posuny, což u českých provedení v minulosti občas nastávalo. A samozřejmostí není ani to, že hrají komedii, která opravdu baví!
(zadáno: 27.3.2023)
55%. Tragikomedie o pěti zestárlých prostitutkách, které jsou přes pokročilý věk stále nuceny vykonávat své povolání. Autorka se částečně vyhnula tuctové sentimentalitě a vměstnala do dialogů zmínky o vývoji společenských poměrů v Americe, čímž jinak nevýjimečný text povýšila. Tuto rovinu režie ani dramaturgie neopomněla, inscenace není pouhou konverzační komedií, ale snaha o vyvážení vychází jen částečně. Hra nabízí uplatnění pro dámskou šatnu. Dvě někdejší členky souboru v MDK překvapivě doplnily mladší, věkově neodpovídající kolegyně, které nepoměr s přimhouřením očí zvládají. (První uvedení upravené verze pro malý sál v březnu 2023.)
(zadáno: 27.3.2023)
Autor navázal na klasiky absurdního divadla. Děj hry záměrně zdánlivě nedává smysl, což má vést k hledání myšlenek existenciálního rázu. Opodstatnění Mayenburgových postupů a jejich úspěšnost v experimentálním dramatu je věcí názoru. Každopádně hra poskytuje tvůrcům a hercům nespočet možností. Režisérka N. Deáková komedii inscenovala s lehkostí, přišla s řadou nápadů, které s pomocí svého týmu dobře rozvinula. Nelze nezmínit volnější naložení s koncem, které původní text nezanedbatelně obohatilo, aniž by jej popřelo. Dobře vedení herci se v nesnadném tvaru zorientovali a obstáli.
(zadáno: 27.3.2023)
55%. Román kanadské spisovatelky v sobě ukrývá silný příběh a zároveň připomíná méně známé okolnosti, za jakých probíhalo v Kanadě sžívání indiánů a bílých přistěhovalců. V dramatizaci V. Maškové vystupuje jen šest postav, o dalších se pouze mluví a právě jejich nepřítomnost na scéně může divákům ztěžovat zájem o jejich osudy. Režisér P. Gábor nedovedl herce k vyrovnaným výkonům a s většinou z nich nenašel cestu k věrohodnému ztvárnění indiánů. Osud kněze Marka, jemuž nebylo dopřáno mnoho času a přesto dokázal v lidech zanechat stopu, je však zpracován a A. Petrášem zahrán působivě. Za zmínku stojí i sugestivní voiceover M. Kačmarčíka.
(zadáno: 27.2.2023)
Ke čtyřem hrám, které P. Zelenka pro Dejvické divadlo napsal a sám je zde i zrežíroval, přibyla nyní pátá. Nezapře autorův rukopis, je plná přínosných postřehů, baví inteligentním humorem, skvěle vytěžený nápad propojení problémů padesátníka s náladou kolem prezidentských voleb. V programu je citován mj. Tracy Letts, čímž může být nepřímo přiznaná zjevná inspirace hrou „Linda Vista“. Autorská režie se ani tentokrát neukázala jako špatná volba. Herci s hlavním představitelem I. Trojanem v čele úlohy naplňují a svými osobnostmi sympaticky obohacují. Povedená scénografie. Snad jen menší krácení ve druhé polovině by dynamice inscenace prospělo.
(zadáno: 27.2.2023)
Autor s pseudonymem S.d.Ch. se zamyslel nad tím, jak by mohl svět vypadat v roce 2084, tedy sto let po roku děje Orwellova románu „1984“. Aktovka je komediální, zapomínání a zkreslené vnímání minulosti je především dojemně úsměvné. Humor přinášejí hlavně propracované jazykové kontrasty, kdy babička mluví jazykem dnešních náctiletých, zatímco teenager z dnešního pohledu archaicky. Do rozhovorů se vkrádají podtexty, jejichž děsivost se sice stupňuje, ale tato rovina zůstala z autorského hlediska částečně nevyužita. Režisér Š. Dominik dovedně pracoval s prostorem klubovny i s herci, kteří si zaslouží pochvalu i za zvládnutí nesnadného jazyka.
(zadáno: 27.2.2023)
Autorka R. Widenková si v grotesce utahuje z lidských chyb a slabostí, jemně nekorektní humor naštěstí neklesá pod hranici vkusu a nepostrádá (dů)vtip. Skvělý doprovod Š. Krtičky na bicí vydatně pomáhá semknutým hercům „jedoucím na maximum“. Všichni své postavy zdařile rozehrávají, jmenovat si zaslouží hlavně J. Staněk, M. Jindrová a J. B. Havelka. Nelze sice říci, že by soubor Ductus Deferens přicházel s vysloveně unikátní poetikou a humorem, nicméně způsob práce a inscenování osobitost nepostrádají a přinášejí českému divadlu milé osvěžení. Jejich činnost si pozornost bezesporu zaslouží!
(zadáno: 27.2.2023)
Choreografka a režisérka L. Vagnerová v inscenaci pracuje s texty E. A. Poea v podání V. Javorského a T. Marečkové a řadou motivů z jeho děl, které rozvíjí hudbou I. Achera a především dominantní pohybovou složkou. Pro Vagnerovou příznačná kombinace více žánrů a rozličných i netradičních postupů je intenzivní podívanou se značnou vizuální silou, která dokáže vtáhnout, až uhranout. Mezi disponovanými tanečníky v sólovém partu, složeném z několika rolí, vyniká O. Vinklát. Chce-li však divák inscenaci, resp. nespočet odkazů na Poeovo dílo detailněji pochopit, rámcová znalost nepostačí. Při prvním zhlédnutí se více či méně ztratí téměř každý.
(zadáno: 27.2.2023)
Druhý díl Feuchtwangerovy trilogie byl v dramatizaci vhodně zjednodušen, bez problémů se může zorientovat i divák neznalý předlohy. Dramaturgicky a režijně dobře ukotvená inscenace zprvu nenápadněji vybízí k přemýšlení, jak se v měnícím se světě přizpůsobovat nebo nepřizpůsobovat, zda si lze nebo nelze zachovat svá přesvědčení. Odbočka s autorem knihy „Můj boj“ ve druhé části a samotný závěr úderněji upínají pozornost na to, co má doba děje, resp. osudy jedné židovské rodiny společného s našimi časy. Zaujmou a občas i překvapí scénografické nápady. Dobře vedení herci ctí jednotný styl a přispívají ke konzistenci inscenace.
(zadáno: 27.2.2023)
Novela americké spisovatelky vypráví silný příběh o proměně jednoho přátelství na pozadí nástupu Hitlerovy moci v Německu 30. let minulého století. Režisérka M. Arzumanova zachovává charakter novely ve formě dopisů mezi dvěma muži, nezůstává však jen u „přednesu“ dvojice herců. Monology dokresluje přítomnost herečky střídající více postav. V malém prostoru se jednoduše a přitom nápaditě pracuje s výpravou a světlem. Autorčino poselství a vývoj postav jsou zřetelné, vzhledem ke koncepci je ovšem psychologie částečně upozaděna a v projevu J. Hummela a J. Valeše se nemohou objevovat tak jemné odstíny jako např. ve čtené skice Divadla Viola.