Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1808)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 16.2.2022)
Tomáš Dianiška s vkusnou a nepřehnanou pietou zpracoval život, úspěchy i pády legendární ostravské zpěvačky s výjimečným hlasovým fondem. Počínal si spíše „realisticky“, humor byl přítomen někdy jako odlehčení, jindy jako posílení smyslu. Vystihl její osobnost, k níž patřila obyčejnost i citlivost. Skvěle fungují dějem procházející zpěvaččiny písničky, jejichž živé podání vysílá do publika obrovskou nálož energie. Pro titulní roli je M. Matulová ideální typově i herecky, navíc skvěle zpívá a dokáže hlas posadit do správné specifické barvy. Skalní příznivce mj. může potěšit i zamyšlení nad (ne)smyslem textu největšího hitu.
(zadáno: 16.2.2022)
75%. Autor si v komedii bere na paškál trend touhy po dokonalosti a především odvrácenou stranu mající za následek neoriginalitu a tuctovost. Inscenátorům hra nabízí rozmanité možnosti. Režisér B. Holiček potenciál textu nejen využil, ale také výtečně, nadstandardně rozvinul. Nápadité domýšlení humorných prvků, vč. nenásilné interakce s publikem, nemíří jen na diváckou atraktivitu, ale smysluplně přispívá k tématu. V účelném propojení všech složek dostali klíčový prostor herci skvěle rozehrávající autorský a režisérský vklad.
(zadáno: 9.1.2022)
Básnická skladba Václava Renče pronikala ven z vězení postupně a ke čtenářům se dostala až po letech. Skladba plná nádherných slov, v níž autor mistrně spojil biblické motivy do souvislého celku, není širší veřejností doceněna a Spolek Kašpar přispívá k její zasloužené popularizaci. Zaznívá pouze první část (od Adama a Evy po narození Ježíše), další zpracované události by se k adventu příliš nehodily. Dojemné předvánoční zastavení v intimním prostředí Klubovny, v těsné blízkosti dvojice herců, kteří ovládají mistrovství přednesu a zároveň zůstávají přirození. V jednoduchosti je síla! (Víceméně opakuji slova H. Grégrové.)
(zadáno: 17.12.2021)
Lunetici a jejich divácký úspěch patří mezi paradoxy konce 90. let. Tvůrčí tým kolem J. Lesáka a N. Preslové zvolil originální téma a zpracovali vznik skupiny, její slávu i zánik. Důležité jsou dobové okolnosti, některými se již ve svých hrách zabývali např. T. Dianiška nebo P. Kolečko. Z mnoha zdrojů poskládaná fakta jsou postavená do souvislostí, okomentovaná, ironizovaná (např. citacemi z časopisu Bravo), doplněná pohledem aktérů. Zároveň nevyznívají jako dehonestace. Inscenace šlape jako hodinky, živé i reprodukované hudební vsuvky umocňuje efektní tanec. Publikum na humor živě reaguje a dá se očekávat velký zájem.
(zadáno: 17.12.2021)
85%. Schwabovy hry, někdy označované jako fekální dramata, v českých divadlech zaujaly především v inscenacích D. Pařízka, z nichž první byly „Prezidentky“. Na mnohovrstevnatý text, který má nekonečno skrytých významů a zároveň baví osobitým humorem, nahlédla K. Polívková jinou optikou a nenásilně jej aktualizovala. Trojici skvěle hrajících hereček dovedla k uchopení na hony vzdálenému jejich pražským kolegyním. Promyšlenému výkladu slouží neustále překvapující scénografie. Koncepce závěru je rovněž smysluplná a efektní, vyřčení scénických poznámek namísto akcí ale může neobeznámeného diváka zmást.
(zadáno: 17.12.2021)
75%. Německý dramatik výtečně zpracoval tragickou událost z Moskvy roku 2002 očima tří (fiktivních, skutečností inspirovaných) žen, jež se s ní střetly každá jinak. Jejich pohledy se skládají v ucelený obraz, jež přináší i zobecnění týkající se válečných konfliktů a terorismu. Na inscenaci L. Pečenky by se nedostatky našly (nešikovné provedení dobrého scénografického nápadu, věrohodnost některých vět), ale síla textu se na jeviště dostává. Herečky se zdatně utkávají s náročností převažujících monologů. Po zpracování ústeckého Činoheráku dostávají čeští diváci další možnost setkat se se hrou, k níž se má smysl vracet.
(zadáno: 3.12.2021)
Tvůrci adaptovali známou knihu, jejíž poselství z inscenace jasně čiší i po letech od premiéry. Opomenut není ani osud Christiany po vydání knihy, resp. střídavě úspěšný boj se závislostí a dopad na její osobnost, což umocňuje mužský herec představující zestárlou podobu. Režisérův model vhodně dováří užívání masek a scénické řešení s překvapením v závěru. Pozoruhodná práce se zobrazením násilí, které vždy vychází z podstaty a silně působí i bez zveličení. Autentickou V. Soumarovou dobře podporují kolegové představující vesměs více rolí. Zpracování může oslovit široké publikum a dospívající diváky i varovat!
(zadáno: 3.12.2021)
Přestože je kniha Z. Salivarové ceněným dílem, nedostává se jí zasloužené pozornosti. Vůbec první česká (realizovaná) adaptace je vydařená a přenáší na jeviště silný příběh, jehož smutný konec může v divácích vzbudit až dojetí. Inscenátorům neunikla ani atmosféra Prahy ve složité době 50. let. Skvělý výkon B. Kaňokové v hlavní úloze, herci ve vedlejších rolích se na menším prostoru neztrácí a přesně vystihují význam postav v Janině životě. (Na mě osobně nejintenzivněji zapůsobily scény s R.Fidlerovou a představitelem dětské role S. Budimanem.)
(zadáno: 14.10.2021)
75%. Skotská autorka v komorním psychologickém rodinném dramatu domýšlí, kam až může vygradovat zdánlivě malý problém. Představuje více úhlů pohledu, bere v potaz rozdíly mezi pohlavími, mezi generacemi i vlivy zvenčí příznačné pro dnešní dobu a její atmosféru. Zručně napsaná hra se logicky vyvíjí, vyhrocené situace vyznívají uvěřitelně; dospěje ke konci vybízejícímu k zamyšlení. Režisér P. Štindl se adekvátně látce i prostoru soustředil na práci s herci a detailem, společně autorčino sdělení předali. Hlavní úloha matky zmítané obavami o dítě klade na herečku nemalé nároky a G. Pyšná jim svým propracovaným výkonem dostála.
(zadáno: 11.10.2021)
Režisér J. Čermák přenesl Goethův román do současnosti a domyslel, jak by se mohl hlavní hrdina chovat a vypadat dnes. Wertherovo sebeprožívání působí v aktualizované podobě uvěřitelně, pro vyvážení je shozeno či (s úctou) ironizováno, čemuž dopomáhá i Neckářova všudypřítomná píseň (krásná i kýčovitá zároveň). Výtvarné řešení dobře slouží celku. Výborná práce s herci, kteří v blízkosti divákům mohou používat i jemnější gesta. Nasazení hlavního představitele M. Krause je fascinující! Inscenace je jedním z příkladů, že i na repertoáru regionálních divadel se objevují pozoruhodné tituly.
(zadáno: 9.3.2020)
Jan Mocek s trojicí neherců ve svém projektu představuje celosvětově populární virtuální svět her, kde hráč může ve fiktivním městě (beztrestně) využívat prakticky neomezených možností. S přibývající dobou sledování je divák stále intenzivněji vybízen k přemýšlení, což pak kulminuje při konfrontaci s reálným světem, která je pojata velice rafinovaně, děsivě a zároveň s účelným humorem. Inscenace je ve značné míře závislá na propracovaném technologickém řešení i na autenticitě performerů. Originálnímu projektu není prakticky co vytknout a těšme se, jakou cestou se Mocek vydá příště.
(zadáno: 2.3.2020)
Pozoruhodný komorní muzikál s kvalitní hudbou i texty se po zdařilé české premiéře dočkal dalšího – neméně povedeného – nastudování. Režijně dobře postavená inscenace, jejíž hlavní tíhu nesou oba představitelé. Ti musí uzpívat náročné party a zároveň uhrát dramatický příběh s milostnými scénami, které nesmí vyznít toporně. Alternující R. Pekárek na několika místech zaváhal ve zpěvu a v jevištním pohybu, ale drobné chyby mu lze snadno odpustit. Ve spojení s výtečným L. Adamem se postarali o silný zážitek.
(zadáno: 14.1.2020)
V komorní hře se autorka zabývá lidskými předsudky, netolerancí, sobectvím, povýšeností, vypočítavostí a podobnými problémy a přitom dokáže tepat vtipně a s humorem. Možná právě proto má její výpověď takový účinek, který O. Sokol svou režií ještě prohloubil. Soustředil se na práci se čtveřicí herců, kteří své role propracovali do nejmenších detailů a skvěle vybalancovali světlé i stinné stránky jednotlivých postav. Inscenace v dobrém slova smyslu navázala na tradici Činoherního klubu, který býval označován za „divadlo režírovaného herce“.
(zadáno: 14.1.2020)
75%. Souhlasím s komentáři kolegů. Hra se na českých jevištích zabydlela a Komorní scéna Aréna připravila vydařené nastudování. Režisér ctil text, dobře pracoval s herci. A občas i domyslel různé gagy, které mohou ocenit i diváci znalí jiných nastudování. /Mj. přidaný černohumorný prvek na konci, o něž se zmiňuje J. Landa, byl pro mě doslova odzbrojující. :-)/
(zadáno: 22.10.2019)
Dá se říci, že tvar nazvaný „live-cinema“ je v českém divadle jevem skoro unikátním. Jediným hercem a průvodcem večera je Petr Vančura, jenž pohotově komunikuje s diváky. Ti jsou vystaveni větší či menší interakci. Klíčovou roli hraje také zvládnutá organizace a propracovaná náročná technická složka. Během večera, jehož tématem je manipulace doslova z různých úhlů pohledu, vznikne film. Nesluší se prozradit tajemství a ochudit diváky o překvapení. Návštěva je nevšedním zážitkem!
(zadáno: 22.10.2019)
Skutečný osud Františka Filipa, jenž se narodil bez horních končetin, se T. Dianiškovi a I. Orozovičovi stal volnou inspirací pro příběh o silné vůli k boji s handicapem a k vydobytí si místa na světě i v životě. Ale také o diskriminaci, předsudcích, dobových paradoxech atd. Dianiška vypráví s humorem sobě vlastním, ale nevyhýbá se ani situacím smutným a dojemným. Divák se nejen pobaví, ale má i o čem přemýšlet. Maximálně využitý prostor malé scény, zdařilá hudební složka. Vyčerpávající a pohybově náročný výkon podává J. Albrecht, ostatní herci mu nejsou pouhými přihrávači.
(zadáno: 22.10.2019)
75%. Souhlasím s komentářem Lukáše Dubského. K němu bych dodal, že herecká drobnokresba je v inscenaci propracovaná doslova do poslední věty. Na komplikované postavě L. Trmíková odkryla nejskrytější zákoutí Anniny duše. U Henrika zase M. Pechlát vystihl ztrátu sebeovládání pod tlakem vypjatých okolností a postupné odhalování slabostí. Ústřední dvojici doplnil Z. Maryška v úloze chápajícího naslouchajícího strýc (kněze).
(zadáno: 19.8.2019)
Okupace nacisty, totalita, „svoboda“ tržní ekonomiky a jeden dům. Autorka se chytře zamýšlí, s jakými vlivy se museli lidé v různých dobách potýkat, aby udrželi odkaz předků. A také si za rozdílných okolností pokládali otázku, je-li setrvání v domě vůbec správnou volbou pro další život. Hra dotvrzuje, že B. Hančilová patří k nadějím novodobé české dramatiky. Režisérka prvního jevištního provedení B. Mašková text s herci nastudovala tak, jak si zasloužil. U doyena v obsazení P. Rímského bohužel zase převládly falešné tóny při „kouzlení hlasem“. Scénograf K. Čapek s možnostmi malého prostoru opět výborně naložil.
(zadáno: 7.6.2019)
Velkolepá imerzivní inscenace, která svým rozsahem v českém divadle dosud nemá obdoby. Výtečně vymyšlené a zorganizované, výtvarně pozoruhodné, mimořádné nasazení pohotově reagujících herců. Divácky atraktivní, nenásilně kontaktní formu se povedlo skloubit s myšlenkou. Tábor pro mimozemšťany, čekajících na „pozemský azyl“, je výmluvnou metaforou. Objevuje se zde populismus, intriky, obohacování, manipulace, zkreslování skutečnosti, citové vydírání, ale i účast, pochopení, pocity bezmoci, strach o planetu apod. Délka únosná, ve střípcích informací se lze zorientovat bez problémů. Projekt, jehož ambice byly naplněny.
(zadáno: 29.5.2019)
Hru M. Tarant kdysi režíroval ve Zkušebně Divadla na Vinohradech, s výsledkem naprosto výjimečným a málo vídaným. Po letech se nespokojil s vyzkoušeným konceptem, jak by učinil leckterý jeho kolega. Vyšel z jiných hereckých osobností, s nimiž se často dobral odlišných vyznění. Nedosáhli sice tak mimořádné působivosti, ale silný příběh zůstal. Ve své zatím nejtěžší divadelní roli M. Kraus obstál, po nejistém úvodu byla studentka konzervatoře D. Licková posléze přesvědčivá a spolu s J. Bánovcem se jeví jako nadějní adepti herectví. Žánrově lehčí repertoár Divadla U Valšů titul obohacuje.
(zadáno: 29.5.2019)
Množství nastudovaných podkladů a materiálů a skutečností inspirované osudy přispěly k tomu, že fiktivním ústředním hrdinům šlo jejich slova a pocity věřit beze zbytku. Podíl na tom měli i herci, na derniéře suverénně zaskočil P. Neškudla. Z hlediska ucelenosti a práce s tématem šlo o inscenaci takřka vzorovou. Dokumentárně autentický ráz byl podpořen živou hudbou, pohybem a šťastně řešenou jednoduchou scénou ve spojení s videem. Koncept byl naopak záměrně narušován občasným karikováním epizodek hraných stejnými herci s účelem odlišit je od hlavních postav, což mohl mít někdo problém přijmout.
(zadáno: 29.4.2019)
85%. První dramatizace Havlíčkova románu se podařila a Městská divadla pražská se mohou pochlubit nejen prvenstvím v uvedení, ale i podařeným nastudováním. Přestože stopáž inscenace M. Františáka přesahuje tři hodiny, neztrácí sílu ani dech, v přijatelném tempu se daří udržet, resp. gradovat napětí. Ústřední herecká dvojice Petra Tenorová & Petr Konáš více než obstála. (více v článku na blogu)
(zadáno: 11.4.2019)
Souhlasím s předchozími komentáři. Režisérka J. Ryšánek Schmidtová se na notoricky známou klasiku podívala nově, bez zažitých „nánosů“, dopustila se několika úprav, ale zároveň předlohu ctila. Výtečná práce s herci, v titulní roli P. Gajdošíková excelovala. Síla této inscenace je v její jednoduchosti, s níž dojde až do působivého konce.
(zadáno: 4.3.2019)
85%. Radim Vizváry sám na jevišti vystřídá několik pantomimických čísel různých stylů i ražení, humorná i ponurá. Jeho pohybové schopnosti i neuvěřitelně široká škála výrazových prostředků jsou fascinující! Projekt popularizuje a otevírá novým divákům žánr pantomimy, k němuž má spousta z nás zbytečné předsudky.
(zadáno: 30.10.2018)
Petr Zelenka ve hře popularizuje významného českého vědce a z více úhlů se zabývá smyslem, těžkostí i zvláštní krásou vědecké práce obecně. Neopomíjí ani vnější pohled rodiny, blízkých spolupracovníků, manažerů podniků či médií. Autor opět projevil dar nalézt ve zdánlivě neatraktivním tématu potenciál k dramatu a zábavnou formou jej zpřístupnit divákům, aniž by ho devalvoval přílišnými zjednodušeními. Jako režisér navíc při spolupráci se souborem DD dokáže dotáhnout vlastní text do působivého a vyváženého inscenačního tvaru. Nezbývá než zopakovat, že Zelenkovi se v DD mimořádně daří!