PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2013)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 20.1.2023)
75%. Hra částečně navazuje na úspěšnou „Zpověď masochisty“, má obdobný konstrukt (hlavní postava a kolem ní množství epizodek). Tentokrát se R. Sikora s menší nadsázkou zamýšlí nad nejistou existencí ve společnosti plné nesolidnosti a paradoxů. První nastudování před bezmála deseti lety poněkud zapadlo. Nyní se hry chopil režisér M. Hába, jenž ponechal v popředí text, se svým týmem jej vhodně oživil a dotvořil humorem i rozličnými nápady, nechal vyniknout autorovy rozkošné hrátky s jazykem. Inscenace baví formou a oslovuje obsahem - co víc si přát? Přesvědčivý, zralý výkon K. Bartoše v hlavní roli, ani jeho spoluhráči nejsou jen „do počtu“.
(zadáno: 29.11.2022)
V novocirkusových projektech často bývá obsah nežádoucím způsobem upozaděn a inscenace se stávají spíše sledem „čísel“, mezi nimiž vázne spojnice. V „Konkurzu“ možná z hlediska akrobacie a pohybu neuvidíme mnoho překvapivého, ale od samého počátku (při němž je mj. nenásilně zapojeno publikum) je jasné, o čem se hraje a proč. Tvůrci kromě prezentace umění performerů pracují s tématem, jež se neztrácí. Prostor dostávají osobní výpovědi zúčastněných, které celek zásadně obohacují. Potěší i přítomnost nových tváří. Inscenace by nemusela zklamat ani návštěvníky pravidelně sledující práci souborů s podobným zaměřením.
(zadáno: 24.10.2022)
Komedie s groteskními prvky o maloměšťácích a jejich až posedlém pátrání po pravdě týkající se trojice „podezřelých“ sousedů. Kvalitní příprava dramaturga D. Majlinga a režiséra M. Vajdičky se ve spojení se silným souborem Dejvického divadla zúročila. Herci v souznící komické nadsázce rozehrávají typy, případně účelně kontrastují civilnějším projevem; osobitost a vklad jednotlivců se pak skládají v ucelený obraz s jasným sdělením. Vydařená scénografie a hudba. Dobře stupňované napětí se nedaří udržet jen ke konci druhé části, kdy se absurdita jednání přehnaně opakuje; jinak mimořádně zábavná podívaná se v tu chvíli „zadrhne“.
(zadáno: 24.10.2022)
Fredy - Masopust 80 % 
75%. Připomenutí tragického osudu muže, který se do posledních sil snažil pomáhat. Režisér J. Nebeský a herec M. König z počátku volí značné nadsazení Fredyho vlastností, čímž divákovi ztěžují cestu k pochopení a přijetí jeho osobnosti. Právě tato volba však posléze skvěle zafunguje. Zdůraznění jinakosti a obtížnosti jejího přijetí je totiž v případě Fredyho osobnosti neopominutelné a klíčové; po následném bližším poznání skrytějšího nitra mohou uvědomělé souvislosti přinést o to intenzivnější emocionální účinek, případně dojetí. Inscenace a výkon M. Königa v dobrém slova smyslu a zároveň jiným způsobem navazují na „Deník zloděje“.
(zadáno: 24.10.2022)
Musí se žít - Pomezí 80 %
Další z imerzivních inscenací spolku Pomezí je koncipovaná komorněji, až intimněji. V osvědčeném holešovickém domě si vystačí s jedním patrem, přesto promyšleně přetvořený prostor ani tentokrát nepřestává překvapovat zákoutími odhalujícími se spolu s příběhem. Záleží na divákovi, kterým z postav bude věnovat pozornost. Lze se například setkat s touhami a představami, ale i s nemilosrdným střetem s realitou. Výběr tématu i jeho uchopení může diváka přivést k souznění a ztotožnění, k čemuž přispívají vhodně vybraní a disponovaní herci. Zdá se, že Pomezí svůj potenciál zdaleka ještě nevyčerpalo...
(zadáno: 9.9.2022)
Román Josefa Formánka, spjatý s Ústím nad Labem, se v Činoherním studiu dočkal více než důstojného zpracování. Režisér Filip Nuckolls se svým týmem a herci ukočíroval tvar do podoby, v níž se neztrácí podstatné. Na dobové a politické paradoxy je kladen správný důraz. Tíhu mimořádně náročné hlavní role unesl Petr Uhlík. (více v článku na blogu)
(zadáno: 7.7.2022)
Williamsovo rodinné drama stále může na jevišti obstát, i když se společnost v určitých rysech posunula. Režisérovi M. Čičvákovi se podařilo oprostit od inscenační tradice a našel s herci v situacích podstatu, vnitřní pravdivost a věrohodnost. Zatímco V. Kratina a N. Konvalinková se oprostili jen částečně, G. Míčová a M. Dadák negativním charakterům dodali lidštější a věrohodnější rozměr. V případě ústřední dvojice A. Fialové a J. Hájka se dá hovořit dokonce o objevnosti ve výkladu, v detailech se objevilo mnoho překvapení podporujících smysl. Hercům významně pomáhá výprava a hudba. Úprava a redukce postav byly ku prospěchu.
(zadáno: 7.7.2022)
75%. Z původní Lorcovy hry použil S. Stone především motiv bezdětné ženy a ten přenesl do současnosti. Hrdinka ale řeší odlišné vztahové a osobní peripetie, propadá beznaději jiného druhu, vyústění se odchyluje zásadně. Lorcův motiv je domyšlen a pozměněn účelně a výstižně. Výprava i hudba slouží poctivé inscenaci M. Amslera, která stojí zejména na jím dobře vedených hercích. V náročné hlavní roli N. Horáková prakticky nezmizí z jeviště a poradila si s obtížně vyjádřitelnou proměnou postavy. Ve vedlejších rolích herci věrohodně zachytili funkce svých úloh v dramatu. Výborný dramaturgický tah!
(zadáno: 27.4.2022)
75%. Úspěšná komedie J. Havelky se po pražské inscenaci a filmu objevila na repertoáru několika regionálních divadel. Na míru liberecké inscenace režiséra Š. Dominika bylo hlediště Malého divadla pozměněno, diváci sedí kolem herců hrajících uprostřed. Tomuto řešení jsou uzpůsobeny i další složky. Ve výkladu charakterů se jde do velké hloubky a ansámbl je veden k méně „divadelnímu“ herectví. Blízký kontakt umožňuje sledovat nejmenší detaily. Tým vychází z textu, ale v drobnostech se nebojí i jiných možností řešení. Liberecká inscenace srovnání s jinými provedeními nejen snese, ale zároveň v něm obstojí.
(zadáno: 27.4.2022)
V právem ceněném psychologickém dramatu autor mistrně prolnul několik problémů a položil otázky, které přemýšlivého diváka znepokojí tím, že na ně není jednoznačná odpověď. V precizně zrežírované a zahrané pardubické inscenaci se nic podstatného neztratilo, spornější je jen eliminace rasového motivu (byť opodstatněná). Do složitějšího nitra navenek nesympatické zásadové ředitelky s přísnou maskou nechala nahlédnout J. Janoušková. Knězovo tajemství zachoval J. Pejchal a ve společných dialozích se dostavilo potřebné napětí. Škoda, že titul vlivem okolností neměl delší život a že nepřinesl silný zážitek více divákům.
(zadáno: 16.2.2022)
Tomáš Dianiška s vkusnou a nepřehnanou pietou zpracoval život, úspěchy i pády legendární ostravské zpěvačky s výjimečným hlasovým fondem. Počínal si spíše „realisticky“, humor byl přítomen někdy jako odlehčení, jindy jako posílení smyslu. Vystihl její osobnost, k níž patřila obyčejnost i citlivost. Skvěle fungují dějem procházející zpěvaččiny písničky, jejichž živé podání vysílá do publika obrovskou nálož energie. Pro titulní roli je M. Matulová ideální typově i herecky, navíc skvěle zpívá a dokáže hlas posadit do správné specifické barvy. Skalní příznivce mj. může potěšit i zamyšlení nad (ne)smyslem textu největšího hitu.
(zadáno: 16.2.2022)
Komorní drama o sebevraždě a cestě k ní nabízí pohled na racionální rozhodnutí ženy, jež nenalezla jiné východisko. Někdo se s autorčiným pohledem ztotožní, jiný jej může pokládat za sporný. Není pouhou frází, když spojení L. Štěpánkové a T. Medvecké nazveme hereckým koncertem. Pod vedením režiséra V. Vencla vytvořily psychologické studie propracované do detailu, jdou až na dřeň. V malém sále jsou zblízka vidět věrohodně ztvárněné emoce, jimiž se navíc neplýtvá. Silný závěr může přinést do očí slzy. A případní pamětníci inscenace L. Smočka s J. Brejchovou a K. Fialovou se stanou svědky něčeho naprosto odlišného.
(zadáno: 16.2.2022)
75%. Autor si v komedii bere na paškál trend touhy po dokonalosti a především odvrácenou stranu mající za následek neoriginalitu a tuctovost. Inscenátorům hra nabízí rozmanité možnosti. Režisér B. Holiček potenciál textu nejen využil, ale také výtečně, nadstandardně rozvinul. Nápadité domýšlení humorných prvků, vč. nenásilné interakce s publikem, nemíří jen na diváckou atraktivitu, ale smysluplně přispívá k tématu. V účelném propojení všech složek dostali klíčový prostor herci skvěle rozehrávající autorský a režisérský vklad.
(zadáno: 9.1.2022)
Básnická skladba Václava Renče pronikala ven z vězení postupně a ke čtenářům se dostala až po letech. Skladba plná nádherných slov, v níž autor mistrně spojil biblické motivy do souvislého celku, není širší veřejností doceněna a Spolek Kašpar přispívá k její zasloužené popularizaci. Zaznívá pouze první část (od Adama a Evy po narození Ježíše), další zpracované události by se k adventu příliš nehodily. Dojemné předvánoční zastavení v intimním prostředí Klubovny, v těsné blízkosti dvojice herců, kteří ovládají mistrovství přednesu a zároveň zůstávají přirození. V jednoduchosti je síla! (Víceméně opakuji slova H. Grégrové.)
(zadáno: 17.12.2021)
Lunetici a jejich divácký úspěch patří mezi paradoxy konce 90. let. Tvůrčí tým kolem J. Lesáka a N. Preslové zvolil originální téma a zpracovali vznik skupiny, její slávu i zánik. Důležité jsou dobové okolnosti, některými se již ve svých hrách zabývali např. T. Dianiška nebo P. Kolečko. Z mnoha zdrojů poskládaná fakta jsou postavená do souvislostí, okomentovaná, ironizovaná (např. citacemi z časopisu Bravo), doplněná pohledem aktérů. Zároveň nevyznívají jako dehonestace. Inscenace šlape jako hodinky, živé i reprodukované hudební vsuvky umocňuje efektní tanec. Publikum na humor živě reaguje a dá se očekávat velký zájem.
(zadáno: 17.12.2021)
85%. Schwabovy hry, někdy označované jako fekální dramata, v českých divadlech zaujaly především v inscenacích D. Pařízka, z nichž první byly „Prezidentky“. Na mnohovrstevnatý text, který má nekonečno skrytých významů a zároveň baví osobitým humorem, nahlédla K. Polívková jinou optikou a nenásilně jej aktualizovala. Trojici skvěle hrajících hereček dovedla k uchopení na hony vzdálenému jejich pražským kolegyním. Promyšlenému výkladu slouží neustále překvapující scénografie. Koncepce závěru je rovněž smysluplná a efektní, vyřčení scénických poznámek namísto akcí ale může neobeznámeného diváka zmást.
(zadáno: 17.12.2021)
75%. Německý dramatik výtečně zpracoval tragickou událost z Moskvy roku 2002 očima tří (fiktivních, skutečností inspirovaných) žen, jež se s ní střetly každá jinak. Jejich pohledy se skládají v ucelený obraz, jež přináší i zobecnění týkající se válečných konfliktů a terorismu. Na inscenaci L. Pečenky by se nedostatky našly (nešikovné provedení dobrého scénografického nápadu, věrohodnost některých vět), ale síla textu se na jeviště dostává. Herečky se zdatně utkávají s náročností převažujících monologů. Po zpracování ústeckého Činoheráku dostávají čeští diváci další možnost setkat se se hrou, k níž se má smysl vracet.
(zadáno: 3.12.2021)
Přestože je kniha Z. Salivarové ceněným dílem, nedostává se jí zasloužené pozornosti. Vůbec první česká (realizovaná) adaptace je vydařená a přenáší na jeviště silný příběh, jehož smutný konec může v divácích vzbudit až dojetí. Inscenátorům neunikla ani atmosféra Prahy ve složité době 50. let. Skvělý výkon B. Kaňokové v hlavní úloze, herci ve vedlejších rolích se na menším prostoru neztrácí a přesně vystihují význam postav v Janině životě. (Na mě osobně nejintenzivněji zapůsobily scény s R.Fidlerovou a představitelem dětské role S. Budimanem.)
(zadáno: 3.12.2021)
Tvůrci adaptovali známou knihu, jejíž poselství z inscenace jasně čiší i po letech od premiéry. Opomenut není ani osud Christiany po vydání knihy, resp. střídavě úspěšný boj se závislostí a dopad na její osobnost, což umocňuje mužský herec představující zestárlou podobu. Režisérův model vhodně dováří užívání masek a scénické řešení s překvapením v závěru. Pozoruhodná práce se zobrazením násilí, které vždy vychází z podstaty a silně působí i bez zveličení. Autentickou V. Soumarovou dobře podporují kolegové představující vesměs více rolí. Zpracování může oslovit široké publikum a dospívající diváky i varovat!
(zadáno: 14.10.2021)
75%. Skotská autorka v komorním psychologickém rodinném dramatu domýšlí, kam až může vygradovat zdánlivě malý problém. Představuje více úhlů pohledu, bere v potaz rozdíly mezi pohlavími, mezi generacemi i vlivy zvenčí příznačné pro dnešní dobu a její atmosféru. Zručně napsaná hra se logicky vyvíjí, vyhrocené situace vyznívají uvěřitelně; dospěje ke konci vybízejícímu k zamyšlení. Režisér P. Štindl se adekvátně látce i prostoru soustředil na práci s herci a detailem, společně autorčino sdělení předali. Hlavní úloha matky zmítané obavami o dítě klade na herečku nemalé nároky a G. Pyšná jim svým propracovaným výkonem dostála.
(zadáno: 11.10.2021)
Režisér J. Čermák přenesl Goethův román do současnosti a domyslel, jak by se mohl hlavní hrdina chovat a vypadat dnes. Wertherovo sebeprožívání působí v aktualizované podobě uvěřitelně, pro vyvážení je shozeno či (s úctou) ironizováno, čemuž dopomáhá i Neckářova všudypřítomná píseň (krásná i kýčovitá zároveň). Výtvarné řešení dobře slouží celku. Výborná práce s herci, kteří v blízkosti divákům mohou používat i jemnější gesta. Nasazení hlavního představitele M. Krause je fascinující! Inscenace je jedním z příkladů, že i na repertoáru regionálních divadel se objevují pozoruhodné tituly.
(zadáno: 9.3.2020)
Jan Mocek s trojicí neherců ve svém projektu představuje celosvětově populární virtuální svět her, kde hráč může ve fiktivním městě (beztrestně) využívat prakticky neomezené možnosti. S přibývající dobou sledování je divák stále intenzivněji vybízen k přemýšlení, což pak kulminuje při konfrontaci s reálným světem, která je pojata velice rafinovaně, děsivě a zároveň s účelným humorem. Inscenace je ve značné míře závislá na propracovaném technologickém řešení i na autenticitě performerů. Originálnímu projektu není prakticky co vytknout a těšme se, jakou cestou se Mocek vydá příště.
(zadáno: 2.3.2020)
Pozoruhodný komorní muzikál s kvalitní hudbou i texty se po zdařilé české premiéře dočkal dalšího – neméně povedeného – nastudování. Režijně dobře postavená inscenace, jejíž hlavní tíhu nesou oba představitelé. Ti musí uzpívat náročné party a zároveň uhrát dramatický příběh s milostnými scénami, které nesmí vyznít toporně. Alternující R. Pekárek na několika místech zaváhal ve zpěvu a v jevištním pohybu, ale drobné chyby mu lze snadno odpustit. Ve spojení s výtečným L. Adamem se postarali o silný zážitek.
(zadáno: 14.1.2020)
75%. Souhlasím s komentáři kolegů. Hra se na českých jevištích zabydlela a Komorní scéna Aréna připravila vydařené nastudování. Režisér ctil text, dobře pracoval s herci. A občas i domyslel různé gagy, které mohou ocenit i diváci znalí jiných nastudování. /Mj. přidaný černohumorný prvek na konci, o něž se zmiňuje J. Landa, byl pro mě doslova odzbrojující. :-)/
(zadáno: 14.1.2020)
V komorní hře se autorka zabývá lidskými předsudky, netolerancí, sobectvím, povýšeností, vypočítavostí a podobnými problémy a přitom dokáže tepat vtipně a s humorem. Možná právě proto má její výpověď takový účinek, který O. Sokol svou režií ještě prohloubil. Soustředil se na práci se čtveřicí herců, kteří své role propracovali do nejmenších detailů a skvěle vybalancovali světlé i stinné stránky jednotlivých postav. Inscenace v dobrém slova smyslu navázala na tradici Činoherního klubu, který býval označován za „divadlo režírovaného herce“.
