Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (2000)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 22.10.2019)
Dá se říci, že tvar nazvaný „live-cinema“ je v českém divadle jevem skoro unikátním. Jediným hercem a průvodcem večera je Petr Vančura, jenž pohotově komunikuje s diváky. Ti jsou vystaveni větší či menší interakci. Klíčovou roli hraje také zvládnutá organizace a propracovaná náročná technická složka. Během večera, jehož tématem je manipulace doslova z různých úhlů pohledu, vznikne film. Nesluší se prozradit tajemství a ochudit diváky o překvapení. Návštěva je nevšedním zážitkem!
(zadáno: 22.10.2019)
75%. Souhlasím s komentářem Lukáše Dubského. K němu bych dodal, že herecká drobnokresba je v inscenaci propracovaná doslova do poslední věty. Na komplikované postavě L. Trmíková odkryla nejskrytější zákoutí Anniny duše. U Henrika zase M. Pechlát vystihl ztrátu sebeovládání pod tlakem vypjatých okolností a postupné odhalování slabostí. Ústřední dvojici doplnil Z. Maryška v úloze chápajícího naslouchajícího strýc (kněze).
(zadáno: 19.8.2019)
Okupace nacisty, totalita, „svoboda“ tržní ekonomiky a jeden dům. Autorka se chytře zamýšlí, s jakými vlivy se museli lidé v různých dobách potýkat, aby udrželi odkaz předků. A také si za rozdílných okolností pokládali otázku, je-li setrvání v domě vůbec správnou volbou pro další život. Hra dotvrzuje, že B. Hančilová patří k nadějím novodobé české dramatiky. Režisérka prvního jevištního provedení B. Mašková text s herci nastudovala tak, jak si zasloužil. U doyena v obsazení P. Rímského bohužel zase převládly falešné tóny při „kouzlení hlasem“. Scénograf K. Čapek s možnostmi malého prostoru opět výborně naložil.
(zadáno: 7.6.2019)
Velkolepá imerzivní inscenace, která svým rozsahem v českém divadle dosud nemá obdoby. Výtečně vymyšlené a zorganizované, výtvarně pozoruhodné, mimořádné nasazení pohotově reagujících herců. Divácky atraktivní, nenásilně kontaktní formu se povedlo skloubit s myšlenkou. Tábor pro mimozemšťany, čekajících na „pozemský azyl“, je výmluvnou metaforou. Objevuje se zde populismus, intriky, obohacování, manipulace, zkreslování skutečnosti, citové vydírání, ale i účast, pochopení, pocity bezmoci, strach o planetu apod. Délka únosná, ve střípcích informací se lze zorientovat bez problémů. Projekt, jehož ambice byly naplněny.
(zadáno: 29.5.2019)
Hru M. Tarant kdysi režíroval ve Zkušebně Divadla na Vinohradech, s výsledkem naprosto výjimečným a málo vídaným. Po letech se nespokojil s vyzkoušeným konceptem, jak by učinil leckterý jeho kolega. Vyšel z jiných hereckých osobností, s nimiž se často dobral odlišných vyznění. Nedosáhli sice tak mimořádné působivosti, ale silný příběh zůstal. Ve své zatím nejtěžší divadelní roli M. Kraus obstál, po nejistém úvodu byla studentka konzervatoře D. Licková posléze přesvědčivá a spolu s J. Bánovcem se jeví jako nadějní adepti herectví. Žánrově lehčí repertoár Divadla U Valšů titul obohacuje.
(zadáno: 29.5.2019)
Množství nastudovaných podkladů a materiálů a skutečností inspirované osudy přispěly k tomu, že fiktivním ústředním hrdinům šlo jejich slova a pocity věřit beze zbytku. Podíl na tom měli i herci, na derniéře suverénně zaskočil P. Neškudla. Z hlediska ucelenosti a práce s tématem šlo o inscenaci takřka vzorovou. Dokumentárně autentický ráz byl podpořen živou hudbou, pohybem a šťastně řešenou jednoduchou scénou ve spojení s videem. Koncept byl naopak záměrně narušován občasným karikováním epizodek hraných stejnými herci s účelem odlišit je od hlavních postav, což mohl mít někdo problém přijmout.
(zadáno: 29.4.2019)
85%. První jevištní dramatizace Havlíčkova románu se podařila a Městská divadla pražská se mohou pochlubit nejen prvenstvím v uvedení, ale i kvalitním nastudováním. Přestože stopáž inscenace M. Františáka přesahuje tři hodiny, neztrácí sílu ani dech, v přijatelném tempu se daří udržet, resp. gradovat napětí. Ústřední herecká dvojice Petra Tenorová & Petr Konáš více než obstála. (více v článku na blogu)
(zadáno: 11.4.2019)
Souhlasím s předchozími komentáři. Režisérka J. Ryšánek Schmidtová se na notoricky známou klasiku podívala nově, bez zažitých „nánosů“, dopustila se několika úprav, ale zároveň předlohu ctila. Výtečná práce s herci, v titulní roli P. Gajdošíková excelovala. Síla této inscenace je v její jednoduchosti, s níž dojde až do působivého konce.
(zadáno: 4.3.2019)
85%. Radim Vizváry sám na jevišti vystřídá několik pantomimických čísel různých stylů i ražení, humorná i ponurá. Jeho pohybové schopnosti i neuvěřitelně široká škála výrazových prostředků jsou fascinující! Projekt popularizuje a otevírá novým divákům žánr pantomimy, k němuž má spousta z nás zbytečné předsudky.
(zadáno: 30.10.2018)
Petr Zelenka ve hře popularizuje významného českého vědce a z více úhlů se zabývá smyslem, těžkostí i zvláštní krásou vědecké práce obecně. Neopomíjí ani vnější pohled rodiny, blízkých spolupracovníků, manažerů podniků či médií. Autor opět projevil dar nalézt ve zdánlivě neatraktivním tématu potenciál k dramatu a zábavnou formou jej zpřístupnit divákům, aniž by ho devalvoval přílišnými zjednodušeními. Jako režisér navíc při spolupráci se souborem DD dokáže dotáhnout vlastní text do působivého a vyváženého inscenačního tvaru. Nezbývá než zopakovat, že Zelenkovi se v DD mimořádně daří!
(zadáno: 20.6.2018)
Sedm neveselých osudů české autorce posloužilo k zamyšlení nad životní bezradností i nad zaslepeností moderními trendy. Předložila svůj zřetelně vyjádřený názor, který je sice (nezbytně) účelově zjednodušený, nicméně až krutě pravdivý. Další hodnotou textu je nadhled, jemuž pomáhají humorné odlehčení a ironie. Hra by mohla obstát i na jevištích zahraničních divadel. Režisérka s dramaturgyní autorku evidentně pochopily, pomohly hercům nalézt tvář a vystihnout podstatu postav. Mladší část souboru DnV příležitosti využila, její setkání s pozoruhodnou hrou bylo šťastné.
(zadáno: 20.6.2018)
75%. K předchozím komentářům vlastně nemám příliš co dodat. Maximální nasazení D. Krejčíka, příjemné nenásilně interaktivní divadlo.
(zadáno: 20.6.2018)
Novocirkusové projekty oslňují akrobatickými a podobnými prvky, ale z hlediska sdělení se tvůrcům nezřídka příliš nedaří dotáhnout výpovědní hodnotu. Přestože Kolaps tematicky též částečně klopýtá, představuje v tomto ohledu nadprůměr. Celé je to vlastně o pádech, které nás posléze donutí odrazit se ode dna a dostat se dál (a překvapivě i úplně jinam, než si dokážeme představit). Je dobře, že soubor pouze stereotypně neprezentuje perfektně secvičená akrobatická čísla, ale snaží se přicházet s novými prostředky. Zde výrazně zaujme také práce se světlem, živou hudbou a zpěvem.
(zadáno: 14.5.2018)
75%. Talentovaný autor T. Dianiška napsal další povedenou hru, vtipnou a nápaditou (hořkou) komedii. Začíná se v Americe nenásilným parodováním situací někdejšího oblíbeného seriálu. Použití jedné z příhod (té titulní) umožní přesun do české reality 90. let, s níž se hrdinové z jiného světa nemilosrdně střetnou. Do skutečností, na něž by řada politiků a celebrit ráda zapomněla, se tepe s elegantní nadsázkou, ale přesto tvrdě. Herci žánr výtečně rozehrávají a perfektně karikují seriálové hrdiny. Titul se určitě zařadí k úspěšným autorským počinům DpP.
(zadáno: 17.4.2018)
Další vydařený a organizačně bravurně zvládnutý projekt imerzivního divadla. V prostorách Winternitzovy vily se podařilo vyvolat dojem, že jsme se stali součástí dobročinné vernisáže ve 30. letech minulého století, před kterou došlo k záhadnému zmizení vzácné sochy. Diváci si individuálně zvolí způsob, jakým budou samostatně odhalovat a rozplétat komplikované vztahy mezi sedmi postavami. Více v mém blogu Diváci jako hosté na vernisáži v luxusní vile.
(zadáno: 11.4.2018)
Dramatizace zdařile přejímá souvislosti z Bernhardova románu, inscenátoři se pozměněním některých místních odkazů pokusili přiblížit českým divákům. Režisér J. Mikulášek se svým týmem na jevišti velmi dobře pracuje s Bernhardovými nemilosrdnými a výstižnými údery na adresu pozérství, pokrytectví, závisti, hlouposti a podobných společenských zlořádů. K celistvosti zpracování přispívá i výprava a přesné herecké podání. Na své si přijdou i milovníci někdejších inscenací Bernhardových dramat v DNZ.
(zadáno: 11.4.2018)
75%. Monodrama o ženě, která se musí postavit neoptimistické lékařské diagnóze. Carlos Be sepsal reálně se jevící myšlenky a pocity obyčejné ženy. Přestože problematika a užívané dramatické prvky jsou poněkud obehrané, autor se (také díky použití humoru) vyhnul zveličování a falešnému sentimentu. A na konci připravil překvapení přinášející přesah i do života těch, kteří mají to štěstí být zdraví. Naturelu Ljuby Krbové hra přesně sedí. Herečka nevystoupí z role, jakoby příběh opravdu odžila. Navíc v malém podkroví Werichovy vily dokáže blízko sedící diváky doslova vtáhnout.
(zadáno: 1.3.2018)
85%. Hra o životě s handicapy a nemocemi, o naději v beznaději, o naslouchání bližním. Působivá inscenace Městského divadla Mladá Boleslav, v níž se přirozeně snoubí humorné i dojemné okamžiky, je silným zážitkem. Citlivá režie Petra Mikesky, mimořádné herecké nasazení Milana Ligače a Romana Teprta. Více v mém blogu Pozoruhodná hra inscenovaná s pochopením.
(zadáno: 1.2.2018)
75%. Sci-fi komedie, v níž se cestuje časem, inteligentně a mimořádně vtipně konfrontuje současnost a realitu 80. let. Snad jen po přestávce a zejména ke konci je děj zbytečně překombinovaný, zjednodušení zápletky by bylo ku prospěchu. Autor T. Dianiška obstál i jako režisér a kromě předchozí výtky nebyly na jeho práci patrné časté chyby autorů režírujících vlastní dílka. Vhodné scénické řešení, zdařilá práce s částečně živou hudbou a variováním převzatých písní. Energické herecké výkony. Skvělá komedie, která může pobavit diváky napříč generacemi, a to dokonce včetně teenagerů.
(zadáno: 10.1.2018)
75%. Matyáš Řezníček se pohybuje (a sedí) mezi diváky a vypráví jim příběh Johana. Do postavy otiskl i kus sebe a provádí diváky s citem, pochopením a s prožitkem, na němž není ani z těsné blízkosti znát faleš. Některé nejednoznačné situace, zvláště ke konci, umožňují více variant ztvárnění; část diváků by mohla preferovat jiné řešení. Sledovat, resp. sdílet hercův projev a jeho mimořádné nasazení je však každopádně zážitek. Návštěvy s velkou pravděpodobností nezalituje ani divák, který měl možnost vidět první české nastudování s I. Luptákem.
(zadáno: 10.12.2017)
75%. Inscenace převádí na jeviště pozoruhodnou poetiku románu ve srozumitelné monodramatické podobě. Kdyby byl do role Raye obsazen typově odpovídající herec, realističtější projev by mohl svazovat vnímání a fantazii diváků a možná by skrze větší souznění nedostal do svého projevu tolik jako šťastně zvolená E. Salzmannová. Hereččino nasazení a vyvážené podání humorných a smutných prvků jsou mimořádné. Podpořena režisérkou V. Čermákovou má klíčový podíl na neopakovatelném vyjádření Rayových bolestí, radostí a v neposlední řadě i jedinečností vidění života, které „civilizovaným“ často unikají.
(zadáno: 31.10.2017)
Soubor SpoluHra nabídl divákům další temnou hru, která nešetří herce ani diváky (opakuji níže vyřčené). Během bolestného rozhovoru učitelky s matkou žáka, jenž spáchal sebevraždu, vyvstávají znepokojivé otázky. Chování okolí ke chlapci nevybočovalo „normálu“, ale je „normální“ opravdu správné...? Inscenační zpracování adekvátní potřebám komorního dramatu. Hlasový projev K. Hrachovcové formě hry úplně neodpovídal, roli neobsáhla bezezbytku, přesto nebyla slabým článkem. O mimořádnou sílu vyznění se však postarala hlavně V. Cibulková s nezaměnitelným prožitkem a mistrně přesným dávkováním emocí.
(zadáno: 31.10.2017)
75%. Vynikající hra inspirovaná skutečností, v níž autor na osudech deseti spolužáků jedinečně pojmenoval podstatu dějinných událostí 20. století i jejich důsledků až do nedávné minulosti. Nadčasová a nadprostorová výpověď stojí za to, aby se k ní divadla vracela. Po české premiéře v Divadle Komedie text uvedlo i Divadlo Polárka. K dobrému výsledku přispělo „nepopisné“ pojetí režiséra B. Rychlíka. Těžištěm práce souboru jsou tituly pro děti a mládež. Na některých hercích byla znát menší zkušenost s dramatikou tohoto druhu, přesto se svým kolektivním nasazením postarali o silný divácký zážitek.
(zadáno: 13.10.2017)
Další počin osvědčeného souboru za předchozími projekty rozhodně nezaostává! Tento večer se skládá ze tří „zpěvohříček“. První z pravěku (autor Milan Šotek), druhá detektivka (skvěle předtočená, autor Jiří Suchý), třetí z operního prostředí (opět živě hraná a zpívaná, autor Igor Orozovič). Soubor na diváky chrlí hru se slovy a významy. Písňové texty jsou doslova klenotem, zhudebnění zdařilé. Se stálou čtveřicí účinkujících tentokrát hrála a zpívala hudebnice K. Farag; zaujala zejména zpěvem, v hereckém projevu byl vzat do hry především její typ.
(zadáno: 27.6.2017)
75%. Scénář svého otce L. Procházková obstojně přizpůsobila jevišti. Scénograf si poradil s potřebami textu, nepopisná dekorace skvěle dotvářela atmosféru. Kvalitní práce režiséra, důkladně vyložené charaktery herci pečlivě vystavěli. Anna A. Talackové projde přesně zachyceným vývojem až ke strhujícímu finále. Pro Ludvíka není D. Bambas ideální volbou, herec spotřebuje mnoho sil na „zdrsnění“ přirozeně jemnějšího projevu, občas sklouzává k patosu a přehnaným gestům. Charakter je ale v jeho podání též čitelný a souhra dvojice přinese silné vyznění. Doporučeníhodný počin, který není kopií filmu.