Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (2000)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 3.12.2021)
René Levínský (pod dalším z mnoha pseudonymů) užil jazyk plný vulgarit, který vytváří specifickou poetiku, jež je oříškem a výzvou. Nemalé úsilí silného souboru vedlo k rozporuplnému výsledku. Z ústřední čtveřice punkerů si s textem nejlépe rozuměl J. Plouhar, částečně úspěšný boj svedla M. Vítů. Nevhodnou volbou byli J. A. Haidler a M. Bukovčan, kteří zápasili se specifickou mluvou natolik, že na jevišti působili až amatérsky. „Zvířecí“ výstupy P. Uhlíka a A. Bereckové vyšly lépe, ale celkově poetika hry na jevišti nefunguje. Neúspěšný pokus má však větší smysl než sázka na jistotu nebo opakování téhož.
(zadáno: 11.10.2021)
45%. Suchého zpracování Fausta je těžko přenositelné a režisérovi V. Morávkovi se bohužel nepodařilo najít funkční inscenační klíč. Připomínání momentů z historie Divadla Semafor sice uvádí počin do kontextu, ale ve výsledku ještě více rozostřuje už tak málo čitelnou výpověď v nepřiměřeně dlouhé stopáži. Zazní jak písně složené F. Havlíkem pro původní hru, tak další semaforské písně Suchého a Šlitra. Jedinečné hudební provedení ve spojení s energií talentovaných herců sice významně pomáhají, ale nejsou spásné.
(zadáno: 25.7.2021)
V osobitém filmu se nezvykle mísí více žánrů, má specifický humor. Nalezení odpovídajících divadelních prostředků je těžkým soustem a Jiřímu Pokornému se to dařilo s kolísavou funkčností. Vážné situace asi neměly vyznít věrohodně, ale smysl takového uchopení zůstával zastřený. Humorné okamžiky přinesly sporadické oživení, ale do celkového kontextu příliš nezapadaly. Někteří z herců si s nelehce ztvárnitelnou látkou viditelně nerozuměli a působili až bezradně.
(zadáno: 11.11.2020)
45%. Ve své době experimentální drama, pro jehož realizaci v dnešní době je třeba najít nový klíč. K tomu by bylo třeba radikálnější úpravy a pečlivější dramaturgické přípravy. Režisér nepochybně hledat zkoušel, našlo se pár zajímavých řešení jednotlivých obrazů, ale viditelná snaha ovoce nepřinesla. Představitel titulní role T. Pavelka vynakládal nemálo energie, ale místy se v množství slov topil. Na herecky nenaplněné inscenaci nebylo zřejmé, proč ji divadlo nastudovalo a o čem se v ní vlastně hraje.
(zadáno: 30.10.2020)
V černé duchařské komedii autor poměrně originálně uchopil vztahové zápolení hlavního hrdiny s první (mrtvou) a druhou (živou) manželkou. V rutinní režii M. Vokouna se nepodařilo dosáhnout zejména zábavnosti, jakou divácky vděčná hra může nabídnout. O nadstavbě ukryté pod povrchem si můžeme nechat jen zdát. Hlavní příčinou byla nezkoordinovaná práce herců, kteří se stylově nesladili. Vítané oživení chvílemi přinášela energie J. Zenáhlíkové, užité komické gagy však neměly logickou oporu v situacích a ve výsledku se staly spíše exhibicí. Inspicientce Z. Fricové menší komická role více než sedla.
(zadáno: 30.10.2020)
Evald Schorm připravil pro svou inscenaci v Divadle Na zábradlí výtečnou dramatizaci, kterou později nastudovala i další divadla. Pro studenty však tento text není nejvhodnější látkou, při sebelepší snaze nemohou náročné úlohy obsáhnout. Chtějí-li se s látkou utkat, byla by vhodnější vlastní dramatizace s menším záběrem a přizpůsobená osobnostem a případné snaze o vlastní výpověď. Úprava a krácení měly za následek povrchnější vyznění. Studenti k podstatě postav pronikli jen částečně. Bakalářská inscenace, která po rozpracování nahradila jinou nerealizovanou absolventskou inscenaci, měla raději zůstat klauzurou.
(zadáno: 9.3.2020)
Dürrenmatt v polovině 50. let poměrně odvážně zobrazil svět s nemilosrdnou vládou peněz. I v dnešních časech se lze jeho hrou vyjádřit k tomu, v čem žijeme. Režisér J. Burian postavil inscenaci, kde jednotlivé složky odvedly rutinně svůj úkol, ale dohromady se nesloučily v nadstavbu a vyšší význam. Naprostým omylem byly kostýmy. Nedostatečně vedení herci nehráli společně, každý si sólově postavil roli tak, jak sám uznal. Kláru přizpůsobila D. Havlová-Veškrnová svému naturelu, čímž se s autorovou hrdinkou částečně minula. Hvězdné obsazení hlediště zaplní, ale diváci se v DnV setkají jen s další promarněnou příležitostí.
(zadáno: 14.1.2020)
45%. Michal Lang na „své farmě“ koncentroval nespočet problémů, s nimiž se naše společnost a planeta potýkají. A bez servítků nastínil katastrofu, do níž se možná řítíme. Zřetelný záměr se ale z několika důvodů rozmělnil. Samotná hra honí příliš mnoho zajíců najednou a především je nadmíru upovídaná, na textu by bylo žádoucí ještě pracovat. Kdyby hru nerežíroval samotný autor, možná by jeho odstup pomohl eliminovat další problémy. Inscenace není ani příliš vtipná, ani napínavá. Řešení předělů mezi obrazy neumětelské. Ale ceňme si, že se divadelníci i přes riziko nezdaru pouští do podobných počinů. Smysl to rozhodně má!!!
(zadáno: 14.1.2020)
Václav Havel ve své variaci s nadsázkou a ironií zobrazil mocenské principy, zároveň vzal originálně do hry úlohu jazyka, resp. „žvanění“. Přestože se po více než čtyřiceti letech mnoho změnilo, principy jsou stále platné a leccos se dá vidět v jiných odstínech. Zpracování MDP je bohužel dalším důkazem, že opernímu režisérovi D. Radokovi se v činohře nedaří. Nešťastná scéna se závěsy, výklad nejde u postav do potřebných detailů a i situacím ubírá na vtipu a údernosti. Herci společnými silami nedokáží docílit poutavosti a lehkosti. Hra mohla poskytnout tvůrcům příležitost projevit názor, ten však z inscenace není patrný.
(zadáno: 22.10.2019)
45%. Čapkovy texty byly jen východiskem, Egon Tobiáš a tvůrci inscenace s nimi naložili volně. S neuspořádaným scénářem si režisérka zdatně pohrává formou kabaretu. Některé výstupy jsou vtipné, mají jasnou pointu a strefují se do dnešních společenských či morálních problémů. V jiných scénách je zase těžké odhalit smysl. Nuda to rozhodně není, ale většina diváků bude zákonitě zmatena. Je dobře, že DD nespoléhá na zajeté koleje a občas nabízí i experimenty. Tomuto by však ze strany autorů, dramaturgie i režie prospělo ujasnit a zřetelněji definovat záměr a směr.
(zadáno: 4.3.2019)
45%. Příběhy na podobné téma se ve filmu i na divadle objevily už mnohokrát, ale debutující autor a režisér Kamil Střihavka přesto dokázal přispět něčím originálním a osobitým. Sám se však ve svém textu neodhodlal ke škrtům a ani dramaturgyně ho k tomu bohužel nedokázala přimět. Omílalo se podobné, většina scén měla být zkrácena, některé by dokonce mohly vypadnout úplně. Oba hlavní představitelé i dámy v menších rolích role drželi a neslevovali z nasazení. Inscenace má něco do sebe, ale nemálo slibných okamžiků fatálně poškodil nezvládnutý temporytmus.
(zadáno: 4.3.2019)
Dramatizovat obtížně uchopitelný Topolův román a zároveň se neuchylovat k znehodnocujícím povrchnostem je ambiciózní záměr. Již samotný text adaptace je obtížně stravitelný a výsledkem jeho jevištního zpracování je špatně přehledné a srozumitelné „hemžení“, v němž se možná zorientuje předem znalý čtenář, ale širšímu okruhu diváků inscenace román přiblíží jen stěží. Režisérovi se nicméně za pomoci výpravy a hudby podařilo vybudovat sugestivní atmosféru a je třeba ocenit i herecké výkony. Přes rozporuplný výsledek je sympatické, že se ND nebojí riskovat a nesází jen na jistotu.
(zadáno: 10.12.2018)
Hra Matěje Dadáka má hodnotnou myšlenku, ale jako dramatický útvar je problematičtější. Příliš zašmodrchané zápletky, přemíra textu. Hra by potřebovala invenčnější režijní a dramaturgickou práci, aby byla dotažena do vyváženějšího a záživnějšího tvaru. Nepomáhá ani strohé scénické řešení a při předlouhé přestavbě ve druhé části se divákovi mohou nabízet pochybnosti, zda sedí v divadle 21. století. Nejsilnějším (inscenaci zachraňujícím) článkem je práce herců, kteří si poradili s mnohovrstevnatými charaktery. V převzaté hlavní roli se snad M. Dadák postupně dopracuje k větší přesnosti.
(zadáno: 10.12.2018)
Není snadné proniknout ke sdělení hry, kterou je možno zařadit mezi novodobé absurdní divadlo. Divák se může snadno ztratit v souvislostech, které záměrně zdánlivě nesouvisejí a které jsou ze strany autora snad až zbytečně překombinované až zastřené. Podařilo se dát dohromady mimořádně silnou hereckou čtveřici, navíc s bohatými zkušenostmi s náročnější dramatikou. Pod vedením režiséra předvádí „koncert“, který je radost sledovat. Divadlo Ungelt nevsadilo na jistotu a uvedlo počin jiného druhu, jenž by snad mohl přilákat nový okruh diváků. Při volbě titulu ale neměli jednoznačně šťastnou ruku.
(zadáno: 30.10.2018)
Inscenační tým mystifikuje, pohrává si s divákem. Nabourává i po léta zažité „jistoty“ stálých návštěvníků ND. Komediálně nadaní herci jsou semknutí a dokáží obratně bavit i ve chvílích, kdy je podstata gagů nezřetelná (nebo možná dokonce ani žádná není). Je jasné, o co tvůrcům šlo. Textový základ je však až příliš „zastřený“ a jen zlomek diváků se dokáže naladit a nechat vtáhnout do představení tak, aby zamýšlená hra fungovala. Přestože experimenty bývají záležitostí riskantní, s počiny tohoto typu by měla dramaturgie ND na Nové scéně přicházet i za cenu, že se ne vždy zcela zadaří.
(zadáno: 10.1.2018)
Z rozsáhlého románu bylo vybráno a volněji užito několik postav a motivů. Nelze poměřovat s „velkolepými“ inscenacemi, jde o zjednodušený pohled zúčastněných. Ten by mohl budit sympatie svým nadhledem, ale dramatizaci se příliš nepodařilo jevištně dotvořit. Někteří studenti spíše afektovaně deklamovali (D. Barešová na repríze v roli Lízy a K. Bartoš), jakoby procvičovali herecké etudy, jiní ke složitým charakterům dostatečně nepronikli (M. Kuntová a D. Kozák). Hlavní dvojice F. Březina a V. Vodochodský nejtěžší party překvapivě ustála. Režisér měl pro absolutorium zvolit méně náročnou látku.
(zadáno: 10.1.2018)
45%. Stavba hry směruje inscenátory spíše k realističtějšímu řešení, jehož důsledkem má patrně být divácké ztotožnění s rodinnými osudy. Tvůrci v ND poměrně dlouhý text zkrátili, pokusili se o omezení psychologických rovin a motivů vnějškovými prostředky a expresivním herectvím. Souznění nesourodých prvků mělo za následek nudu, krátký dovětek po pauze však přece jen sílu nepostrádal. Avizované „zazáření“ J. Preissové se nekonalo, herečka byla příliš zmítána koncepcí, neměla možnost postavu celistvě vystavět. Na repríze 5.1.2018 se O. Pavelka uchyloval k šaškování na hranici únosnosti.
(zadáno: 10.1.2018)
Napínavá detektivka s prvky thrilleru a hororu je atraktivní látkou, na výsledku příbramské inscenace se však podepsala režijní a dramaturgická neujasněnost. Více v recenzi Nepsychologický pseudothriller.
(zadáno: 10.1.2018)
Herci hrají s potřebným odvazem, hudebně a výtvarně do sebe vše zapadá, téma dobré. Dianiškova, resp. celá inscenace však s formou experimentuje tak intenzivně, že je hodně nejisté, který divák ji dokáže strávit a kterého zcela mine. Já jsem byl v rozpacích. Ale své příznivce si počin nepochybně získá.
(zadáno: 31.10.2017)
45%. Některé počiny skupiny Oldstars snesou srovnání s inscenacemi profesionálních souborů. Toto je jeden z případů, kdy se jedná spíše o „herecké cvičení“ než o regulérní nastudování či generační výpověď. Sympatické jsou nadšení a snaha účinkujících se zájmem o herectví, kteří jsou tentokrát (převážně) obsazeni do rolí, kterým (většinou) věkově i osobnostně odpovídají. Náročnějšího diváka však mohou iritovat „neohrabanější“ kreace některých zúčastněných.
(zadáno: 6.10.2017)
M. Bambušek umí vybrat téma, ale občas ho uchopí a ztvární tak, že je na hranici srozumitelnosti. Nature je extravagantní jízda! Výtvarně Prekovsky divoké. Hudebně nesmírně výrazné, živý doprovod V. Franze je působivý sám o sobě. Zaujme též pohybové nasazení aktérů. Divák, který je i nenásilně zapojen, může nechat na sebe působit jednotlivosti. Pravděpodobně si však odnese jen pár „výkřiků“ a pojmenování bez servítek. Obávám se, že celku rozumí pravděpodobně jen režisér a možná někdo další z tvůrčího týmu
(zadáno: 6.10.2017)
Román patří ke stěžejním dílům žánru sci-fi. Dramatizace R. Levínského vystihla podstatu i téma. Prostor DUP39, do něhož soubor nově expanduje, se pro inscenaci a prostředí planety Solaris svou dispozicí hodí. Bohužel však má špatnou akustiku, hlasy herců se v něm příliš rozléhají, což je vzhledem k důležité funkci textu docela problém. Tvůrci se asi záměrně nesnažili vystihnout technické vymoženosti, ale toto (nízkorozpočtové) scénografické řešení bylo vyloženě nešťastné, až nechtěně směšné. Vypovídací schopnost závěru v této podobě je přinejmenším sporná, výsledek celkově rozpačitý.
(zadáno: 6.10.2017)
45%. Režijní a dramaturgický výklad je lacinějšího a podbízivějšího rázu, než by se od nekomerčního divadelního domu čekalo. Zkoušení narušilo zranění hlavní představitelky, což poznamenalo dojem z prvních uvedení. V září 2017 byla jistě již k vidění „usazenější“ verze, k níž lze vznést řadu výhrad, ale v níž se pravděpodobně sehranější herci dopouštěli sympatických improvizací. Posláním DnV však má být původní tvorba. V repertoáru se NEMAJÍ objevovat „reinkarnované“ projekty, které se pod jiným názvem dříve hrály v Divadle Na Fidlovačce ve stejné režii a se shodným obsazením klíčových rolí.
(zadáno: 6.10.2017)
Tuto úpravu McDonaghovy hry T. Staněk použil již v inscenaci Oldstars z roku 2007. Již tehdy se ukázalo, že takový způsob seškrtání není šťastný a že opomíjí podstatné prvky hry. Herci se snažili, ale předsvědčivost jednotlivců poněkud kolísala. Nastudování je vhodné spíše pro přátele zúčastněných či jako klauzura.
(zadáno: 30.5.2017)
Kdo chce vědět, o čem že ten román je, uvidí v Divadle ABC děj přenesený na jeviště a dozví se. V na pohled efektní výpravě je však pouze ten děj, emoce jen občas zablesknou, mezi řádky se nedostává adekvátní nadstavba. Přitom Puškinovy verše jsou i v českých překladech tak nádherné a hluboké! Lze vytušit, proč byl J. Hána směrován k jakési „nezúčastněnosti“, smysl to v jádru má, ale tento způsob podání výrazně snižoval zájem diváka o jeho postavu, který mu jistě nezáměrně kradla výraznější Taťána P. Tenorové. Nevzrušivá, zapomenutelná inscenace, na repertoáru MDP obvyklý jev.