Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1639)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: << < 1 2 3 4 5 6 7 8 9 > >>

(zadáno: 16.1.2017)
Ve VČD se snažili drama vztáhnout k dnešním dnům, kdy je situace jiná než v Čapkově době, ale hrozba možné války se už nejeví úplně „pasé“. Nedotažená inscenace částečně skřípala. Podivné výkyvy v kostýmech. Na scéně se dveřmi se herci ne vlastní vinou občas neohrabaně potáceli. Samý konec by si zasloužil působivěji vystavět, byť škrty dialogů zde byly ku prospěchu. Inscenace přesto promlouvala skrze úspěšně nalezené tváře současníků, aniž by byly popřeny Čapkovy hlavní i vedlejší charaktery (výborný zejména M. Němec). Zpracování ukázalo, že divadla by nemusela hru opomíjet jako zastaralou.
(zadáno: 11.10.2010)
Komorní dramatizace romantické novely je přehledná a čitelná, text by možná snesl menší krácení. Inscenace původně vznikla pro dnes již neexistující Divadlo Miriam, ve Viole byla obnovena po pauze. Režisér J. Pleskot již nežije. Je možné, že dříve na herce dohlížel a pevněji je vedl. Každopádně nyní mě herecká dvojice nepřesvědčila. Zvláště T. Kostková byla v řadě okamžiků nepřirozená, některé emočně vypjatější pasáže neuhrála. Lepší dojem jsem měl z R. Valenty, ale i k jeho výkonu mám výhrady (občasné přehrávání, nedostatečná niternost). Nezůstal ve mně negativní dojem, ale převážily rozpaky.
(zadáno: 5.5.2016)
Ve hře možná nezazní, co bychom již nevěděli, David Jařab však logicky poskládal jednotlivé úhly pohledu, které se na osudu Afričana mrazivě propojí. Dokázal pracovat s jistou hereckou neobratností typově vybraného M. Mededy tak, že se ztrácel nepoměr mezi ním a dvojicí Pechlát & Jeřábek, která inscenaci držela. Také E. Boušková zpřítomnila zemřelou manželku s porozuměním. Aby divák objevil sílu inscenace, musí proniknout do její stísněné atmosféry.
(zadáno: 11.8.2011)
Nejsem si jistý, jestli lze tuto látku pro divadlo vhodně zdramatizovat. Rozhodně ale není správnou cestou pojmout text tímto způsobem a stavět ho na monolozích a vyprávěních. Ve filmu s rychlými střihy by to možná dopadlo lépe. Inscenace působila jako rozhlasová četba s občasnou živou akcí. Ústřední trojice herců se snažila, ale v nešťastném pojetí to byla marná snaha. Nudil jsem se a postupně stále více ztrácel zájem o to, co se na jevišti děje.
(zadáno: 24.4.2015)
Výchozí situace výpadku elektřiny vhodně připomene divákům, jak moc je civilizace závislá na energiích a že bychom se měli naučit (pře)žít i bez nich. Pokusit se o „groteskní thriller“ a dosáhnout napětí, které přechází v humor a mísí se s ním, není snadný úkol. Inscenace JČD v první půli vyznívá jako podivná směsice s několika dějovými nelogičnostmi, ale ve druhé autorsko režijní záměr alespoň částečně vyšel. Výborný T. Drápela, jinak herecky poněkud nevyrovnané. Přes výhrady patří tento počin z původní české dramatické tvorby k tomu lepšímu.
(zadáno: 30.11.2012)
Hra i dnes nabízí dobrý potenciál a možnost pro vyjádření k aktuálnímu stavu společnosti. V inscenaci M. Dočekala se až příliš dostala do popředí forma, bohužel na úkor obsahu. Několik údernějších „záblesků“ bylo bohužel příliš málo. Výprava nesloužila myšlence, efekt pro efekt. Další problém byl, že zmíněná forma nebyla příliš zábavná, představení se převážně neslo ve znamení nudy. A rozhodně nelze říci, že by herci „zazářili“. Hudební složka zajímavá (zejména „kontratenor“ M. Königa) a oživující, ale jen sama pro sebe, pro koncepci inscenace podstatný přínos nepředstavovala.
(zadáno: 30.1.2011)
Hercům se podařilo rozehrát pár vtipných scének, zvláště T. Vilhelmová ukázala šíři svých výrazových prostředků. Pojetí je ovšem už v základu velmi nešťastné. Na začátku se nastíní zápletka (převzatá z filmu), ale postupně se na ni takřka rezignuje, motivy nejsou rozvíjeny. Vše je podřízeno herecké exhibici a lacinému humoru, občasné ujasnění souvislostí pak vyznívá jakoby navíc. Na inscenaci je mimořádně patrná absence dramaturga, režijně je neukočírovaná. Postupně zcela sklouzne do prázdné, povrchní a laciné estrády. Velké zklamání!
(zadáno: 29.10.2014)
Výjevy, jejichž smysl je stále tentýž a v nichž vystupuje zbytečně mnoho postav, se v první polovině neúnosně dlouho opakují, nepřesvědčivé režijní vystavění situací i herecké ztvárnění. Ve druhé polovině, v níž se rozvíjí vztah Williama a Francis, přijde konečně jistý posun, ale není nikterak oslnivý. Omylem bylo obsazení P. Lišky, jenž svým monotónním projevem naprosto opomněl duševní nemoc i proměny stavů hlavní postavy. Nevyužitý potenciál Williamova alter ega. Poetika inscenace a její sdělení mě naprosto minuly. S předlohou nejsem obeznámen, přínos tvůrčího týmu tedy nemohu posoudit.
(zadáno: 21.11.2013)
55%. Původní text J. Pokorného byl tvůrčím týmem radikálně zkrácen, hodnocení se vztahuje jen k inscenaci. Černá komedie či groteska s nevážným dějem, zde vhodně shozeným. Herci se sympatickou invencí a smyslem pro nadsázku rozehrávají poměrně zábavné situace. Inscenační tvar je však dramaturgicky a režijně značně nedotažený. Mezi poněkud neuspořádanými „výkřiky“, někdy i v cizích jazycích, se přesto dá sem tam najít něco přínosného. Pošklebný rámec s „mezinárodní“ interpretací písně Perfect Day, jako důsledku spojování národů do unie, je vtipný, ale obávám se, že řada diváků si jej neuvědomí.
(zadáno: 14.5.2018)
Žádný ze čtrnácti návštěvníků se nevyhne interakci, 3x se ocitne s některým z aktérů zcela oddělen ve vyhrazeném prostoru. Jednu podobu „lásky“ si divák vybere sám, další dvě se k němu různě dostanou. Hranice intimity (snad) nejsou překročeny. Dojem je odvislý na výběru a na tom, jak se divák dokáže na aktéra napojit a ponořit do zážitku. Závěrečná část, kdy se již společně sleduje standardní kukátkový tvar, divadelně bez zajímavosti není a k tématu přispívá, v kontextu předešlých zážitků však nemusí zafungovat. Vrcholem je prostřední kontaktní část (mj. pečlivě promyšlená a zorganizovaná).
(zadáno: 8.11.2013)
Inscenace postavená převážně na pohybu, s minimálním zastoupením zpěvu a mluveného slova. Jednou z výhod pohybového divadla je možnost dostat mezi řádky, co nelze popsat slovy, ev. pozvednout případnou banalitu děje. Režisérovi a performerům se to v tomto případě úplně nedařilo, zvolená forma nebyla přílišným obohacením. Z performerů nejvíce zaujala energická H. Třešňáková. Tanečník L. Homola náročné úkony zvládl, ale celkově působil poněkud bezvýrazně a jeho postava nedostatečně čitelně. Pohybově velmi překvapila činoherečka K. Winterová, která mezi oba performery suverénně zapadla.
(zadáno: 19.8.2019)
Nastudování Divadla Ungelt s A. Vránovou se zapsalo do paměti a srdcí mnoha diváků. Po letech se V. Cibulková pokusila o jiný pohled, její Gertie byla jemnější, méně nezdolná, více znavená ranami osudu. Hereččině investici by prospělo vedení režisérem, který by její potenciál lépe využil a pomohl též P. Šimůnkovi odkrýt další rozměry jeho dvojrole. Mezi několika silnými okamžiky se objevovalo nemálo míst, jimž chyběl náboj a v nichž se zapomínalo na klíčové téma životaplnosti. Některé textové úpravy nebyly ku prospěchu. Za zmíněnou verzí Ungeltu zůstala tato inscenace ve stínu.
(zadáno: 14.5.2018)
Záslužné upozornění na pozoruhodné dílo marockého spisovatele. Herci představují čtyři muže, které okolnosti dovedly k „poslání“ a stali se sebevražednými atentátníky. Dařilo se vyvolat až apokalyptickou atmosféru. Bylo užito různých multimediálních prvků (výrazný zvuk, projekce apod.), v nichž se herecké akce a vyřčená slova někdy bohužel až ztrácely. Alespoň při květnovém uvedení ve Venuši ve Švehlovce. Závěrečné prolnutí s osobnostmi herců posunulo zdánlivě vzdálenější téma do naší bezprostřední blízkosti. Smysluplný počin, jehož přesvědčivosti ubral ne zcela zkoordinovaný inscenační tvar.
(zadáno: 10.11.2010)
U nás takřka nehraná hra z raného tvůrčího období H. Ibsena (ze kterého je asi nejznámější Peer Gynt). Tvůrci text upravili a v inscenaci se jim podařilo dosáhnout vyznění myšlenek, které se v jejich podání ukázaly jako silně aktuální. Hlavní hrdina se nechce vzdát svých ideálů, nekompromisně a bez ústupků se snaží dostát jejich naplnění. To je však úkol nadlidský, v realitě života možná neproveditelný. I když mám k režijnímu pojetí a dílčím složkám menší výhrady, oceňuji přesvědčivost vyznění i herecké výkony. Výborná dramaturgická volba, inscenace nejen zajímavá, ale i neobyčejně přínosná!
(zadáno: 30.10.2020)
Dramatizace K. Tučkové není povrchní, autorka se snažila vyhnout popisnosti a zachovat hloubku. Text svou stavbou a řešením na jevišti (ne)fungoval s kolísavým úspěchem. Naléhavost Johanesova osudu nakonec vyzněla silně, režisér s herci dosáhl působivosti některých obrazů, ale mezi nimi se objevovaly příliš se podobající situace, z nichž by nezanedbatelná část mohla být oželena.
(zadáno: 30.10.2020)
Evald Schorm připravil pro svou inscenaci v Divadle Na zábradlí výtečnou dramatizaci, kterou později nastudovala i další divadla. Pro studenty však tento text není nejvhodnější látkou, při sebelepší snaze nemohou náročné úlohy obsáhnout. Chtějí-li se s látkou utkat, byla by vhodnější vlastní dramatizace s menším záběrem a přizpůsobená osobnostem a případné snaze o vlastní výpověď. Úprava a krácení měly za následek povrchnější vyznění. Studenti k podstatě postav pronikli jen částečně. Bakalářská inscenace, která po rozpracování nahradila jinou nerealizovanou absolventskou inscenaci, měla raději zůstat klauzurou.
(zadáno: 19.3.2019)
SKUTŘi rozsáhlý román převedli do neuspořádané dramatizace, v níž se např. Ivan či Smerďakov stali postavami spíše okrajovými. Řadu důležitých souvislostí mohli rozeznat jen ten, kdo se dřív setkal alespoň s jiným zpracováním. Důraz na emoce snad odkazoval k místu děje a s „východním“ naturelem zčásti souzněl, někteří z hlavních představitelů však byli režií a dramaturgií neukočírovaní. Za hranicí únosnosti přehrával hlavně J. Zapletal, v menší míře též J. Sklenář. Zaujal S. Jacques. Výrazná výprava a hudba měly minimální významotvornost. S Dostojevského předlohou jinde zvládli naložit lépe.
(zadáno: 24.2.2015)
65%. Schormova dramatizace Dostojevského románu patřila k událostem konce 70. let, její kvality zachytil i televizní záznam. Čičvákova delší inscenace chvílemi trpí zbytečně pomalým tempem, které ubírá na síle a působivosti vyznění. Záměrně přízemnější výklad sice zbavil postavy „velikosti“, ale zároveň je zlidštil a přiblížil realitě dnešních dnů. S tím souzněly i civilní současné kostýmy. Dobře poskládaný herecký tým dopomohl režisérovi k vyjádření záměru, v němž zaujmou především nápad rozvést postavu chromé Lízy a také závěr vystihující naprosté selhání hodnot a absenci záchytného bodu.
(zadáno: 7.4.2015)
65%. Podřazené postavení žen, které je významným tématem hry, se sice už v dnešní době může jevit do značné míry přežitě, ale otázky předsudků a bezohledných osobních preferencí jsou nadčasové. Skutečností inspirovaný extrémní případ, kdy jeden zoufalý čin odstartuje sérii dalších, autor zpracovává jako až komicky absurdní obraz světa, kde je nemožné dosáhnout osobní svobody, protože to ostatní prostě neumožní. Inscenace nezapře rukopis M. Františáka včetně působivé práce s výpravou či hudbou. V těžké hlavní roli M. Štípková zaujala, s reprízami jistě ještě dojde k posunu a větší jistotě.
(zadáno: 12.6.2012)
35%. Propojení událostí ze života Briana Jonese s postavičkami Medvídka Pú & spol. má sice oporu v koexistenci v jednom domě, ale dle mého soudu se jedná o nápad blbý. Musím uznat, že silný herecký soubor DD předvedl dobrou práci, dění na jevišti bylo plné energie a hudební stránka výborná. Inscenaci pokládám za nepovedený pokus, nebyla pro mě takřka žádným přínosem. Jsem však příznivce experimentů a hledání nových forem vyjádření. Na originální tvar rozhodně nechci „plivat“, ani odrazovat od návštěvy, (ne)přijetí osobité poetiky je v tomto případě záležitostí značně individuální.

Další stránky hodnocení: << < 1 2 3 4 5 6 7 8 9 > >>