PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2013)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 3.12.2021)
Místo jukebox muzikálu nebo pokusu o „životopis“ legendární šansoniérky se tvůrci chvályhodně rozhodli o poctu připomenutím několika více či méně známých písní z různých období zpěvaččiny dlouhé dráhy. Jako rámec posloužily letmo propojené osudy šestice rozličných postav „tápajících“ mezi sedačkami hlediště, jež se stalo funkčním hracím prostorem. Dobrý záměr poškodilo libreto, na němž se mělo ještě pracovat. Částečnou záchranou bylo hudební aranžmá navlékající písně do nového hávu, jímž nebyl styl H. Hegerové popřen ani kopírován. Působivý zpěv herců vyzněl lépe než jejich marná snaha o věrohodnost v mluvených pasážích.
(zadáno: 25.7.2021)
65%. Komedii z divadelního prostředí prověřila jeviště po celém světě. Během zkoušení první české, resp. československé inscenace v Činoherním klubu se kdysi Jiří Menzel rozhodl spojit druhé a třetí dějství do jednoho. Tento nápad se objevil i v jiných českých provedeních, včetně někdejší kladenské inscenace Hany Burešové i její nynější pražské. Ve zdařilém nastudování vyniká kultivovaná situační komika, ze strany herců dobře zvládnutá. Kdo komedii zná, dočká se i několika sympatických překvapení. Vkusná zábava, vhodné doplnění repertoáru DvD.
(zadáno: 12.7.2013)
65%. Originálně koncipovaná komedie z divadelního prostředí, u nás známá z filmu a také z výrazné úpravy J. Menzela. V Příbrami vznikla v rámci žánru zdařile vystavěná svěží inscenace s obstojně rozehranou situační komikou. U některých postav však režisér zanedbal výklad a nechal představitele uchýlit se ke zbytečně zjednodušující a přibližné charakterizaci. Tato zbytečná nepropracovanost mohla být pro obeznámeného diváka podstatnou vadou na kráse. Přesto jsem se docela dobře bavil a uvítal možnost poprvé živě vidět hru v původní neupravené verzi se třemi obrazy.
(zadáno: 22.10.2019)
Skutečný osud Františka Filipa, jenž se narodil bez horních končetin, se T. Dianiškovi a I. Orozovičovi stal volnou inspirací pro příběh o silné vůli k boji s handicapem a k vydobytí si místa na světě i v životě. Ale také o diskriminaci, předsudcích, dobových paradoxech atd. Dianiška vypráví s humorem sobě vlastním, ale nevyhýbá se ani situacím smutným a dojemným. Divák se nejen pobaví, ale má i o čem přemýšlet. Maximálně využitý prostor malé scény, zdařilá hudební složka. Vyčerpávající a pohybově náročný výkon podává J. Albrecht, ostatní herci mu nejsou pouhými přihrávači.
(zadáno: 2.3.2020)
Kdo má hluboké teologické znalosti, narazil by na rozpory a nedomyšlenosti. K počinu je třeba přistupovat s nadhledem, jímž okouzluje a baví. Divák dostane naservírováno nespočet odkazů, narážek, vyjádření se ke společenským i globálním problémům. Výprava odpovídá komiksovému ladění. Herci se stylizaci přizpůsobili a celkem se jim dařilo pointovat, místy jsou však znát limity jejich výrazových prostředků i komediálního talentu. Přesto sestava kolem J. Lesáka a N. Preslové má potenciál, který je příslibem do budoucna.
(zadáno: 16.5.2023)
Válečná doba a s ní nemoc zabíjející starší generaci - zamrazí, že se smutně aktuální Čapkova slova nemusela pozměňovat. Výrazné krácení a úprava jsou základem dynamické inscenace vypořádávající se se zastaralou formou původního textu pomocí rozmanitých a vzájemně souznících postupů (scénografické nápady, light design, zpívané pasáže v latině, kontextové citáty). Opodstatněné obsazení dvou hlavních rolí jedním hercem, s náročným úkolem však M. Donutil zatím místy zápolí. Jako Sigelius zaujme M. Kačmarčík, není však zřejmé, proč mu byla svěřena i role matky. Naopak mužskou roli Krüga E. Salzmannová ve scénách s Maršálem obhájí.
(zadáno: 16.1.2017)
Ve VČD se snažili drama vztáhnout k dnešním dnům, kdy je situace jiná než v Čapkově době, ale hrozba možné války se už nejeví úplně „pasé“. Nedotažená inscenace částečně skřípala. Podivné výkyvy v kostýmech. Na scéně se dveřmi se herci ne vlastní vinou občas neohrabaně potáceli. Samý konec by si zasloužil působivěji vystavět, byť škrty dialogů zde byly ku prospěchu. Inscenace přesto promlouvala skrze úspěšně nalezené tváře současníků, aniž by byly popřeny Čapkovy hlavní i vedlejší charaktery (výborný zejména M. Němec). Zpracování ukázalo, že divadla by nemusela hru opomíjet jako zastaralou.
(zadáno: 11.10.2010)
Komorní dramatizace romantické novely je přehledná a čitelná, text by možná snesl menší krácení. Inscenace původně vznikla pro dnes již neexistující Divadlo Miriam, ve Viole byla obnovena po pauze. Režisér J. Pleskot již nežije. Je možné, že dříve na herce dohlížel a pevněji je vedl. Každopádně nyní mě herecká dvojice nepřesvědčila. Zvláště T. Kostková byla v řadě okamžiků nepřirozená, některé emočně vypjatější pasáže neuhrála. Lepší dojem jsem měl z R. Valenty, ale i k jeho výkonu mám výhrady (občasné přehrávání, nedostatečná niternost). Nezůstal ve mně negativní dojem, ale převážily rozpaky.
(zadáno: 5.5.2016)
Ve hře možná nezazní, co bychom již nevěděli, David Jařab však logicky poskládal jednotlivé úhly pohledu, které se na osudu Afričana mrazivě propojí. Dokázal pracovat s jistou hereckou neobratností typově vybraného M. Mededy tak, že se ztrácel nepoměr mezi ním a dvojicí Pechlát & Jeřábek, která inscenaci držela. Také E. Boušková zpřítomnila zemřelou manželku s porozuměním. Aby divák objevil sílu inscenace, musí proniknout do její stísněné atmosféry.
(zadáno: 13.6.2023)
Písně H. Zagorové měly široký záběr, nejzásadnější se nesly na sentimentálnější vlně, přesto občasné závany podbízivosti nepostrádaly vkus. Něco podobného se dá říci i o libretu U. Donátové, souznícím se známými i méně známými zpěvaččinými písněmi, které se navíc podařilo nenásilně propojit v souvislý příběh. Vážnější okamžiky jsou vyváženy občasným humorným odlehčením, resp. písněmi lehčích žánrů. Kvalitní hudební a pěvecké nastudování, herecky ucházející. Písně mají vesměs komorní ráz a muzikál by se klidně obešel bez company. České pokusy o jukebox muzikály často nedopadají dobře, inscenace J. Kříže patří mezi světlé výjimky.
(zadáno: 11.8.2011)
Nejsem si jistý, jestli lze tuto látku pro divadlo vhodně zdramatizovat. Rozhodně ale není správnou cestou pojmout text tímto způsobem a stavět ho na monolozích a vyprávěních. Ve filmu s rychlými střihy by to možná dopadlo lépe. Inscenace působila jako rozhlasová četba s občasnou živou akcí. Ústřední trojice herců se snažila, ale v nešťastném pojetí to byla marná snaha. Nudil jsem se a postupně stále více ztrácel zájem o to, co se na jevišti děje.
(zadáno: 12.12.2023)
65%. Diváci se dočkají překvapení, přínosných konfrontací a také otázek a rozporů směrem k inscenační praxi. V neposlední řadě nechybí humor na adresu fungování divadelního prostředí, herci si umějí udělat legraci také sami ze sebe. Dobře využitý nápad se spojením členů souboru a studentů DAMU. Vrcholem inscenace je debata s diváky. Smysl mají i pasáže, kdy herci hrají různými způsoby původní Hugova hru, prezentace více přístupů i rovin do celku zapadá; přesto v těchto chvílích, jichž není málo, občas přichází ke slovu nuda. Každopádně stojí za vidění už kvůli podnětnému výběru látky, kterou inscenační tým invenčně zpracoval v nezvyklý tvar.
(zadáno: 24.4.2015)
Výchozí situace výpadku elektřiny vhodně připomene divákům, jak moc je civilizace závislá na energiích a že bychom se měli naučit (pře)žít i bez nich. Pokusit se o „groteskní thriller“ a dosáhnout napětí, které přechází v humor a mísí se s ním, není snadný úkol. Inscenace JČD v první půli vyznívá jako podivná směsice s několika dějovými nelogičnostmi, ale ve druhé autorsko režijní záměr alespoň částečně vyšel. Výborný T. Drápela, jinak herecky poněkud nevyrovnané. Přes výhrady patří tento počin z původní české dramatické tvorby k tomu lepšímu.
(zadáno: 30.11.2012)
Hra i dnes nabízí dobrý potenciál a možnost pro vyjádření k aktuálnímu stavu společnosti. V inscenaci M. Dočekala se až příliš dostala do popředí forma, bohužel na úkor obsahu. Několik údernějších „záblesků“ bylo bohužel příliš málo. Výprava nesloužila myšlence, efekt pro efekt. Další problém byl, že zmíněná forma nebyla příliš zábavná, představení se převážně neslo ve znamení nudy. A rozhodně nelze říci, že by herci „zazářili“. Hudební složka zajímavá (zejména „kontratenor“ M. Königa) a oživující, ale jen sama pro sebe, pro koncepci inscenace podstatný přínos nepředstavovala.
(zadáno: 30.1.2011)
Hercům se podařilo rozehrát pár vtipných scének, zvláště T. Vilhelmová ukázala šíři svých výrazových prostředků. Pojetí je ovšem už v základu velmi nešťastné. Na začátku se nastíní zápletka (převzatá z filmu), ale postupně se na ni takřka rezignuje, motivy nejsou rozvíjeny. Vše je podřízeno herecké exhibici a lacinému humoru, občasné ujasnění souvislostí pak vyznívá jakoby navíc. Na inscenaci je mimořádně patrná absence dramaturga, režijně je neukočírovaná. Postupně zcela sklouzne do prázdné, povrchní a laciné estrády. Velké zklamání!
(zadáno: 29.10.2014)
Výjevy, jejichž smysl je stále tentýž a v nichž vystupuje zbytečně mnoho postav, se v první polovině neúnosně dlouho opakují, nepřesvědčivé režijní vystavění situací i herecké ztvárnění. Ve druhé polovině, v níž se rozvíjí vztah Williama a Francis, přijde konečně jistý posun, ale není nikterak oslnivý. Omylem bylo obsazení P. Lišky, jenž svým monotónním projevem naprosto opomněl duševní nemoc i proměny stavů hlavní postavy. Nevyužitý potenciál Williamova alter ega. Poetika inscenace a její sdělení mě naprosto minuly. S předlohou nejsem obeznámen, přínos tvůrčího týmu tedy nemohu posoudit.
(zadáno: 21.11.2013)
55%. Původní text J. Pokorného byl tvůrčím týmem radikálně zkrácen, hodnocení se vztahuje jen k inscenaci. Černá komedie či groteska s nevážným dějem, zde vhodně shozeným. Herci se sympatickou invencí a smyslem pro nadsázku rozehrávají poměrně zábavné situace. Inscenační tvar je však dramaturgicky a režijně značně nedotažený. Mezi poněkud neuspořádanými „výkřiky“, někdy i v cizích jazycích, se přesto dá sem tam najít něco přínosného. Pošklebný rámec s „mezinárodní“ interpretací písně Perfect Day, jako důsledku spojování národů do unie, je vtipný, ale obávám se, že řada diváků si jej neuvědomí.
(zadáno: 14.5.2018)
Žádný ze čtrnácti návštěvníků se nevyhne interakci, 3x se ocitne s některým z aktérů zcela oddělen ve vyhrazeném prostoru. Jednu podobu „lásky“ si divák vybere sám, další dvě se k němu různě dostanou. Hranice intimity (snad) nejsou překročeny. Dojem je odvislý na výběru a na tom, jak se divák dokáže na aktéra napojit a ponořit do zážitku. Závěrečná část, kdy se již společně sleduje standardní kukátkový tvar, divadelně bez zajímavosti není a k tématu přispívá, v kontextu předešlých zážitků však nemusí zafungovat. Vrcholem je prostřední kontaktní část (mj. pečlivě promyšlená a zorganizovaná).
(zadáno: 8.11.2013)
Bouchačka - DOT504 50 %
Inscenace postavená převážně na pohybu, s minimálním zastoupením zpěvu a mluveného slova. Jednou z výhod pohybového divadla je možnost dostat mezi řádky, co nelze popsat slovy, ev. pozvednout případnou banalitu děje. Režisérovi a performerům se to v tomto případě úplně nedařilo, zvolená forma nebyla přílišným obohacením. Z performerů nejvíce zaujala energická H. Třešňáková. Tanečník L. Homola náročné úkony zvládl, ale celkově působil poněkud bezvýrazně a jeho postava nedostatečně čitelně. Pohybově velmi překvapila činoherečka K. Winterová, která mezi oba performery suverénně zapadla.
(zadáno: 25.7.2021)
Vizuálně zdařilé, efektní kombinace hudby, výpravy, pohybu. Skvělý scénický nápad s observatoří je bohužel v koncepci využit jen minimálně. S komickými výstupy Trinkula a Stefana dostali J. Polášek a M. Daniel možnost naložit volněji, což by nemusel být problém, kdyby nesklouzávali k lacinosti a prvnímu plánu. Výklad některých postav a způsob ztvárnění zůstává na povrchu, u vnější stylizace. S propojením více žánrů obsažených v Shakespearově hře si dvojice režisérů neporadila. Klíčová „bilanční“ témata se sice v samotném závěru ke slovu dostanou, ale většinu představení jsou nešťastně upozaděna.
(zadáno: 25.7.2021)
Bouře - Divadlo DISK 60 %
65%. Výrazná úprava Shakespearovy hry, velký důraz je kladen na hudbu. V prvních chvílích se zdá, že koukáme na špatně secvičený dramatický kroužek, ale posléze se ukáže, že jde o hraní s nádechem jemné parodie. Tím se mj. šikovně zastíní mantinely, přes něž se u postav vyžadujících vyzrálost (především Prospero) studenti nedostanou. Divadlo, které nepřestává bavit novými nápady. Humor Shakespearovy myšlenky může přebíjet, ale režisérka s herci nezapomínají na svůj vklad. V závěru se opodstatní zapojení muzikanta J. Š. Svěráka. Herci se zbaví kostýmů a užívají si – snad euforie, že se život začíná vracet do „normálu“...?
