PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2013)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 8.11.2013)
55%. Komorní psychologické drama, známé i z Polanského filmové adaptace, se zabývá otázkami viny a práva oběti (bez přímého důkazu) na obvinění a potrestání viníka. Hra se hodí do komorního prostoru, na širokém jevišti v NoDu se však stísněnou atmosféru příliš vytvářet nedařilo. Režisér dovedl herce k civilnímu pravdivému projevu, na druhou stranu nebylo dosaženo výraznější působivosti. V nejtěžší roli se H. Vagnerová chvílemi nejevila zcela věrohodně. Podtext a myšlenky se nedostávaly do popředí či se dokonce ztrácely. Inscenace potenciál látky naplnila jen částečně a zůstala na půli cesty.
(zadáno: 12.1.2015)
55%. Performeři projeví značné fyzické nasazení, když do hracího prostoru v rychlém tempu rozestaví basy, z nichž vyndají více než tisícovku lahví. Dojde i na komunikaci s diváky, kterou se nesluší předem konkretizovat. Kdo hledá, může v inscenaci objevit myšlenky o životě a smrti, o (ne)využití času a jeho promarňování. Projekt však k tomuto hledání sám dostatečně nevybízí. Řada diváků se bohužel spokojí s konstatováním o hromadě lahví, což nepřináší náležitý efekt. Je však správné, že existují divadelníci, kteří se nevydávají vyšlapanými cestičkami a snaží se hledat nové formy vyjádření.
(zadáno: 7.9.2021)
Původní komedie okouzluje ne zcela obvyklým černým humorem, zasvěcenější mohou být rovněž pobaveni narážkami na divadelní a herecké prostředí, z něhož si D. Hrbek občas i drsněji utahuje. Neuhlídaná délka dialogů přináší váznoucí temporytmus, ale přesto komedie překvapuje a zůstává zábavná až do konce. Aktérům byly role napsány na tělo a sedí jim, tradiční přehrávání M. Dlouhého se k postavě herce Boba hodí.
(zadáno: 14.1.2020)
Realita vysávající tržní ekonomiky, kde je hodnota člověka posuzována podle toho, co může „systému“ nabídnout, je tématem stále aktuálním. Stavba Millerovy hry s retrospektivami a snovými sekvencemi není v původním rozsahu pro dnešní jeviště ideální, v MDP se správně pokusili o krácení. Nepopisná koncepce scény nezvykle pracuje s rozličnými symboly a odkazy. Časové roviny by snesly ještě výraznější odlišení. Kladem je i práce režiséra s herci. V hlavní roli se sice M. Donutil zcela neoprostil určitých návyků, ale zklamáním jeho výkon nebyl a i díky němu některé momenty vyzněly silně. Jako Linda Z. Kronerová excelovala.
(zadáno: 27.4.2022)
Pohled Ľ. Feldeka na osobnost Édith Piaf má své kouzlo a je autorsky důvtipným vyrovnáním s problémem faktické spornosti mnohých událostí jejího života. Na malé scéně kladenského divadla se pracuje se zrcadly, která umožňují málo vídané postupy, ale v nasvícení může odraz diváků nežádoucím způsobem odvádět pozornost od herců. Naturel J. Zenáhlíkové se od Édith značně odlišuje, ale přijme-li divák temperament jiného druhu, může se nechat strhnout. Nesporná síla kladenské inscenace je v hudbě, Zenáhlíková šansony podává jedinečně a oporou jí je živý doprovod T. Alferiho a V. Svojtkové, kteří se zapojují i herecky.
(zadáno: 29.2.2012)
Ve stavbě hry mě zaujaly originální prvky, díky nimž se vymykala z mantinelů žánru. Myslím, že se odkrylo vše podstatné, znejistění diváka nad výsledkem finálního střetu mi připadlo jako dobrý nápad. Snad jen radikálních zvratů bylo až příliš, takže to mělo za následek postupné oslabení napětí. Podotýkám, že jsem viděl reprízu uskutečněnou cca čtvrt roku po premiéře, takže od prvních uvedení mohla režisérka s herci na výsledku ještě pracovat. Inscenace i herecké výkony na mě udělaly solidní dojem, sledoval jsem se zájmem. Nic pozoruhodného, ale v kontextu (oddychového) žánru příjemná změna.
(zadáno: 30.5.2023)
85%. O’Neillovo rozsáhlé drama o zkáze jedné rodiny kdysi upravil M. Macháček pro slavnou inscenaci z konce 80. let, podobně byl text redukován i v Brně. V koncepci M. Dočekala vše skvěle souzní. Scénografické nápady, kostýmy, vesměs živá hudba rapového dua PAST. Posun do současnosti může divákovi umožnit více se k postavám přiblížit a najít alespoň částečné pochopení jejich mnohdy nechvalného jednání. Ukázková práce s herci, kteří byli dovedeni k neběžně vídané přesnosti. Výjimečné je i promyšlené užívání gest a drobných scénických doplňků ve prospěch smyslu. V inscenaci není slabý herecký článek, výkon H. Briešťanské ovšem naprosto oslní.
(zadáno: 11.4.2018)
První dvě části románové pentalogie, které zpracovával i stejnojmenný seriál, se pokusili tvůrci převyprávět v jednom večeru. Nutnou daní se stalo, že děj musel být až příliš rychle „hnán“. Obeznámený divák by měl inscenaci bez problémů vstřebat, při prvním setkání s látkou však může být těžké pochytat a domyslet všechny souvislosti. Herci role vesměs vystihli (i když výhrady by se našly), ale vzhledem k nezbytným redukcím měli omezené příležitosti k rozehrání. Milý rámec místního rezonování s okolím Vinohrad by mohl být výrazněji rozveden, „lidovější“ uzavření vyznělo rozporuplně.
(zadáno: 6.3.2017)
Drama R. Walsera, do něhož byl vložen fragment E. Jelinekové. Zajímavá úvaha staví notoricky známé pohádkové motivy a postavy do jiného úhlu. Při čtení by divák mohl v klidu přemýšlet nad pozoruhodně pojmenovanými souvislostmi, ale na jevišti v této podobě dramatický text neobstál. Tvůrci nechali na divákovi, co si najde, nad čím bude přemýšlet, ale statický tvar k tomu nevybízel. Práci herců nelze mnoho vytknout. Také se snažili improvizovat, ale ani tak se jim příliš nedařilo představení dostatečně oživovat. Mnoho diváků odcházelo s nepochopením, inscenace pro ně byla nezáživnou nudou.
(zadáno: 13.12.2011)
75%. V dobrém slova smyslu moderní zpracování klasické předlohy. Struktura příběhu zůstala zachována a navíc byla obohacena způsobem, který může příběh více přiblížit dnešním divákům. Režijně i herecky komediálně odlehčené, pojaté s velkou dávkou nadsázky. Strašidelná i milostná rovina ironicky shazovány a zpochybňovány, ale nemělo to za následek „zabití“ předlohy. Herci hrají s neuvěřitelnou chutí, všichni v jednotném duchu. Zvláště představitelé trpaslíků dostali nejvděčnější příležitost ke komickým kreacím. Zábavné, živé, vtipné. Pobaví nejen děti, ale i dospělé.
(zadáno: 11.2.2019)
65%. Nedostatečně známý osud významné vědkyně v poutavém dramatickém uchopení, v němž se snoubí pracovní rovina s osobní. Inscenační zpracování solidní, z hlediska tematického vše dobře vyvážené. Zatímco E. Elsnerová hlavní roli podává s odzbrojující přesností a přirozeností, vedle ní je na mužských spoluhráčích dost vidět, že „hrají“. Tento nepoměr můj zážitek ovlivnil, od návštěvy však neodrazuji.
(zadáno: 20.2.2011)
Dva prolínající se monology o skutečných osudech dvou lidí, kteří přežili koncentrační tábor. Dva dramatické osudy by zaujaly i odděleně, vedle sebe se jejich síla násobí. Muž i žena mají mnoho společného a přece jsou jiné tím, jak se každý s hrůzami vyrovnává po svém. Text je z několika pramenů dobře sestavený. Herci monology interpretují s velkou působivostí a naléhavostí. S úspornými a jednoduchými inscenačními prostředky je zacházeno vhodně a přispívají k silnému vyznění.
(zadáno: 13.6.2023)
65%. Ursidilovu povídku adaptoval např. D. Jařab pro inscenaci „Kvartýr“, komornější zpracování T. Boučkové vzniklo a mimo Prahu bylo uvedeno ještě dříve. Lze polemizovat o autorském řešení úvodu s rychlou zmínkou okolností odchodu majitelů bytu. Záhy se však rozběhne příběh obyčejné služky, jež se pouhou nerozvážností ocitla na scestí, odkud se těžko hledá cesta ven. Režisérka H. Burešová s herci po počátečním odlehčení pečlivě dávkuje pozvolna se stupňující napětí. V dobře přizpůsobeném prostoru foyer, v blízkosti herců, s drobnou interakcí a klavírním doprovodem se odehraje působivé drama, jehož poselství neuvízlo v době protektorátu.
(zadáno: 6.10.2017)
Román patří ke stěžejním dílům žánru sci-fi. Dramatizace R. Levínského vystihla podstatu i téma. Prostor DUP39, do něhož soubor nově expanduje, se pro inscenaci a prostředí planety Solaris svou dispozicí hodí. Bohužel však má špatnou akustiku, hlasy herců se v něm příliš rozléhají, což je vzhledem k důležité funkci textu docela problém. Tvůrci se asi záměrně nesnažili vystihnout technické vymoženosti, ale toto (nízkorozpočtové) scénografické řešení bylo vyloženě nešťastné, až nechtěně směšné. Vypovídací schopnost závěru v této podobě je přinejmenším sporná, výsledek celkově rozpačitý.
(zadáno: 4.3.2019)
Sólo - Mime Prague 80 % 
85%. Radim Vizváry sám na jevišti vystřídá několik pantomimických čísel různých stylů i ražení, humorná i ponurá. Jeho pohybové schopnosti i neuvěřitelně široká škála výrazových prostředků jsou fascinující! Projekt popularizuje a otevírá novým divákům žánr pantomimy, k němuž má spousta z nás zbytečné předsudky.
(zadáno: 13.12.2010)
Autor ve hře zpracovává australské skutečnosti kolem 2. světové války, na které se později elegantně zapomnělo a které byly svým způsobem „vymazány“ z dějin národa. Fiktivní (le na skutečnosti založený) příběh dvou ošetřovatelek je dobře a působivě napsaný, neutápí se v sentimentu. Režisérka mohla možná projevit více invence, některé okamžiky vystavět dramatičtěji a barvitěji, poselství hry mohlo vyznít přesvědčivěji. Představitelkám J. Jiráskové i D. Syslové bylo ponecháno hodně prostoru a obě ho náležitě využily, jejich výkony vyznění hodně pomohly.
(zadáno: 7.7.2022)
(zadáno: 19.8.2019)
Text dramatizace na jednu stranu nese poselství, otevřeně a bez servítků nahlíží do dívčích pocitů a duší, vulgarismy v něm mají své místo. Režisér si však neporadil s jeho neuspořádaností, podstata je nezřídka zastřená, na jevišti jsme svědky chaosu. Hudební složka výborná, v tomto řešení ovšem nepřináší očekávanou nadstavbu. Inscenaci částečně zachraňují herečky svým zpěvem i nasazením. Podobný titul se v historii Činoherního klubu dosud neobjevil. Důraz na hudbu, dynamičtější práce s prostorem, nové tváře v obsazení. ČK potřebuje změnu a svěží vítr, nicméně výsledek této inscenace je přinejmenším sporný.
(zadáno: 21.11.2013)
Životní peripetie Pavla Kohouta jsou poměrně známé. Ve večeru, poskládaném z úryvků (zlomku) autorovy rozmanité tvorby, je představeno zejména několik zajímavých okamžiků a osobních zážitků z politicky různorodých období. A s těmi řada návštěvníků nemusí být takto detailně obeznámena. S hercem O. Kavanem si rozdělil přednes úryvků a básní sám autor, jehož osobní přítomnost je sympatická. Vkusné oživení zhudebněnými básněmi, na jejichž interpretaci se spolu se zmíněnými podílel i hudebník M. Černý.
(zadáno: 3.12.2014)
Čtveřice herců v úlohách olympských bohů rozehrávají poměrně vtipné situace a občas výstižně pojmenují stav současné společnosti i umění. Asi nebylo sděleno nic mimořádně objevného, ale ono neškodí si poslechnout či připomenout, na co se někdy pozapomíná. Jistě by bylo možné tvar lépe propracovat a najít i účelnější řešení, ale přiznaná forma částečně improvizovaného happeningu je dostatečnou omluvou. Jednotlivá provedení se vzhledem k četným improvizacím zřejmě značně odlišují zábavností i délkou představení.
