PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2013)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 14.5.2018)
75%. Až znepokojivá hra D. Košťáka pojmenovává souvislosti, které je potřebné si připomínat a přemýšlet o nich. Režisérka a herci vyváženě pracovali s nadsázkou a dali jednotlivým epizodám apelativní účinek. Navíc docílili společného propojení a jmenovatele. Rozhodně je dobré vidět! A objeví-li se motivy, které připomenou střípek z vašeho života, může být divák doslova probrán ze sebeklamu a iluzí...
(zadáno: 19.12.2011)
Naléhává a působivá látka, kterou se má rozhodně smysl zaobírat. Vizuálně působivé jevištní ztvárnění mě velmi zaujalo. Nejsem si jistý, jestli text dramatizace byl úplně šťastně postavený. Myslím, že právě díky textovému základu nebylo vyznění inscenace zcela přesvědčivé. Ale kvůli řadě silných momentů, které mohou vzbuzovat i pocity úzkosti, to stálo za to!
(zadáno: 24.3.2017)
75%. Muzikál disponuje kvalitním libretem. Jednoduchý obehraný příběh s přiznanou inspirací Shakespearovými motivy je okořeněný vkusným humorem a ironií, čímž se ho podařilo povýšit. Do děje byly naprosto nenásilně zakomponovány Presleyho písně v upraveném aranžmá. Překlad A. Nováka tentokrát příjemně překvapil. Precizní práce režiséra, jenž účinkujícím dopomohl ke ztvárnění postav a zdařile zkoordinoval všechny složky včetně výtečné choreografie. Hudebně a pěvecky rovněž na dobré úrovni. V rámci žánru muzikálu ideální tip pro příjemně strávený večer.
(zadáno: 29.2.2012)
T. Svoboda přiznal inspiraci ve stavbě neobvyklé hry Arabská noc, přičemž Srnky se dle očekávání nesou v komediálním odlehčení. A propojení překvapivě funguje. Povedlo se postihnout rozličné handicapy ústřední čtveřice mužů a přitom je pojmout s nadhledem a humorem. Jen se mi zdálo, že si Svoboda nevěděl úplně rady se samotným závěrem a čtveřicí zázračných srnek, bojím se, že přínosná myšlenka dojde jen malému procentu diváků. Režijní pojetí nebylo úplně promyšlené (práce s prostorem, koncepce náznaku a přímého vyjádření) a dotažené, konec vyzněl trochu „do prázdna“. Přesto zajímavé!
(zadáno: 18.4.2024)
75%. V posledních letech není samozřejmostí, aby se soubor Divadla na Vinohradech dokázal takto sehrát v kompaktní celek. Herecky silné inscenaci vévodí v nejvýraznější roli R. Rázlová, např. k výkonům A. Elsnerové nebo E. Režnarové lze však mít dílčí výhrady. K tomu, aby se o inscenaci mluvilo jen v superlativech, něco málo schází, ale jde o počin vydařený a kvalitní. (více v článku na blogu)
(zadáno: 19.3.2019)
Přestože kvůli škrtům divák přijde o některé informace o titulní „zemi indiánů“, komornější úprava právem ceněné Lettsovo rodinné drama nepoškodila a občas i vedla k dynamičtějšímu vyznění. Režijně dobře ukočírované, kvalitní práce většiny herců. Dva roky po premiéře měla inscenace patrně již usazenější podobu, M. Steinmasslová podala výkon vskutku pozoruhodný a hluboký. Příležitosti dobře využily i J. Nerudová či M. Prášilová.
(zadáno: 22.5.2015)
Obratně napsané rodinné drama s humorem a přitom poměrně nemilosrdně odhaluje podstatu a často neušlechtilé motivace lidského jednání. Plzeňská inscenace realizačně i herecky snese srovnání s prvním českým uvedením v Národním divadle. Plzeňské provedení hru rovněž vystihlo a neobeznámení diváci budou jistě zaujati. Pro ty obeznámené mohou být zajímavé větší intimnost zpracování a jiný pohled na některé situace. Snad jen škrty některých replik na konci úplně neprospěly vyjádření myšlenek, jejichž vyznění se mohlo beze slov jevit zbytečně nepřímé. Vhodná výprava i hudba.
(zadáno: 29.11.2022)
Ve své nové hře se M. Františák vrací k tématům, jimiž se ve svých dílech zaobírala řada českých klasiků. Komorní drama situuje na venkov a rozehrává komplikované rodinné vazby přecházející na potomky. Jako režisér Františák volí řešení, která divákovi cestu k přijetí mohou komplikovat. Například je těžké najít opodstatnění obsazení M. Štípkové do mužské role. Iritovat může rovněž nadsazení a stylizace některých scén, částečné opodstatnění lze však nalézt v závěru, který by při „realističtějším“ přístupu nemusel mít tak silný účinek. Dobře vedení herci podávají náročné úlohy výtečně. Výsledek může budit rozpaky, ale za pozornost počin stojí.
(zadáno: 5.4.2016)
Televizní film Nezralé maliny adaptoval kdysi pro jeviště sám scénárista. Víceméně úspěšně, z delších divadelních dialogů však to podstatné doléhá s o něco menší intenzitou. Zejména S. Skopal, R. Přibil a V. Helšus se svým nasazením zasloužili o silné vyznění inscenace. V klíčové roli Šány V. Postránecký přece jen trochu zaostával, zvolená hlasová poloha zbytečně hercovi omezila výrazové prostředky. Zaujala i J. Tesařová. Inscenace přesahuje obvyklé standardy komerce a stojí za pozornost. I po premiéře by režisér mohl zvážit škrty a krácení, snaha herců by více vynikla a zúročila se.
(zadáno: 17.1.2012)
55%. S komentáři kolegů nemohu souhlasit. Nevidím výsledek inscenace tak pozitivně a zastávám názor, že smyslem Hemingwayovy novely není pohlazení duše, nýbrž boj se sebou samým a překonání se. Žádné takové osobní drama jsem z této scénické verze necítil. Režisérce ústřední téma buď uniklo, nebo se v textu postupně ztratila. Herci nebyli vedeni správným směrem, nedařilo se jim vzbuzovat napětí a naléhavost, „laskavost“ v projevu oslabovala sílu vyznění. Umím si představit lepší nakládání se scénickými a hudebními prostředky. Jen hezký přednes nestačí! Od Divadla Viola bych čekal více.
(zadáno: 14.8.2023)
V komedii, v níž dva bratři (herci) řeší během práce v zákulisí divadla nebo přímo na jevišti minulost, šel autor publiku naproti až příliš. Dialogům nechybí vtip a řemeslná zručnost, po obsahové stránce jsou však poměrně prázdné. Obě postavy jsou napsány tak, že herci mají na čem stavět a zároveň dostávají prostor pro vlastní vklad. Režisér M. Schejbal poskytl hercům snad až příliš volnosti. S možnostmi role lépe naložil F. Němec, občasné deklamování však místy ubíralo na věrohodnosti. V jeho stínu zůstal M. Hein, jenž postavu zcela obsáhl pouze částečně. Na jevišti Divadla Ungelt lze obvykle spatřit vydařenější herecká partnerství.
(zadáno: 25.7.2021)
75%. Sázka na osvědčené karty Divadlu Verze vyšla. Řemeslně kvalitně napsaná situační komedie, zdařile inscenovaná. Herci na sebe slyší a rozehrávají komické situace, které navíc i něco řeknou o mezilidských vztazích. Zároveň se neberou zbytečně vážně a okořeňují dialogy nenásilnou (sebe)ironií. Komedií s bezduchým a laciným humorem nabízejí různé agentury dost. Šťastný vyvolený je tip pro ty, kteří hledají zábavu na úrovni.
(zadáno: 30.10.2020)
Autor radikálně a nesmlouvavě tepe do fungování světa, politiky, médií atd. Odkazy a metafory smysl mají, ale nepřiměřená upovídanost a zasazení do dějových extrémů jim ubírá na funkčnosti. Překombinovaný děj volá po zjednodušení. Celek se jeví spíše jako provokace pro provokaci. Přes výraznost a dobrou zkoordinovanost jevištních akcí je během bezmála dvou a půl hodin bez pauzy těžké udržet pozornost. Promyšlená práce s prostorem, výrazná hudební složka, obdivuhodné nasazení herců. Na Nové scéně by se počin asi nezdál tak odvážným. Kolik diváků ale právě ve Stavovském divadle projeví o kontroverzní titul zájem?
(zadáno: 11.10.2021)
65%. Utkat se s komplikovaným a mnohovrstevnatým románem Hermanna Hesseho je výzva. Dramaturg s režisérem se zkusili vydat cestou upozadění slov, pohybová složka a výrazná hudba se v určitých sekvencích dostaly do popředí. Toto řešení umožnilo vyhnout se popisnosti a nezatěžkat atmosféru vysvětlováním souvislostí. Právě slova ale v řadě situací scházejí, došlo k přespřílišnému zjednodušení a k částečnému zastření myšlenkově bohatého díla. Netradiční pokus si však zaslouží respekt. Koncept poskytl hercům jen omezené možnosti, jimž dostáli.
(zadáno: 9.1.2024)
Neadekvátní délka dialogů v první polovině bezúčelně brzdí vývoj situací, ale jinak jde o solidně napsanou komedii s dobrými příležitostmi pro dva herce, jejíž nadsázka zvýrazňuje rozdílnost mužů a žen, resp. méně lichotivé rysy obou pohlaví. Poctivé herectví H. Čermáka, jenž skvěle snoubí zemitost se zvláštní křehkostí. Ze začátku uvádění tomu mohlo být jinak, ale rok po premiéře podala L. Vondráčková nevalný výkon. Přetvářka a afekt k postavě patří, nepřirozený způsob ztvárnění a hlasový projev se však minuly účinkem, jednalo se o lacinost za hranicí vkusu. Současné podobě inscenace by prospěl režijní dohled na reprízách.
(zadáno: 21.11.2013)
55%. Halka Třešňáková a Jan Bárta se ve svých společných projektech orientují na pohybové divadlo, do něhož promítají i činoherní prvky. Ve Stickeru nahlédli na vztah manželské dvojice. Situace, které se zprvu jevily jako bezproblémové a jasné se z jiných úhlů pohledu (doslova pootočenou prezentací téhož) ukazují v jiném světle. Podařilo se neobvykle vystihnout několik pravd o tom, co je na dlouhodobém vztahu krásné i těžké. I finální rozuzlení dávalo smysl. Slabinou byla občasná „polopatičnost“ vyjádření. A inscenaci by také prospěla promyšlenější práce s prostorem a jevištními prostředky.
(zadáno: 7.9.2021)
65%. Průlet devíti desetiletími prostoru Divadla Komedie připomíná jeho počátky i události nedávnějšího data, které někteří ze současníků pamatují. Diváci společně s pěticí herců putují prostorem (navštíví kavárnu, foyer, hlediště i zákulisí) a jsou i nenásilně zapojeni. Nejedná se o dokumentární divadlo, vystupují zde postavy reálné (V. Burian, M. Dočekal, E. Bergerová aj.), fiktivní i abstraktní. Tvůrci se snaží o vystižení podstaty událostí zábavnou formou a s pomocí nadsázky. Kombinace podtextu s doslovností u některých akcí vychází rozpačitěji, ale při znalosti kontextu většinou funguje. Projekt svůj účel splnil.
(zadáno: 25.7.2021)
Novela J. Čapka o dvou mladých pytlácích na útěku před zákonem je známá i z filmového zpracování F. Vláčila. Divadlo Lampion krátkou inscenací cílí tentokrát na náctileté a dospělé. Diváci v komorním uspořádání sálu sledují kombinaci akcí činoherního a loutkového divadla, resp. loutek malých či dokonce miniaturních. Srozumitelně převyprávěné, ale téma viny a odpovědnosti divák musí hledat spíše sám, tvůrci ho k tomu humornějšími prvky a užitými prostředky systematicky nevybízejí. Loutková složka je ve výsledku spíše nevšedním experimentem než nadstavbou. V dobrém slova smyslu netradiční počin část diváků jistě osloví.
(zadáno: 16.10.2011)
Kniha je pro mne jedním z nejzásadnějších literárních děl a pochybuji, že je ji možné zadaptovat plnohodnotně. Ani obstojná dramatizace G.Schwajdy není bez problémů. Inscenaci MDP vidím jako nepovedenou. Režisér se asi snažil najít pro magický realismus vlastní vyjadřovací prostředky, což bylo dobře, jeho cestu však nepokládám za správnou. Kdo nebyl seznámen s dějem, těžko se mohl při tomto pojetí a uspořádání zorientovat a proniknout do složitých vazeb. Pochybuji, že obeznámeného mohla inscenace zasáhnout. Výkony herců bych nenazval výjimečnými a to ani v případě J.Smutné, byť byla nejlepší.
(zadáno: 30.10.2018)
Handkeho text M. Bambušek použil k vytvoření sledu obrazů, v nichž se mluvenému slovu dostaly takřka na roveň zvuková a pohybová složka. Možná zbytečná doslovnost některých akcí nepohřbívá jejich funkčnost a je akceptovatelná. I když se výsledný tvar nevyhnul topornostem ve ztvárnění, hlavní je, že z (dobře zkoordinovaného) davu pohybujících se lidí se nejprve zřetelně vynořují mikropříběhy odkazující především k všudypřítomné lidské nevšímavosti či bezohlednosti, aby nakonec vyústily ve varovnou až apokalyptickou vizi.
(zadáno: 29.1.2014)
Režírovat tuto klasickou českou báchorku, jejímuž kouzlu čas zrovna neprospěl, je úkol nesnadný a nevděčný, zvlášť v Národním divadle. Režisér J. A. Pitínský přispěl nemálo aktualizacemi a nápady, které přinesly obohacení a přiblížení dnešnímu divákovi a pozvedly vyznění některých problematičtějších pasáží, zejména těch nadpřirozených. Výklad postav sympaticky současný. Inscenace však zůstala na půli cesty. Aktualizace nebyla celkově důsledná, pojetí jednotlivých scén až příliš různorodé a ne vždy vzájemně korespondující. Místy by rovněž nebylo na škodu krácení.
