Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (2000)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 8.10.2013)
Další hra v duchu tvorby Petra Kolečka, tentokrát s o poznání vážnějším vyzněním a méně ironickým vyústěním. V tomto případě přicházejí na přetřes především vážnější témata sebestřednosti, sobectví a odpovědnosti za životy druhých, což se ve spojení s řadou (povedených) vtipů občas docela „tluče“. Inscenace by snesla ruku dramaturga, který by text připomínkoval. Režijně solidní, výtvarně zajímavé. Výbornému O. Pavelkovi obě dámy zdařile přihrávají. Nedostatky by se našly, ale do repertoáru Rubínu inscenace stylem zapadá stylem a kvalitou mu ostudu nedělá.
(zadáno: 27.7.2012)
85%. Ucpanej systém z vážných provozních důvodů nahradil zamýšleného Čechovova Racka. Je s podivem, že se často mimořádně povede inscenace, která původně nebyla vůbec v plánu. Zdánliví ztroskotanci se schází v hospodě, mluví sprostě. A přesto je skrze ně pojmenováno, jací lidé (a zdaleka ne jen ztroskotanci) jsou a jak nízké pohnutky často motivují jejich jednání. To vše s osobitým humorem, který přitom neodvádí pozornost, ale vyznívá skrze něj silné sdělení. Tvůrčímu a hereckému týmu není co vytknout! Zážitek!
(zadáno: 30.5.2017)
Kombinace mluveného slova a pohybu. Inscenace příliš nevybízí k přemýšlení ani k hledání smyslu jednotlivých obrazů a pojítek mezi nimi. V uchopení tématu a ucelenosti pohledu jsou rezervy. Divák musí hledat a je v podstatě na něm, co si odnese nebo neodnese. Aktérky jsou však samy o sobě zajímavými a nadanými performerkami, své přednosti i jisté slabiny skvěle berou do hry. A podobně, jak zmiňuje M. Novák, závěrečné nenásilné zapojení diváků je originální, přináší obohacení, vtip a vlastně i (dosti nezvyklou) formu katarze.
(zadáno: 27.12.2010)
Úspěšný dramatik pracuje se svými (osvědčenými) postupy i v této hře, opět originálně snoubí černý humor s drastickými okamžiky. Tentokrát lépe propracoval psychologii postav i vnitřní podstatu situací, také šetrněji nakládal s extrémními situacemi a dějovými zvraty. Inscenace ČK je dobře režijně uchopená a zahraná, s pochopením pro specifickou poetiku. Takové síly vyznění jako u Osiřelého západu dosaženo sice nebylo, ale příčina byla spíše ve hře než v interpretaci. Přes jisté výhrady k textu mě autor nezklamal, opět jsem byl do jeho hry vtažen a sledoval ji s velkým zájmem.
(zadáno: 3.1.2011)
Podíval jsem se se zájmem, pobavil se, pár postřehů si odnesl. Dobrý záměr P. Kolečkovi tentokrát úplně nevyšel. Zejména to platí o práci s tématem (tématy), která mohla být přesvědčivější, co se týká uchopení a vyjádření. Myslím také, že režisér mohl hře pomoci více. Herecké výkony solidní, úroveň hudební složky kolísavá.
(zadáno: 20.6.2018)
Sedm neveselých osudů české autorce posloužilo k zamyšlení nad životní bezradností i nad zaslepeností moderními trendy. Předložila svůj zřetelně vyjádřený názor, který je sice (nezbytně) účelově zjednodušený, nicméně až krutě pravdivý. Další hodnotou textu je nadhled, jemuž pomáhají humorné odlehčení a ironie. Hra by mohla obstát i na jevištích zahraničních divadel. Režisérka s dramaturgyní autorku evidentně pochopily, pomohly hercům nalézt tvář a vystihnout podstatu postav. Mladší část souboru DnV příležitosti využila, její setkání s pozoruhodnou hrou bylo šťastné.
(zadáno: 16.5.2023)
65%. Variace na Poeovu hororovou povídku „Zánik domu Usherů“ vtipně rozvíjí některé její motivy. Členové inscenační týmu používají a zúročují alternativní postupy, jimiž se zabývali při svém studiu na KALD. Každý z herců sice dostane prostor přispět svou osobitostí, různorodosti jejich bytostí se dobře doplňují a skládají, na tak krátkou stopáž je však obsazení příliš početné. Většina nápadů tak zůstává pouze nadhozena a není šance je náležitě rozvinout. Zaujme práce se scénou, která průběžně dotváří snažení týmu a zvláště v závěru podnětně přispěje.
(zadáno: 11.2.2019)
Tvůrci děj přenesli do současnosti a přiblížili dnešním poměrům. Byli v tom důslední, takže výsledek vyzněl věrohodně. Zaujalo několik nápadů, pro vyvážení však chyběla odvaha pro otevřenější zobrazení tělesnosti, kterou v komplikovaném milostném vztahu básníků nelze opomenout. Extravagantní výtvarné řešení může na část diváků působit přebujele, nicméně svůj účel splnilo. Podobně by se dal shrnout záměrně přeexponovaný projev D. Krejčíka. S jevištní nezkušeností M. Stropnického režisér umně pracoval, výkonem mile překvapil. V několika vedlejších rolích se S. Nováková rozhodně neztratila.
(zadáno: 27.6.2017)
Propracovaná inscenace stojí na pevných základech spočívajících v pečlivé analýze charakterů ústřední milenecké dvojice prokletých básníků i vedlejších postav, precizní práci režisérky s herci. Verlaina s jeho zápornými vlastnostmi a slabostmi vykreslil J. Tvrdík do nejjemnějších odstínů, lidsky a s pochopením. Rimbaud M. Anděla rovněž dobře vystavěný, ale herci v jeho projevu trochu scházela razance a „bouřlivost“. Velmi dobré a přesné ztvárnění vedlejších postav. Vyznění dopomohla hudba J. Čížka pracující s Chopinovým motivem, do koncepce zapadaly i výrazné kostýmy a vhodně řešená scéna.
(zadáno: 21.10.2013)
Hra, vycházející ze skutečných osudů dvou prokletých básníků, se v minulosti dočkala i zdařilejších zpracování, ale boleslavská inscenace je solidní interpretací. Zajímavý nápad ke konci, kdy byl dialog Verlaina s Evženou nahrazen halucinací. Inscenace má několik hlušších míst, působivá je zejména ve druhé části a v povedeném závěru. Charaktery básníků čitelné, méně zřetelně vyplynula podstata jejich vztahu (resp. její výklad). Verlaina dokázal P. Mikeska obsáhnout, s problémem nepřílišné vzhledové vhodnosti se však vypořádal jen částečně. Méně přesvědčivě si vedl přestavitel Rimbauda M. Ruml.
(zadáno: 16.5.2011)
Zatímco předchozí „La Putyka“ byla víceméně sledem čísel rozličných disciplín, u „UP’END’DOWN“ byla evidentní snaha o větší spojitost. Rámcový příběh byl nosnější, jednotlivá čísla byla propojenější, nesloužila pouze pro efekt, jejich význam byl pro jakési sdělení důležitější. Ovšem i zde téma značně pokulhávalo, působilo banálně. Problém roztříštěnosti a oddělenosti jednotlivých čísel se částečně přenesl i do tohoto projektu. Přestože hudební složka byla dobrá a číslům nechyběla propracovanost, celek vyzněl „odtažitěji“, studeněji. Organizace vstupu zůstala nadále otřesná!
(zadáno: 23.9.2011)
Na inscenaci bylo cenné především upozornění na problémy z minulosti, o kterých se v naší společnosti příliš nemluví. To ostatně platí pro celý projekt Cesty energie, stejně tak pro práci M. Bambuška (smysl patrný, inscenační tvar ovšem poněkud nedotažený). Sdělení „Uranu“ obdobně hodnotné jako v jiných dílech projektu, tentokrát ovšem ještě méně čitelně zpracované. Rozpačitě vyzněl zejména závěr. Inscenace také nepůsobila zdaleka tak silně jako například Zdař Bůh! Bavilo mě sledovat práci některých herců, jm. M. Königa, J. Křivánkové a H. Třešňákové.
(zadáno: 20.2.2018)
Dostojevského román očima dnešní mladé generace. Přehledná dramatizace zdařile propojuje několik vybraných motivů. Aktualizace doby děje se promítla i do výkladu, posuny v jednání postav i v charakterech měly logiku a byly ze strany herců přesně ztvárněné. V případě Nataši byl výborně využit i jiný typ obsazené herečky. Výtvarné a světelné řešení ve spojení s hudbou zdařile dotvářely pečlivě vystavěnou inscenaci, která má myšlenku a jasně promlouvá.
(zadáno: 24.3.2017)
Martin Čičvák umělecké prostředí nepochybně dobře zná a s využitím zkušeností napsal hru třem herečkám na tělo. V odhalení charakterů nebyl laskavý ani milosrdný a herečky se jeho postav zhostily bravurně. Černý humor fungoval, sehrané herečky dobře pointovaly situace. Umělci a herci jsou specifická sorta, jejich emoce nezřídka bývají přebujelé, lidé mimo umělecké obory často žijí a přemýšlí jinak. Z toho důvodu mají hry z divadelního prostředí limitovanou vypovídací schopnost o životě a v dramaturgickém plánu Činoherního klubu se objevují zbytečně často.
(zadáno: 10.12.2017)
Přestože autor v jedné hře nastolil snad až přemíru témat, nakonec jejich užití obhájil spojnicemi spočívajícími v dezinterpretaci minulosti, v odlišných úhlech pohledu jednotlivých členů rodiny i v nikdy nekončícím hledání identity a kořenů. Inscenace potřebuje čas, aby herecky dozrála. Na první repríze se J. Smutná s rolí ještě zcela nesžila, Z. Velen nepřizpůsobil projev malému prostoru. Nejjistěji působil paradoxně F. Cíl, ačkoli jeho role je napsaná nejméně barvitě. Přesto hra skrze inscenaci promlouvá a vnímavý divák autorovy možné odpovědi (nebo pochybnosti) nalezne.
(zadáno: 26.7.2014)
Pohybově i výrazově výborný Radim Vizváry! Osobně jsem se s celkem nějak vypořádal a snad se dobral k nějakému smyslu, ale určité okamžiky nejsem schopný přesně interpretovat. Podle mého názoru si však tento druh divadla neklade za cíl jednoznačné vyjádření zobrazovaného, ale spíše ukazuje cestu myšlení a klade nároky na diváka, aby se zobrazovaným pracoval a přebral si vše individuálně, sám v sobě. Z toho důvodu může být divácký zážitek značně individuální záležitostí.
(zadáno: 11.10.2021)
Režisér J. Čermák přenesl Goethův román do současnosti a domyslel, jak by se mohl hlavní hrdina chovat a vypadat dnes. Wertherovo sebeprožívání působí v aktualizované podobě uvěřitelně, pro vyvážení je shozeno či (s úctou) ironizováno, čemuž dopomáhá i Neckářova všudypřítomná píseň (krásná i kýčovitá zároveň). Výtvarné řešení dobře slouží celku. Výborná práce s herci, kteří v blízkosti divákům mohou používat i jemnější gesta. Nasazení hlavního představitele M. Krause je fascinující! Inscenace je jedním z příkladů, že i na repertoáru regionálních divadel se objevují pozoruhodné tituly.
(zadáno: 26.7.2014)
Monodramatická adaptace se soustřeďuje na titulního hrdinu románu a jeho pocity, což ve výsledku přináší značně jednostranný a zúžený úhel pohledu. Tento záměr je zajímavý a dotažený, ale každý jej nemusí přijmout. Návštěvník neobeznámený s románem by mohl mít také trochu problém zorientovat se v souvislostech. S náročným úkolem si J. Jankovský poradil výborně. Režisér herce správně vedl a scénickými a zvukovými prostředky jeho herecký výkon vhodně dotvořil.
(zadáno: 10.1.2018)
75%. Nenapíši zde nic nového. Zdařilá adaptace knihy pohrávající si s myšlenkou „Hitler v současnosti“. Inscenace předává chytrý humor předlohy, navíc okořeněný nenásilnými a smysluplnými odkazy k posledním dnům (a to i v české kotlině). Bulvárnější ráz není problémem, repertoár komerčního divadla tento počin vyloženě zdobí. Hlavní představitel O. Kavan se úlohy Hitlera zhostil bravurně, neomezoval se jen na vnějškové připodobnění. Dal nahlédnout i pod povrch fanatikovy duše, jehož nebezpečnost na první pohled nemusí být zřetelná.
(zadáno: 27.2.2023)
Souhlasím s komentáři kolegů, k nimž necítím potřebu něco dodávat...
(zadáno: 14.5.2018)
Soubor mnohdy hledá materiály v kořenech evropského divadla a nově je interpretuje vlastní cestou, což je pro vývoj divadla potřebné. Tentokrát posloužila hra z konce 16. století k vytvoření nezvyklého tvaru. Čtveřice takřka nahých performerů téměř beze slov předvádí nesnadné pohybové kreace opřené o výrazný hudební doprovod P. Šmída, jenž se též symbolicky herecky zapojí. Zábavné, poctivě odvedené. Zřejmě nebylo cílem, aby zobrazení různorodých milostných hrátek (se soudobým rámcem a odkazem) dávalo dohromady „vyšší smysl“. Já osobně jsem však z tohoto hlediska přece jen něco postrádal...