Tereza Szkatulová

Kouřem prosycený vzduch, temnota a napětí ve výtvarném ateliéru velkého umělce jsou opojnými vlastnostmi celého představení. Chytrá, moc chytrá hra v kombinaci s neotřesitelnou hereckou kázní… Dynamický dialog, který pohltí. Jste součástí sporu a větu po větě odhalujete jeho hluboký význam. Zapomeňte na intelektuální odpočinek a hledejte metaforu v každé replice. Sdělení hry je jasné i laikovi v oboru malířského umění, základní znalost tvorby Rothka i jeho současníků vám ale rozhodně neuškodí.

V hodnocení se naprosto shoduji s komentářem J. Pařízka. Skvěle napsaná hra, která se sympaticky houpe na vlnách tragikomiky všedního dne, zobrazuje problémy všem vlastní. Vztahy, práce a z ní plynoucí stres, jednoduše chaos života v podání tří přesvědčivých hereček. Palec nahoru.

Herecký výkon Karla Dobrého byl pro mě naprosto fascinujícím zážitkem.Ve snaze popsat ho podrobněji upřímně nenacházím slova . I přesto, že se za velkolepost herce schovávají nedostatky textu samotného, vysoké hodnocení si zkrátka neodpustím.

Nápaditou variaci na Dürrenmatta, která si z hry původní uloupne tak deset deka, považuji za divácky atraktivní. Představení je rozverně zábavné a v momentech, ve kterých se Dürrenmatt dostane na povrch, i syrově absurdní.

Party, která bavila od začátku do konce, je nejen skvěle napsána, ale především zahrána.A jestli se někde hodí využít slova chemie, je to právě mezi hereckou dvojicí M. Kerna a P. Vančury. Trefné dialogy, báječně pojatá scéna i hudba, u které jste měli chuť tančit v šedesátiminutovém balíčku v A studio Rubín rozhodně nezmeškejte.Daniel Špinar rozhodně nezklame.

Emoce jsou jednoduše neovladatelnou složkou každého z nás a ať už se budeme snažit uchopit jejich moc jakkoli, přemýšlet nad nimi v racionální rovině by byla prostě hloupost. Inscenace, která se mě osobně právě v otázkách vnímání emocí dotkla možná víc než bych čekala, je na seznamu věcí, které bych každému doporučila. Netvrdím, že se budete bavit nebo plakat, možná ale budete vnímat a cítit všechno tak, jako já.

Explozi emocí, které je divák svědkem, drží režisér pevně v rukou. Atypická scéna doplněná videoprojekcí je vkusnou podmalbou sdělení a symboliky příběhu. Herecké obsazení je skvostné, především nutno vyzdvihnout výkon Jana Vondráčka v roli Alfréda Allmerse. Hra neustále graduje a divák s úžasem vnímá úzkost a sevření děje. Právě úzkost pak ale ke škodě hry v závěru mizí a nahé pozadí, růžová pouta sílu závěru zbytečně degradují.

Moje slabost pro hry vznikající v A studiu je zřejmá a i když hru neřadím mezi nejlepší kousky z repertoáru divadla, tvrdit, že jsem se nebavila, by byla lež!

Moc dobré! S citem pojatá úprava a modernizace klasiky, kterou zná snad opravdu každý, se mi moc líbila. Na scéně zaujmou inovativní prvky, vitríny z muzea i koncepčně skvěle zvládnuté představení při představení. Hra má tempo hned od začátku a ani v druhé polovině ho neztrácí, ba právě naopak. K dobrému dojmu intenzivně napomáhají herecké výkony celého souboru, a tak i přes pár slabších momentů, mezi které řadím především zvláštně pojatý konec představení, při vzpomínce na úctyhodně šílenou Z. Onufrákovou a vynikajícího P. Děrgela tleskám.

Naléhavá touha bavit diváka od začátku představení až do jeho konce je úctyhodná. Účinkem se ale naprosto míjí. Je až s podivem jak smích, který na jevišti vypadá tak přirozeně, nudí obecenstvo k smrti. Samozřejmě, že úprava původní hry je pro současného diváka v mnoha ohledech nutná, ale vážně takovým způsobem? Co říct? Ale ano, zasmála jsem se… Zasmála jsem se v momentech, kdy na muších křídlech přinesl David Prachař alespoň trochu humoru. Ale jinak… Inu něco pozitivního na závěr? Potlesk pro hudbu Darka Krále a kostýmy Simony Rybákové. Těm se poklona upřít nedá.

Když pominu hodnotu původního textu, která je v mnoha ohledech nezpochybnitelná, a mám mluvit o představení, které je v současnosti uvedeno na vinohradských prknech, musím se ptát sama sebe, co by ze hry zůstalo bez Jiřího Dvořáka. Mám pocit, že by toho nebylo mnoho. První část, která byla zdlouhavým očekáváním jeho příchodu, mi nepřišla nijak atraktivní. I herci se v ní tak nějak plácali, bez emocí, jen aby se neřeklo. Po přestávce ale naštěstí Jindřich dostal adekvátní prostor, naplnil hru správnou atmosférou a dovedl ji do zdárného konce.

Posun klasického textu směr současnost se dvojici Kolečko – Špinar rozhodně povedl. Bavila mě absurdita, ve které se celé představení přímo topilo. Inu peníze vládnou světu. Hra neztrácela tempo i díky skvělým hereckým výkonům především P. Beretové a L. Příkazkého. I přesto jsem ale odcházela s pocitem, že s trochou práce navíc, mohlo vzniknout dílko o stupeň lepší.

Film, který se pro mě stal ve všech směrech nesmazatelným zážitkem, jsem měla možnost vidět podruhé na divadelních prknech. Přesně takové myšlenky se mi honily hlavou při odchodu z divadla. O to větším překvapením pro mě bylo zjištění, že rodištěm zpracování bylo právě to dramatické. I přes skvělé obsazení ústřední dvojice, fungující scénu i silný příběh se mi ale na závěr tleskat ve stoje nějak nechtělo...

Skvěle napsaný text nestaví diváka před hotový názor. Ptá se ho naopak, jak on sám vnímá kontroverzní režisérku, jak se dívá na otáku viny a neviny v kontextu válečného období. Leni zkrátka nutí přemýšlet!

Turgeněv v DISKu, zajímavá volba. Téma, které mě neurazilo, bohužel ani nenadchlo. Nutno ocenit scénu. Molo, které lemuje dějiště ze tří stran, utváří ideální prostor pro život a akci celého představení. V mých očích se ale akce dostaví jen zřídka. Představení žalostně chybí herecká kázeň, především pak na tzv. herecké střídačce na levé straně. Divák je díky smíchu "zleva" schopen jasně definovat veškerá přeřeknutí, ticho, které je způsobeno výpadkem textu… Kouzlo jakékoliv improvizace je tak pryč. Vojtěch Bartoš a Josefína Voverková, herci, jejichž výkony stojí za to vyzdvihnout.

Politická fraška, která i přes americké reálie dokonale připomene situaci na české scéně, jednoduše šlape od začátku až do konce. Nadšení z první poloviny představení, ve kterém exceluje i přes skvělé výkovy kolegů především Michal Dlouhý, dokonale podtrhne i druhá, dle mého názoru snad ještě lepší, část hry. Ať už se jdete do divadla zasmát nebo přemýšlet nad absurdním chováním v politických kruzích, Listopad je rozhodně správnou volbou!

Ve hře Tomáše Svobody, ve hře, která s lehkostí mísí realitu se snem, nenacházím slabé místo. Herecké výkony Báry Polákové, Ondřeje Pavelky i Lukáše Příkazkého jsou vyrovnané, jeden doplňuje druhého a skrze svérázně podané dialogy dávají herci hře vtip i dávku ironie. I hudební pasáže, ve kterých B. Poláková předvádí své všestranné nadání, jsou do hry vloženy s citem a dokreslují tak v divákovi pocit z právě vzniklé situace. Opravdu medový divadelní zážitek.

Obávám se, že svérázný humor Monty Pythonů na jevišti MDP není šálkem mé kávy. Ale Jiří Hána jako ministr švihlé chůze?! Excelentní výkon.

Dobře zvolená hudba v kombinaci se scénou a rekvizitami, S. Chmelová, jejíž skvostné zosobnění Nory mě bavilo od začátku do konce. Oči jsem nespustila ani s P. Pochopa a K. Mathausenové. I doktor Rang v podání J. Panzera u mě sklízí plusové body. A i když představení má svá slabá místa, myslím, že určitě stojí za vidění.

Finské drama pro mě neznámého autora Mika Myllyaho bylo milým překvapením. Inscenace o mužích, jejich životní krizi i snaze něco změnit pobavila. Hořkosladká komedie opravdu postrádala význam hlubší, ale právě myšlenka veskrze obyčejná, získala mé sympatie. Z vyrovnaných výkonů hereckého obsazení přeci jen nejvíce zaujal V. Vašák, jeho interpretace v kombinaci s opravdu sympatickou rolí se povedla.

Dva světy, Kafka a Rozewicz, realita a duše...Představení, které v první polovině staví na životě Kafky, vlivech na jeho dílo, je čitelné a díky výkonu Jana Hoffmana nadprůměrně uspokojivé. Divák se zorientuje v rodinných vztazích, v postojích, které Franc zastává. V druhé polovině se mi ale smysl v očích rozpadal, nerozeznala jsem realitu před fikcí a nebyla tak schopna vnímat dějovou linku. Ztratila jsem ji v nenávratnu. Možná nepochopený umělecký záměr.

Dvě roviny inscenace nesou dvojí atmosféru. Herecká exhibice Saši Rašilova a Davida Prachaře je velkolepá. V jedné větě dokážou herci proměnit úsměv v pláč, radost v tragédii. Jiří Černý s Lucií Trmíkovou jim pak ve svých pasážích schopně sekundují. Otázky lidské existence, marná snaha o dosažení ideálu, chladný betonový prostor divadla… Představení, které se něžně houpe na vlnách života Roberta Walsera, umělce i obyčejného člověka, vás strhne do svých hlubin.

Kvalita představení je nezpochybnitelná. Hudba, scéna, kostýmy... Herci jakoby ztělesňovali charakter svých postav. První jednání plné komiky a ironie, druhé s dramatickou krystalizací... Pochvaly, které mě po představení napadaly, ale s chvilkovým odstupem očernil pocit z "jen" dobře odvedené práce... Z hereckých výkonů mě, v dobrém slova smyslu, poznamenal především Miroslav Krobot, Ivan Trojan, Václav Neužil a Lenka Krobotová... Klobouk dolů. A trocha subjektivní kritiky na závěr, já to té Veronice Kubařové prostě nevěřím...

Den po shlédnutí one man show Karla Dobrého ve Dni opričníka, jsem si vyrazila doplnit divadelní vzdělání do ABC. A hodnocení? Pohled do světa ženy bojující se stereotypem a vlastní zatrpklostí byl opravdovým zážitkem. Simona Stašová předvedla neuvěřitelný výkon a právě ten dokázal častokrát odvést pozornost od slabších pasáží textu.

Co chtěl autor říct, nevím. Na jeviště vhodil několik nápadů a myšlenek, v tom všem se ale zamotal a na výběr těch pravých už nějak nezbyl čas, tak je tam všechny nechal. Takový divadelní eintopf. Alespoň díky pánům I. Ozoroviči a K. Dobrému jsem po konci představení neodcházela úplně zklamaná. A děti, ty nechte rozhodně doma! Atraktivita pro prcky je totiž na bodě mrazu.