Rozhovor

Imerzivní inscenace těžba snů přivádí diváky do Lužického semináře na Malé Straně, aby připomněla Hornolužické a Dolnolužické Srby, dva malé slovanské národy, které žijí na německém území v oblasti okolo Budyšína a Chotěbuzi a mají velmi blízko i k české kultuře a historii. Folklorní veselice, mýtický čarodějův učeň, přemítání staré ženy nad hromadou krojů, video ukazující dopady těžby hnědého uhlí na lužické vesnice nebo třeba výuka hornosrbštiny pomáhají navodit pocit sounáležitosti s těmito spřízněnými a přesto opomíjenými komunitami. Projekt vzniklý v koprodukci Chemického divadla, Společnosti přátel Lužice a hornosrbské skupiny ČILAK měl premiéru v polovině prosince, další představení se odehrají 12., 16. a 17. dubna 2023. Vedle režiséra Vojtěcha Bárty je pod autorským scénářem podepsaná také spisovatelka Alžběta Stančáková.

Proč jste zvolili popularizaci lužické srbštiny formou imerzního divadla?
Když se člověk vydá do Lužice, tak ho ta kultura pohltí způsobem, který ani to sebevíc imerzivní divadlo nemůže zcela vyjádřit. Přijedete tam a najednou v obci Pančicy tancujete v kruhu na melodii, kterou už nikdy nedostanete z hlavy. Anebo nějak mluvíte jazykem, který ten den slyšíte poprvé v životě, na statku u lidí, které vůbec neznáte. Pijete palenc, hladíte po hřívě koně, na komíně poposedávají čápi. Když tam jel na zkušenou Vojtěch Bárta, vyfasoval řeznickou zástěru a připravoval zabijačku u někoho doma. Takhle jsme Lužici poznali my. Takhle a taky prostřednictvím kurzů samotného jazyka ve školních lavicích budyšínského gymnázia. I tato zkušenost je jedním z motivů inscenace. Postavit na pódium pár lidí v krojích, aby se na ně lidi zdálky koukali jak na lvy v kleci, to bychom nedokázali.

Scénář je vaším společným dílem. Kterými postavami či událostmi jste se inspirovali?
Inscenace stojí na dvou páteřních scénářích. Jeden vypráví o Krabatovi, který hledá práci v největší hnědouhelné elektrárně v Lužici, v Černé pumpě. Takže vychází z mýtu, který je českým divákům známý hlavně díky filmu Čarodějův učeň. Tuto část psal především Vojtěch Bárta, při čemž vycházel také z jednoho německého rozhlasového scénáře. Já do tohoto textu zasahovala aktualizacemi v podobě korporátního náborového jazyka. Sama jsem pak převážně tvořila scénku schůze Přátel Lužice – volně na motivy skutečně žijících osob, které svá ztvárnění naštěstí povětšinou ještě nestačily vidět. Účastníci schůze třeba hovoří o tom, jak za okupace v Lužickém semináři vznikaly ručně psané lužické noviny. Schůzi občas naruší kněz, který může, ale taky nemusí být Jakub Bart-Ćišinski. Ten v semináři skutečně působil a dost možná tam dodnes obchází jeho duch. Anebo je to Michal Hórnik, po kterém zase nese název zdejší lužickosrbská knihovna…

z projektu těžba snů (foto: Zuzana Lazarová)

Hrajete v budově známé jako Lužický seminář, ale co to vlastně bylo za instituci?
Od 18. století sloužil katolickým lužickosrbským studentům, kteří si díky této instituci udržovali kontakt s vlastním jazykem a taky se učili česky. Bylo pro ně důležité i divadlo, z Prahy do Budyšína přivezli třeba překlad Klicperova Rohovína Čtverrohého. V roce 1862 ho pak uvedli v hostinci K złotej krónje a šlo o první divadelní představení v hornolužické srbštině. V Budyšíně dnes funguje Němsko-Serbske ludowe dźiwadło, jehož návštěvu vřele doporučuji.
https://1url.cz/arS6d

Jak funguje seminář dnes?
Spodní patro slouží Lužickým Srbům dodnes. Mívají tu soustředění, během kterých nazkušují svoje písně. Taky sem jezdí na valné hromady Spolku přátel Lužice, při kterých se pravidelně udělují čestná uznání za udržování česko-lužických vztahů, anebo se volí předseda Spolku. O tom všem informuje Česko-lužický věstník, který je taky součástí naší inscenace.

Takže jste čerpali z historie i současnosti té instituce?
A také z různých vychytávek, které v domě pár set let vydržely. Třeba malé barokní odklápěcí okénko, kterým dřív kuchařky podávaly studentům jídlo, posloužilo i pro naše představení. Pak se v něm během hudební produkce uhnízdil jeden z muzikantů, vykláněl se z něj, na hlavě měl masku kohouta a stavařskou helmu, a kynul lahví piva do rytmu písně Beskyde, Beskyde.

První prosincové uvedení oživil koncert skupiny ČILAK. Jde o zástupce folklorní tradice?
Na premiérový víkend dorazil zájezd Lužických Srbů včetně skupiny ČILAK a jejích příznivců. Vtrhli na generálku s trojbarevnou vlajkou s nápisem ČILAK a začali rovnou zpívat a hrát. V reportáži na MDR Serbja můžeme vidět, že v krojích zpívali a hráli už v autobuse cestou do Prahy. Myslím, že pokračovali v ulicích cestou k nám a po premiéře i cestou do Rubínu. Tam pak hráli další slovanské písně – Ej Macejko, Hej sokoły, Perina má štyry rožky… Oni ale folklor nepředstavují, představují sami sebe.

z projektu těžba snů (foto: Zuzana Lazarová)

Čím je podle vás projekt těžba snů výjimečný, čím může oslovit?
To musí posoudit diváctvo samo. Sledovali jsme reakce lidí. Smáli se vtipům, tancovali a učili se jazyk a písně. Na projekt jsme získali granty, za což jsme velmi vděční, přesto jsme ale často sklouzávali do amatérských podmínek, protože financí na takhle rozsáhlý projekt nikdy není dost. Třeba hornolužický představitel Krabata, který působí v divadlech v Německu, sám asi nikdy nezažil, že by musel po představení jako herec ještě něco uklízet. I tak ale ochotně pomohl skládat stany. Tyhle střety rolí, často dané nutností, můžou vést ke zmatkům na place. Všechno ale vyvažuje naše nadšení a oddanost, to myslím může divák cítit po celou dobu. Z reakcí jsem pochopila, že to lidem prostě přišlo veselé. Někdo se dokonce přišel podívat na obě představení, ale určitě se najdou i lidé, kteří znechuceně odešli po prvních pár minutách.

Zaznamenala jste na prvních představeních nějakou pozoruhodnou diváckou reakci?
Den po premiéře dorazila rozhořčená, německy psaná, a ještě navíc veřejná reakce od Čecha žijícího v Berlíně. Pochopila jsem, že ho urážela až přílišná přesnost zobrazovaného českého marasmu, který je, spolu s lužickými mýty, dalším tématem těžby snů. Moje matka, i když by to asi nepřiznala, zas působila dojatě, když se jí Krabat, který procházel mezi diváky, ptal, jestli mu pomůže najít práci a co je to trvalé bydliště. Sám Clemens Bobke, který Krabata ztvárnil a který v rámci své role chvíli i žebral na ulici, od kohosi dostal poukázku do lékárny, dva rohlíky a nějaké peníze. Ani přesně nevíme kolik. Snad mu to aspoň částečně vyrovnalo rozdíly mezi českými a německými honoráři.

Jste básnířka, držitelka Ceny Jiřího Ortena z roku 2015. Máte nějakou předchozí zkušenost s realizací divadelního projektu?
Když mi bylo asi sedmnáct, vybral si spolek HarOLD pro scénické čtení jednu moji rozsáhlejší báseň, jmenovalo se to Terpentýn. Do šuplíku jsem napsala dvě dramata – a rukopis jednoho z nich při svém věčném putování a nepříliš usazeném životě momentálně nemůžu nikde najít. Krátký scénář Nahazování kultury jsem napsala pro PesText v Budapešti – uváděl se česky a maďarsky, českou verzi jsme četly s herečkou Heni Szalay. Pak jsem ho trochu přepracovala a udělala scénické čtení ještě jednou na kameře pro České centrum v Budapešti v rámci projektu Írj nekem! Ale to byl spíš filmový skeč než divadlo. Každopádně tak velký projekt jako těžba snů jsem nikdy předtím nedělala.

Překvapilo nebo zaskočilo vás něco?
Většinou jsem zvyklá na individuální tvorbu. K ruce mívám maximálně redaktora a na výslednou podobu díla mám zpravidla největší vliv. A pokud jde o performativitu, se svými texty vystupuji spíš sama. Divadlo je velký organismus, vyžaduje dlouhodobou a vlastně neustálou péči. Musela jsem ubrat solipsismu a myslet kolektivně. Už společná práce s režisérem nesla různá úskalí v podobě nevyhnutelných konfliktů, ty ale vždy převážil vzájemný respekt. Obdivuhodná byla práce herců, kteří scénáře posouvali na úplně jinou úroveň a sami často přicházeli s různými vylepšeními. A taky práce neherců, kteří zastávali role učitelů lužické srbštiny. A skvělí byli i všichni ostatní – technici, osvětlovači, zvukaři, produkce, inspice... Anebo taky lidé z Lužického semináře a Styčné kanceláře Svobodného státu Sasko, protože nám umožnili aspoň na pár hodin vrátit budově, která dnes slouží především úředníkům, její původní účel. Jak říká Mistr Černé pumpy Krabatovi, všichni jsme kolečka jednoho velkého stroje.