Rozhovor

Divadelní společnost Masopust hledá mýty, které žijeme
[vydáno: 9.9.2014, Veronika Boušová]
Podle definice na www.maso-pust.cz se pod o.p.s. Masopust skrývá „nezávislé divadlo, působící od roku 2008 v oblasti dramaturgické archeologie propojené se současnými tématy a obrazivou režií.“ Podle názoru milovníků divadelního umění se pod názvem Masopust skrývá výjimečně zajímavé uskupení s charakteristickým tvůrčím rukopisem, poetikou a originálním dramaturgickým plánem. Uměleckou ředitelkou a „vrchní archeoložkou“ Masopustu je jeho zakládající členka, dramaturgyně Tereza Marečková.



Co můžeš prozradit o své cestě k dramaturgii a s kým, kromě Masopustu, jsi spolupracovala?
K dramaturgii jsem se dostala svou chorobnou čtivostí. Jinak jsem taková trvalka Masopustu, s režisérem Štěpánem Páclem (zakladatel a bývalý ředitel společnosti) se známe od studia na DAMU. Společně jsme absolvovali Královstvím Lenky Lagronové. Pak se mi narodily tři děti a na nic jiného než na Masopust jsem opravdu neměla čas (smích).

To se teď změní, že? Činnost vaší divadelní společnosti nabírá na intenzitě.
Ano, soubor prožívá velikou proměnu. Máme za sebou sedmileté období, které bylo formováno Štěpánem Páclem a mnou a mělo přirozeně ještě takový ten elán, táhnoucí se od školy. Místo ředitelky Masopustu převzala Denisa Burešová a já doufám, že když se nám nyní naskytla možnost působit v Eliadově knihovně, že ta další sedmiletka nebo kolikaletka bude mít zase jiné barvy. Moment proměny není úplně jednoduchý, všichni se v tom nově orientujeme, ale těšíme se, co z toho vzejde. Rádi bychom dali znát, že se v Eliadově knihovně pravidelně hraje divadlo, a tímto tam pozvali diváky! Ten prostor doposud fungoval v trochu jiné formě, spíše jako příležitostná scéna, přitom má zvláštní atmosféru, génia loci. Jak zjistil Míla König, kdysi dávno to bývala modlitebna. Chtěli bychom tam vypěstovat nějakou zásadní etapu našeho divadla. Doufáme, že spolupráce s Divadlem Na zábradlí bude nějaký čas zdárně pokračovat.

V Eliadově knihovně působíte od ledna, první premiérou byla v půli června expresivní inscenace Orlando podle fantaskního románu Virginie Woolfové. Tipuji, že vzbudí velkou pozornost.
Orlando má v sobě ještě mnoho potenciálu, protože herci se teprve reprízami oblékají do toho textu. Teprve teď se opravdu narodí a výborně se zasadí do nadcházející sezony 2014/15, kterou jsme zaštítili otázkou „Co je mýtus, který žiješ?“, protože Orlando je vlastně mýtus. Je to velký, obrozující příběh o hledání identity.

Představivost a jazyk autorky připomínají báseň v próze. Zároveň vystihuje citová hnutí krásného mladíka, zralé ženy a básníka. Jak se vám povedlo přenést román na jeviště a nakolik jste využili dramatizaci od Lenky Lagronové?
To byla opravdu strašně zajímavá práce, vír slov a témat, z něhož jsme intuitivně něco chytali. Lenka se svojí rozsáhlou dramatickou zkušeností napsala hru, velmi přesně mapující předlohu, zároveň zaštítěnou vlastním výkladem. Tu si potom vzala režisérka Anna Petrželková a proložila ji různými obrazy, které v té knize považovala za podstatné a vzrušující zase ona. Takhle ta koláž, kterou nakonec Orlando tvoří, vznikala. Co se týče divadelních vizí a prostředků, líbila se mi poznámka Petra Christova, že je to taková cesta dějinami divadla. Začíná u Shakespeara, jde přes Ibsena a vrcholí Beckettem. Jinak obsahuje opravdu pestrou škálu emocí. Na někoho to působí úzkostně a křehce, pro jiného to je travestie s písněmi a téměř tanci. A to si myslím, že je výborné, že Anka Petrželková dokáže vytvořit takhle svobodnou inscenaci, ale zároveň drží zručně otěže.

Titulní postava má dva představitele. Miloslav König patří k pilířům souboru, ale Anežka Kubátová s vámi spolupracuje poprvé a v mužské roli je neuvěřitelně působivá.
Ona je rytířka. Zároveň má v sobě velkou křehkost a introvertní linku, kterou dokáže sdělně a vtipně předávat. Je pro tu roli úplně ideální a jsme moc rádi, že jejím prostřednictvím s námi navázala spolupráci. Zároveň nás lákalo otevřít tu postavu více hercům, takže Míla König byl jasná volba.

On naopak hraje ženskou stránku Orlanda a v dámských šatech je zpočátku zvláštně bezbranný, spoutaný.
Míla se naštěstí vůbec nepitvoří, vůbec nehraje ženu. Jen tak se pokouší potkávat s ženskou podobou sebe sama.

Martina Krátká, která v Orlandovi také účinkuje, se objeví i ve vašich dalších projektech?
Uvidíme, samozřejmě by to bylo báječné. Ta její tvárnost, to je něco neuvěřitelného. Ona vlastně buduje mantinely, ve kterých se pak Orlando může pohybovat. Spolu s Tomášem Dianiškou, který hraje královnu Alžbětu, tím celým kolotočem hýbou.

Kdo přišel s originálním nápadem použít dvojí, částečně překlopenou perspektivu scény?
To je vize scénografky Hany Knotkové, doladěná ve spolupráci s Ankou Petrželkovou - trávník na zadní stěně a představa, že divák, který se dívá na scénu, sedí na stromě, na tom dubu, o kterém to celé je. Je tam dubová podlaha! A my se díváme dolů na Orlanda, jak si v trávě sní.

Hudbu k inscenaci složil opět Jakub Kudláč. Zdá se, že je vaším dvorním skladatelem.
Jakub spolupracuje se Štěpánem Páclem na mnoha scénách. Domnívám se, že naše inscenace Konce masopustu v roce 2008 byla možná jeho úplně první skladatelská práce pro divadlo. Společně s námi se tak nějak flexibilně vyvíjí a myslím, že zrovna k Orlandovi se mu podařilo vytvořit výborný soundtrack, který zároveň míří k travestii tím, že Míla König tam podává nadlidské, eunušské pěvecké výkony, a Anežka Kubátová tam zas vnáší rozechvělý, křehoučký soprán.

A navíc se hraje na minipiánka...
Anka si od začátku představovala spoustu malých dětských piánek, která jsou zároveň infantilní i velmi melancholická a nesou v sobě jakousi bujnou emocionalitu, související s dětstvím. A současně je to pořád piáno, romantika.

Takže Orlando je první mýtus nové sezony. Které další si s Masopustem „prožijeme“?
Následovat bude hra Paula Claudela Zvěstování panně Marii, uzdravující mýtus o panně Violeně, která se setkává s nemocí, se smrtí a projde vnitřní proměnou. Potom v březnu bude mít premiéru torzo dramatu Friedricha Hölderlina Smrt Empedoklova, což je velice divoký dramaturgický čin a režijně se ho odvážně chopí Vojtěch Bárta. Je to ikonický příběh, který se opírá o antickou tradici a formu, ale také se nějakým způsobem vztahuje k otázce důležitosti mýtu v životě člověka.



Kdo tyhle neobvyklé náměty vyhledává?
Částečně já, nebo třeba v případě Zvěstování jde o starý sen, který máme se Štěpánem Páclem. V tom jsme se nějak protnuli a dlouho jsme jen hledali příležitost, kde se o toto nemožné drama pokusit. S Hölderlinem zase přišel básník Jonáš Hájek, který nás dlouhodobě sleduje. Přišel s tím, že má hru, která je takovým sourozencem Ibsenova Branda (ze stažené inscenace Brand/Oheň) a jiných našich hrdinů, o kterých jsme dřív vyprávěli. A my si uvědomili, že to je pravda – hrdinou je talentem obdařený, ale osamocený, vykotlaný člověk, který stojí nad jícnem sopky. Celé drama se odehrává v bodě rozhodnutí, jestli tam skočí.
Po Empedoklovi pak na začátku další sezony budeme s Ankou Petrželovou adaptovat Sedm samurajů, významný japonský film. Doufám, že se sedm samurajů vejde do Eliadovy knihovny...

Předpokládám, že Zvěstování bude režírovat Štěpán Pácl.
Přesně tak. Štěpán bude v Masopustu fungovat v roli režiséra, ale už ne v roli toho, kdo se stará úplně o všechno, dělá produkci a tak dále. Takže bude v té správné pozici, v níž měl být od začátku. Nastudování Zvěstování proběhne vlastně ve staré tvůrčí sestavě.

Můžeš konkrétně k téhle inscenaci prozradit něco bližšího, třeba obsazení?
Máme velikou radost, že se při této příležitosti setkáme s Vladimírem Javorským, který bude představovat takovou zvláštní postavu, Petra z Krayonu, alchymistu života a stavitele chrámů, jehož život je rozpůlený mezi touhu po ženě a tvůrčí vizi. Dále budou účinkovat Pavla Beretová - naše stálá hvězda, Míla König, a v neposlední řadě Tereza Vilišová, která bude hrát Violenu, svatou pannu, kolem které se to celé mystérium točí.

Vybíráte si určitý typ příběhů a určitý typ hrdinů. Co ty hrdiny charakterizuje?
Myslím, že to jsou vždycky velice introvertní pohyby, které vykonává. Směřují k tomu, že je vystaven nějaké velké vnitřní proměně, velikému průzoru dovnitř. Počínaje v určité podobě Františkem Králem v Topolově Konci masopustu, který se vzbouří proti systému, což je pro nás paralelní třeba i s Calderónovým Vytrvalým princem a s jeho vzpourou. Je to vždycky takový nějaký prudký náhled toho, v čem člověk žije a co je potřeba proměnit za jakoukoli cenu. Také je strašně důležitý jazyk, kterým ta hra promlouvá – že jde o jazykové labyrinty, básně.

Kromě vzpoury proti systému se v inscenacích Masopustu téměř vždy objevuje i otázka víry.
Ano. Mě vlastně ta katolická, barokizující tradice, do které patří i Paul Claudel, vždycky lákala, protože je tam nějaká ostrá, řezavá vertikála, která v dnešních kulisách působí naprosto nepatřičně pateticky, v nejlepším případě má až takovou příchuť trapnosti a to se mi strašně líbí! Dneska je tabu mluvit o smyslu, spíš se prstem lechtá nesmysl.



Když se obrátíme k současnému repertoáru – oprášili jste hru Františka Langera Andělé mezi námi, která se od doby svého vzniku nehrála. Čím a jak jste se chtěli tématu eutanazie dotknout? Pro mne ta inscenace vyznívá poněkud neurčitě.
To je pravda. My jsme tu hru, která je konzistentní, otevřeli dnešnímu chaosu a už jsme to nezavřeli. V tomhle otvírání a nezavírání je podle mne režisér Jan Frič geniální. Na druhou stranu jsme se ztotožnili s tím, o čem vypráví Langer, to znamená, že eutanazie jakožto legální prostředek není pro společnost prospěšná. Ten fenomén se ale objevuje znovu a znovu, je pořád přítomen. S pestřejší škálou chemikálií a se stále trudnějšími podmínkami, v jakých se lidé na konci života ocitají v nemocnicích, možná čím dál tím víc. Takže na to asi nedokážu jednoznačně odpovědět a myslím, že to je na té inscenaci dráždivé.
Pro nás je cenné, že se v Andělech mezi námi setkává naše stará zásadní herecká sestava, která spolu hrozně dobře funguje – Jiří Panzner, Radovan Klučka, Lukáš Příkazký, Richard Fiala a Jan Meduna. Ti herci jsou hrozně odvážní, že jdou do takovéhle hry, která je zároveň složitá krkolomným prvorepublikovým jazykem, navíc ještě říznutá pasáží plnou básní. Je to od nich takový počin odvahy a bláhovosti.

V hlavní roli doktora Mise ovšem vystupuje jako nová tvář Ivana Uhlířová, která začala alternovat i v Čupakabře. Plánujete do budoucna další spolupráci?
My bychom rádi. Teď neřeknu konkrétní titul, asi se to bude týkat až té další sezony, ale Ivana hraje ještě v naší pohádkové hře Klubíčko a vlaštovka a dělala s námi čtení v rámci Večera Revolver Revue, takže si troufám říct, že jsme se sobě vzájemně zalíbili a na další spolupráci se těšíme.

Ze zmíněné Čupakabry se postupně vyklubal komediálně laděný myslivecký thriller...
To je náš stálý souboj. My se pokoušíme o komedii a nikdy se nám to úplně nepodaří. Ale třeba o Orlandovi několik lidí zmínilo, že to vlastně komedie je. V případě Čupakabry je tam spousta groteskních momentů, za to jsme moc rádi, to pěstujeme, a zároveň tam zůstává ta správná morální křeč.

Nejdéle je teď na repertoáru Vytrvalý princ. Měli jste s ním poměrně dost úspěchů, že? Míla König byl za roli Fernanda nominován na Cenu Thálie 2012.
S Princem jsme byli loni na Mezinárodním festivalu DIVADLO v Plzni a je to taková srdeční záležitost. Dokonce se nám ho podařilo poměrně hladce přenést do Eliadovy knihovny, narozdíl od jiných inscenací, které se tam pracně vměstnávaly. Umístil se tam krásně a uvidíme, jak dlouho se s ním ještě budeme potkávat. Tím, že jsme získali vlastní prostor, máme možnost víc hrát, takže se objevily i různé alternace. Právě v Princovi je jedna báječná - Magdalena Borová s Pavlou Beretovou alternují Fénix.

...a každá je úplně jiná, takže k jedné inscenaci lze navštívit dvě různá představení.
To je pravda, to je na tom velice hezké, že každá z nich do té hry vnáší svůj svět a svoji silnou představu. Jsme moc rádi, že Magdalena poté, co s námi dělala Konec masopustu, kde hrála Marii, se k nám takovýmto způsobem navrací a už plánujeme, že by s námi v té další sezóně zkoušela něco nového.

Inscenaci Ibsenova Branda/Ohně obnovit nechcete?
Několikrát jsme přemýšleli o tom, že bychom udělali koncertní provedení Branda. Realizace inscenace už bohužel možná není, ale těch několik operních scén a různých perliček, které tam byly, se možná někdy podaří zrealizovat jiným způsobem. To byla taková brzy umlčená záležitost, ale to je právě důsledek toho, že jsme zvláštní organizmus, který se pohybuje mezi různými prostorami a některé ty věci pak takhle zaniknou. Ale asi je to v pořádku. Teď tedy doufáme, že v Eliadově knihovně by mohl vzniknout konstantní prostor a soustředěnost.

Je fascinující, že herecké osobnosti, které obsazujete, rezonují vždy nejen s tématem, ale i samy mezi sebou. Navíc jakoby tu působila skrytá duchovní síla.
Myslím si, že tam funguje zvláštní kontrast, protože my nejsme žádná duchovní partička. Naopak, ti herci žijí krásným hovadským životem herců (v tom smyslu, že všichni jsme hovádka boží), a když se pak konfrontují s těmito básněmi a texty, vzniká zvláštní napětí, které mě zajímá. Tohle napětí je i mezi divákem a hrou. To je vlastně podobné setkání, vykopávka nějaké staré identity, se kterou když se pak člověk potká, může to rezonovat nebo se zaplétat do jeho kořenů. Myslím si, že hrdinové, které uvádíme na jeviště, hledají smysl a to je jejich pojítkem. Je sice důležité, že Brand byl farář, ale především v té hře šlo o zápas člověka o nalezení svého místa. Víra je jednou z podob hledání smyslu. Nehrajeme spotřební dramatiku, spotřební divadlo, bývají to spíš takové neprodejné výzvy.



Předpokládám, že původní sestava, která vznikla ještě na DAMU, bude v Masopustu účinkovat dál a jen budete obměňovat obsazení?
Přesně tak bychom si to přáli. Na druhou stranu, sestava těchto herců nějakým způsobem dozrála a dozrává, mají spoustu nabídek a my nejsme repertoárové divadlo, které by dokázalo adekvátně zaplatit výborné a v současné době už velmi žádané umělce. Z našich spolužáků se prostě stali luxusní herci, což je skvělé, ale znamená to, že se na takovýchto projektech můžeme potkávat méně a musíme stále hledat novou krev. To je přirozené a organizmu to dodává novou energii.

Představí se luxusní herci i dětem? Na programu Masopustu přibyly pohádky.
Ano, rozhodli jsme se věnovat i dětským divákům a začali jsme dělat představení pro děti. Záměrně je nenazývám pohádkami, protože to jsou prostě inscenace pro děti, ať se jedná o koláž z básní Ivana Magora Jirouse Magor v Betlémě, kterou budeme opět uvádět kolem Vánoc, nebo o hru Klubíčko a vlaštovka s Ivanou Uhlířovou a Richardem Fialou. Tu budeme teď na podzim nově rekonstruovat. Nabízíme v ní interakci dětem, které si mohou na scéně hrát spolu s herci. A velmi se těším na novinku pro děti, kterou by s námi měl na konci této sezony nastudovat režisér Jan Frič.

Klubíčko a vlaštovka je autorský projekt?
Vznik byl trochu složitější a v podstatě je to výrazně autorský projekt Ivany a Richarda. Zmínit musím ještě Štěpána Tretiaga, který to celé režijně dokresloval. Jde o takové jednoduché setkání holky, která má nějaký svůj intenzivní svět a je v něm trochu zakletá, s klukem, který do toho světa vpadne a něco se tam semele.

Magor v Betlémě oslovuje i dospělé. Prolíná se v něm tématika Vánoc a tatínkových dopisů z vězení.
Je to trochu neobvyklá tématika pro děti, ale nám vlastně přišlo dobré, zajít si na návštěvu do představy, jak to jednou večer na Vánoce mohlo u Jirousových vypadat. Nějak nás okouzlila ta Magorova imaginace, v podstatě strašně jednoduchá, která v sobě ale také nese ten duchovní rozměr, o kterém jsi mluvila.
.......................................................
foto z různých zkoušek divadelní společnosti Masopust: archiv Terezy Marečkové a o.p.s. Masopust