Profil uživatele

Ba-jo

Ba-jo
„Pochopte, ze všeho nejvíc nenávidím Burgtheater, ale opravdu ze všeho nejvíc nenávidím dramatické umění jako takové.“ – T. Bernhard, Staří mistři

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Jan Pařízek: 9 % (101)
Pavla Haflantová: 9 % (29)
Helena Grégrová: 10 % (100)
Veronika Boušová: 10 % (41)
Kateřina Jírová: 11 % (27)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 16.5.2016)
I když celé představení nedrželo úplně pohromadě, i když mi někdy unikal smysl některých "skečů", i tak jsem se bavil a představení mi rychle utíkalo. Dopomohla tomu zejména dobrá hudba, skvělá scéna, rozdělená na 2 podlaží, která se střídala a dodávala hře tempo, a pak i herecké výkony, za které bych podtrhnul ten Jany Plodkové a Miloslava Koniga...
(zadáno: 3.11.2015)
Vtipné představení na neveselé téma aneb smrt v ústřední roli. Po herecké a vizuální stránce se opět nezapře Mikuláškův rukopis, který mi velmi vyhovuje. Po počáteční nejistotě, co si o tom všem humbuku na jevišti mám vlastně myslet, jsem se naladil na stejnou vlnu a vtažen do hry si užíval sebemenší narážky, vtípky i gesta...."prostě mám smysl pro humra"!
(zadáno: 10.3.2017)
Kdyby se za minulého režimu odehrávaly spartakiády v režii a choreografii Adély Stodolové, kdyby mezi cvičenci nechyběla čtveřice Vagnerová-Cina-Meduna-Vančura, kdyby se cvičilo na hudbu Queen...tak nevím,nevím, zda by minulý režim někdy padnul! Povedené a šťavnatě vtipné představení ...
(zadáno: 17.7.2017)
(zadáno: 4.2.2015)
Samotní herci švanďáckého souboru o tomto představení říkají, že "je to velká dodovina" a musím s nima souhlasit. Kafka by se asi divil, ale proč se pevně džet předlohy? od toho snad divadlo není. Místy i úsměvné představení opět stojí na semknutém souboru s vyváženým hereckým výkonem a originálně pojatou scénografií, kdy herci hrají v hledišti a vy je pozorujete z velmi netradičního úhlu z jeviště. Dobře jsem se bavil !
(zadáno: 16.6.2016)
(zadáno: 6.3.2018)
V anotaci k inscenaci se píše: "Tajemné, napínavé a klaustrofobické psychologické komorní drama, s atmosférou ve stylu gotického thrilleru", přesně toto jsem i očekával a těšil se na dokonalé využití opravdu komorního prostoru Komorní činohry...žel vysoký herecký, scénografický a hudební potenciál mi nepřišel na 100% využit, tak aby byl zážitek ještě temnější a uvěřitelnější, ale i tak vřele doporučuji k návštěvě, rozhodně jsem se nenudil...a ta závěrečná scéna mi silně evokovala jiné klaustrofobické drama: "Cestu" Cormacka McCarthyho, že by možný námět na nějaké pokračování?
(zadáno: 26.8.2015)
Ani tato adaptace divadelní klasiky v podání SKUTRu mě nepřesvědčila a vyznavačem Letních shakespearovských slavností se asi už nestanu. Prvních pár minut jsem dokonce rozpačitě uvažoval zda neodejít. Naštěstí se hra dále trošku usadila a některé pasáže byly až snově krásné, některé herecké výkony velmi povedené ....bohužel v obou případech pouze některé.
(zadáno: 6.2.2019)
Není moc co dodávat. Po všech stránkách poctivě a citlivě provedené: režie, dramaturgie, scéna, hudba, světlo, délka, choreografie, tempo, herci - chór. Přeci je ale nutno jednu věc dodat a podtrhnout: skvěle do svých rolí pasující ústřední dvojice Poulová - Neškudla, jsou mimořádní!! Žádné citové vydírání, žádný zbytečný patos. Hluboce mě celé předvedení (i přes notoricky známou předlohu) dojalo. Kamarádku dokonce až tak, že jsme jí museli ještě půl hodiny po představení sušit od potoků slz...
(zadáno: 29.6.2016)
Ale jo, i když je toto představení spíše takovým dodatkem, tak mě pobavilo. Lepší konec divadelní sezóny a vstup do letních prázdnin jsem si ani nepředstavoval. A to vše v takové příjemné "rodinné" atmosféře divadla v Celetné. O přestávce se stylovým občerstvením přímo na pódiu. A ten akvabelistický tanečně-hudební závěr neměl chybu!
(zadáno: 4.1.2017)
Ani po těch mnoha letech, ani po těch stovkách odehraných repríz, neztrácí "Růže" nic ze své síly. Představení stojí na výkonu Jana Potměšila a ten se své titulní role zhostil excelentně a dojemně uvěřitelně. Ani na 789. repríze nebyly patrny náznaky nějaké rutiny...věřím, že představení zažije ještě mnoho repríz. Nechť jsou tomu důkazem ty superlativy zaznívající ve foyer po předtsavení z úst mladičkých gymnaziálních studentů.
(zadáno: 10.3.2017)
V roce 1989 mi bylo teprve 8 let, a já si z této přelomové doby a atmosféry pamatuji jen malé střípky. Jsem proto vděčný, že jsem se mohl do sametové noci přenést znovu prostřednictvím této povedené inscenace už v mnohem zralejším věku. Návrat to byl poněkud tísnivý a drsný, zbaven nánosu onoho sametového idealismu...chvilku jsem si říkal, že se koukám na takové pokračování legendárního Kachyňova Ucha po dvaceti letech...
(zadáno: 3.8.2014)
Představení jako na sinusoidě...nahoru, dolů ...z povedené scény, hereckého obsazení, hudby, ale hlavně z nestárnoucí předlohy šlo získat více. Taneční čísla povedeně pohádková, ostatní části nekonzistentní a rozpačité.
(zadáno: 20.10.2021)
Nemohl jsem se ubránit srovnání s legendární filmovou předlohou, která mě i přes veškerou inscenační snahu a vkusné provedení přeci jen více zasáhla a dojala...
(zadáno: 5.5.2015)
Nedokážu si představit tuto hru jinak než právě v bytovém divadle - velká scéna by jí určitě neslušela a hru potopila. Však se taky celý děj odehrává po celou dobu v jednom bytě a dobře je do hry zakomponován právě celý byt a nikoliv jen ústřední místnost bytového divadla, kde sedí diváci. Takto zvolený formát dodal hře na autentičnosti a umocnil tísnívou atmosféru celého představení s kterou se na maličkatém prostoru herci velmi dobře vypořádali. Pro diváka to není žádná oddychovka, ale představení rozhodně stojí za návštěvu, byl to silný a tak akorát dlouhý zážitek.
(zadáno: 30.3.2014)
Dostal jsem se na toto představení až před rokem a nutně ho srovnával s TV záznamem...nějak mi přišlo, že živému představení po těch letech došla šťáva
(zadáno: 12.7.2020)
Není třeba nic dodávat, je třeba vidět!
(zadáno: 8.10.2021)
Přiznávám, že jsem na představení šel (stejně jako většina diváků) nepolíben fakty o maďarském pianistu a skladateli Rezső Seressovi. Obvzlášť, když je už více jak padesát let po smrti. Hra je však vystavena tak, že to není potřeba. Tento životopisně, retrospektivně, dokumentární kabaret byl příjemnou podívanou, která nenásilně a bez křeče klouzala v dobrém tempu a provedla nás lehce a s nadsázkou životem jednoho neobyčejného života v nelehkých dobách první poloviny 20. století. Krásná a neoposlouchaná hudba. Krásné herecko-pěvecké výkony titulního Z. Kaliny a jeho múzy v podání K.Bohatové!
(zadáno: 5.3.2018)
Přes počáteční mírné rozpaky, zda hra přeci jen není moc "odborná" a běžnému "nevědeckému" publiku vzdálená, přišlo uklidnění, které dalo nahlédnout i mimo fascinující svět velké vědy, a to do duše a srdce jedné neobyčejné ženy. Stalo se tak velmi elegantně a s grácií vynikající Evy Elsnerové, nic proti výkonům jejich mužských kolegů, ale byla to ona, kdo dokázal publikum strhnout a dojmout. Velmi doporučuji a po dlouhé době musím pochválit v DvC i povedenou scénu.PS:viděno s kamarádkou, která přednáší o DNA, dle jejích slov "to nejlepší co jsem kdy v divadle viděla", a v očích se jí zalesklo.
(zadáno: 19.1.2019)
Tímto počinem u mě Radim Vizváry dokonale zbořil mé obavy a předsudky vůči pantomimě, jako divadelnímu žánru. Sólo jsem viděl už dvakrát (v úpravě pro studiovou scénu i pro velký sál) a pokaždé jsem viděl strhující divadelní podívanou. Nezažil jsem snad doposud představení, které by ve mně vyvolávalo v takové kadenci tak intenzivní a rozdílné emoce. Precizně a do nejmenšího detailu propracované - pohybově, hudebně, světelně, vizuálně a kostýmově. Vtipné i dojemné i děs budící. Dokonalé...
(zadáno: 12.1.2017)
Od tvůrčího dua Mikulášek-Cpín jsem očekával opravdu hodně, od titulního Martina Pechláta rovněž. Bohužel má očekávání nebyla dostatečně naplněna a z představení jsem odcházel spíše zklamaný. Scénografie byla sice nádherná, ale pak už bych pochválil jen několik povedených momentů (například scéna se zabíjením kaprů anebo s oběšením Lakmé) a především dechberoucí finále. První polovina představení mě však spíš štvala a po nějakém vývoji a rozkladu osobnosti u Karla Kopfrkingla jsem jen marně toužil...