BetonKind

Časokryt na Zábradlí redukuje Gospodinovovu mnohoznačnou látku na sled scén, jejichž dramaturgie působí spíše chaoticky, nikoli jako produktivní princip předlohy, ale jako známka neujasněného uchopení. Chaos se přelévá i do stylizace a herecké práce; ansámbl místy jedná, jako by postrádal jednotný klíč, možná nepřesné režijní vedení. Scéna s národy neotevírá politickou otázku paměti a identity, ale zůstává u stereotypního, zkratkovitého nahlížení. Temporytmus se napříč hrou rozpadá a významový tah slábne. Místo naléhavé výpovědi tak vzniká percepční šum. A tak se ptám: proč tuto inscenaci vidět a proč tuto látku na divadle dnes zpracovat?

Hábova adaptace Čapkovy Války s mloky artikuluje jevištní výpověď s mimořádně disciplinovanou kompozicí a přesným temporytmem, který nenechá tvar rozpadnout ani na okamžik. Inscenace stojí na kolektivním herectví: perfektně sehraný ansámbl vytváří souvislé performativní pole, v němž se význam rodí ze souhry, rytmizace a společné energie. Kompaktní scénický organismus tak zpřítomňuje mechanismy fašizace bez didaktické těžkopádnosti; politikum tu není pouhým heslem, ale strukturou jevištní akce. Antifašistický apel působí naléhavě i přesně. Inscenace tak s účinností demaskuje logiku moci a její destruktivní mechanismy. SIAMO TUTTI ANTIFASCISTI!

Zlaté město se jeví jako ambivalentní Burajovo gesto. Užité herecké roviny: výrazná stylizace v kontrapunktu k civilnímu realismu, generují zajímavé napětí, nicméně inscenace pro tuto dichotomii nenalézá dostatečně ukotvený režijní klíč. Narativ dvou protagonistek zasazený do vídeňského modelu budoucnosti působí místy překvapivě inertně. Ačkoliv inscenace načrtává témata fašizace či sociální exkluze, nedochází k jejich hlubší artikulaci, spíše ústí v táhlý tok bez rezonance. Vyzdvihuji live-cinema, které argumentuje některé jevištní obrazy a obdobně jako v Kosmu funguje jako svébytná vrstva v dialogu se scénografií, hudbou a hereckými výkony.