Birter

Věčný Sherlock Holmes nyní jako zprostředkovatel kritiky dnešní společnosti. Inu proč ne, ale třeba u Tajného agenta to fungovalo lépe. Na tuto inscenaci se hezky kouká díky husté atmosféře, která dodává na nepředvídatelnosti děje, nicméně nekončí žádnou pointou a v myšlenkách zůstává na povrchu.

Vrchol provokace a samoúčelnosti? Rozhodně. A já nejsem divák, který by jakýkoliv odvážný pokus být aktuální automaticky chválil. Na Stát jsem já je ale vidět poctivá práce, vtip, energie a satirický text, ač prvoplánový, se hezky poslouchá.

Dejvické tváře jsou neokoukatelné a chemie mezi nimi přítomná v každém coulu. Jinak je ale Zásek zklamáním. Z námětu by se dala vykřesat sofistikovaná konverzačka, ale k té se to kostrbatě dostává přes docela lacinou situační komedii, v níž na sebe dialogy moc nenavazují, když se v ní nic neděje přidá se konflikt a občas nějaká postava (pro mě nepochopitelně) jednoslovně rozesměje celé publikum. Postavy byly sice zajímavé a oceňoval jsem náznaky, ale ani to nepomohlo k tomu, aby jinak skvěle napsaná kritika společnosti z jejich úst nevyšla značně nepřirozeně. Rozhodně se na to dalo bez potíží dívat, ale vybrousit by to chtělo.

Daniel Majling je mistr existenciálního sarkasmu a v této inscenaci se to zase potvrdilo, přestože napsal pouze předlohu. Proti vinohradskému pojetí nenacházím větších výtek. Scénografie je skvělá a herci (zejména Jiří Maryško) mají všichni smysl pro humor. Občas až moc, kdy jdou naproti lacinostem. Nicméně přes svou stručnost příběhu i témat jsem se u představení velmi nasmál a zapůsobilo na mě.

Netradiční uchopení postavy Fjodora Karamazova. Místo ztělesněné chlípnosti a zla je to v Čičvákově režii spíše starý cynik hodný soucitu. Mezi nejlepší herce však i tak řadím Martina Fingera a Jana Hájka. Co se týče tématu, inscenace jako by nás nacházela ve světě již dávno neuvažujícím o Bohu a až postupně se pečlivě dopracovává k relevantnosti Dostojevského tázání po něm. Nicméně první polovina na mě působila značně absolventsky. Roztržité střihy a scénografie. Repliky nuceně odříkané, čímž bylo podlomeno vysvětlení komplikované zápletky. Až ve druhé části to do sebe začalo zapadat včetně humoru.

Na to jak jsem se obával, že bude představení zdlouhavé (navíc bez pauzy) jsem byl až překvapen, jak mě filozoficko-poetické myšlenky tolik chytly a že bych rýpání v nich v této formě absurdního dramatu i klidně prodloužil. Skvěle navíc fungoval i humor zejména v podání Ondřeje Pavelky. Děkuji panu Burajovi, že jsem v Gombrowiczovi našel nového zajímavého autora.

Velice vtipná a skvěle napsaná konverzačka mj. o čekání na Godota. Výborné chemii mezi herci vévodí naspeedovaný Vasil Fridrich. Osobně jen lituji, že se autor nepokusil jít více na dřeň. Rozhodně však doporučuji.