Birter

Jednou za pár let se objeví inscenace, která mi změní pohled na divadlo. Téhle se to podařilo. Po prvním zhlédnutí jsem si také říkal ''Jó, post-moderní slovíčkaření.'' ''Forma vítězí nad obsahem'' a podobné fráze, ale jak Handke tak Pařízek se mi v hlavě uhnízdili jako ta kukačka. Snad budete mít podobnou zkušenost, protože pak i pro vás bude Zdeněk Adamec i Sebeobviňování dokonalý zážitek. Poklona hlavně Jiřímu Černému a Martinu Pechlátovi. A samozřejmě Dušanu Pařízkovi.

Přesně jak jsem očekával. Čapkův text na mě ve své původní podobě působil spíše rozpačitě, ale věděl jsem, že v bláznivém divadelním provedení jeho skvělé myšlenky daleko lépe vyniknou. K tomu ještě je představení vtipné a mrazivě aktuální. Klobouk dolů.

''Chtěl jsi svobodu, dostal jsi coca-colu.'' Naprostá pecka. Od atmosféry anekdoty (samozřejmě z Rádia Jerevan) k mrazivému realismu i frašce. To všechno s přirozenou glancí režiséra Vajdičky a vynikajících herců (zejména Poulové, Vondráčka, Neškudly...), kteří ze sebe opravdu dostávají maximum. Ta inspirace Čechovem je okatá skutečně hodně, jak už je koneckonců u Majlinga zvykem, který si vždycky rád připomenu.

''Pro nás i Bůh musí být sexy symbol, abychom ho mohli akceptovat.'' Už ze záznamu pro mě byla inscenace zjevením, a na živo rovněž výjimečným zážitkem, ačkoliv se mi více líbili alternující Kubařová a Hádek. Hra Vzkříšení je balení velkých otázek svázané humorem a inovativními zápletkami. Pro inťoše jsou nastraženy literární reference a pro obecnější publikum i několik... no... laciných vtipů. Tam, kde by mohl být patos je ironie, a tam, kde se nabízí jednoduchý dialog je hloubka. Majling prostě píše skvěle, jak dokazuje i hra Vina?. Za mě velká spokojenost.