Birter

Vrchol provokace a samoúčelnosti? Rozhodně. A já nejsem divák, který by jakýkoliv odvážný pokus být aktuální automaticky chválil. Na Stát jsem já je ale vidět poctivá práce, vtip, energie a satirický text, ač prvoplánový, se hezky poslouchá.

Jak je nám i na začátku řečeno, inscenace Úspěch se pokouší adaptovat Feuchtwangerovo dílo jako něco krajně aktuálního, což však brzy ztroskotá na nadmíře sekvencí bez této přidané hodnoty. Jen vypráví ne příliš záživný příběh a poutavost se mu marně snaží dodat nadužívaný třídní šašek Jan Bárta (nehledě na to, že hraje dobře). Potom představení bez velkého účinku kontempluje nad rolí umění ve společnosti a snaží se o naše ztotožnění s postavami. Nakonec se mi však líbily spíše jednotlivé scény a monology. Jako celek představení moc nefunguje, zvlášť při své délce.

Nápad koláže z náhodných meditativních textů zní moc hezky, ale výsledkem je kompoziční nestvůra. Inscenace nemá naprosto žádnou koherenci, ať už významovou, tematickou nebo jakoukoliv jinou, a tím znemožňuje prožití kteréhokoliv z textů. Poetičnost není podpořena ani scénografií. Vše působí čistě jako domýšlivá herecká etuda. Výjimkou je pouze mimický výkon Marie Poulové. Jediné pozitivum mého zhlédnutí bylo, že po rezignaci na napojení nebo interpretaci jsem si dobře odpočinul.

Velice vtipná a skvěle napsaná konverzačka mj. o čekání na Godota. Výborné chemii mezi herci vévodí naspeedovaný Vasil Fridrich. Osobně jen lituji, že se autor nepokusil jít více na dřeň. Rozhodně však doporučuji.