Cechoslovak

Začátek hry působí rozpačitě, až trapně. Je to však záměrný prolog k tomu, co nás čeká - deziluzivní pohled na herecké povolání. Sedm zcela vyrovnaných herců nám ve svých virtuosních etudách předvádí jednotlivé stinné stránky své profese. Technicky dokonalé hraní a vše beze smyslu, bez prožitku. Scénu s "nevěřím" si budu pamatovat. Ano, v divadle je vše falešné a jenom jako, ale jaké štěstí pro nás, kteří tam chodíme, že existuje! Pokaždé je to jiné a tato inscenace je obzvlášť originální. Smysl některých pantomimických scén asi mnoha divákům uniká, ale s tím se v tomto divadle musí počítat.

V televizním programu je inscenace z Pardubic zjevením, silně působí zvláště v předvánočním čase. Postavy jsou jako z Našich furiantů, jen to bohužel nespěje ke smírnému konci. Skutečný příběh starý 200 let je k dnešku překvapivě aktuální. Té české malosti je pořád nadmíru.

Velkolepá podívaná. Působivá hudba, propracovaná choreografie, z některých scénických efektů běhá mráz po zádech. Vše má úžasnou ruskou atmosféru a velmi pečlivě se tu pracuje s každým detailem. I herci tentokrát (ve Zlíně to není pravidlem) mohou být hrdí na to, kam je režisér Minajev dovedl.

Pro Zlín a okolí je tento projekt o něco víc než jen divadelní inscenace. Osobnost J. A. Bati byla komplikovaná a Rostislav Marek ji ztvárnil velmi plasticky. Baťův příběh ukázal mnoho o Češích, a to pozitivního i negativního, hra rozhodně promlouvá i k dnešku. Snaha o dokumentárnost může pro někoho znamenat zdlouhavost a nedostatek dramatické akce, ale tvůrci to dobře vyvážili pestrostí forem (rekonstrukce dědického řízení, rozhovory v publiku, práce s točnou). Baťové byli jen tři a nedá se o nich hrát pořád, ale ať už hraje o čemkoli, na tuto úroveň by měly směřovat ambice zlínského divadla!

Toto je především velkolepá tragédie, hodná Euripida nebo Shakespeara, pokud by byla napsána blankversem. Nechápu hodnocení typu "nic moc" nebo "obyčejné", citlivý člověk to musí sledovat bez dechu. Něco se dalo udělat jinak (samoúčelné práskání bičem, trochu moc třískání židlemi), ale jinak si soubor řekl o dvě a půl hodiny plné pozornosti. Igor Bareš tu jistě zvládl velkou roli, i když působí poněkud afektovaně. Nejvíce na mě zapůsobil Dušan Hřebíček, svým brilantním hereckým výkonem i lidským typem, který ztvárňuje.

Pro mě Drábek poprvé naživo. Bezpochyby autor, na jehož poetiku si člověk musí zvyknout. Mně to trvalo asi deset minut. To, co zpočátku vypadá jako nonsens, se ukazuje jako úžasná imaginativnost, postavy se z ubohých nereálných kreatur vyvíjejí v dojemné osudy, kterým musíte držet palce, ať najdou aspoň pro zbytek života kousek štěstí. Asi bych dokázal najít argumenty pro to, abych jako kritik dal 50% (roztříštěnost, samoúčelnost některých prvků), ale proč bych to dělal? Je to komplexní, totální autorské divadlo, kde je vše: fantazie, tajemství, třaskavý humor a především hluboké lidství.

Nic proti snaze zmodernizovat scénu přes sto let staré hry. Nemusí tu být fěrtúšky a pérečka za klobúčkem, pršipláště beru. Skleník je taky O.K., ale hlučící sekačka trochu ruší a natahování kabelu a hledání zásuvky herce i diváky rozptyluje od samotného textu. Upravená jazyková verze Hradišťšským nahrává. Ve slováckém nářečí jsou jako doma, vlastně doma. Herci jsou hodně expresívní, ale to u takového příběhu ani jinak nejde.

Není výborného činoherního souboru škoda pro muzikál? Nebo je to přesně naopak-neměli by Hradišťané zabalit tu činohru? Kromě stálého a zeštíhleného souboru tu můžeme vidět řadu talentovaných jakohostů a milých tváří, u kterých nedávno ještě zkratka j.h. nebývala. Všichni mohou být na odvedenou práci hrdí. J.C.S. má ambice stát se kasovním trhákem, což SD v tuto dobu určitě potřebuje. Snad ale bude zase brzy vůle vrátit se ke komornějším projektům... Hudba byla strhující, ze sborových scén běhal mráz po zádech. Dojetí nad umučením Ježíše se ale nedostavilo. Snad to tento žánr ani neumožňuje.

Inscenace má výbornou literární předlohu a autoři dramatizace se jí chopili s citem a ještě přidali na poetičnosti. Zjednodušené vidění hlavní postavy nám ukazuje lidi z malého města ještě ostřeji, než jak bychom je viděli sami. Přes všechny rozpory ti lidé přece je patří nějak k sobě a snad je to právě ten hřbitov, co je spojuje. Mysteriózní příběhy umrlců připomínají postavy Hrabalovy nebo Marquezovy. Je tu místo pro humor, ale celkově je hra vážná, filozofická, básnivá. Herci mají k textu pokoru, nepřehrávají. Také koník před divadlem je velmi pěkný.

Divadelní klasika oproštěná od jevištních efektů a stylizací. Všechno si musí herci odehrát, každý sám za sebe. A tady je SD doma, má na to "lidi". Všichni jsou dobří, ale přece jen je to hlavně další velká role Tomáše Šulaje. Jeho Brick je zase někdo úplně jiný, nepodobá se žádné předchozí Šulajově postavě. Zahrát alkoholika umí kdekdo, ale Šulaj se neuchyluje ke grotesce a laciným vtípkům. Víme, proč pije.
Výborná hra a snad se líbila skoro všem, i když k zasmání tu nebylo zhola nic.

Inscenace by si za zpracování dramatického textu asi zasloužila mnohem víc než 50 procent. Problémem je právě ten text. Ve svém hodnocení bych se rád vyhnul pojmu slátanina, tak ho označím jako mnohovrstevnatý a otevírající naráz mnoho otázek a témat. Začíná to jako celkem nevinná satira na české politiky a Evropskou unii, pak se tu ale začíná vše relativizovat a ironizovat. Myslím, že do té ironie zahrnuje autor i sám sebe. Není tu žádná pevná hodnota, divák se nemá čeho chytnout. To možná i autor chtěl a diváka záměrně provokuje. Nuda to rozhodně není, snad jen trochu zmatek.

Úvodní nesrozumitelná rituální seance návštěvníků domu umírajícího guru-spasitele mě poněkud vyděsila. Naštěstí ne tak, že už bych se nechytil, na rozdíl od některých spoludiváků. Následovala virtuózní herecká etuda Pavla Hromádky. A jsme doma: absurdní divadlo se vším všudy, šedesátá léta jako vyšitá. Po přestávce přibývá grotesknosti i postav-některé jsou tu úplně zbytečné, neposouvají děj a někteří herci i hodně přehrávají. Snad proto, aby si diváci mohli mezi nimi spíše najít karikaturu sebe sama nebo někoho ze svého okolí. Hra s atmosférou, ale ne pro každého.

Inscenace si vystačila s jednoduchými režijními postupy a obešla se bez velkých scénických efektů. Výborné herecké výkony ji povyšují na silný divácký zážitek. Kdybych neznal film, dal bych i víc bodů. Pánové Hromádka a Majkus za svými filmovými vzory ale příliš nezaostali a i ostatní představitelé drželi inscenaci vysoko.

Šťastné propojení pražské autorky, valašského režiséra a slováckých herců. Inscenace nabízí přepestrou škálu scénických postupů a efektů, překypuje nápady a různými symboly, které však zůstávají mnohdy pomaleji vnímajícímu divákovi skryty. Je tu místo pro poetické prolínání časových rovin, realistické scény drsného domácího násilí i grotesku z prostředí předvolebního politického boje. Přes tuto pestrost je inscenace velmi kompaktní a představuje téměř dokonalý divadelní tvar. Režisér Františák inscenuje ve SD zřídka, ale jeho poetika je hercům souboru jako šitá na míru.

Režiséři vsadili především na vizuální prezentaci díla a kolektivní výkon. Obdivuhodná je práce s prostorem, který je ve Stavovském divadle asi dost problematický. Vizuálních vjemů je tolik, že z nich až trochu bolí oči a divák jen stěží pojímá všechny symboly a alegorie. Nejvíce si budu pamatovat změnu scény po přestávce a výstup paní Soni Červené. Takový patos se dnes jen tak nevidí, ale zde byl zcela na místě. Jedinou výtku mám k hudbě - mám rád moravský folklór i andaluské rytmy, ale toto byl opravdový hudební mišmaš.

První dvě balady vypadaly na propadák. U Vodníka ale naštěstí nuda končí a láme se to. Pokračuje velká podívaná s mnoha scénickými nápady. Je dobře, že Erbenovu Kytici máme a pokud ji i známe, většinou v této inscenaci jevištní řeči i rozumíme. Inscenace pak končí velkolepou scénou, jejíž vlastenecko-náboženský patos je ale snad až příliš těžko uchopitelný.

Kdyby šlo jen o hudbu samotnou, byl bych nadšený. Od E. F. Buriana je na youtube je jen pár jazzových písniček, pro mě je to objev. Při této hudbě se mi vybavuje třeba Carl Orff nebo Kytice Bohuslava Martinů. Navíc provedení bylo perfektní. Že jsou v SD výborní zpěváci, vím dávno, ale voiceband je přece jen něco jiného než muzikál. Obdivuji jejich soustředěný a ukázněný výkon. Tady nebylo místo pro individuální kreace, vše bylo absolutně podřízeno celku.
Jelikož však nešlo o koncertní provedení, měl bych hodnotit jevištní dílo. Úplně se nedokážu srovnat s tím, co se na jevišti "dělo". Konzervativně bych volil raději tanec nebo pantomimu.

Činoherní klub tradičně dokáže "vyhrabat" něco netradičního. Chorvatská dramatika u nás často uváděná není a to, že je tato inscenace na repertoáru tak dlouho, vypovídá evidentně o tom, že se chodí spíše na Nárožného a Vetchého než na Krležu. Rozhodně je ale autorova poetika zajímavá: děj se odehrává mimo jakékoli místní a historické souvislosti, jde tedy především o člověka v zajetí jeho pudů. I když v brilantních dialozích (skvělý je ten před přestávkou) se postavy představují jako duchaplní světáci, zůstávají mimo jakékoliv divákovy sympatie. Ale to tak asi mělo být.

Hluboký text je přece jen z 19. století a snaha o aktualizaci tu nevyznívá příliš přesvědčivě. Ostře se tu střídá poloha groteskní s až nesnesitelně patetickou. Právě to vážné se tu moc nedaří a hlavně představitelé mladých postav jako by nevěděli, co mají hrát. Naštěstí je aspoň místy čemu se zasmát. Aktuálně a přesvědčivě působí scéna, ve které Jiří Hejcman obhajuje hereckou profesi. Celkově ale trochu nevyužitá šance.

U Cyrana jsem nevěděl, za co mám strhnout body, tady nevím, co bych pochválil. Snad pohyb herců na jevišti, zvláště úvodní rvačku. Pak už bohužel jen nuda. Jiří Hejcman zahrál uhrančivého Cyrana, ale jeho Joe je protivný toporný panák. Z ostatních se do toho trochu obula představitelka Winnifred, jinak to herce patrně ani nebaví, nemají moc co hrát. Je otázkou, jestli má ve 21. století ještě cenu parodovat žánr, který je sám o sobě už notně vyčpělý.

Uvádět Shakespeara s minimem dekorací, v kravatách a na téměř prázdném jevišti (jen nápisy na monitorech nás informují, kde jsme se octli), to chce odvahu. Režisér Stránský si něco podobného vyzkoušel kdysi na Richardu III. a herci ho opět podrželi. Tentokrát se mi ale zdály výkony trochu nevyrovnané. Nebo byl Tomáš Šulaj tak skvělý, že ostatní zastínil? Jeho monology jsou učebnicové. Působivé byly i výstupy "čarodějnic". Jejich tablety, stejně jako některé jiné rekvizity, sice nastolují otázky, jestli je vše účelné a jaký to má smysl, ale Shakespeare naštěstí zůstává Shakespearem.

Pomalost a prázdnost dialogů jsem asi pochopil příliš jednoduše-pro mě je to klasické téma zbytečného člověka, trochu přiživené střetem generací a závanem ruské revoluce. Pan režisér promine, ale ten ekologický přesah a kritika antropocentrismu mě v jeho inscenaci, která se mi jinak docela líbila, vůbec nedostihly. A když už aktualizace-což si takhle v první půlce představit, že se jedná o dnešní mládež, které sebrali počítače?

Působivou (ale ne příjemnou) atmosféru vytváří obří zelený šváb jako z Kafkovy Proměny, drásavá hudba i stínohra pokoje umírajícího dědečka, do kterého nakonec vůbec nenahlédneme. Komické výstupy doktora jsou hodně kontroverzní, dělají z něho trochu zbytečnou postavu. Bez trochy humoru by ale zoufalost, které je tu nadbytek, byla možná k nevydržení. Postava Lee je také směšná, ale velmi lidská. Její představitelka, Dana Růžičková j. h., patří spolu s Davidem Macháčkem k pilířům inscenace.

Znovu hluboká poklona Karlu Čapkovi. Jeho Matka je dramatem se vším všudy, s umělecky přesvědčivým prolnutím postav živých a mrtvých, výrazně odstíněnými charaktery, silným poselstvím. O mrazivé aktuálnosti ani nemluvím. Tvůrci inscenace přistoupili k Čapkově textu s velkým respektem. Za to dík, ale právě kvůli tomuto respektu působí hra jako celek poněkud sterilně. Herecké výkony jsou výborné, přičemž pánové záměrně a správně dávají vyniknout hlavní představitelce. Lehkým zklamáním byla závěrečná scéna. Jako by emoce už byly vyčerpány a závěr přišel nějak moc rychle.