Cechoslovak

Toto je především velkolepá tragédie, hodná Euripida nebo Shakespeara, pokud by byla napsána blankversem. Nechápu hodnocení typu "nic moc" nebo "obyčejné", citlivý člověk to musí sledovat bez dechu. Něco se dalo udělat jinak (samoúčelné práskání bičem, trochu moc třískání židlemi), ale jinak si soubor řekl o dvě a půl hodiny plné pozornosti. Igor Bareš tu jistě zvládl velkou roli, i když působí poněkud afektovaně. Nejvíce na mě zapůsobil Dušan Hřebíček, svým brilantním hereckým výkonem i lidským typem, který ztvárňuje.

Tak toto je inscenace pro každého. V tom dobrém slova smyslu. Neznám blíže nikoho takto postiženého, ale Josefu Kubáníkovi absolutně věřím, že je to přesně tak, jak on to hraje. Díky němu i ostatním hercům je to velký emocionální zážitek. Každému, kdo se chce poučit a dojmout, doporučuji. Ale právě to poučování je někdy až příliš explicitní. Divadlo nemusí vodit diváka za ruku, chybí tu dramatický konflikt a divadelní stylizace. Sečteno a podtrženo: inscenace průměrná, přesto možná nezapomenutelná.

Uvádět Shakespeara s minimem dekorací, v kravatách a na téměř prázdném jevišti (jen nápisy na monitorech nás informují, kde jsme se octli), to chce odvahu. Režisér Stránský si něco podobného vyzkoušel kdysi na Richardu III. a herci ho opět podrželi. Tentokrát se mi ale zdály výkony trochu nevyrovnané. Nebo byl Tomáš Šulaj tak skvělý, že ostatní zastínil? Jeho monology jsou učebnicové. Působivé byly i výstupy "čarodějnic". Jejich tablety, stejně jako některé jiné rekvizity, sice nastolují otázky, jestli je vše účelné a jaký to má smysl, ale Shakespeare naštěstí zůstává Shakespearem.

Hra vznikla téměř před sto lety v Německu, takže se těžko dá říct, že je to skvělá kritika současné společnosti. Ale trapnou společenskou "zábavu", kde si její účastníci moc nesednou, to připomenout může. Herci si udělají na začátku cvičení z pantomimy a pak nám každý z nich celkem úspěšně předvádí nějaký typ protivného burana. Viditelné těhotenství dvou hereček ještě umocňuje vulgaritu. Vše je prodchnuto esencí odpornosti a opravdu se nemůžete vžít do žádné postavy. I úsměv mrzne na rtech. Brecht se v poslední době moc neuvádí, tak díky za to.

Divák, který viděl film, musí nutně srovnávat. Já dávám před naturalistickým filmem přednost citlivé, i když emocionálně vypjaté divadelní stylizaci. Působivé pohybové kreace, jako třeba scéna s klubíčkem nebo první intimní sblížení obou básníků, by ve filmu ani nebylo možné uplatnit. Scéna se zrcadly je efektní, ale asi jsem někde už něco podobného viděl. Oba hlavní protagonisté jsou sehraní a rovnocenní, představitel komplikovaného Verlaina to však měl přece jen těžší než nezkrotný přímočarý Rimbaud. A kdybych si měl vybrat mezi Leonardem di Capriem a Matoušem Rumlem, volím českého umělce.

Činoherní klub tradičně dokáže "vyhrabat" něco netradičního. Chorvatská dramatika u nás často uváděná není a to, že je tato inscenace na repertoáru tak dlouho, vypovídá evidentně o tom, že se chodí spíše na Nárožného a Vetchého než na Krležu. Rozhodně je ale autorova poetika zajímavá: děj se odehrává mimo jakékoli místní a historické souvislosti, jde tedy především o člověka v zajetí jeho pudů. I když v brilantních dialozích (skvělý je ten před přestávkou) se postavy představují jako duchaplní světáci, zůstávají mimo jakékoliv divákovy sympatie. Ale to tak asi mělo být.

Jestli toto vytvořila ženská část šatny divadla, musí být vedení divadla moc spokojené, jak má tvořivý a přemýšlivý ženský tým. Tyto dámy nežijí ve skleníku a vidí kolem sebe i příběhy a starosti obyčejných žen. Je to taky kritika různých pochybných projektů a produktů, které se nás snaží přesvědčit, že bez nich by náš život nebyl dokonalý (i když náš kouč tu dělá opravdu co může). Typy žen tu jsou zobrazeny s groteskní nadsázkou. Není to však žádná třeskutá crazy komedie, ale hra s docela vážnými tématy.

Ačkoli se v české kultuře celkem orientuji, Pavla Juráčka jsem doposud neznal. Díky za tento objev! Pro mě to byl především spisovatel. Texty jeho deníků jsou jazykově hotové, nemuselo se nic přidávat. Spíš vybírat a stylizovat. A to se povedlo výborně, divák nepřestával žasnout nad scénickými nápady. Pět herců hraje jednu postavu-neobvyklé, ale beru to. S šedými sedmdesátými tato inscenace příliš nesouvisí, spíše připomněla Korespondenci V+W. A že by se ta šedesátá ve srovnání se sedmdesátými jevila jako zlatá? To je samozřejmě ironie, tak drsný pohled na tuto dobu jsem snad ještě neviděl.

Racka jsem četl a viděl několikrát, ale místy se mi zdálo, že vidím něco nového. Lyričnost a nostalgii vystřídala místy groteska. Cílem bylo asi zdůraznění tragičnosti osudů postav, která pak mohla více vyniknout. Nějak v tom ale nebyla vidět ta široká ruská duše. A opilost Máši bych dal raději do nějaké jiné hry, tady mi neseděla, i když byla dobře zahraná. (V textu není, že Máša je opilá, jen že si s Trigorinem nalévají.) Nakonec mi bylo ale postav přece jen líto. K tomu nejpůsobivějšímu patřila proměna scény po přestávce a závěrečná scéna. Herecké výkony byly samozřejmě excelentní.

Floridor a Celestin... Taková jsem já, matinko... To je klasika, světové kulturní dědictví. Nostalgie, kterou neškodí párkrát za život oživit. Ale co přinést divákovi nového? Násilné aktualizace ve slováckém nářečí asi nejsou to pravé. Humor je to dost prvoplánový, ale celkem milý. Půvab je zde v samotném textu, není třeba něco přihrávat, pitvořit se. Ještě že je zde slovácký herecký diamant - Tomáš Šulaj. A taky paní Vojtková. Herecky i pěvecky - klobouk dolů. Pěkné melodie budou ještě chvíli znít v paměti.

Nelze srovnávat s kusy, které řeší velká témata (Cena facky apod.). Toto je banalita, hraničící s trapností. Ale je skvělé, že i takové divadlo se dnes hraje. Trapnost byla povýšena na roztomilou hravost se slovy díky souboru, který to vzal za své. Sympatický a nedoceněný David Vacke diváky skvěle naladí a ostatní pak udržují jejich pozornost. Pozor, kdo v ní poleví, přijde o jemné narážky a vtipy! Výborná originální hudba a texty. Připomíná to počátky divadla Semafor, ale je to ještě aspoň o stupeň zábavnější.

Na tento titul může být SD hrdé. Regionální hra celonárodního významu. Obsahem i provedením. Vím, co by mnozí řekli: "Takhle to nebylo, to je přehnané." (Třeba diskutéři z novinky.cz, ale ti vlastně do divadla nechodí, a pokud tu přece někdo takový byl, tak odešel o přestávce.) Ano, ale groteskní nadsázka tu byla spíše odlehčením, skutečnost byla mnohem horší. Moc dlouhé? Jen trpte, diváci, jiní trpěli mnohem víc.
Vrcholy? Výstup Karla Marxe! Staříček vstávající z hrobu (bravo, pane Ondro)! Muzika (Josef Kubáník u cimbálu)! A závěrečná scéna!

Vkusná, zábavná a originální inscenace. Svou hravostí připomíná povedenou studentskou parodii na nějaké středoškolské školní akademii (s herecky velmi nadanými studenty). Čekal jsem spíše shovívavost k oběma bratrům, ale jejich obraz je tu dost nemilosrdný, ze všeho nejvíc vzbuzuje soucit. Část scén asi vznikla na základě rešerší z bulvárních článků, krutá nadsázka pak ukazuje naivitu obou hlavních postav. Omluvou jim budiž absurdnost reality konzumní společnosti i změna poměrů po roce 1989. Nápaditá scéna, pěkný zpěv. Dal bych i 80%, ale chci ve srovnání více vyzdvihnout Jedlíky čokolády.

Pro mě Drábek poprvé naživo. Bezpochyby autor, na jehož poetiku si člověk musí zvyknout. Mně to trvalo asi deset minut. To, co zpočátku vypadá jako nonsens, se ukazuje jako úžasná imaginativnost, postavy se z ubohých nereálných kreatur vyvíjejí v dojemné osudy, kterým musíte držet palce, ať najdou aspoň pro zbytek života kousek štěstí. Asi bych dokázal najít argumenty pro to, abych jako kritik dal 50% (roztříštěnost, samoúčelnost některých prvků), ale proč bych to dělal? Je to komplexní, totální autorské divadlo, kde je vše: fantazie, tajemství, třaskavý humor a především hluboké lidství.

Tak to byla síla! O fotografovi Tichém jsem něco věděl, ale napsat o tom divadelní hru, to byl počin! Přesto z inscenačního hlediska celkem tradiční zpracování, nezapomenutelnost inscenace bude spočívat výhradně v hereckém výkonu paní Hloužkové. Viděl jsem pouze v televizi a návštěvy divadla bych možná trochu litoval. Mimochodem: jedno z nejlepších televizních provedení divadelní inscenace, co pamatuju. Skvělá práce kamer!

Podivné. Nebo podivuhodné? Chápu silně kritický pohled tvůrců na dobu, ke které se vyjadřují. Nechápu úplně všechno v první půli. Ale má tu všechno smysl, nebo je to jen klauniáda? Rád jsem to viděl, ale kdyby měly být všechny hry DnZ v tomto duchu, nebyl bych tu častým hostem. Jinak ale divadlo se skvělým geniem loci.

Od začátku to byla vizuálně i zvukově nepříjemná inscenace. Ale to je asi u Hamleta žádoucí, vyniknou herecké výkony i samotný text. Z moderních rekvizit mi vadil snad jedině mikrofon. V první polovině divák přemýšlí, jak asi ta zlatá mládež jakési banánové republiky (vlastně království) vytáhne na konci ty meče a vzájemně se povraždí. A na konci to ohromeně sleduje a říká si: aha, tak takhle se to dá taky udělat.

Dobrá zábava. Ale nadšení většiny diváků úplně nesdílím. Snad jsou si herci a režisér předem jistí úspěchem toho titulu, jejich výkony se mi zdály ale být spíše rutinérské, místy se postavy spolu nesetkávaly, smál jsem se spíše textu než provedení. Ze židle jsem ale nepadal. Některé výkony zaslouží pochvalu, např. David Macháček v roli Číňana, uměřený a nepřehrávající David Vaculík, některé kreace Josefa Kubáníka. Na takový soubor ale je to trochu málo.

Divadelní klasika oproštěná od jevištních efektů a stylizací. Všechno si musí herci odehrát, každý sám za sebe. A tady je SD doma, má na to "lidi". Všichni jsou dobří, ale přece jen je to hlavně další velká role Tomáše Šulaje. Jeho Brick je zase někdo úplně jiný, nepodobá se žádné předchozí Šulajově postavě. Zahrát alkoholika umí kdekdo, ale Šulaj se neuchyluje ke grotesce a laciným vtípkům. Víme, proč pije.
Výborná hra a snad se líbila skoro všem, i když k zasmání tu nebylo zhola nic.

Tleskám dramaturgii-za poslední 2-3 roky jeden z nejzajímavějších titulů v SD. Vděčný motiv divadla na divadle nabídl v první půli mnoho komických situací, některé byly využity výborně, některé nebyly dostatečně vypointovány, občas bohužel i laciné vtípky. Absurdní humor rozhodně nenudil a byl až děsivě aktuální, mnohé postavy připomínají reálné osoby, i z oblasti mimo kulturu.
Ve druhé polovině nastal zlom, někdo se válel smíchy při pantomimickém panoptiku, já jsem byl trochu zklamaný (to není výtka souboru, ale autorce), že místo dovedení grotesky do konce sahá spíše k moralitě. Burcující!