Profil uživatele

Cechoslovak

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Jan Pařízek: 8 % (15)
Lukáš Dubský: 11 % (35)
Helena Grégrová: 13 % (15)
Jiří Koula: 13 % (14)
Jiří Landa: 14 % (23)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

<<  <  1 2 3 4
(zadáno: 1.11.2022)
Šťastný nápad ukázat na divadle životní osudy této zajímavé osobnosti. Pak už to muselo jít samo. Pokud ovšem byla k dispozici vynikající herečka a zpěvačka. A ona byla.
(zadáno: 6.4.2016)
Toto je představitel irského moderního divadla? Pro mě je to spíš irský Josef Kajetán Tyl. Vedle jiných současných irských her působí tento kus hodně rozpačitě. Ani souboru příliš nesedl. Jen Pavel Majkus si tuto roli může hrdě zařadit do svého hereckého alba.
(zadáno: 5.11.2015)
Hra vznikla téměř před sto lety v Německu, takže se těžko dá říct, že je to skvělá kritika současné společnosti. Ale trapnou společenskou "zábavu", kde si její účastníci moc nesednou, to připomenout může. Herci si udělají na začátku cvičení z pantomimy a pak nám každý z nich celkem úspěšně předvádí nějaký typ protivného burana. Viditelné těhotenství dvou hereček ještě umocňuje vulgaritu. Vše je prodchnuto esencí odpornosti a opravdu se nemůžete vžít do žádné postavy. I úsměv mrzne na rtech. Brecht se v poslední době moc neuvádí, tak díky za to.
(zadáno: 3.4.2018)
Poněkud neuspořádaná mozaika výjevů z československých dějin, kde některé scény působí možná až příliš didakticky, zatímco jiné dojdou divákovi třeba až po představení (a možná i vůbec). Inscenace se jmenuje Tančírna, ale tancuje se tu jen místy, více tu promlouvají masky, kostýmy, rekvizity. Naše moderní dějiny jsou tu vystaveny hodně deziluzivnímu pohledu. Kolektivní výkon hereckého souboru směřuje k závěrečnému uvědomění si sounáležitosti všech-diváků i herců. Závěrečná děkovačka tak pro mě byla nejsilnějším dojmem. Rozhodně je to projekt, který do regionálního divadla patří.
(zadáno: 21.11.2016)
Malá scéna tu tematicky jako by navázala na předchozí titul-Autistu. Komorní prostředí umocňuje zážitek, jsme opravdu jako na návštěvě v rodině. Poetika Táty je ale jiná, hra je rafinovaně napsaná tak, že vidíme nemoc hlavního hrdiny jeho očima. Zoufale bychom mu chtěli pomoct, ale nejde to. Pan Doskočil měl už hodně pěkných rolí, ale tato je možná ta životní.
(zadáno: 12.1.2022)
Veliká sranda pro herce i diváky. Někteří vybuchnou smíchem při prvním vulgarismu, kvůli tomu sem pravděpodobně i přišli. Hra ale má skvělou výstavbu, autor dodržel klasické principy dramatu, nezapomněl na pointu. A krásně odstíněné jsou i charaktery postav. Všichni zpočátku vypadají jako primitivní machové, ale postupně odkrývají své citlivé duše a pozorný divák se neubrání ani dojetí. Dramaturgie umí hledat, ale oni to Ostravaci nemají do Polska daleko.
(zadáno: 1.3.2015)
Tak to byla síla! O fotografovi Tichém jsem něco věděl, ale napsat o tom divadelní hru, to byl počin! Přesto z inscenačního hlediska celkem tradiční zpracování, nezapomenutelnost inscenace bude spočívat výhradně v hereckém výkonu paní Hloužkové. Viděl jsem pouze v televizi a návštěvy divadla bych možná trochu litoval. Mimochodem: jedno z nejlepších televizních provedení divadelní inscenace, co pamatuju. Skvělá práce kamer!
(zadáno: 4.12.2019)
Strhující příběh, kde je vše přesně načasováno, směřuje přes dramatické zvraty k nečekanému konci. V komorním drsném dramatu jsou skvěle ztvárněné postavy izolované a osamělé. Zoufale se snaží skrývat svá tajemství nebo je bolestně bourají. Slováckému divadlu se příliš nechce do současné irské dramatiky, ale tato hra kanadského autora ji připomíná. Téma homosexuality dnes pobouří už jen málokoho, útlocitnějšímu divákovi ale asi zatrne při některých drsnějších výrazech. Jazyk hry je však přitom velmi bohatý a jemný, jistě i díky překladu. Zaujalo mě hromotlucké herectví Františka Maňáka.
(zadáno: 9.4.2022)
Byl jsem na výborném divadelním představení, ale ne na Čechovovi. Chtělo by to respekt k autorovu textu nebo ho neuvádět jako autora. Příznačné repliky "pracovat se musí" nebo "jsem unavená" tu vůbec nezazní, zůstává jen toužebné "do Moskvy!" Jinak si herci skvěle zaimprovizovali, přičemž akcentují obecně lidské problémy místo analýzy široké ruské duše. Je to dobře, nebo škoda? Vrcholem je asi třetí dějství s pestrou škálou monologických výstupů (budu si pamatovat Irininu píseň u mixážního pultu a Mášino samointerview). Závěrečná pantomima taky stála za to, ale příště se zas raději učte texty.
(zadáno: 17.1.2024)
Úplně obyčejné divadlo, které pohladí svou lidskostí a pobaví nevtíravým jemným humorem. Vše to diriguje sympatický Zdeněk Trčálek.
(zadáno: 21.3.2022)
Volný cyklus životopisných her o velikánech regionu je to nejzajímavější, co MDZ za poslední desetiletí vyprodukovalo a je to unikát v celorepublikovém měřítku. Trnky a hvězdy naplňují přísná divadelní kritéria v oblasti scénografie a hudby. Krásný vícehlasý sborový zpěv. Úvodní dialogy působí rozpačitě, ve velkém prostoru divadla je jim i špatně rozumět (herec mluví zpoza ovocného stromu). Davové scény jsou však velkolepé (odchod na vojnu...). Právě zajímavé střídání scén a prostředí a dobře napsaný text dělají inscenaci atraktivní a řadí je na úrověň Baťů a Zikmunda.
(zadáno: 10.12.2019)
Díky dobře napsanému textu i autentickému prostředí nám šestice herců nabízí velmi civilní herecké pojetí. Charaktery jejich postav jsou jemně odlišené, není příliš potřeba nadsázky, abychom v nich nemohli vidět lidi ze svého okolí. Jako v každé dobré komedii se nesmějeme vulgaritám, ale v podstatě vážným věcem. Je to fráze, ale tady nám tvůrci opravdu nastavují zrcadlo. Řekl bych ano, takoví jsme dnes my Češi, ale ona je to hra německého autora. Tak (nevím, jestli naštěstí, nebo bohužel) asi nejsme takoví jen my.
(zadáno: 25.10.2015)
Divák, který viděl film, musí nutně srovnávat. Já dávám před naturalistickým filmem přednost citlivé, i když emocionálně vypjaté divadelní stylizaci. Působivé pohybové kreace, jako třeba scéna s klubíčkem nebo první intimní sblížení obou básníků, by ve filmu ani nebylo možné uplatnit. Scéna se zrcadly je efektní, ale asi jsem někde už něco podobného viděl. Oba hlavní protagonisté jsou sehraní a rovnocenní, představitel komplikovaného Verlaina to však měl přece jen těžší než nezkrotný přímočarý Rimbaud. A kdybych si měl vybrat mezi Leonardem di Capriem a Matoušem Rumlem, volím českého umělce.
(zadáno: 20.5.2015)
Floridor a Celestin... Taková jsem já, matinko... To je klasika, světové kulturní dědictví. Nostalgie, kterou neškodí párkrát za život oživit. Ale co přinést divákovi nového? Násilné aktualizace ve slováckém nářečí asi nejsou to pravé. Humor je to dost prvoplánový, ale celkem milý. Půvab je zde v samotném textu, není třeba něco přihrávat, pitvořit se. Ještě že je zde slovácký herecký diamant - Tomáš Šulaj. A taky paní Vojtková. Herecky i pěvecky - klobouk dolů. Pěkné melodie budou ještě chvíli znít v paměti.
(zadáno: 29.1.2017)
Především je to skvěle napsaná hra a současnému souboru tento repertoár sluší mnohem víc než bezduché crazy komedie. Je to legrace, ale zároveň i drama na vážné téma. Stará garnitura mužské části souboru exceluje a sama si to asi taky užívá. Všichni tu hrají burany a vulgarismy se to tu jen hemží. Ty jsou však plně funkční a nesmějeme se jim, ale mistrnému jemnému odlišení jednotlivých charakterů. 10 procent strhávám za prostředí. Smrad z vedlejšího baru v plném provozu sice výborně koresponduje s obsahem hry, ale hluk na zážitku nepřidá. Sem už na divadlo nepůjdu.
(zadáno: 14.5.2019)
Kateřina Tučková je známá svou poctivou prací při sběru faktografických pokladů pro své romány. Tady ale fakta musela směstnat do pár dialogů a vykreslit tak krátký, ale složitý životní příběh. A podařilo se - život Vítězslavy Kaprálové se jeví velmi plasticky i v kontextu historických událostí a jiných životů. Stále je na co se dívat a co poslouchat. O skutečné Vitce se toho ví docela dost, ale nikdo už neposoudí, jestli ji Tereza Marečková trefila tak, jaká opravdu byla. I když mnoho je tu asi v nadsázce, její položení se do role bylo strhující, jsem zvědav na další rozvoj jejího talentu.
(zadáno: 24.10.2021)
Inscenace nabízí možnost připomenout za 200 minut děj tisícistránkového románu nebo několikadílného filmu. Nic tu nechybí a vnímavý divák udrží pozornost po celou dobu. Tvůrci dobře vyřešili Cimrmanovskou výzvu, jak inscenovat děj románu, kde vystupuje na 500 postav, s osmnácti herci. Bitvu u Slavkova zvládli dokonce snad v šesti lidech a nebylo to vůbec směšné ani trapné. Z hereckých výkonů se mi nejvíce zamlouval Viktor Dvořák (Bezuchov) a Jan Vlasák (starý Bolkonskij), celkově asi mužské kreace převýšily ty ženské.
(zadáno: 22.3.2018)
Režisér Stránský se u lineárně vedeného příběhu Jiráskova dramatu záměrně nepokusil o nějaké avantgardní ozvláštnění. Je to jednoduchá holá inscenace založená na hereckých výkonech a tři hlavní představitelé (Hejcmanová-Hejcman-Pulec) ji drží hodně vysoko-vymýšlet tu něco "moderního" by bylo úplně zbytečné. Jirásek asi nebyl zrovna psychoanalytik, takže motivace změny postavy Antonína tu není úplně jasná (alkohol?, gamblerství?, trauma z války? vypočítavost a touha po pomstě? mužská ješitnost?). To ale diváka právě vede k poznání: člověk nemusí být ve skutečnosti takový, jak si ho vysníme.
(zadáno: 11.6.2023)
Komorní drama, které diváka pohltí. Svět by byl hrozný, kdyby toto bylo téma ze života. Doufám, že je to jen psychoanalytická sonda a herecká etuda pro dvě skvělé herečky. Herecké obsazení bylo velmi šťastné, i když věřím, že kdyby si obě dámy role prohodily, zvládly by to stejně bravurně.
(zadáno: 18.9.2016)
Téma volalo po divadelním zpracování. Společné sdílení humanistických hodnot herci s diváky je tu to nejsilnější. Předčí i individuální četbu nebo případné zfilmování (už vidím tu naturalistickou syrovost českých filmařů). Nemohu říct, že by mě inscenace něčím překvapila nebo nadchla. Ale má ambice pohltit diváka a udržet po celou dobu jeho pozornost. Výhrada, že druhá polovina ztrácí tempo, je neopodstatněná-skutečné události, na kterých je příběh vystavěn, měly bohužel svůj dramatický vrchol již na počátku. Hodně povedené je důvěryhodné stárnutí postav (dobří herci i skvělá práce maskérů).
(zadáno: 19.8.2015)
Ačkoli se v české kultuře celkem orientuji, Pavla Juráčka jsem doposud neznal. Díky za tento objev! Pro mě to byl především spisovatel. Texty jeho deníků jsou jazykově hotové, nemuselo se nic přidávat. Spíš vybírat a stylizovat. A to se povedlo výborně, divák nepřestával žasnout nad scénickými nápady. Pět herců hraje jednu postavu-neobvyklé, ale beru to. S šedými sedmdesátými tato inscenace příliš nesouvisí, spíše připomněla Korespondenci V+W. A že by se ta šedesátá ve srovnání se sedmdesátými jevila jako zlatá? To je samozřejmě ironie, tak drsný pohled na tuto dobu jsem snad ještě neviděl.
<<  <  1 2 3 4