Cechoslovak

V Šumperku jsem viděl velmi milé a sympatické představení a strávil příjemný divadelní večer v krásném prostředí. Tato norská hra je velmi lidská a může diváky dojmout i rozesmát. V obou těchto discíplínách mohl ale šumperský soubor ze hry dostat více, nezapomenutelný zážitek, který rezonuje v hlavě ještě několik dní, to nebyl. Po přestávce naštěstí hra graduje a má několik pěkných míst. Šumperské divadlo určitě stojí za to navštívit a (kdo může) i navštěvovat.

Hluboký text je přece jen z 19. století a snaha o aktualizaci tu nevyznívá příliš přesvědčivě. Ostře se tu střídá poloha groteskní s až nesnesitelně patetickou. Právě to vážné se tu moc nedaří a hlavně představitelé mladých postav jako by nevěděli, co mají hrát. Naštěstí je aspoň místy čemu se zasmát. Aktuálně a přesvědčivě působí scéna, ve které Jiří Hejcman obhajuje hereckou profesi. Celkově ale trochu nevyužitá šance.

Pan Táborský si vytvořil inscenaci na tělo: Opírá ji o duchaplný text a vlastní skvělý herecký výkon. Ostatní scénické složky jsou tu jen přítomny, ale není třeba s nimi nějak výrazně pracovat. Někde v polovině strhující devadesátiminutovky jsem si uvědomil přiléhavost titulu hry - diváci se sice během dialogu staví ve velké většině za postavu Einsteinovy dcery, ale přesná argumentace geniálního otce nás nutí zapochybovat o platnosti obecných pravd.

Úvodní nesrozumitelná rituální seance návštěvníků domu umírajícího guru-spasitele mě poněkud vyděsila. Naštěstí ne tak, že už bych se nechytil, na rozdíl od některých spoludiváků. Následovala virtuózní herecká etuda Pavla Hromádky. A jsme doma: absurdní divadlo se vším všudy, šedesátá léta jako vyšitá. Po přestávce přibývá grotesknosti i postav-některé jsou tu úplně zbytečné, neposouvají děj a někteří herci i hodně přehrávají. Snad proto, aby si diváci mohli mezi nimi spíše najít karikaturu sebe sama nebo někoho ze svého okolí. Hra s atmosférou, ale ne pro každého.

Díky dobře napsanému textu i autentickému prostředí nám šestice herců nabízí velmi civilní herecké pojetí. Charaktery jejich postav jsou jemně odlišené, není příliš potřeba nadsázky, abychom v nich nemohli vidět lidi ze svého okolí. Jako v každé dobré komedii se nesmějeme vulgaritám, ale v podstatě vážným věcem. Je to fráze, ale tady nám tvůrci opravdu nastavují zrcadlo. Řekl bych ano, takoví jsme dnes my Češi, ale ona je to hra německého autora. Tak (nevím, jestli naštěstí, nebo bohužel) asi nejsme takoví jen my.

Strhující příběh, kde je vše přesně načasováno, směřuje přes dramatické zvraty k nečekanému konci. V komorním drsném dramatu jsou skvěle ztvárněné postavy izolované a osamělé. Zoufale se snaží skrývat svá tajemství nebo je bolestně bourají. Slováckému divadlu se příliš nechce do současné irské dramatiky, ale tato hra kanadského autora ji připomíná. Téma homosexuality dnes pobouří už jen málokoho, útlocitnějšímu divákovi ale asi zatrne při některých drsnějších výrazech. Jazyk hry je však přitom velmi bohatý a jemný, jistě i díky překladu. Zaujalo mě hromotlucké herectví Františka Maňáka.

Vskutku povedená taškařice.

Inscenace by si za zpracování dramatického textu asi zasloužila mnohem víc než 50 procent. Problémem je právě ten text. Ve svém hodnocení bych se rád vyhnul pojmu slátanina, tak ho označím jako mnohovrstevnatý a otevírající naráz mnoho otázek a témat. Začíná to jako celkem nevinná satira na české politiky a Evropskou unii, pak se tu ale začíná vše relativizovat a ironizovat. Myslím, že do té ironie zahrnuje autor i sám sebe. Není tu žádná pevná hodnota, divák se nemá čeho chytnout. To možná i autor chtěl a diváka záměrně provokuje. Nuda to rozhodně není, snad jen trochu zmatek.

Hra, ve které se zároveň řeší několik vážných témat - u jedné postavy frustrace z nenaplněné sexuální tužby, sklony k násilí a k manipulaci, na druhé straně povýšenectví, nedostatek tolerance a empatie. Navíc se ocitáme v protiatomovém krytu, takže je to trochu i o tom, co by mohlo být, kdyby... Jsou tu i místa pro zasmání (hraní společenských her). Dobrá hra, která má stupňující se tempo, strhující gradaci i pointu, i když asi od poloviny už tušíte, o co asi půjde. Dobrá příležitost pro dva herce, kteří jí využili beze zbytku.

Poctivé precizní představení, kterému se nedá nic vytknout. Souhra souboru je bezvadná, takže hudební výstupy mají perfektní rytmizaci i choreografickou stránku. To, že mě některé písničky nudí a téma je pro mě trochu odtažité, je asi můj problém. Zároveň dobře chápu i aktualizaci a promlouvání k dnešku: lidé, kteří v životě nic nedokázali a zasloužili by spíše opovržení, se i dnes stávají celebritami. Nejpůsobivějším výstupem byla scéna popravy, i když s barokní reprodukovanou hudbou a pantomimou do inscenace příliš organicky nezapadla.

Pomalost a prázdnost dialogů jsem asi pochopil příliš jednoduše-pro mě je to klasické téma zbytečného člověka, trochu přiživené střetem generací a závanem ruské revoluce. Pan režisér promine, ale ten ekologický přesah a kritika antropocentrismu mě v jeho inscenaci, která se mi jinak docela líbila, vůbec nedostihly. A když už aktualizace-což si takhle v první půlce představit, že se jedná o dnešní mládež, které sebrali počítače?

Cimrmanovský postup zdramatizovat velký společenský román pouze prostřednictvím pěti postav kupodivu výborně vyšel. Komorní drama zvládlo všech pět herců excelentně, charismatičtí jsou hlavně představitelé Anny a Levina. Roztomilé jsou scény z plesu a bruslení.

Dovedu si tentýž příběh představit jako existenciální drama o rozpadu tradičního venkova, staré dobré Evropy a krizi rodinných a generačních vztahů. Místo toho o těchto vážných problémech vypovídá chytrá komedie, plná absurdnosti (bohužel často reálné), kde se smějete od začátku do konce a při odchodu z divadla si opakujete nejlepší hlášky. Postavy jsou všechny výrazné typy, nad všemi pak ční černý humor babičky. Inteligentní a zábavná hra by možná slušela spíše schopným ochotníkům, ale i v repertoáru ambiciózního Klicperova divadla bude asi zajímavým osvěžením.

Kateřina Tučková je známá svou poctivou prací při sběru faktografických pokladů pro své romány. Tady ale fakta musela směstnat do pár dialogů a vykreslit tak krátký, ale složitý životní příběh. A podařilo se - život Vítězslavy Kaprálové se jeví velmi plasticky i v kontextu historických událostí a jiných životů. Stále je na co se dívat a co poslouchat. O skutečné Vitce se toho ví docela dost, ale nikdo už neposoudí, jestli ji Tereza Marečková trefila tak, jaká opravdu byla. I když mnoho je tu asi v nadsázce, její položení se do role bylo strhující, jsem zvědav na další rozvoj jejího talentu.

Úvod byl docela slibný-propracovaná scéna, dobře znějící kapela, sehraný soubor. Dále však už však všechno stejné. Text plný frází, prázdný patos, hra na efekt bez emocí. Je otázka, jestli tento příběh neměl zůstat jen dojemnou novelou, která je světoznámou. Proč se proboha z každé slavné prózy musí dělat muzikál? Myslím, že i Romain Rolland by se ohradil. Zásah do jeho něžného a intimního příběhu tu je opravdu brutální. Několik hezkých hudebních výstupů (v jinak dost monotónní hudbě) a působivé pantomimické výstupy smutného klauna, jinak dvě a půl hodiny k nepřečkání.

Inscenace si vystačila s jednoduchými režijními postupy a obešla se bez velkých scénických efektů. Výborné herecké výkony ji povyšují na silný divácký zážitek. Kdybych neznal film, dal bych i víc bodů. Pánové Hromádka a Majkus za svými filmovými vzory ale příliš nezaostali a i ostatní představitelé drželi inscenaci vysoko.

Velké sólo pro Tomáše Šulaje. Ostatní herci se také v groteskní nadsázce skvěle prezentují jako postavy mizerů, darmošlapů nebo aspoň naivních hlupáků. Ústřední figura je ve své plnokrevnosti a opravdovosti zoufalá a dává to svému okolí najevo cynismem a hořkou životní rezignací. Pro diváka náročných a možná těžko stravitelných 200 minut. Režisér jako by jen nechával jednoduše herce hrát, režijní záměr se mi těžko dešifruje. Ale Čechov tu naštěstí zůstal.

Režiséři vsadili především na vizuální prezentaci díla a kolektivní výkon. Obdivuhodná je práce s prostorem, který je ve Stavovském divadle asi dost problematický. Vizuálních vjemů je tolik, že z nich až trochu bolí oči a divák jen stěží pojímá všechny symboly a alegorie. Nejvíce si budu pamatovat změnu scény po přestávce a výstup paní Soni Červené. Takový patos se dnes jen tak nevidí, ale zde byl zcela na místě. Jedinou výtku mám k hudbě - mám rád moravský folklór i andaluské rytmy, ale toto byl opravdový hudební mišmaš.

Zlínské zpracování nic neubralo skvělé literární předloze na její působivosti. Strhující a dojemné. Citlivě zahrané. Krásná ukázka toho, jakou sílu může mít v mezilidských vztazích slovo-v tomto případě dokonce jen psané.

Šťastné propojení pražské autorky, valašského režiséra a slováckých herců. Inscenace nabízí přepestrou škálu scénických postupů a efektů, překypuje nápady a různými symboly, které však zůstávají mnohdy pomaleji vnímajícímu divákovi skryty. Je tu místo pro poetické prolínání časových rovin, realistické scény drsného domácího násilí i grotesku z prostředí předvolebního politického boje. Přes tuto pestrost je inscenace velmi kompaktní a představuje téměř dokonalý divadelní tvar. Režisér Františák inscenuje ve SD zřídka, ale jeho poetika je hercům souboru jako šitá na míru.

Režijnímu pojetí inscenace se nedá celkem nic vytknout, ale působivé scény jsou zde bohužel střídány momenty rozpačitými (zápas v hrobě). Vedle sledování zajímavých hereckých kreací (Hamlet, Polonius, Rosencrantz, Guildenstern, hrobník) musí divák celou dobu přemýšlet, jestli obsazení některých rolí bylo šťastné (Gertruda, Klaudius). Pan Řezníček se mi líbil více jako Tomáš Baťa. Když se Hamlet v závěru obrací k publiku, které má být podle něho zkamenělé hrůzou, uvědomuji si, že jsem sice viděl zajímavého Hamleta, ale v solný sloup jsem se neproměnil.

Pohlazení po duši divadelního diváka. Shakespeare bez příkras, které tu ale vůbec nejsou potřeba. Kupodivu nevadí, že příběh je nepravděpodobný a postavy jsou spíše stylizované než skutečné. Herci jsou si vědomi, že předvádějí brilantní duchaplné dialogy a činí tak s pokorou a bez zbytečného přehrávání. Vše je tu vyvážené, snad jen výtvarné zpracování je trochu avantgardní.

Divadlo má tisíce podob, ale je tohle ještě divadlo? Připomíná to spíše zajímavou televizní debatu nebo scénické čtení. Pravda, herci text nečtou a hlavně Pavlu Hromádkovi patří poklona za zvládnutí dlouhého a náročného textu, u kterého má i vzdělaný divák co dělat, aby se v něm orientoval. Dvě hodiny bez dramatického konfliktu a s minimálním vývojem postav jsou pořádnou zkouškou divákovy pozornosti. Kdo to vydrží, ocení třeba působivý závěrečný monolog hlavního protagonisty. Zase jeden experimentální projekt SD, ale pozor, aby většinový divák už neztratil trpělivost!

Velkolepá podívaná. Působivá hudba, propracovaná choreografie, z některých scénických efektů běhá mráz po zádech. Vše má úžasnou ruskou atmosféru a velmi pečlivě se tu pracuje s každým detailem. I herci tentokrát (ve Zlíně to není pravidlem) mohou být hrdí na to, kam je režisér Minajev dovedl.

Poněkud neuspořádaná mozaika výjevů z československých dějin, kde některé scény působí možná až příliš didakticky, zatímco jiné dojdou divákovi třeba až po představení (a možná i vůbec). Inscenace se jmenuje Tančírna, ale tancuje se tu jen místy, více tu promlouvají masky, kostýmy, rekvizity. Naše moderní dějiny jsou tu vystaveny hodně deziluzivnímu pohledu. Kolektivní výkon hereckého souboru směřuje k závěrečnému uvědomění si sounáležitosti všech-diváků i herců. Závěrečná děkovačka tak pro mě byla nejsilnějším dojmem. Rozhodně je to projekt, který do regionálního divadla patří.