Cechoslovak

Zvláštní, ale zajímavá forma čtyř monologů vylučuje dramatický konflikt. Přesto se tu (vedle komických momentů) řeší vážná otázka svědomí národa a české malosti. Scéna, zpěv a ceremonie působí morbidně a absurdně, ale jsou dobrým doprovodem ke čtyřem brilantním hereckým výstupům. Autorka je uspořádala asi logicky, ale zajímavěji a zábavněji působí obě dámy před přestávkou.

Režisér Stránský se u lineárně vedeného příběhu Jiráskova dramatu záměrně nepokusil o nějaké avantgardní ozvláštnění. Je to jednoduchá holá inscenace založená na hereckých výkonech a tři hlavní představitelé (Hejcmanová-Hejcman-Pulec) ji drží hodně vysoko-vymýšlet tu něco "moderního" by bylo úplně zbytečné. Jirásek asi nebyl zrovna psychoanalytik, takže motivace změny postavy Antonína tu není úplně jasná (alkohol?, gamblerství?, trauma z války? vypočítavost a touha po pomstě? mužská ješitnost?). To ale diváka právě vede k poznání: člověk nemusí být ve skutečnosti takový, jak si ho vysníme.

Pro Zlín a okolí je tento projekt o něco víc než jen divadelní inscenace. Osobnost J. A. Bati byla komplikovaná a Rostislav Marek ji ztvárnil velmi plasticky. Baťův příběh ukázal mnoho o Češích, a to pozitivního i negativního, hra rozhodně promlouvá i k dnešku. Snaha o dokumentárnost může pro někoho znamenat zdlouhavost a nedostatek dramatické akce, ale tvůrci to dobře vyvážili pestrostí forem (rekonstrukce dědického řízení, rozhovory v publiku, práce s točnou). Baťové byli jen tři a nedá se o nich hrát pořád, ale ať už hraje o čemkoli, na tuto úroveň by měly směřovat ambice zlínského divadla!

Začátek hry působí rozpačitě, až trapně. Je to však záměrný prolog k tomu, co nás čeká - deziluzivní pohled na herecké povolání. Sedm zcela vyrovnaných herců nám ve svých virtuosních etudách předvádí jednotlivé stinné stránky své profese. Technicky dokonalé hraní a vše beze smyslu, bez prožitku. Scénu s "nevěřím" si budu pamatovat. Ano, v divadle je vše falešné a jenom jako, ale jaké štěstí pro nás, kteří tam chodíme, že existuje! Pokaždé je to jiné a tato inscenace je obzvlášť originální. Smysl některých pantomimických scén asi mnoha divákům uniká, ale s tím se v tomto divadle musí počítat.

Smysluplný projekt regionálního divadla, pochvala za výborný kolektivní herecký výkon. Zaujetí tématem je cítit od začátku do konce. Mimořádně působivá je stínohra i vícehlasý zpěv. Hlavní myšlenka: Fuj nacionalismu, německému i českému. Vždycky to odnesou nevinní lidé. V chebském Cejchu má všechna ta hrůza optimistické vyústění. Ano, optimismu je nám třeba, děkujeme.

Chápu, co zde chtějí autorka a inscenátoři zesměšnit. Je to vtíravá popkultura a bezduché reality show. Herci by to ale nemuseli dělat tak urputně, komično je tu až příliš křečovité. Částečně se tu i počítá i s různými reakcemi diváků, přesto si myslím, že by inscenaci slušelo přesnější nastudování dialogů na úkor improvizace - předešlo by se tak častému přeříkávání, tzv. celebrity by mohly působit věrohodněji. 80 minut průměrné zábavy.

Slováckému divadlu nelze upřít snaha o repertoárovou pestrost. Francouzský klasicismus tu pár let (naštěstí?) chyběl. Tady nás nečekají rokokové kostýmy a paruky, ale vkusná stylizace s parodickými rysy. Postavy si sice přenášejí morálku 18. století, ale hra nás nenutí je nějak soudit. Pravda, zaráží nás drzé sebevědomí sluhů, kteří přerůstají své pány a příliš ani nevěříme lásce zamilovaných, ale to se snad nedalo brát vážně ani v době vzniku hry. Banální obsah vyvažuje krásný jazyk (překlad), slovní humor a vyrovnané herecké výkony.

Zařazení této hry do repertoáru nebylo rozhodně nic odvážného. Dramaturgie vsadila da to, že celkem vtipnému textu se zasměje každý. Mnohé humorné repliky, zejména v první půli, však zůstávají nevyužity, protože jsou skryty v monotónním proudu řeči. Divák nemá čas se zasmát. Také volba jemného Marka Příkazkého do role cynického hulváta Pierra Brochanta nebyla úplně šťastná. Josef Koller si v titulní roli počínal lépe. Bavit by se tu měli i herci a z této inscenace jsem tento dojem neměl.

Je dobře, že tato muzikálová adaptace jinak trochu vyčpělého Vrchlického textu existuje, film lze jistě označit jako národní kulturní dědictví. Nechápu však, proč si tento kus bere do repertoáru profesionální divadlo, aniž by sledovalo nějaký speciální tvůrčí záměr. Je to podle mého názoru mrhání hereckým potenciálem. Ano, zpívají docela hezky, ale Matuška a Vondráčková byli lepší. Sympaticky působí sborové scény. Za dramaturgii 10%, za provedení 30.

Působivou (ale ne příjemnou) atmosféru vytváří obří zelený šváb jako z Kafkovy Proměny, drásavá hudba i stínohra pokoje umírajícího dědečka, do kterého nakonec vůbec nenahlédneme. Komické výstupy doktora jsou hodně kontroverzní, dělají z něho trochu zbytečnou postavu. Bez trochy humoru by ale zoufalost, které je tu nadbytek, byla možná k nevydržení. Postava Lee je také směšná, ale velmi lidská. Její představitelka, Dana Růžičková j. h., patří spolu s Davidem Macháčkem k pilířům inscenace.

Šrámkův jemný konverzační humor by dnes běžného diváka stěží upoutal. Inscenace ho proto ve své první polovině burcuje k pozornosti groteskou a noblesní jazyk tu ještě vynikne. Maloměšťácké postavy působí opravdu směšně. Po přestávce se do jejich nitra ale dokážeme vžít a na konci příběh dojímá, i když je samozřejmě nesmírně banální. Tak jako některé postavy nevidí ten krásný měsíc nad řekou a neslyší stříbrný vítr, tak je to asi i u některých diváků, jejich smůla. Viděl jsem komplexní divadelní představení, poetické a hravé, kde na naše smysly působí všechny složky.

Inscenace má výbornou literární předlohu a autoři dramatizace se jí chopili s citem a ještě přidali na poetičnosti. Zjednodušené vidění hlavní postavy nám ukazuje lidi z malého města ještě ostřeji, než jak bychom je viděli sami. Přes všechny rozpory ti lidé přece je patří nějak k sobě a snad je to právě ten hřbitov, co je spojuje. Mysteriózní příběhy umrlců připomínají postavy Hrabalovy nebo Marquezovy. Je tu místo pro humor, ale celkově je hra vážná, filozofická, básnivá. Herci mají k textu pokoru, nepřehrávají. Také koník před divadlem je velmi pěkný.

Čím si inscenace získala vysoké hodnocení, když je vlastně docela jednoduchá? Prostá projekce mezi výstupy a celkem roztomilé irské tanečky-nic moc. Řekl bych ale, že je to úžasná stylová čistota. Bezvýchodně kruté mezilidské vztahy chvílemi jako by užuž dávaly šanci soucitu a lidskosti, ale je to stále horší. Autorovu nadsázku berou všichni herci velmi vážně a ukázněně, takže vzniká vytříbená groteska. McDonagh tu asi poprvé prolamuje tu hranici, kdy se můžeme smát, aniž bychom mohli být obviněni ze zlomyslnosti. Náznak happyendu v závěru působí bizarně, ale to je přesně styl tohoto díla.

Především je to skvěle napsaná hra a současnému souboru tento repertoár sluší mnohem víc než bezduché crazy komedie. Je to legrace, ale zároveň i drama na vážné téma. Stará garnitura mužské části souboru exceluje a sama si to asi taky užívá. Všichni tu hrají burany a vulgarismy se to tu jen hemží. Ty jsou však plně funkční a nesmějeme se jim, ale mistrnému jemnému odlišení jednotlivých charakterů. 10 procent strhávám za prostředí. Smrad z vedlejšího baru v plném provozu sice výborně koresponduje s obsahem hry, ale hluk na zážitku nepřidá. Sem už na divadlo nepůjdu.

Divadelní adaptace je zpracována citlivě, úspornými scénickými prostředky s maximální pokorou k originálnímu textu. K silnému dojmu není třeba silných slov ani velkých gest. Znovu se potvrdilo, že členkám tohoto souboru mnohem více sluší civilní hraní. Roli Anne věřím všem, ale nejvíce si zapamatuji Jitku Joskovou.

V televizním programu je inscenace z Pardubic zjevením, silně působí zvláště v předvánočním čase. Postavy jsou jako z Našich furiantů, jen to bohužel nespěje ke smírnému konci. Skutečný příběh starý 200 let je k dnešku překvapivě aktuální. Té české malosti je pořád nadmíru.

Téma samozřejmě současného diváka nesthrne, ale je vlastně docela zajímavé. Ten, kdo se nechce příliš vzdělávat a přišel se jen bavit nebo naopak za nějakou avantgardou, bude zklamaný. Oceňuji, že životopis hlavní postavy není vyprávěn lineárně, ale v několika rovinách, pražská defenestrace v úvodu je ale hodně zbytečná. Žoviálnost postavy režiséra byla značně nepříjemná, po přestávce už ale paradoxně pan Vodochodský v roli Rettigové působil lépe. Viděl jsem jen v televizi, ale v divadle bych na konci určitě zatleskal. Kdybych odešel o přestávce, přišel bych o výrazně lepší druhou polovinu.

Malá scéna tu tematicky jako by navázala na předchozí titul-Autistu. Komorní prostředí umocňuje zážitek, jsme opravdu jako na návštěvě v rodině. Poetika Táty je ale jiná, hra je rafinovaně napsaná tak, že vidíme nemoc hlavního hrdiny jeho očima. Zoufale bychom mu chtěli pomoct, ale nejde to. Pan Doskočil měl už hodně pěkných rolí, ale tato je možná ta životní.

Již několikátá komedie SD za sebou, která přinesla spíše rozpaky než nadšení. Hra samotná je výborná a originální a dává velké možnosti. Herci ale nenechávají diváka, aby tu nápaditost ocenil, vše je tu přebito křečovitým přehráváním, zvláště u ženských rolí. Proč je režisér do něčeho takového tlačí? Bezpochyby náročné časování replik a neuvěřitelnou práci s rekvizitami přitom zvládli velmi dobře. Škoda.

Divácky vděčné představení, dramaturgicky sázka na jistotu. Oba hlavní protagonisté si své role střihli po delší době znovu. Oceňuji jejich schopnost vystihnout různé etapy lidského života. Pokud hrají děti, je to roztomilé a vtipné, v dospělosti tu ale přibývá patosu. Posuny v čase, které jsou často explicitně deklamovány ve zpívaných textech, ubírají inscenaci na poetičnosti a zcizují divákovi jednotlivé postavy. Ale tak je zřejmě celý muzikál napsaný-řeší se tu vážné téma a divák by měl zůstat stranou jako nezaujatý hodnotitel a soudce.

Téma volalo po divadelním zpracování. Společné sdílení humanistických hodnot herci s diváky je tu to nejsilnější. Předčí i individuální četbu nebo případné zfilmování (už vidím tu naturalistickou syrovost českých filmařů). Nemohu říct, že by mě inscenace něčím překvapila nebo nadchla. Ale má ambice pohltit diváka a udržet po celou dobu jeho pozornost. Výhrada, že druhá polovina ztrácí tempo, je neopodstatněná-skutečné události, na kterých je příběh vystavěn, měly bohužel svůj dramatický vrchol již na počátku. Hodně povedené je důvěryhodné stárnutí postav (dobří herci i skvělá práce maskérů).

Omlouvám se za poměrně negativní hodnocení, nebaví mě totiž Sluha dvou pánů. První půlhodinku jsem i zde přemýšlel o předčasném odchodu. Postupně jsem se přece jen trochu dostal do poetiky této inscenace, několikrát jsem se i srdečně zasmál. Celkově ale hra působí jako podivný propletenec commedie del´arte, parodie (na co?) a absurdní grotesky. Publikum se zde zřejmě rozdělí na dva tábory. Všichni by ale mohli ocenit tradičně kvalitní hudební složku a některé dobře zvládnuté pohybově a fyzicky náročné herecké party.

Toto je představitel irského moderního divadla? Pro mě je to spíš irský Josef Kajetán Tyl. Vedle jiných současných irských her působí tento kus hodně rozpačitě. Ani souboru příliš nesedl. Jen Pavel Majkus si tuto roli může hrdě zařadit do svého hereckého alba.

Prvoplánová hloupůstka, která nemá jinou ambici než zvednout pár Pražáků od televize a na zájezdech předvést venkovanům známé herce. Ti sice ukážou leccos ze svého umění, ale nelze se ubránit dojmu, že je to pouhá rutina. Titul by byl snad vhodný pro ochotnické soubory, které by do toho daly více srdíčka.

Hezké podívání, ale jako drama se inscenace hodnotí těžko. Jde o dost nedramatický text, takže těžiště je hlavně v tanci. Začátečnické lekce působí trochu rozpačitě, křečovitě humorně, pak si ale téměř každá postava odtancuje něco pěkného. Věřím, že herce (a nakonec i diváky) hra baví. Emoce se do hry vkrádají jen zvolna a rozvinou se spíše až po přestávce. Atmosféra scény je působivá a celek docela připomene literární předlohu.