Cechoslovak

Pro mě Drábek poprvé naživo. Bezpochyby autor, na jehož poetiku si člověk musí zvyknout. Mně to trvalo asi deset minut. To, co zpočátku vypadá jako nonsens, se ukazuje jako úžasná imaginativnost, postavy se z ubohých nereálných kreatur vyvíjejí v dojemné osudy, kterým musíte držet palce, ať najdou aspoň pro zbytek života kousek štěstí. Asi bych dokázal najít argumenty pro to, abych jako kritik dal 50% (roztříštěnost, samoúčelnost některých prvků), ale proč bych to dělal? Je to komplexní, totální autorské divadlo, kde je vše: fantazie, tajemství, třaskavý humor a především hluboké lidství.

Velkolepá podívaná. Působivá hudba, propracovaná choreografie, z některých scénických efektů běhá mráz po zádech. Vše má úžasnou ruskou atmosféru a velmi pečlivě se tu pracuje s každým detailem. I herci tentokrát (ve Zlíně to není pravidlem) mohou být hrdí na to, kam je režisér Minajev dovedl.

Slovácké divadlo jde cestou modernizování klasických titulů, až mám strach, že už to někdy neskousnu. I začátek Cyrana byl vulgární, nepříjemný. Svět protivných rozjívenců bez jakýchkoli hodnot však záhy přichází polidštit hlavní figura a rozjíždí se úžasné představení. Opravdu nevím, za co bych mohl strhnout nějaké body. Hlavní postavy mají svoje plusy i mínusy, vyvíjejí se a hlavně jsou zcela uvěřitelné. Působivé jsou například scény umírání obou hlavních mužských představitelů. Obejdou se bez patosu, a přece dojímají. Hra má silné poselství a dojem z inscenace je určitě lepší, než kdyby tu byly ony klasické širáky s pštrosími pery.

Každá nová dramatizace úspěšné knihy nebo filmu zavání komercí. Tady však vznikl svébytný divadelní počin, který sice román připomene, ale nekopíruje a jde vlastní cestou. Děj proti knize sice uhání, ale o to víc strhává. Co se děje na jevišti, sledujete se zatajeným dechem a dojetím. Herci si za svými postavami stojí, snad i proto, že je to o jejich regionu. Kolektivní pojetí a spjatost s regionem připomíná legendární Těšínské nebe. Krása.

Kvůli takovýmto zážitkům se chodí do divadla. To u televizní obrazovky nejde. Neuvěřitelně mnohovrstevnatá hra, ve které je všechno: psychologie s vážnými tématy, absurdní scény, pozoruhodné divadlo na divadle, groteska (Jiráskův Hronov), hudební a pohybové kreace... Je vidět, že šlo původně o autorské divadlo, radost z tvoření a hraní je z toho cítit. V české premiéře se hra šťastně potkala s valašským folklórem. Touha po dítěti, adopce, předsudky, rasismus - ale ani náznak schematismu. Během hry si několikrát představíte, jak to asi dopadne, ale ono je to vždycky jinak. Ve spojení s krásnou scénou vás to pohltí.

Divadelní klasika oproštěná od jevištních efektů a stylizací. Všechno si musí herci odehrát, každý sám za sebe. A tady je SD doma, má na to "lidi". Všichni jsou dobří, ale přece jen je to hlavně další velká role Tomáše Šulaje. Jeho Brick je zase někdo úplně jiný, nepodobá se žádné předchozí Šulajově postavě. Zahrát alkoholika umí kdekdo, ale Šulaj se neuchyluje ke grotesce a laciným vtípkům. Víme, proč pije.
Výborná hra a snad se líbila skoro všem, i když k zasmání tu nebylo zhola nic.

Na tento titul může být SD hrdé. Regionální hra celonárodního významu. Obsahem i provedením. Vím, co by mnozí řekli: "Takhle to nebylo, to je přehnané." (Třeba diskutéři z novinky.cz, ale ti vlastně do divadla nechodí, a pokud tu přece někdo takový byl, tak odešel o přestávce.) Ano, ale groteskní nadsázka tu byla spíše odlehčením, skutečnost byla mnohem horší. Moc dlouhé? Jen trpte, diváci, jiní trpěli mnohem víc.
Vrcholy? Výstup Karla Marxe! Staříček vstávající z hrobu (bravo, pane Ondro)! Muzika (Josef Kubáník u cimbálu)! A závěrečná scéna!

Ačkoli se v české kultuře celkem orientuji, Pavla Juráčka jsem doposud neznal. Díky za tento objev! Pro mě to byl především spisovatel. Texty jeho deníků jsou jazykově hotové, nemuselo se nic přidávat. Spíš vybírat a stylizovat. A to se povedlo výborně, divák nepřestával žasnout nad scénickými nápady. Pět herců hraje jednu postavu-neobvyklé, ale beru to. S šedými sedmdesátými tato inscenace příliš nesouvisí, spíše připomněla Korespondenci V+W. A že by se ta šedesátá ve srovnání se sedmdesátými jevila jako zlatá? To je samozřejmě ironie, tak drsný pohled na tuto dobu jsem snad ještě neviděl.

Toto je především velkolepá tragédie, hodná Euripida nebo Shakespeara, pokud by byla napsána blankversem. Nechápu hodnocení typu "nic moc" nebo "obyčejné", citlivý člověk to musí sledovat bez dechu. Něco se dalo udělat jinak (samoúčelné práskání bičem, trochu moc třískání židlemi), ale jinak si soubor řekl o dvě a půl hodiny plné pozornosti. Igor Bareš tu jistě zvládl velkou roli, i když působí poněkud afektovaně. Nejvíce na mě zapůsobil Dušan Hřebíček, svým brilantním hereckým výkonem i lidským typem, který ztvárňuje.

Divadelní adaptace je zpracována citlivě, úspornými scénickými prostředky s maximální pokorou k originálnímu textu. K silnému dojmu není třeba silných slov ani velkých gest. Znovu se potvrdilo, že členkám tohoto souboru mnohem více sluší civilní hraní. Roli Anne věřím všem, ale nejvíce si zapamatuji Jitku Joskovou.

Čím si inscenace získala vysoké hodnocení, když je vlastně docela jednoduchá? Prostá projekce mezi výstupy a celkem roztomilé irské tanečky-nic moc. Řekl bych ale, že je to úžasná stylová čistota. Bezvýchodně kruté mezilidské vztahy chvílemi jako by užuž dávaly šanci soucitu a lidskosti, ale je to stále horší. Autorovu nadsázku berou všichni herci velmi vážně a ukázněně, takže vzniká vytříbená groteska. McDonagh tu asi poprvé prolamuje tu hranici, kdy se můžeme smát, aniž bychom mohli být obviněni ze zlomyslnosti. Náznak happyendu v závěru působí bizarně, ale to je přesně styl tohoto díla.

Šrámkův jemný konverzační humor by dnes běžného diváka stěží upoutal. Inscenace ho proto ve své první polovině burcuje k pozornosti groteskou a noblesní jazyk tu ještě vynikne. Maloměšťácké postavy působí opravdu směšně. Po přestávce se do jejich nitra ale dokážeme vžít a na konci příběh dojímá, i když je samozřejmě nesmírně banální. Tak jako některé postavy nevidí ten krásný měsíc nad řekou a neslyší stříbrný vítr, tak je to asi i u některých diváků, jejich smůla. Viděl jsem komplexní divadelní představení, poetické a hravé, kde na naše smysly působí všechny složky.

Šťastné propojení pražské autorky, valašského režiséra a slováckých herců. Inscenace nabízí přepestrou škálu scénických postupů a efektů, překypuje nápady a různými symboly, které však zůstávají mnohdy pomaleji vnímajícímu divákovi skryty. Je tu místo pro poetické prolínání časových rovin, realistické scény drsného domácího násilí i grotesku z prostředí předvolebního politického boje. Přes tuto pestrost je inscenace velmi kompaktní a představuje téměř dokonalý divadelní tvar. Režisér Františák inscenuje ve SD zřídka, ale jeho poetika je hercům souboru jako šitá na míru.

Kateřina Tučková je známá svou poctivou prací při sběru faktografických pokladů pro své romány. Tady ale fakta musela směstnat do pár dialogů a vykreslit tak krátký, ale složitý životní příběh. A podařilo se - život Vítězslavy Kaprálové se jeví velmi plasticky i v kontextu historických událostí a jiných životů. Stále je na co se dívat a co poslouchat. O skutečné Vitce se toho ví docela dost, ale nikdo už neposoudí, jestli ji Tereza Marečková trefila tak, jaká opravdu byla. I když mnoho je tu asi v nadsázce, její položení se do role bylo strhující, jsem zvědav na další rozvoj jejího talentu.

Strhující příběh, kde je vše přesně načasováno, směřuje přes dramatické zvraty k nečekanému konci. V komorním drsném dramatu jsou skvěle ztvárněné postavy izolované a osamělé. Zoufale se snaží skrývat svá tajemství nebo je bolestně bourají. Slováckému divadlu se příliš nechce do současné irské dramatiky, ale tato hra kanadského autora ji připomíná. Téma homosexuality dnes pobouří už jen málokoho, útlocitnějšímu divákovi ale asi zatrne při některých drsnějších výrazech. Jazyk hry je však přitom velmi bohatý a jemný, jistě i díky překladu. Zaujalo mě hromotlucké herectví Františka Maňáka.

Veliká sranda pro herce i diváky. Někteří vybuchnou smíchem při prvním vulgarismu, kvůli tomu sem pravděpodobně i přišli. Hra ale má skvělou výstavbu, autor dodržel klasické principy dramatu, nezapomněl na pointu. A krásně odstíněné jsou i charaktery postav. Všichni zpočátku vypadají jako primitivní machové, ale postupně odkrývají své citlivé duše a pozorný divák se neubrání ani dojetí. Dramaturgie umí hledat, ale oni to Ostravaci nemají do Polska daleko.

Šťastný nápad ukázat na divadle životní osudy této zajímavé osobnosti. Pak už to muselo jít samo. Pokud ovšem byla k dispozici vynikající herečka a zpěvačka. A ona byla.

Tleskám dramaturgii-za poslední 2-3 roky jeden z nejzajímavějších titulů v SD. Vděčný motiv divadla na divadle nabídl v první půli mnoho komických situací, některé byly využity výborně, některé nebyly dostatečně vypointovány, občas bohužel i laciné vtípky. Absurdní humor rozhodně nenudil a byl až děsivě aktuální, mnohé postavy připomínají reálné osoby, i z oblasti mimo kulturu.
Ve druhé polovině nastal zlom, někdo se válel smíchy při pantomimickém panoptiku, já jsem byl trochu zklamaný (to není výtka souboru, ale autorce), že místo dovedení grotesky do konce sahá spíše k moralitě. Burcující!

Od začátku to byla vizuálně i zvukově nepříjemná inscenace. Ale to je asi u Hamleta žádoucí, vyniknou herecké výkony i samotný text. Z moderních rekvizit mi vadil snad jedině mikrofon. V první polovině divák přemýšlí, jak asi ta zlatá mládež jakési banánové republiky (vlastně království) vytáhne na konci ty meče a vzájemně se povraždí. A na konci to ohromeně sleduje a říká si: aha, tak takhle se to dá taky udělat.

Racka jsem četl a viděl několikrát, ale místy se mi zdálo, že vidím něco nového. Lyričnost a nostalgii vystřídala místy groteska. Cílem bylo asi zdůraznění tragičnosti osudů postav, která pak mohla více vyniknout. Nějak v tom ale nebyla vidět ta široká ruská duše. A opilost Máši bych dal raději do nějaké jiné hry, tady mi neseděla, i když byla dobře zahraná. (V textu není, že Máša je opilá, jen že si s Trigorinem nalévají.) Nakonec mi bylo ale postav přece jen líto. K tomu nejpůsobivějšímu patřila proměna scény po přestávce a závěrečná scéna. Herecké výkony byly samozřejmě excelentní.

Divák, který viděl film, musí nutně srovnávat. Já dávám před naturalistickým filmem přednost citlivé, i když emocionálně vypjaté divadelní stylizaci. Působivé pohybové kreace, jako třeba scéna s klubíčkem nebo první intimní sblížení obou básníků, by ve filmu ani nebylo možné uplatnit. Scéna se zrcadly je efektní, ale asi jsem někde už něco podobného viděl. Oba hlavní protagonisté jsou sehraní a rovnocenní, představitel komplikovaného Verlaina to však měl přece jen těžší než nezkrotný přímočarý Rimbaud. A kdybych si měl vybrat mezi Leonardem di Capriem a Matoušem Rumlem, volím českého umělce.

Téma volalo po divadelním zpracování. Společné sdílení humanistických hodnot herci s diváky je tu to nejsilnější. Předčí i individuální četbu nebo případné zfilmování (už vidím tu naturalistickou syrovost českých filmařů). Nemohu říct, že by mě inscenace něčím překvapila nebo nadchla. Ale má ambice pohltit diváka a udržet po celou dobu jeho pozornost. Výhrada, že druhá polovina ztrácí tempo, je neopodstatněná-skutečné události, na kterých je příběh vystavěn, měly bohužel svůj dramatický vrchol již na počátku. Hodně povedené je důvěryhodné stárnutí postav (dobří herci i skvělá práce maskérů).

Malá scéna tu tematicky jako by navázala na předchozí titul-Autistu. Komorní prostředí umocňuje zážitek, jsme opravdu jako na návštěvě v rodině. Poetika Táty je ale jiná, hra je rafinovaně napsaná tak, že vidíme nemoc hlavního hrdiny jeho očima. Zoufale bychom mu chtěli pomoct, ale nejde to. Pan Doskočil měl už hodně pěkných rolí, ale tato je možná ta životní.

V televizním programu je inscenace z Pardubic zjevením, silně působí zvláště v předvánočním čase. Postavy jsou jako z Našich furiantů, jen to bohužel nespěje ke smírnému konci. Skutečný příběh starý 200 let je k dnešku překvapivě aktuální. Té české malosti je pořád nadmíru.