Cechoslovak

Prvoplánová hloupůstka, která nemá jinou ambici než zvednout pár Pražáků od televize a na zájezdech předvést venkovanům známé herce. Ti sice ukážou leccos ze svého umění, ale nelze se ubránit dojmu, že je to pouhá rutina. Titul by byl snad vhodný pro ochotnické soubory, které by do toho daly více srdíčka.

Cimrmanovský postup zdramatizovat velký společenský román pouze prostřednictvím pěti postav kupodivu výborně vyšel. Komorní drama zvládlo všech pět herců excelentně, charismatičtí jsou hlavně představitelé Anny a Levina. Roztomilé jsou scény z plesu a bruslení.

Tak toto je inscenace pro každého. V tom dobrém slova smyslu. Neznám blíže nikoho takto postiženého, ale Josefu Kubáníkovi absolutně věřím, že je to přesně tak, jak on to hraje. Díky němu i ostatním hercům je to velký emocionální zážitek. Každému, kdo se chce poučit a dojmout, doporučuji. Ale právě to poučování je někdy až příliš explicitní. Divadlo nemusí vodit diváka za ruku, chybí tu dramatický konflikt a divadelní stylizace. Sečteno a podtrženo: inscenace průměrná, přesto možná nezapomenutelná.

Povedená inscenace, ale už jsem tuto hru viděl v provedení, kdy jsem padal smíchem ze židle. Tady bylo trochu vidět, že herci si dávají pozor, aby něco nepokazili. Legrace by měla být spontánnější, uvolněnější.

Již několikátá komedie SD za sebou, která přinesla spíše rozpaky než nadšení. Hra samotná je výborná a originální a dává velké možnosti. Herci ale nenechávají diváka, aby tu nápaditost ocenil, vše je tu přebito křečovitým přehráváním, zvláště u ženských rolí. Proč je režisér do něčeho takového tlačí? Bezpochyby náročné časování replik a neuvěřitelnou práci s rekvizitami přitom zvládli velmi dobře. Škoda.

Zařazení této hry do repertoáru nebylo rozhodně nic odvážného. Dramaturgie vsadila da to, že celkem vtipnému textu se zasměje každý. Mnohé humorné repliky, zejména v první půli, však zůstávají nevyužity, protože jsou skryty v monotónním proudu řeči. Divák nemá čas se zasmát. Také volba jemného Marka Příkazkého do role cynického hulváta Pierra Brochanta nebyla úplně šťastná. Josef Koller si v titulní roli počínal lépe. Bavit by se tu měli i herci a z této inscenace jsem tento dojem neměl.

Chápu, co zde chtějí autorka a inscenátoři zesměšnit. Je to vtíravá popkultura a bezduché reality show. Herci by to ale nemuseli dělat tak urputně, komično je tu až příliš křečovité. Částečně se tu i počítá i s různými reakcemi diváků, přesto si myslím, že by inscenaci slušelo přesnější nastudování dialogů na úkor improvizace - předešlo by se tak častému přeříkávání, tzv. celebrity by mohly působit věrohodněji. 80 minut průměrné zábavy.

Smysluplný projekt regionálního divadla, pochvala za výborný kolektivní herecký výkon. Zaujetí tématem je cítit od začátku do konce. Mimořádně působivá je stínohra i vícehlasý zpěv. Hlavní myšlenka: Fuj nacionalismu, německému i českému. Vždycky to odnesou nevinní lidé. V chebském Cejchu má všechna ta hrůza optimistické vyústění. Ano, optimismu je nám třeba, děkujeme.

Na tento titul může být SD hrdé. Regionální hra celonárodního významu. Obsahem i provedením. Vím, co by mnozí řekli: "Takhle to nebylo, to je přehnané." (Třeba diskutéři z novinky.cz, ale ti vlastně do divadla nechodí, a pokud tu přece někdo takový byl, tak odešel o přestávce.) Ano, ale groteskní nadsázka tu byla spíše odlehčením, skutečnost byla mnohem horší. Moc dlouhé? Jen trpte, diváci, jiní trpěli mnohem víc.
Vrcholy? Výstup Karla Marxe! Staříček vstávající z hrobu (bravo, pane Ondro)! Muzika (Josef Kubáník u cimbálu)! A závěrečná scéna!

Téma samozřejmě současného diváka nesthrne, ale je vlastně docela zajímavé. Ten, kdo se nechce příliš vzdělávat a přišel se jen bavit nebo naopak za nějakou avantgardou, bude zklamaný. Oceňuji, že životopis hlavní postavy není vyprávěn lineárně, ale v několika rovinách, pražská defenestrace v úvodu je ale hodně zbytečná. Žoviálnost postavy režiséra byla značně nepříjemná, po přestávce už ale paradoxně pan Vodochodský v roli Rettigové působil lépe. Viděl jsem jen v televizi, ale v divadle bych na konci určitě zatleskal. Kdybych odešel o přestávce, přišel bych o výrazně lepší druhou polovinu.

Poctivé precizní představení, kterému se nedá nic vytknout. Souhra souboru je bezvadná, takže hudební výstupy mají perfektní rytmizaci i choreografickou stránku. To, že mě některé písničky nudí a téma je pro mě trochu odtažité, je asi můj problém. Zároveň dobře chápu i aktualizaci a promlouvání k dnešku: lidé, kteří v životě nic nedokázali a zasloužili by spíše opovržení, se i dnes stávají celebritami. Nejpůsobivějším výstupem byla scéna popravy, i když s barokní reprodukovanou hudbou a pantomimou do inscenace příliš organicky nezapadla.

Zvláštní, ale zajímavá forma čtyř monologů vylučuje dramatický konflikt. Přesto se tu (vedle komických momentů) řeší vážná otázka svědomí národa a české malosti. Scéna, zpěv a ceremonie působí morbidně a absurdně, ale jsou dobrým doprovodem ke čtyřem brilantním hereckým výstupům. Autorka je uspořádala asi logicky, ale zajímavěji a zábavněji působí obě dámy před přestávkou.

Jestli toto vytvořila ženská část šatny divadla, musí být vedení divadla moc spokojené, jak má tvořivý a přemýšlivý ženský tým. Tyto dámy nežijí ve skleníku a vidí kolem sebe i příběhy a starosti obyčejných žen. Je to taky kritika různých pochybných projektů a produktů, které se nás snaží přesvědčit, že bez nich by náš život nebyl dokonalý (i když náš kouč tu dělá opravdu co může). Typy žen tu jsou zobrazeny s groteskní nadsázkou. Není to však žádná třeskutá crazy komedie, ale hra s docela vážnými tématy.

Slovácké divadlo jde cestou modernizování klasických titulů, až mám strach, že už to někdy neskousnu. I začátek Cyrana byl vulgární, nepříjemný. Svět protivných rozjívenců bez jakýchkoli hodnot však záhy přichází polidštit hlavní figura a rozjíždí se úžasné představení. Opravdu nevím, za co bych mohl strhnout nějaké body. Hlavní postavy mají svoje plusy i mínusy, vyvíjejí se a hlavně jsou zcela uvěřitelné. Působivé jsou například scény umírání obou hlavních mužských představitelů. Obejdou se bez patosu, a přece dojímají. Hra má silné poselství a dojem z inscenace je určitě lepší, než kdyby tu byly ony klasické širáky s pštrosími pery.

Divadelní adaptace je zpracována citlivě, úspornými scénickými prostředky s maximální pokorou k originálnímu textu. K silnému dojmu není třeba silných slov ani velkých gest. Znovu se potvrdilo, že členkám tohoto souboru mnohem více sluší civilní hraní. Roli Anne věřím všem, ale nejvíce si zapamatuji Jitku Joskovou.

Zlínské zpracování nic neubralo skvělé literární předloze na její působivosti. Strhující a dojemné. Citlivě zahrané. Krásná ukázka toho, jakou sílu může mít v mezilidských vztazích slovo-v tomto případě dokonce jen psané.

Hezké podívání, ale jako drama se inscenace hodnotí těžko. Jde o dost nedramatický text, takže těžiště je hlavně v tanci. Začátečnické lekce působí trochu rozpačitě, křečovitě humorně, pak si ale téměř každá postava odtancuje něco pěkného. Věřím, že herce (a nakonec i diváky) hra baví. Emoce se do hry vkrádají jen zvolna a rozvinou se spíše až po přestávce. Atmosféra scény je působivá a celek docela připomene literární předlohu.

Vskutku povedená taškařice.

V Šumperku jsem viděl velmi milé a sympatické představení a strávil příjemný divadelní večer v krásném prostředí. Tato norská hra je velmi lidská a může diváky dojmout i rozesmát. V obou těchto discíplínách mohl ale šumperský soubor ze hry dostat více, nezapomenutelný zážitek, který rezonuje v hlavě ještě několik dní, to nebyl. Po přestávce naštěstí hra graduje a má několik pěkných míst. Šumperské divadlo určitě stojí za to navštívit a (kdo může) i navštěvovat.

Slováckému divadlu nelze upřít snaha o repertoárovou pestrost. Francouzský klasicismus tu pár let (naštěstí?) chyběl. Tady nás nečekají rokokové kostýmy a paruky, ale vkusná stylizace s parodickými rysy. Postavy si sice přenášejí morálku 18. století, ale hra nás nenutí je nějak soudit. Pravda, zaráží nás drzé sebevědomí sluhů, kteří přerůstají své pány a příliš ani nevěříme lásce zamilovaných, ale to se snad nedalo brát vážně ani v době vzniku hry. Banální obsah vyvažuje krásný jazyk (překlad), slovní humor a vyrovnané herecké výkony.

Dovedu si tentýž příběh představit jako existenciální drama o rozpadu tradičního venkova, staré dobré Evropy a krizi rodinných a generačních vztahů. Místo toho o těchto vážných problémech vypovídá chytrá komedie, plná absurdnosti (bohužel často reálné), kde se smějete od začátku do konce a při odchodu z divadla si opakujete nejlepší hlášky. Postavy jsou všechny výrazné typy, nad všemi pak ční černý humor babičky. Inteligentní a zábavná hra by možná slušela spíše schopným ochotníkům, ale i v repertoáru ambiciózního Klicperova divadla bude asi zajímavým osvěžením.

Nelze srovnávat s kusy, které řeší velká témata (Cena facky apod.). Toto je banalita, hraničící s trapností. Ale je skvělé, že i takové divadlo se dnes hraje. Trapnost byla povýšena na roztomilou hravost se slovy díky souboru, který to vzal za své. Sympatický a nedoceněný David Vacke diváky skvěle naladí a ostatní pak udržují jejich pozornost. Pozor, kdo v ní poleví, přijde o jemné narážky a vtipy! Výborná originální hudba a texty. Připomíná to počátky divadla Semafor, ale je to ještě aspoň o stupeň zábavnější.

Také tady se vyplatí si předem něco zjistit o autorovi a hře samotné. Jinak se může stát, že divák je o přestávce zmatený absurdním dějem a zdánlivě nemotivovaným jednáním postav. Pro mě je grotesknost postav dost křečovitá a přehrávaná. Pokud tušíte nečekané rozuzlení po pauze, tušíte správně. I tady by se mohla zdát zápletka nepravděpodobná a překombinovaná, ale to odpovídá poetice slavného autora i době, kdy kus vznikl. Nabízí se samozřejmě i aktualizace a srovnání s dnešním světem, ale raději si to vychutnejte jako hru samu o sobě.

Od začátku to byla vizuálně i zvukově nepříjemná inscenace. Ale to je asi u Hamleta žádoucí, vyniknou herecké výkony i samotný text. Z moderních rekvizit mi vadil snad jedině mikrofon. V první polovině divák přemýšlí, jak asi ta zlatá mládež jakési banánové republiky (vlastně království) vytáhne na konci ty meče a vzájemně se povraždí. A na konci to ohromeně sleduje a říká si: aha, tak takhle se to dá taky udělat.

Režijnímu pojetí inscenace se nedá celkem nic vytknout, ale působivé scény jsou zde bohužel střídány momenty rozpačitými (zápas v hrobě). Vedle sledování zajímavých hereckých kreací (Hamlet, Polonius, Rosencrantz, Guildenstern, hrobník) musí divák celou dobu přemýšlet, jestli obsazení některých rolí bylo šťastné (Gertruda, Klaudius). Pan Řezníček se mi líbil více jako Tomáš Baťa. Když se Hamlet v závěru obrací k publiku, které má být podle něho zkamenělé hrůzou, uvědomuji si, že jsem sice viděl zajímavého Hamleta, ale v solný sloup jsem se neproměnil.