Cechoslovak

Vkusná, zábavná a originální inscenace. Svou hravostí připomíná povedenou studentskou parodii na nějaké středoškolské školní akademii (s herecky velmi nadanými studenty). Čekal jsem spíše shovívavost k oběma bratrům, ale jejich obraz je tu dost nemilosrdný, ze všeho nejvíc vzbuzuje soucit. Část scén asi vznikla na základě rešerší z bulvárních článků, krutá nadsázka pak ukazuje naivitu obou hlavních postav. Omluvou jim budiž absurdnost reality konzumní společnosti i změna poměrů po roce 1989. Nápaditá scéna, pěkný zpěv. Dal bych i 80%, ale chci ve srovnání více vyzdvihnout Jedlíky čokolády.

Šrámkův jemný konverzační humor by dnes běžného diváka stěží upoutal. Inscenace ho proto ve své první polovině burcuje k pozornosti groteskou a noblesní jazyk tu ještě vynikne. Maloměšťácké postavy působí opravdu směšně. Po přestávce se do jejich nitra ale dokážeme vžít a na konci příběh dojímá, i když je samozřejmě nesmírně banální. Tak jako některé postavy nevidí ten krásný měsíc nad řekou a neslyší stříbrný vítr, tak je to asi i u některých diváků, jejich smůla. Viděl jsem komplexní divadelní představení, poetické a hravé, kde na naše smysly působí všechny složky.

Pohlazení po duši divadelního diváka. Shakespeare bez příkras, které tu ale vůbec nejsou potřeba. Kupodivu nevadí, že příběh je nepravděpodobný a postavy jsou spíše stylizované než skutečné. Herci jsou si vědomi, že předvádějí brilantní duchaplné dialogy a činí tak s pokorou a bez zbytečného přehrávání. Vše je tu vyvážené, snad jen výtvarné zpracování je trochu avantgardní.

Zábavná hra na vážné téma. Tři neuskutečněné scénáře pomnichovského vývoje (jeden "lepší" než druhý) a v jejich centru zoufalá postava prezidenta Beneše (přesvědčivý Pavel Hromádka). On a jeho žena (distingovaná a realistická Tereza Novotná) musí předvést něco ze svých charakterů, ostatním stačí karikatura (dobře zahraná). Na jevišti se představí několik komediálních žánrů, střídají se různé výstupy a je čemu se smát, hlavně po přestávce. Je třeba ocenit každou novou původní českou hru a tato má hlavu i patu, autor si pohrál i s jazykem. Regionální konotace a bufetářčin stand up jsou sice vtipné, ale vůči divákovi zbytečně podbízivé.

Čím si inscenace získala vysoké hodnocení, když je vlastně docela jednoduchá? Prostá projekce mezi výstupy a celkem roztomilé irské tanečky-nic moc. Řekl bych ale, že je to úžasná stylová čistota. Bezvýchodně kruté mezilidské vztahy chvílemi jako by užuž dávaly šanci soucitu a lidskosti, ale je to stále horší. Autorovu nadsázku berou všichni herci velmi vážně a ukázněně, takže vzniká vytříbená groteska. McDonagh tu asi poprvé prolamuje tu hranici, kdy se můžeme smát, aniž bychom mohli být obviněni ze zlomyslnosti. Náznak happyendu v závěru působí bizarně, ale to je přesně styl tohoto díla.

Dost absurdní hra Karla Steigerwalda byla napsána už v době totalitní, kdy mohla být považována za velmi odvážnou. I dnes se v ní dá najít dost aktuálních momentů-varování před globálními hrozbami, vážně nemocný státník a podivné figurky kolem něj... Že to bude tak mrazivě aktuální, netušili tvůrci asi ještě ani při plzeňské premiéře. Pro diváka je to nesnadné-není tu jediná sympatická postava a autorův pesimismus je bezbřehý. Největším problémem je asi to, že by to měla být groteska, ale úlevný smích se nedostavuje. Pochvala za scénu a hudbu, jinak spíš rozpaky.

Je dobře, že tato muzikálová adaptace jinak trochu vyčpělého Vrchlického textu existuje, film lze jistě označit jako národní kulturní dědictví. Nechápu však, proč si tento kus bere do repertoáru profesionální divadlo, aniž by sledovalo nějaký speciální tvůrčí záměr. Je to podle mého názoru mrhání hereckým potenciálem. Ano, zpívají docela hezky, ale Matuška a Vondráčková byli lepší. Sympaticky působí sborové scény. Za dramaturgii 10%, za provedení 30.

Vřele doporučuji se před návštěvou této inscenace poučit a zjistit si něco o autorovi. Pokud nejste teatrolog, jděte půlhodinku předem a prostudujte si aspoň tištěný program. Ruský autor a téma alkoholismu-pro mě to bylo "jasné" a podcenil jsem to. Na rozdíl od postav divák (většinou) opilý není a nahlíží na svět úplně jinou optikou. Postavy vidí hlouběji a nejsou zatíženy logikou ani milióny detailů z reálného světa. Opakují stále to svoje, každý má svoje trauma. Přestávka slouží k nadechnutí a (pokud zbaběle neodejdete) sledujete pak velké finále. Skvělá kolektivní práce souboru, velkolepá scéna, dokonalé další složky (paruky!...).

Dobrá zábava. Ale nadšení většiny diváků úplně nesdílím. Snad jsou si herci a režisér předem jistí úspěchem toho titulu, jejich výkony se mi zdály ale být spíše rutinérské, místy se postavy spolu nesetkávaly, smál jsem se spíše textu než provedení. Ze židle jsem ale nepadal. Některé výkony zaslouží pochvalu, např. David Macháček v roli Číňana, uměřený a nepřehrávající David Vaculík, některé kreace Josefa Kubáníka. Na takový soubor ale je to trochu málo.

Začíná to jako nevinná komedie. Útlocitnější divák se může třeba i pohoršit nad nestandartními partnerskými a rodinnými vztahy postav. Smiřme se ale s tím, že dnešní svět je v tomto už takový, určitě je lepší než za časů bratří Mrštíků. Postupem času úsměv ustupuje a přichází držení palců postavám, aby se aspoň některé z nich dobraly životního štěstí. Happyend se nakonec dostaví, i když celkem nečekaný. Velká herecká příležitost pro Terezu Novotnou - a chytila ji za pačesy.

Úvod byl docela slibný-propracovaná scéna, dobře znějící kapela, sehraný soubor. Dále však už však všechno stejné. Text plný frází, prázdný patos, hra na efekt bez emocí. Je otázka, jestli tento příběh neměl zůstat jen dojemnou novelou, která je světoznámou. Proč se proboha z každé slavné prózy musí dělat muzikál? Myslím, že i Romain Rolland by se ohradil. Zásah do jeho něžného a intimního příběhu tu je opravdu brutální. Několik hezkých hudebních výstupů (v jinak dost monotónní hudbě) a působivé pantomimické výstupy smutného klauna, jinak dvě a půl hodiny k nepřečkání.

Velké sólo pro Tomáše Šulaje. Ostatní herci se také v groteskní nadsázce skvěle prezentují jako postavy mizerů, darmošlapů nebo aspoň naivních hlupáků. Ústřední figura je ve své plnokrevnosti a opravdovosti zoufalá a dává to svému okolí najevo cynismem a hořkou životní rezignací. Pro diváka náročných a možná těžko stravitelných 200 minut. Režisér jako by jen nechával jednoduše herce hrát, režijní záměr se mi těžko dešifruje. Ale Čechov tu naštěstí zůstal.

Hra, ve které se zároveň řeší několik vážných témat - u jedné postavy frustrace z nenaplněné sexuální tužby, sklony k násilí a k manipulaci, na druhé straně povýšenectví, nedostatek tolerance a empatie. Navíc se ocitáme v protiatomovém krytu, takže je to trochu i o tom, co by mohlo být, kdyby... Jsou tu i místa pro zasmání (hraní společenských her). Dobrá hra, která má stupňující se tempo, strhující gradaci i pointu, i když asi od poloviny už tušíte, o co asi půjde. Dobrá příležitost pro dva herce, kteří jí využili beze zbytku.

Tleskám dramaturgii-za poslední 2-3 roky jeden z nejzajímavějších titulů v SD. Vděčný motiv divadla na divadle nabídl v první půli mnoho komických situací, některé byly využity výborně, některé nebyly dostatečně vypointovány, občas bohužel i laciné vtípky. Absurdní humor rozhodně nenudil a byl až děsivě aktuální, mnohé postavy připomínají reálné osoby, i z oblasti mimo kulturu.
Ve druhé polovině nastal zlom, někdo se válel smíchy při pantomimickém panoptiku, já jsem byl trochu zklamaný (to není výtka souboru, ale autorce), že místo dovedení grotesky do konce sahá spíše k moralitě. Burcující!

Divácky vděčné představení, dramaturgicky sázka na jistotu. Oba hlavní protagonisté si své role střihli po delší době znovu. Oceňuji jejich schopnost vystihnout různé etapy lidského života. Pokud hrají děti, je to roztomilé a vtipné, v dospělosti tu ale přibývá patosu. Posuny v čase, které jsou často explicitně deklamovány ve zpívaných textech, ubírají inscenaci na poetičnosti a zcizují divákovi jednotlivé postavy. Ale tak je zřejmě celý muzikál napsaný-řeší se tu vážné téma a divák by měl zůstat stranou jako nezaujatý hodnotitel a soudce.

K inscenování epického literárního díla, navíc všeobecně známého z filmové adaptace, musí být nějaký důvod. Já jsem ho u této inscenace neobjevil. Oceňuji, že se jihlavští divadelníci nedrží filmové předlohy zcela, pojetí hlavních postav je trochu odlišné. Herci vytvoří příjemnou hrabalovskou atmosféru, občas nechají diváka se zasmát, ale to je tak vše. Některé scény (zabíjačka, komín) působí amatérsky. Líbily se mi výstupy u holiče, i když byly poněkud přehrávané. Hereckými výkony zaujali pánové Kundera, Stejskal a Kraus.

Režie Igora Stránského jako obvykle ničím příliš nepřekvapí, ale předvede nám čiré divadlo plné upřímných emocí. Tomáš Šulaj je jiný Mc Murphy než ten filmový a skoro stejně dobrý. Ostatní role nejsou tak výrazné, ale jako celek je inscenace velmi působivá.

Divadlo má tisíce podob, ale je tohle ještě divadlo? Připomíná to spíše zajímavou televizní debatu nebo scénické čtení. Pravda, herci text nečtou a hlavně Pavlu Hromádkovi patří poklona za zvládnutí dlouhého a náročného textu, u kterého má i vzdělaný divák co dělat, aby se v něm orientoval. Dvě hodiny bez dramatického konfliktu a s minimálním vývojem postav jsou pořádnou zkouškou divákovy pozornosti. Kdo to vydrží, ocení třeba působivý závěrečný monolog hlavního protagonisty. Zase jeden experimentální projekt SD, ale pozor, aby většinový divák už neztratil trpělivost!

Racka jsem četl a viděl několikrát, ale místy se mi zdálo, že vidím něco nového. Lyričnost a nostalgii vystřídala místy groteska. Cílem bylo asi zdůraznění tragičnosti osudů postav, která pak mohla více vyniknout. Nějak v tom ale nebyla vidět ta široká ruská duše. A opilost Máši bych dal raději do nějaké jiné hry, tady mi neseděla, i když byla dobře zahraná. (V textu není, že Máša je opilá, jen že si s Trigorinem nalévají.) Nakonec mi bylo ale postav přece jen líto. K tomu nejpůsobivějšímu patřila proměna scény po přestávce a závěrečná scéna. Herecké výkony byly samozřejmě excelentní.

Pan Táborský si vytvořil inscenaci na tělo: Opírá ji o duchaplný text a vlastní skvělý herecký výkon. Ostatní scénické složky jsou tu jen přítomny, ale není třeba s nimi nějak výrazně pracovat. Někde v polovině strhující devadesátiminutovky jsem si uvědomil přiléhavost titulu hry - diváci se sice během dialogu staví ve velké většině za postavu Einsteinovy dcery, ale přesná argumentace geniálního otce nás nutí zapochybovat o platnosti obecných pravd.

Nějaké tradiční zpracování tohoto nesmrtelného dramatu ohromí a dojme, ale asi jen poprvé. S tím asi přistupoval režisér k inscenaci ve SD a chtěl ukázat drsný osud veronských milenců trochu jinak. Ohromení se tu částečně dostaví-tato inscenace drží dobře pohromadě zvláštní ponurou atmosférou, vytvořenou nemilosrdnými mezilidskými vztahy, vyjádřenými moderním strohým jazykem pro mě dosud neznámého překladu. Hezká je výprava a kostýmy, kdo má rád tradici, tady ji má. Krásný je živý hudební doprovod na cello. A dojetí? To tu střídá spíše naštvání. Ale ne na režiséra a herce. Na všechny, kteří jsou necitelní a lhostejní k osudům druhých.

Omlouvám se za poměrně negativní hodnocení, nebaví mě totiž Sluha dvou pánů. První půlhodinku jsem i zde přemýšlel o předčasném odchodu. Postupně jsem se přece jen trochu dostal do poetiky této inscenace, několikrát jsem se i srdečně zasmál. Celkově ale hra působí jako podivný propletenec commedie del´arte, parodie (na co?) a absurdní grotesky. Publikum se zde zřejmě rozdělí na dva tábory. Všichni by ale mohli ocenit tradičně kvalitní hudební složku a některé dobře zvládnuté pohybově a fyzicky náročné herecké party.

Podivné. Nebo podivuhodné? Chápu silně kritický pohled tvůrců na dobu, ke které se vyjadřují. Nechápu úplně všechno v první půli. Ale má tu všechno smysl, nebo je to jen klauniáda? Rád jsem to viděl, ale kdyby měly být všechny hry DnZ v tomto duchu, nebyl bych tu častým hostem. Jinak ale divadlo se skvělým geniem loci.

Každá nová dramatizace úspěšné knihy nebo filmu zavání komercí. Tady však vznikl svébytný divadelní počin, který sice román připomene, ale nekopíruje a jde vlastní cestou. Děj proti knize sice uhání, ale o to víc strhává. Co se děje na jevišti, sledujete se zatajeným dechem a dojetím. Herci si za svými postavami stojí, snad i proto, že je to o jejich regionu. Kolektivní pojetí a spjatost s regionem připomíná legendární Těšínské nebe. Krása.

Kvůli takovýmto zážitkům se chodí do divadla. To u televizní obrazovky nejde. Neuvěřitelně mnohovrstevnatá hra, ve které je všechno: psychologie s vážnými tématy, absurdní scény, pozoruhodné divadlo na divadle, groteska (Jiráskův Hronov), hudební a pohybové kreace... Je vidět, že šlo původně o autorské divadlo, radost z tvoření a hraní je z toho cítit. V české premiéře se hra šťastně potkala s valašským folklórem. Touha po dítěti, adopce, předsudky, rasismus - ale ani náznak schematismu. Během hry si několikrát představíte, jak to asi dopadne, ale ono je to vždycky jinak. Ve spojení s krásnou scénou vás to pohltí.