DavidWark

E.F. Burian by měl radost, jak BodyVoiceBand složil hold písňové tvorbě jeho syna Jana Buriana. Divadelní syntéza hudby, tance (tango!) a herectví v režii Jaroslavy Šiktancové, to je D34 naší doby. Pěvecky i pohybově nadaní herci, objevné muzikantství Bizzare Bandu a tucet písniček jednoho z našich největších songwriterů, klasika, který ani ve třetím věku nepřestává hledat a nalézat nové výrazové cesty. Po Baladě pro banditu konečně zas původní český muzikál, za který se nestydím. Vrcholné momenty: Dcera se stěhuje z domu, Banální příběh a Některé staré ženy.(Venuše ve Švehlovce,30.11.18)

Morální devastace české společnosti z Havlovy nejslavnější aktovky zobrazená fyzickou devastací křehkých hereček na pódiu, kde každá z nich během necelé hodiny exne deset dvanáctek plzní. Laurie Anderson by byla nadšená z tohoto minimalistického ztvárnění notoricky známého textu. Souhlasím s Jiřím Koulou, že inscenace převrací ústřední listopadový slogan do mrazivého, ale přesného "Nejsme jako my". Viděl jsem předstacení s Terezou Havlíčkovou a Klárou Alexovou v Jeruzalémě 25. října 2015.

Deník Anny Frankové v objevné dramaturgii, výběr deníkových zápisů do třičtvrtěhodinového představení byl skvělý, Miřenka Čechová výborná. Představení bylo zlatým hřebem Mezinárodního divadelního festivalu Akko 2014 v Izraeli.

Po mistrném zpracování korespondence V+W předvedl stejný autorský tým z brněnské Reduty další dechberoucí inscenaci nesnadné literární předlohy, tentokrát kultovních deníků kultovního filmaře Pavla Juráčka, mrazivého svědectví o odrazu temné doby padesátých až sedmdesátých let do jeho zjitřené duše. Zhlédl jsem v rámci Juráčkovy retrospektivy na Letní filmové škole v Uherském Hradišti na jevišti Slováckého divadla.

Viděl jsem ještě v brněnské Redutě, hodnocení jejich inscenace je už bohužel uzavřené, ale tvůrčí tým zůstal nezměněn, tak si dovoluji ocenit je aspoň tady. Inscenace je ukázkovým případem smysluplnosti a mnohotvárnosti divadla. Skvělá dramaturgie Dory Viceníkové(!!) i reřie Jana Mikuláška. Jiří Vyorálek byl dokonalý snad v každé provázkovské inscenaci, tady spolu s Václavem Vašákem absolutně excelují. Jasných sto procent.

Nápadité propojení poetiky obou majáků českého autorského divadla, které fascinovaly moje rodiče, mě i mé děti. Krásné písničky, které spojují tolik lidí. Seminární expozé Jiřího Suchého ke styčným bodům obou divadel bylo zajímavé, kuplet pardon Madam odzbrojující. Vrcholem byla píseň Blázen a dítě z neúspěšné hry sekta Sekta (1965), písničku zpopularizovala Hana Hegerová, ale i Suchého tehdejší provedení bylo skvělé. Michal Malátný to vystřihl hromsky po 50 letech od premiéry, po boku autora písničky na pódiu. Wow!