Eva123

Inscenace byla zajímavá (nevím zda jsem ji už někdy viděla), odehrávala se na pěkné klasické scéně Pavla Boráka, byla hrána bez přestávky a měla poněkud neočekávaný konec. Z herců mě nejvíce zaujala Hana Briešťanská.

Inscenace se mi líbila, i když na novodobou Médeiu mi připadala příliš civilní. Líbila se mi Tereza Groszmannová v roli Hester, ale i dětská představitelka její dcery Josie Anna Marie Havířová.

Inscenace Komedie o umučení byla pěkná, též se v ní zpívalo, mladí herci byli dobře secvičení a dobře to hráli, nejvíce se mi líbil Mark Kristián Hochman v roli Čerta. Inscenaci uváděl pedagog Lukáš Rieger starodávným způsobem v roli Opovědníka, začal už před představením, což se mi velice líbilo a o to více je mi líto že se v Brně téměř nedávají staré české hry od Tyla, Klicpery a dalších autorů.

Muzikál Woodstock byl dobře napsaný a dobře zahraný studenty muzikálového herectví JAMU. Hlavními hrdiny byli dva rozdílní chlapci, pěkně ztvárnění Patrikem Földešim a Tadeášem Horehleděm, kteří spolu jeli na festival ve Woodstocku, ale protože každý vyznával jiné hodnoty (co je důležitější: láska nebo poctivost?), vrátil se domů jen jeden z nich.

Představení Teror bylo na mě příliš filozofické, či idealistické, ale bylo dobře zahrané. Z herců mě nejvíce zaujali Dušan Hřebíček v roli svědka Lauterbacha a Zdeněk Dvořák v roli Soudce.

Inscenace Dotkni se vesmíru a pokračuj byla o vědcích, o genetice, o mutacích a o možnosti zneužití vědy. Některé postavy byly hrány v nadsázce (dopadly jako ve stavu beztížném) a měly kostýmy, které odkazovaly spíše do dřívějších dob. Hlavního hrdinu ztvárnil velmi dobře Petr Štěpán.

Odyssea hráli tři herci a čtyři herečky, na začátku byli celí v černém s bílými podkolenkami a postupně se svlékali. Jednalo se o hromadnou recitaci v oblacích dýmu s rytmickou hudbou. Občas bylo špatně slyšet, asi šlo o technický problém, herci měli mikrofony. Herci hráli pěkně, přesto se mi to nelíbilo (Bertoltu Brechtovi by se to asi líbilo).

Představení se skládalo z pěti částí. Vedle loutkového divadla o přestávce se mi nejvíce líbily Paměti Alžběty Babrajové a herečky Marie Durnová, Klára Apolenářová a Elena Trčková. V první části Pod okny TGM bylo nejen nejvíce sprostých slov, ale také nejvíce rozmanitých historických (někdy i ahistorických) paralel z českých dějin. V inscenaci se dala najít různá vtipná řešení nejen po textové stránce, ale i pokud jde o výpravu (představení dopadlo docela jednolitě). Nejvíce mi vadilo příliš hlasité bubnování v závěru představení.

Horečka sobotní noci v Městském divadle Brno byla nová verze muzikálu, více sociálně zaměřená, škoda jen že zpívali anglicky. Bylo to pěkné. Marco Salvadori byl dobrý Tony Manero, z ostatních mě nejvíce zaujal Daniel Rymeš v roli Bobbyho, který neunesl zodpovědnost za budoucí rodinu
a v závěru hry skočil z mostu.

Marie Stuartovna je pěkná inscenace s dobrými hereckými výkony, nejvíce mě zaujal Tomáš David v roli Mortimera. - V programu k inscenaci jsem se nedočetla nic o historickém pozadí hry, ani o jejích brněnských inscenacích.

Bylo to pěkné představení (a byl to opak představení v Janáčkově divadle 1973, které mi tenkrát jako "začínajícímu divákovi" připadalo strašně komplikované), na scéně bylo většinou málo herců, kteří za chvíli odešli a po nich přišli další na jinou scénu, takže děj byl maximálně srozumitelný. Kostýmy byly hodně "různorodé". Z herců mě nejvíce zaujal Jiří Hejcman v roli Benedika.

Inscenace byla hodně složitá a asi bylo dobře, že byla poměrně dlouhá, protože mi dlouho trvalo, než jsem pochopila o co jde. V programu tvrdili, že "Děti ráje" byli diváci sedící na bidýlku, ale o nich to zjevně nebylo. Druhá polovina mně už byla pochopitelnější. Z herců mě zaujali Eva Novotná a Martin Siničák.

Muzikál Big mě neoslovil. První polovina mi připadala taková "umělá",
nevyhovovala mi "rázová" hudba (nevím jak se jí správně říká), přestože nemám hudební sluch a taky mi dost vadily šedivé kostýmy úředníků za stoly (i když to tam asi bylo kvůli kontrastu). Před přestávkou jsem si nějak zvykla, asi díky dobře hrajícím hercům, z nichž mě nejvíce zaujali Jonáš Florián, Viktória Matušovová a Zdeněk Junák.

Muzikál "Poslední loď" mi hodně připomínal operetu, kterou teď v Brně, bohužel, nedávají. Inscenace se mi líbila, měla pěkně udělanou scénu a z herců mě nejvíce zaujali Stanislav Slovák, Viktória Matušovová a Zdeněk Junák.

Režisér Petr Gazdík zdůraznil ve 3 a čtvrt-hodinové inscenaci filozofování o smyslu života a sám zde velmi dobře ztvárnil autorovo alter ego, Konstantina Levina.

V divadelní adaptaci románu Hledání ztraceného času bylo zdůrazněno, že čas plyne, ale lidé zůstávají stále stejní; zdůrazněna byla vzájemná přitažlivost žen (mužů) mezi sebou, i to že se tomu titíž u jiných snobsky vysmívají. Inscenace byla nějak neobvykle nasvícená, takže hercům nebylo pořádně vidět do obličeje.

Jiří Mahen pojal Jánošíka zřejmě jako sociální drama. Pro mě je těžké hodnotit Mahenova Jánošíka, když ve mně už 45 let pevně vězí Jánošík Ernesta Brylla a Katarzyny Gärtnerové. Pokud jde o tuto inscenaci, nejsou mi jasné zdroje její hudby (nakolik Nikose Engonidise ovlivnila, či neovlivnila hudba Katarzyny Gärtnerové, která vznikla 60 let po Mahenově Jánošíkovi). Moderní kostýmy mi nevadily, pistole ano.

Inscenace byla zajímavá, líbila se mi Gabriela Štefanová v roli Věry Čáslavské (právě jsem si uvědomila, že je podobně stará, jako byl Josef Karlík, když se v roli Puka houpal v Janáčkově divadle na laně z jednoho portálu do druhého). Ale přestože herci jsou šikovní, v inscenaci o životě vrcholové sportovkyně by bylo třeba zvolit nějaký jiný temporytmus (popř. dotáčky). Inscenace byla zajímavě napsaná (japonské motivy i v závěru hry), ale připadalo mi to nedotažené, hříčky s portréty pomíjivých politiků a věčného Karla Gotta nestačily, chyběla mi nějaká větší fotografie Věry Čáslavské.

Inscenace byla zajímavá, ale bylo by potřeba ji zkrátit (a to ne konec, který pak neodpovídal obsahu, uveřejněnému v programu k inscenaci anebo byl příliš symbolický a nepochopila jsem jej), ale bylo by nutno proškrtat první tři dějství před přestávkou, protože myšlenky tam byly, ale bylo to všechno jakoby stále dokola, takže to člověk přestával vnímat (textu bylo tolik, že pro herce bylo nejdůležitější, aby se jej celý naučili, což byla škoda). - Z herců mě nejvíce zaujali Vladimír Krátký coby otec Krause a Isabela Smečková Bencová coby jeho dcera Martha.

V roce 1980 se mi jamácký Poprask na laguně strašně líbil, tak jsem byla zvědavá, jaký bude tento, ale tak pěkný jako v roce 1980 nebyl. Mladí herci hráli stylizovaně a v nadsázce, což mi připadalo zbytečné, ale prokázali značný mimický a pohybový talent. Nejvíce mě zaujal Johnny Horák v roli patrona Fortunata a Eliška Brumovská v roli jeho šestnáctileté švagrové Checcy.

Nemám nic proti fraškám, ale Mirandolína byla inscenována tak, že nápadníci se schválně co nejvíce pitvořili (bylo to už v maskách) a to nemám ráda. Mirandolína měla jednak hrát a jednak to zvenčí komentovat, což dělala, ale chtělo by to nápadnější předěly, protože když přecházela plynule z jedné polohy do druhé, člověk nejprve nechápal, že už to není role ale její komentář. - Dvě "herečky" se sice také pitvořily, ale Hana Tomáš Briešťanská udělala z malé role maximum.

Druhá polovina představení byla lepší než první. Z herců mě nejvíce zaujala Zuzana Skálová v roli Rosie, protože jsem dospěla k názoru, že to nemůže být nikdo jiný než Zuzana Krupicová, kterou jsem neviděla přes třicet let - z jejího návratu mám opravdu radost a doufám, že ji uvidím i v dalších inscenacích.

Bylo to zajímavé, ale v programu ke hře jsem se nedočetla, kde všude se už Dobové tance dávaly. Myslela jsem, že je dávali v 80. letech v Brně u Mrštíků, ale vypadá to, že ne (asi se o tom jenom hodně psalo a mluvilo?). - Inscenátoři v programu píšou, že Dobové tance nejsou ani dnes zastaralé, protože jsou stále platné. To možná ano, ale hra sama je poplatná době, v 80. letech se dávalo více satirických her (a nejen českých). I když jsou v ní i souvislosti směrem ke starší české klasice.

Pro nic za nic je malebná, ale popisná inscenace s malebnými kulisami, uměleckým prologem a hodně namaskovaným hostinským, s čímž si jeho představitel Milan Němec dobře poradil.

Inscenace Slaměného klobouku byla pěkná, ale jednotliví aktéři nebyli ještě secvičení dohromady (viděla jsem předpremiéru 28. srpna). - Nejvíce se mi líbil Tomáš David v roli Leonidase Fadinarda.