Eva123

Představení Antonius a Kleopatra bylo zřejmě nacvičováno od jara s přestávkami, což na něm bylo znát, více povedená byla druhá polovina. Hrálo se v moderním jazyce, některé role byly stylizované a některé vůbec ne. Kostýmy byly víceméně moderní (včetně jedněch děravých džínsů) a scéna s osvětlenými sloupy, byla též velmi moderní. - Z herců mě zaujal Josef Jurásek v roli Věštce.

Hra vznikla na začátku 20. století a má zvláštní poetiku (návrat Lilioma z Očistce na jeden den, aby se pokusil vykonat na Zemi jeden dobrý skutek). - Temporytmus inscenace byl neúnosný pro dnešní dobu. Z herců se mi nejvíce líbila Petra Lorencová v roli Julči. Liliom byl také dobrý, ale byl hodně stylizovaný. - Horší bylo, že některé herce nebylo chvílemi vůbec slyšet (možná v tom hrálo roli, že některé role byly od loňska přeobsazeny a nastudovány později?).

První dvě třetiny (nebo tři čtvrtiny) představení byly úplně statické, jediným oživením byl senzační Igor Ondříček v roli Happymana a dalších rolích. - Nemohu pochopit, proč divadlo uvádí takovéto muzikály a neuvádí operety, ...

Představení bylo o tom, jak lidé jeden druhého neposlouchají a nesnaží se mu rozumět. - Chromý majitel domu nechápe, proč někomu vadí že má hlad, když přitom může chodit a chudí nájemníci závidí majiteli domu, že je bohatý a nezajímá je, že nemůže chodit. - Představení dominoval výborný Ivan Dejmal v roli majitele domu (kterého překladatel překřtil na Božetěcha Lehmanna) a líbil se mi též Martin Veselý v roli houslisty Kleina.

Jednalo se o divadlo na divadle v adaptaci Tomáše Vůjtka. Ředitel Národního divadla v Brně Václav Štech přijde ve 20. letech na zkoušku své vlastní inscenace satirické hry Ohnivá země a nelíbí se mu herecké, ani režijní pojetí hry a má rozpory též s dramaturgem Jiřím Mahenem. - Ve hře chyběly předěly mezi tím, kdy hrají herci herce a kdy postavy z Ohnivé země. Nešlo ani tak o "kolonizaci Bosny", jako spíš o kandidaturu pojišťovacího inspektora na poslance za "Ohnivou zemi", jak se říkalo sousednímu okrsku.

Noc pastýřů byla pěkná a poměrně vážná inscenace o Janu Jakubu Rybovi, kterou jsem u Mrštíků už kdysi viděla. - Herci hráli pěkně, ale diváci na krajních sedadlech zde měli ten problém, že viděli jen toho předního herce, protože herci stáli často v zákrytu.

Jednalo se o absurdní černou situační tragikomedii se stylizovanými výkony herců, kteří zobrazovali jednotlivé typy. Hlavní roli hrálo stále se měnící osvětlení, takže herci byli jen málokdy opravdu dobře vidět.

Představení bylo příliš rozkouskované oživlými představami obou hlavních představitelů, ale byly zde i některé vtipné scénky.

Inscenace byla pěkná, herci hráli pěkně (nejen Tereza Groszmannová, ale i Viktor Kuzník a Pavel Čeněk Vaculík), ale z jakéhosi důvodu mě to neoslovilo tak, jak jsem očekávala. (Viděla jsem Matku v 80. letech, ale detaily jsem si už nepamatovala.)

Inscenace byla pěkná, člověk se mnoha slovy dozvěděl co je štěstí, ale z hlediska pamětníka bych chtěla upozornit, že ne všechny předměty, které dnes působí "starobyle", opravdu "starobylé" jsou. - Z mého hlediska byl použitý telefon prudce moderní, podobný mám dodnes doma, v roce 1968 (kdy byla hra napsána) a ještě aspoň do poloviny 80. let se používaly výhradně černé telefony se zaoblenými rohy. V 60. a 70. letech se nepoužívaly umělohmotné konvičky a počítačoví operátoři by chodili v bílých pláštích, nikoli v pokovených pláštích, taky počítač by byl velký takřka přes celou místnost.

Chytání Vídně je zajímavá a vážná hra o tom, jak se lidé potkávají a přitom se míjejí. Hlavní hrdinku Almu hrála velmi dobře Tereza Richtrová, v pěkném kostýmu od Kataríny Hollé. - Možná že by hra snesla o něco více vedlejších postav, aby veškeré "anti-myšlenky" nevyjadřovali jenom dva číšníci a dvě velmi zkarikované sousedky.

Inscenace se mi líbila, herci hráli pěkně a připadalo mi to zajímavé.

(Závěr představení: +10%) Radúz a Mahulena? Prázdné jeviště, divadelní mlha, technohudba, herci válející se a tančící po zemi (zřejmě Matka Země?) a co horšího, místo jevištní mluvy, vychází z jejich úst jakýsi dětinský přízvuk (určitě u celého čtvrtého ročníku), ale protože je stále víceméně začátek školního roku, lze doufat, že se mladí herci k jevištní mluvě ještě dopracují (i když herečka, šlapající si na jazyk, to bude mít o něco těžší).

Inscenace byla zajímavá. Jednalo se o crazy komedii, ale nepochopila jsem, v kterém roce se má přesně odehrávat, když tam hrál důležitou roli Joseph Goebbels a přitom se zde hovořilo o Československu, které má tvar obloženého chlebíčku (což má spíš dnešní Česká republika), který s Podkarpatskou Rusí určitě nemělo, ale jako Protektorát Čechy a Morava též ne. Taky nebylo jasné, kdy jde o natáčení filmu a kdy ne (ale to bylo zřejmě naschvál). - Z herců mě zaujali Zuzana Černá, Pavel Čeněk Vaculík a Tomáš David.

Význam představení jsem zcela nepochopila, ale fascinovala me změna která se udála s Ditou Kaplanovou.

Už skoro deset let chybí Brnu klasická opereta (opera ji dává málokdy a Městské divadlo preferuje muzikály) a teď vyprodukuje Městské divadlo Brno takovouto slátaninu. Jedná se o anglický muzikál zakotvený na americkém kontinentě, který nás ve střední Evropě nemůže příliš oslovit. Hudbu posoudit nedovedu. Zaujal mě výkon Ladislava Koláře coby Starého Cikána, představujícího též otce hlavního hrdiny a Ivany Vaňkové, coby cikánské vědmy. - Bylo zde více technických efektů, z kterých hasiči radost neměli, ale nepochopila jsem, zda hlavní hrdina v závěru umírá nebo ne.(Šlo o jednu z 5 předpremiér)

živé obrazy mužů za stolem byly občas oživeny nějakým výrokem nebo skotačícím mládím s popěvky v jakémsi slováckém dialektu (nebo hostinskou, plazící se po stole, možná v tom okamžiku nebyla hostinskou?), ale mělo to určitou atmosféru. Byla jsem na první repríze, při děkovačce diváci tleskali jak zuřiví a někteří volali bravo (asi samí příbuzní?). - Líbila se mi Magdalena Tkačíková jako Bystrouška a Martin Veselý jako Zlatohřbítek.

Inscenace nebyla tak podařená jako předchozí dvě představení (Kabaret Hrabal, Hamlet) téhož ročníku. Domnívám se, že inscenace byla zkrácena a upravena takovým způsobem, že se snaha mladých herců upnula špatným směrem.
Myslím si, že by se k tomu měl vyjádřit nějaký znalec Peera Gynta.

Zřejmě mělo jít o crazy komedii, ale na to byla inscenace příliš těžkopádná. Taky si myslím, že kulturní reálie v ní hrály větší roli než se inscenátorům zdálo a že inscenace zasloužila větší úpravy, takhle nešla hercům do úst. V první polovině mlátil Viktor Skála hlavou do dveří Shopping centra (které možná mělo být 120 kilometrů pod Brnem, ale tím se nám to nepřiblížilo) a padal na zem, v druhé polovině po sobě herci házeli plyšovým zrzavým kocourem (můj živý zrzavý kocour by jim dal co proto) a závěr přišel zničehonic bez vysvětlení proč hlavní hrdinka potřebovala být těhotná, ...

Inscenace na mě působila příliš experimentálně (a klec na jevišti mi připomínala někdejší Křižník Potěmkin, i když vypadala jinak). Líbily se mi obě představitelky hlavní hrdinky - Svetlana Janotová a Nikol Wetterová, ale nepochopila jsem, jestli hlavní hrdinka v závěru hry umírá?
V současnosti, na prokletí?

Byla jsem na "Strach jíst duši" zvědavá, ale představení moderní pohádky, či kabaretu mě zklamalo. Byl to nesourodý pel-mel z německých reálií 70. let a českých reálií současnosti i doby minulé. Inscenátoři přece museli počítat s tím, že každý divák bude znát (neznat) něco jiného (já třeba neznám Disneyho Sněhurku). Kdo zná východoněmeckého Večerníčka (Sandmännchen), nemohl si ho v žádném případě ztotožnit s postavou hranou Petrem Bláhou, mně připomínal spíš irského skřítka Ogga z Divotvorného hrnce a byla jsem zvědavá jak se zmenší, když rozházel tolik zlatých konfet, ale nezmenšil se, ...

Montypythons Spamalot nebyl ani tak muzikál, jako spíš revue, ke které by toho diváci museli mít strašně moc nastudovaného dopředu, aby pochopili co a proč inscenace obsahuje. Představení mělo velmi nákladnou (a místy vtipnou) výpravu, tanečníci byli oblečení na každé číslo jinak, v jednom čísle měli detvanský kroj s holými břichy (a v pozadí se objevil slovenský znak) a člověk nevěděl proč (jistěže v MDB hraje hodně Slováků, ale v repríze kterou jsem viděla hrál jen jeden hodně naturalizovaný Slovák), možná protože inscenaci režíroval Stanislav Slovák?

Brněnská Lucerna 1974-1982 mě ovlivnila na celý život, takže nemusím být v pohledu na následující Lucerny zcela objektivní, toto ale byla nedostudovaná fraška. Nejvíce mi vadily kostýmy a maskování některých postav - Mlynář v pumpkách, vrchnostenští úředníci nabílení a s čímsi polepenými nosy, někdy i s červenými ústy přes koutky do široka namalovanými, Braha s mohutně načerveněným nosem, vycpaná Klásková, načerněný Sejtko, úplně dodělaní rychtáři, ...; též jsem nepochopila obsazení vodníků - Michal byl starší než Ivan. Také vizuální efekty nebyly správně doladěné (mlha, světlo, ...)

Líbilo se mi, že Sňatky na železnici byla komedie se zpěvy, ale vadil mi trochu nepřehledný děj. Zřejmě zde nešlo ani tak o namlouvání, jako o to, aby se daly dohromady mladé páry (ale člověk občas nevěděl kdo je kdo). Neměla jsem z toho ten pocit, že by v hlavní roli byla železnice.

Inscenace je našemu prostředí naprosto cizí a učí nás obdivovat hodnoty, které nám ve skutečnosti nejsou blízké