Eva123

Inscenace Rozbitého džbánu byla jednoaktová rozpačitá fraška bez přestávky.
Jeviště bylo plné pudru a dýmu. Nejvýraznější herecký výkon (na způsob italské komedie) podal Petr Bláha v roli obžalovaného Ruprechta, ale líbil se mi též Martin Sláma coby Soudní rada Walter.

Představení Pa-Papapa-Pa-Pa [- Papageno] pojednávalo o divadelníku a libretistovi Kouzelné flétny Emanuelu Schickanedrovi a o jeho pobytu v Brně. Život herecké skupiny byl propojen s brněnským nastudováním Kouzelné flétny, čas od času herci mluvili i v brněnském argotu. - Scénáristé se pokoušeli převést to, co by se bylo odehrávalo v němčině, do češtiny, což se jim dařilo tu lépe, tu hůře. Členové herecké skupiny filozofovali o tom, je-li lepší diváky pobavit a mít co jíst nebo být o hladu a pokusit se diváky duchovně povznést. Šlo o zajímavé představení.

Jednalo se o komedii ze současného bankovnictví se zpěvy na motivy Figarovy svatby. Nejpozoruhodnější tah inscenátorů byl ten, že v programu (i denním ve foyer) byli vyjmenováni herci hrající členy správní rady banky, s kterou se banka měla spojit pomocí videokonference, ale podle scénáře video nefungovalo, takže tam vyjmenovaní herci (Durnová, Kuneš, Halberstadt) vůbec neúčinkovali. Z účinkujících herců mě nejvíce zaujali Eva Novotná, Martin Veselý a také Pavel Doucek coby dirigent neexistujícího orchestru.

V koláži Ó, Brno se nám představili studenti 4. ročníku činoherního herectví a ukázali, že jsou nejen "mladí a krásní", ale i šikovní a nadaní (což dokázali už před 2 lety v Hamletovi).

Jednalo se o poetickou romantickou komedii, i když se zřejmě mělo jednat o tragikomedii. Začátek hry se odvíjel v nadsázce a potom jsem měla ten pocit, že režisér nechal mladé herce aby ukázali co nejlépe umí, Adam Mašura coby Alchonon ukazoval jak je pohyblivý, Kristýna Hulcová v roli Tajbele ukazovala neustále svůj úsměv (myslím, že i smutek se dá vyjádřit úsměvem, ale jednotlivé polohy je třeba více rozlišovat), Tereza Slámová se našla v roli komické naivky s dvěma copy a červenými tvářemi, ...; ale jestli začátek byl vlastně konec, tak to skončilo tím že byli všichni mrtví? I Tajbele?

Scénický koncert studentů 3. ročníku muzikálového herectví z díla Jiřího Bulise trval něco přes hodinu a nebyl omezen jenom na písně o Vánocích. Studenti vystupovali sympaticky, zpěv posoudit nedovedu. Škoda že to nebylo pojato jako hudebně literární pásmo o životě a tvorbě Jiřího Bulise nebo třeba jenom se čtením o něm a o tom při jaké příležitosti (do jakého představení) jednotlivé písně vznikaly.

Šlo o pěkný muzikál s pěknými výkony Elišky Skálové a Petra Gazdíka v hlavních rolích. Lépe vyšly komorní scény, protože u hromadných scén člověk někdy nevěděl kam si je má dějově začlenit. Šlo o příběh z nám vzdáleného kulturního prostředí, nepochopila jsem roli mladíka s hadem, zřejmě měl v ději něco propojovat, ale nebylo to úplně jasné.

Inscenace se měla odehrávat na Oktoberfestu v Mnichově, i když nevím jestli Ödön von Horváth (+1938) znal nafukovací skákací hrady. Mladí herci se snažili co mohli zahrát tuto spíš sociální, než lidovou hru co nejodpovídajícněji pro dnešní diváky (anglická hudba s českými titulky, na které bylo přes skákací hrad vidět jen částečně byla zřejmě kompromisem mládí); mladá herečka byla jistě hrdá na rychlou výslovnost názvu obce Oberammergau, proslulé svými pašijovými hrami, ale přitom jakoby část názvu polykala, ...; bylo to opravdu zajímavé a jsem ráda že to v Brně dávali.

Jednalo se o pěknou inscenaci 3. ročníku muzikálového herectví JAMU. Z herců mě nejvíce zaujala Marianna Polyáková v roli Cherubína a  Dagmar Křížová v roli Hraběnky.

Scénář inscenace byl nesouměrný, takže první dvě třetiny před přestávkou byly takové rozlítané z jednoho do druhého (a z jedné doby do druhé), až poslední třetina před přestávkou byla hutnější. Velmi dobrý byl Dušan Hřebíček v roli Alfréda Radoka, i když proč se v závěru celý namazal hlínou (či čím) jsem nepochopila. - Po přestávce přišlo na řadu pravé Otvírání studánek s dívkami z Kantilény, které byly oblečeny všechny stejně (včetně Královny) v průsvitných róbách a místo věnečků měli zřejmě červené vodní minipistolky. Zpěv provázel taneční pár předvádějící soulož (s velikou vodní pistolí).

Malý rodinný podnik je chytře napsaná a pěkně zahraná komedie.

Žandáři a zbojníci aneb Na skle malované se mi nejvíce líbili v roce 1972, od té doby to stále upravují a já nevím proč, protože si myslím, že původní verze byla zcela geniální. Písně mívaly vždy takový dozvuk na poslední slabice, jakože to ještě pokračuje, ale tady už to nebylo znát. Inscenace byla opatřena novým textem Jaromíra Nohavici, který udělal z Juraja Jánošíka Valacha Janíka a k Levoči a císařské Vídni přidal ještě Vsetín a Valašské Meziříčí (je třeba podotknout, že zmínky o císařské Vídni byly v roce 1972 vnímány zcela jinak než dnes, kdy se tam běžně můžeme podívat).

Činohra Don Juan byla prokládána pantomimou se skřípavou hudbou; bylo zdůrazňováno, že jde o starou hru od Moli?ra, téměř s antickým přesahem. Kulisy v první části zdůrazňvaly, že jde o divadlo (v druhé části někam zmizely). Jevištní výtvarníci si sice mohou dovolit téměř vše, ale pokud oblečou věřitele Dona Juana do saka a kravaty, nemohou mu nabízet zbrojnoše s pochodněmi (což by jeho oblek jistě ušpinilo). - Respektuji pojetí inscenace a jsem ráda, že se hra nesnažila být poplatná současnosti.

Friedrich Dürrenmatt patří k mým oblíbeným autorům a inscenace se mi líbila; škoda že inscenátoři nevyužili podobnosti jednoho z účinkujících s autorem a neuvedli na jeviště Friedricha Dürrenmatta osobně, ...

Inscenace Limonádového Joea se mi líbila. Viděla jsem reprízu s Lukášem Janotou, Ivanou Odehnalovou, Janem Apolenářem a Jakubem Zedníčkem.

Jednalo se o starší hudební komedii, jejíž zvláštnost tkvěla v tom, že se děj postupně vracel od konce k začátku. Jako pomůcka stálo, či viselo na jevišti mnoho různých letopočtů, ale člověk se v tom přesto hůře orientoval. - Bylo to zajímavé (možná by se to víc hodilo do filmu).

V lehce stylizované (místy až panoptikální) inscenaci Gogolovy aktovky Hráči se nám předvedla hlavně pánská část čtvrtého ročníku činoherního herectví JAMU. - Hra měla až detektivní náboj, protože divák do poslední chvíle nevěděl, která z postav je větším falešným hráčem a kdo se ve skutečnosti stane jejich obětí.

Jednalo se vlastně o pásmo z písní Jacquesa Brela, zasazené do kulis bombardovaného Londýna. Mladí herci hráli pěkně, zpěv posoudit nedovedu, ze všech písní jsem znala jen píseň Le Moribond, kterou zpíval v 70. letech Karel Gott coby Buď sbohem brácho dětských let.

Hlavní role v této revuální hudební komedii s fantazijními prvky pěkně zahráli mladí externisté Dominik Brychta, Miloš Fiala a Jan Dvořák. I když si myslím, že chlapci na jihomoravské vesnici by v roce 1967 neměli elektrickou kytaru ani jednu, natož tři. - Z ostatních herců mě nejvíce zaujal Jiří Mach coby Ringo Starr (herec má komediální talent a je čím dál tím lepší). - Zajímavý byl též Dušan Vitázek coby Rockový pánbůh hovořící slovensky (i když v černé čepici dopadl spíš jako fakír). - Snové tance plyšových zvířat a Marry Poppins šly trochu mimo.

Inscenace Kámen a bolest byla pěkná, i když trochu popisná (ono převést pětisetstránkový román do dvou hodin není jen tak). Zajímavý nápad byl využít dvou protilehlých balkónů, ze kterých spolu komunikovali Jan Grygar coby (budoucí) papež a Petr Bláha v roli Soderiniho. - Jan Grundman byl velmi dobrý Michalangelo.

Inscenace všech 9 povídek Květy Legátové pod názvem Želary trochu připomínala Tisícročnú včelu, s kterou byli loni v Brně Nitranští.
Bylo to pěkné, velmi dobrý výkon podala Magdaléna Tkačíková v roli Elišky alias Hany, líbil se mi též Petr Halberstadt coby Joza, Marie Durnová coby Lucka Vojničová, Hana Tomáš Briešťanská coby Žeňa a další.

Inscenace Paní z moře se odehrávala na funkcionalistické scéně Marka Cpina (zmírněné květovanými závěsy), v pozadí se zobrazovaly skály a moře, herci se objevovali též vpředu na dotáčkách. Bylo to zajímavé, z herců mě zaujali Václav Veselý v roli malíře a Anna Stropnická coby doktorova dcera.

Muzikál Viki kráčí za štěstím měl vzadu otáčecí kulisu, na jedné straně byl interiér a na druhé straně stěna paneláku se zpívajícími herečkami ve všech oknech, což člověku připomnělo Poprask na laguně, byť moderně pojatý. - Líbil se mi Jakub Przebinda jako Papoušek i nositel Papouška
a taky Lucie Bergrová v titulní roli Ludviky Bouzkové.

Inscenace se mi líbila, měla svého komentátora a dvě scény proběhly dvakrát se stejným textem, ale různě zahrané. Z herců mě nejvíce zaujal Pavel Hromádka v roli Petra Stockmanna, bratra hlavního hrdiny (připomínal mi zda Josefa Langmilera v mladších letech).

Inscenace byla pěkná a herci hráli dobře, i když jsem nepochopila, proč chtěl hlavní hrdina v sanatoriu nejprve zůstat a pak z něj odejít. Zřejmě je těžké zdramatizovat tlustý román do zhruba dvouhodinové inscenace tak, aby ji pochopili i lidé, kteří román nečetli. (Viděla jsem reprízu 3/4 roku po premiéře, s jiným obsazením role Klavdije Chauchatové.)