Gimli35

75 %. Inscenace je sice náročná na diváckou pozornost, usledovat všechny zašmodrchané vztahy mezi navzájem propojenými rodinami není vždycky úplně lehké, ale za návštěvu Vojna a Mír v ABC určitě stojí. Dočekalova režie se i přes tříačtvrthodinovou délku většinou vyhnula hluchým místům, dodala nenásilné aktualizace a vyrovnaný soubor MDP (+ hosté) prokázal své kvality. Potěší i obsazení J. Vlasáka, který na to stále herecky má, jen škoda, že už začíná mít dost viditelné potíže s pamětí.

Štefaňáka mám rád a pro D21 mám slabost, ovšem jejich propojení pro mne nezafungovalo. Zprvu osvěžující interakce s publikem se nadužíváním postupně dostala až do estrádní podoby (M. Zeman). Ta bohužel nakonec ovládla skoro celou druhou polovinu představení a pro temnější tóny už nezbylo tolik prostoru. Herecky zaujali H. Zahirović, P. Pochop a S. Chmelová; zamrzela naopak překvapivá nesehranost S. Neduhy a P. Pochopa v některých scénách. Diváckému zážitku nepomohl ani halasně hýkající a chrochtající zaměstnanec divadla v publiku.

Silný příběh o Wintonových dětech? V podání Švandova divadla bohužel spíš banální konverzačka s nepovedenou hudební složkou (Acher, Gellner a Hanuš skvěle fungují každý sám, ale dohromady fakt ne). Přepáleně černobílé dobro a zlo dávají paradoxně vyniknout R. Jaškówovi, jehož okázale odporný uzenář Barták je zdaleka nejzábavnější figurou inscenace. Dobrý výkon podává též D. Syslová coby Mrs. Johnson, naopak vyloženě iritující je uječená Ester K. Mišejkové. Bezradný konec jen dovršuje divácké zklamání.

Těch padesát procent je asi dost přestřelených, když jsem sdělení inscenace nepochopil, ale zároveň mne dění na jevišti povětšinou nijak neiritovalo, soustředění M. Poulové bylo opravdu obdivuhodné a ocenil jsem smířlivý, až optimistický konec. Obávám se však, že spíše než průšvihem uměleckým bude nový titul karambolem ekonomickým, neboť na jedné z prvních repríz nás bylo asi tak padesát (a to včetně držitelů čestných vstupenek).

75 %. Kafe nepiju, ale byl jsem aspoň obejmut. :)

75 %. Divadlo D21 tak, jak ho mám rád, neboli dnes již klasický text v osvěžujícím a zároveň předlohu ctícím pojetí Jakuba Šmída. Kromě domácích zaujal především V. Hrabák, vykreslující svého Obrubu s až překvapivou nejednoznačností.

Milá, rozverná hříčka, na níž mne snad nejvíce potěšilo, že k Havlíčkovi Borovskému přistupuje sice s velkým nadhledem, ale nesnaží se ho za každou cenu shodit. A slogan "tupí lidé, dobrý vzduch" bych, být z D21, prodával cestovkám. ;)

Solidní teenagerská inscenace se občas snaží být až moc cool, ale má to úspěch, takže proč ne. Obzvlášť první polovina je velmi dynamická, Dočekalovi se povedlo vykreslit Veronu jako nevlídný a nebezpečný mafiánský svět, kde nikdo pro ránu nejde daleko. Herecky zaujali především Z. Piškula, J. Štrébl a V. Dvořák; naopak mi příliš nesedla stylizace T. Marečkové a P. Č. Vaculíka.

Sluší se poctivě přiznat, že pokud bych se ve druhé polovině totálně neztratil, bylo by mé procentuální hodnocení možná ještě o kousek vyšší. Jařabova inscenace, tepající nešvary konzervativní společnosti, se mi totiž jinak i přes pomalejší tempo líbila a stejně jako v případě Macbetha na tom také zde měl svou zásluhu Jakub Kudláč. Z účinkujících vyniká především až hypnotizující J. Hájek a ironicko-slizký J. Žáček. Na diváckou pozornost je nicméně Podivuhodný případ pana Holmese nesmírně náročný a mne před oním naprostým zmatením nezachránilo ani plné soustředění...

Jan Nebeský nabízí překvapivý pohled na Fredyho Hirsche - zejména v první polovině inscenace je hlavní hrdina vykreslen jako namyšlený, lehce otravný exhibicionista a moralista s prvky základkového tělocvikářství. Zpod této nepříliš vábné slupky se však postupně vynořuje Fredyho lepší já, ukazující se zejména během jeho působení v Terezíně a Osvětimi. Zdařilá paralela mezi Fredym (Hirschem) a Freddiem (Mercurym). Všestranný, pohybově, činoherně i pěvecky nadmíru kvalitní výkon podává M. König. S. Pöthe by měl ještě zapracovat na artikulaci.

75 %. K Fuksově předloze byl režisér Šmíd tentokrát až překvapivě uctivý, i tak se ale nebál přidat nemálo osvěžujících vtípků (zejména scéna v nevěstinci a narážka na Ano, šéfe! je v tomto směru zdařilá). Inscenace i přes svou délku běží ve své propracovnosti kupředu velmi svižně, o to větší je škoda poněkud zašumlovaného konce, v němž například téměř zaniká vražda syna Miliho. Herecky opět výtečné, byť na stylizace M. Zemana (Mili, Dvořák) jsem si musel chvíli zvykat.

Pomalé tempo a specifická atmosféra mohou tvořit zabijácký koktejl, ale mne si Jařabova inscenace získala, a to především pozoruhodnou kombinací hororových a komických prvků. Nechce se mi tentokrát jmenovat herecký výkon, zaujal mne totiž výkon hudební - právě Jakub Kudláč má lví podíl na tom, že Jařabův Macbeth dobře funguje.

65 %. Hype kolem této inscenace bych asi trochu mírnil, Discolandu občas nepěkně uvadá tempo - přesto je cenný především jako pohled na odvrácenou tvář idealizovaných devadesátek. Herecky vedou P. Čtvrtníček a M. Sidonová, byť ani jeden z nich vlastně nemá moc prostoru. A vyzdvihnout zaslouží ještě pohybová zdatnost V. Vašáka.

Po přečtení recenzí jsem byl připraven na nejhorší, a přestože Morávkova inscenace není nijak zázračná, zas takový průšvih to podle mne také není. Stejně jako v případě Dr. Johanna Fausta nemohu neocenit podmanivou výtvarnou a hudební složku a také všechny účinkující, kteří se zápalem plní náročné režijní úkoly. Právě režie zároveň bohužel opět zakrývá poselství textu - nejít na představení se znalostí Weissovy hry, asi bych se úplně ztratil. Naopak vyzdvihuji komické pojetí Coulmiérovy rodiny (R. Kalvoda, E. Salzmannová, Z. Vencl).

Civilnost, neokázalost, autenticita, komorní provedení - tyto vlastnosti prospívají Hrbkově inscenaci nejvíce. Z dvojice účinkujících mi více sedl M. Hruška, Z. Zlatohlávková však nezůstává příliš pozadu.

65 %. Škoda tempa inscenace, které na mne bylo opravdu až příliš pomalé. Zapamatuji si hlavně herecké výkony všech účinkujících (včetně démonického I. Voříška) a až hororové scény s vysavačem.

První pol. inscenace má tak zvláštně hypnoticky-meditativní atmosféru, až jsem měl co dělat, abych neusnul. Úspornost a ticho posléze střídá stroboskop, rudé světlo a překvapivé zvukové efekty; ke konci opět přichází ztišení.
Rozkročenost inscenace je pozoruhodná, ovšem každé z témat (španělská chřipka, homosexualita, film, výbuch sopky, Island jako takový ad.) má v konečném součtu vlastně docela malý prostor a celé to pohromadě drží jen silou vůle tvůrců a výborných účinkujících.
Ani v tomto případě, stejně jako u Kacířských esejů, SH nehraje úplně pro mne - ale já mu přesto děkuji za výlet za hranice mé divácké činoherně-komfortní zóny.

65 %. SKUTRovská Kouzelná flétna rozhodně není špatná, může se opřít o slušný nebo až výborný (S. Venclovská, K. Oltová, O. Rychlý) zpěv účinkujících. Činoherní pasáže bohužel ve víru neustálého shazování sklouzávají do infantility, nejvíce se to projevuje v únavné stylizaci tří kněží (M. Poulová, M. Turková, M. Zimová) do podoby "tří bulev" a v projevu M. Zavičára. Zamrzela i recyklace režijních postupů z Mistra a Markétky (zrcadla, efekty bouře). Milým nápadem je naopak pěvecké zapojení živého orchestru.

75 %. Raz, dva, tři - rána a (inscenační) gól! Tedy ne že by Hanušova hra a režie byla bez chyb, scénář má svá silnější (StB, vztah s matkou) i slabší (úvodní mikulášovská stylizace, samotný konec) místa. Ale rád se přidávám k ostatním recenzentům s chválou výtečných, energií nabitých hudebních čísel a zpěvu J. Krafky. Herecky však přeci jen více zaujal J. Wohanka, jeho Mikuláš/StBák/ďábel byl místy výraznější než sám Krafkův Volek.

75 %. Nevím, zda bych hodnotil stejně vysoko, kdybych se do paláce Hrzánů býval dostavil nevyzbrojen znalostí Bulgakovova románu (a také jistou mírou průbojnosti). Díky tomu, že jsem MaM četl, jsem si mohl vybrat dějové linky, které mne nejvíce zajímaly, a vyhnul jsem se tak horečnému přebíhání mezi místnostmi. Největší náboj měly scény na schodišti (společný zpěv pod Kravinkinovým vedením, bál u Wolanda), vtipné byly ty ze zákulisí varieté. Na druhou stranu scéna uříznutí Berliozovy hlavy mohla být zpracována působivěji. Herecky zaujali především T. Petřík, H. Bor, M. Bohadlo, V. Benderski a S. Neduha. I přes dlouhou stopáž jsem se nenudil.

Po slibném začátku s jiskřivými dialogy mezi vdovou (M. Zimová), jejími dětmi (O. Rychlý, Š. Fingerhutová) a obřadnicí (K. Oltová) inscenace přechází do nekonečného (téměř) monologu ústřední postavy M. Zimové. Její vyprávění o tom, co zažila se svým trampingem posedlým a právě pohřbívaným manželem, je přes několik vtipných momentů spíše nekonečnou sérií jednotvárných anekdot na téma "trampové a jejich hantýrka". K tomu ještě parodie na moravské nářečí a několik sexuálních fórů - říkal jsem si, jestli jsem fakt v Dlouhé. Nicméně většina publika se bavila výborně, tak je chyba možná na mé straně. Skvělí - byť na minimální ploše - OR, ŠF a KO.

Nadlehčená, aktualizační optika, se kterou Jakub Šmíd pohlíží na velká díla světové literatury, se mi prostě líbí. Jeho Zločin a trest je o něco vážnější a o poznání brutálnější než Utrpení mladého Werthera - oboje Dostojevského předloze sluší. Velmi dobré ztvárnění snových scén. Po herecké stránce taktéž vydařené (obzvlášť P. Pochop a M. Zeman), speciální zmínku zasluhuje úvodní opilecká etuda L. Šolce.

Neznat Čapkovy životní osudy a nevidět film Člověk proti zkáze, asi by se mi Maškové a Khekův Čapek líbil o něco víc. Takhle jsem bohužel viděl naprosto průměrnou, didaktickou inscenaci s násilně naroubovanou havlovskou paralelou a zcela zbytečným závěrečným odkazem k Jiřímu Ovčáčkovi.
Dobrý výkon J. Hány, M. Málkové a J. Smutné.